Úvahy

Nejím maso a proto prší

19. května 2017 v 10:51 | Karin
Ačkoli jsou moji rodiče velmi moderní, moje pokusy o pescetariánství ("rybo-vegetariánství") přijímají s nelibostí.
* "Mám teď o pět kilo míň, než před otěhotněním."
"Protože nejíš maso!"
(Před otěhotněním jsem si si nedala jediný kousek masa dva roky. Řekla bych, že hubnu proto, že už osm měsíců kojím, jsem nevyspaná a dcera zjistila, že z mého talíře chutná líp, a tak už asi měsíc snídáme a obědváme společně, nebo s řevem.)

* "Malá se v noci dnes hrozně budila."
"Protože nejíš maso!"

* "Mám popraskané ruce, jak pořád meju nádobí."
"Protože nejíš maso!"

* "Zítra bude pršet."
"Protože nejíš maso!"

Z toho lze vyvodit, že moje nepodílení se na vyvražďování zvířat má za následek sousedovic rozbité auto, omilostnění Kájínka i globální oteplování. Po zveřejnění tohoto příspěvku lze předpokládat, že budu souzena za kacířství a v nejbližší době upálena na hranici...
Pokud se pokusím z jídelníčku vynechat i ryby, nebo třeba mléko, planeta Země se roztrhne na dvě poloviny a následně exploduje...

Dejte si burger a zachráníte svět. Jezte zvířata, jinak sní ona vás.
(Mrkněte třeba na web Soucitně a přemýšlejte. http://soucitne.cz/).
Fotka uživatele Soucitne.cz.

Lehkost motýlích křídel v pražské botanické zahradě. Zas tak lehko těm motýlům není.

5. května 2016 v 13:59 | Karin
Každý rok se v pražské botanické zahradě koná výstava motýlů, letos nazvaná Lehkost motýlích křídel.
Motýli pochází z farmy ve Stratfordu nad Avonou (vám literárně znalým to jistě hned připomene Williama Shakespeara) a líhnou se přímo v Praze. Skleník Fata Morgana, ve kterém výstava probíhá, je jistě hojně navštěvovaný i během roku a působí jako tropický prales, ve kterém pestrobarevní motýli působí přirozeně. V expozici jsou umístěny i motýlí krmítka, můžete je tedy pozorovat z blízka a skleněné líhně, kde při troše trpělivosti a času uvidíte celý proces. Můžete spatřit nepřeberné množství druhů a barev motýlů, a když se jim zalíbíte, třeba si na vás i sednou. Sahat na motýly je ale přísně zakázáno. Bohužel ne každý byl ochoten to dodržovat.
I přesto, že mě pohled na ty krasavce poletující mezi zelenými rostlinami nesmírně těšil, odnesla jsem si rozporuplné pocity. Brzy jsem si všimla, že jsou mnozí potrhaní a spatřila jsem i viníky - rodiče nehlídající své ratolesti a ty, nemajíce rozum, prostě chytaly motýly přímo za křídla a tak jim zkracovaly život. Ještě horší byl pohled na mrtvá motýlí tělíčka na parapetech, nebo na ty jedince, kteří se marně tiskli ke sklům doufaje, že nějak vyletí za světlem. Uvědomila jsem si, že jim je odebrána svoboda a i dospělí lidé se chovají nevybíravě (třeba když se opírají o líhně a tím motýly plaší). Došlo mi, že my lidé jsme vážně hrozně krutí a staráme se především o svoji zábavu.
Ten motýlí ráj, co je nedaleko Ždánic (přírodní rezervace), je k pozorování motýlů daleko vhodnější. Člověk si užije procházku na čerstvém vzduchu, motýli si na něj sice jen tak nesednou a nejsou ani tak exotičtí, ale zato jsou svobodní a zdraví.
Přidávám pár fotek:

..dotek jen tak

6. dubna 2013 v 21:40 | Karin
Přemýšlela jsem o doteku.
Jen nějakou tu chvíli. Díky bohu jen o tom příjemném (to je mi změna).
O pohlazení.
Myslím na to, jaké má babička jemné a přitom svraštělé ruce a jak jsem je držela a obdivovala.
Myslím na ruce maminky, které zaplétaly vlasy do copánku, hladily tvář zarudlou od horečky. Občas mě škrabkala nehty na dlani. Hezky to šimrá.
Myslím na to, jak po milování škemrám. "Hlaď mě." Nastavím holá záda. Velmi citlivou kůži.
Myslím na ruce otce, kterých jsem se pak bála, protože má velké prsty. Ale ty ruce nikdy neublížily, třebaže to jsou ruce muže. Ty ruce taky hladí po vlasech.
Myslím na podání ruky nové kamarádce.
Myslím na hlazení od "staré" kamarádky, když jí pláču na rameni.

Dotek mysli.
Letěl (možná) přes půl světa. Přišly slunečnice. Na ten opravdový dotek čekám.
Myslím na dotek zla. Několikanásobný. Netuším co znamená nemít strach.
Myslím na stisk ruky pod stolem v baru... pořád.

Pačes, aneb angažmá ve školním časopise

7. listopadu 2012 v 22:05 | Karin
Slečinka se angažovala a snaživě píše do časopisu, který vychází u nás na Filozofické fakultě v Olomouci. Jmenuje se "Pačes" aneb Populárně akademický časopis editorského studia... sakra ten název je podobně dlouhý jako název mého oboru ;-). Zkušenost zajímavá. Hodiny a hodiny práce, přemýšlení, focení, opravování. Odměnou dva kredity a tištěná verze časopisu. A řeknu vám, že je moc miloučký už od pohledu! Takový barevný, papír lesklý, krásný. Pomazlit se znovu a znovu. Ano, o podpatcích se mi nepsalo dobře, to se přiznávám bez mučení. Je to na tom i poznat. Zato o knihách a Rebelkách se píše o poznání líp. Vždyť přece King říká, že máme psát o tom, co známe. Vždycky.
Časopis vychází jednou za měsíc a je i v internetové podobě tady: http://cis.webnode.cz/products/paces-4-2012/
Takže, až se někdo bude moc nudit, hledejte články podepsané mnou. Vážně to není nějaká "velká věc", ale naplňující.

Ukázka z recenze na knihu- Pět vět o nových knihách
Říká se, že v okamžiku smrti ztratíme přesně 21 gramů, tolik váží kolibřík. A kolik váží vina? Dvojjazyčný scénář ke stejnojmennému filmu o křehkosti lidského života, lásce, naději a relativitě spravedlnosti. Profesor matematiky čeká a transplantaci srdce, dárcem se stává otec rodiny sražený autem, které řídil bývalý vězeň. Několik zdánlivě nesouvisejících příběhů se spojí a zapůsobí tak, že po zbytek večera budete přemýšlet.
Guillermo Arriaga: 21 gramů. Garamond, Praha 2012, 220 s.

Co bylo, je a bude

24. dubna 2012 v 13:11 | Karin
Říká se, že by se člověk neměl zaobírat minulostí, jelikož ji stejně už nezmění (ale díky ní může změnit svou budoucnost, říká se tomu poučit se ze svých chyb). Život je příliš krátký na to, abychom žili ve světě vzpomínek a minulosti, ale čas od času neškodí vyhrabat krabici s fotkami z dětství a usmívat se nad nimi. Jenže jde o to zaobírat se jen tím hezkým. K depresím je dost "lepších" důvodů než to, že vás tamten, nebo onen podvedl, opustil.. Ano, stala se spousta špatných věcí, nespravedlností, ale řešit je, nemá cenu.
Včera jsem strávila odpoledne na místním hřbitově filozofováním o životě a smrti. Neznám lepší místo na přemýšlení. A když jsem se vracela domů, naplňoval mě úžasný pocit vyrovnanosti a klidu. Stejně tam jednou všichni skončíme a budeme jen kamenným náhrobkem, ze kterého časem zmizí i jméno. Tak musíme žít šťastně, jít kupředu a příliš se neohlížet přes rameno. Jsou tam totiž strašidla.

Jakou roli ve vašem životě hrají knihy.

14. listopadu 2010 v 9:52 | Karin
Jakou roli ve vašem životě hrají knihy? Které vás nejvíce ovlivnily a jak?

Předem bych chtěla říct, že kniha je podle mě jedna z nejdůležitějších věcí v životě člověka, který se chce jen trochu vzdělávat a nestát se hroznou obětí moderní doby, kdy děti dovedou napsat y ve slově kniha.
Knihy mě provázely již od malička. Jako malé mi tatínek každý večer před spaním čítával Rychlé šípy a už ve druhé třídě se mi podařilo přelouskat svoji první knížečku. Postupem času jsem měnila literární žánry, které byly objektem mého zájmu od pohádek až k hororům Stephena Kinga, jehož bezmezně obdivuji a jeho styl psaní miluji. Z toho také vyplívá, že právě jeho knihy mě ovlivnily ze všeho nejvíc a jemu bych se jednou ve své vlastní tvorbě chtěla přiblížit. Navíc se hodně zajímám o nadpřirozené síly, což si "Mistr" King často vybírá, jako ústřední motiv do svých knih. Nejraději mám Osvícení, protože hlavním hrdinou je malý chlapeček, který dokáže čelit všem nástrahám a úspěšně je překonat. Nebo také Zelenou míli, kterou zná hodně lidí z filmového zpracování.
Nerada otvírám encyklopedie, protože tam jen těžko mohu popustit uzdu své fantazii. Někdy si připadám jako malý Bastien z Nekonečného příběhu, jelikož se do čtení dokážu ponořit natolik, že nevnímám nic kolem sebe, místo toho stojím vedle hlavního hrdiny a mlčky mu koukám přes rameno. Mám téměř nekonečnou fantazii a řekla bych, že právě knihy jsou to, co jí živí. Pokud mám v ruce opravdu dobrou knihu, jakože ne vždy se mi to podaří, pak nevnímám otáčení stránek, oči hltají každé slovo, převádějí ho na obraz a já naslouchám hlasům postav, čtu z výrazu v jejich tvářích. Úžasný pocit, který nikdy žádný film, ani počítačová hra nemůže nahradit!
Kniha je pro mě tedy symbolem tajemného světa, který čeká, až otočím další stránku, budu v něm moci pokračovat a prožívat jej spolu s autorem znovu a znovu. Pro mě budou nedílnou součástí každého dne navždy.

24.3.Jaká jsem?

25. března 2010 v 20:54 | Karin

Dostali jsme v psychologii za úkol napsat o sobě "článek". Tady je:)


Říká se, že člověk by měl ze všech nejvíc znát sám sebe. Tak proč je pro některé znás tak těžké nahlédnout do svého nitra a uvědomit si své vlastnosti? Své klady a mnohdy i značné nedostatky a proč kolikrát tolik dáme na slova jiných?
První co mě napadá je, že jsem komplikovaná. Myslím, že nemá smysl tohle slovo dále vysvětlovat. Jsem narozená ve znamení blížence, o kterých se říká, že jsou to lidé se dvěmi dušemi v jednomtěle. Věřím, že je na tom dost pravdy. Vždyť to na sobě pozoruji dnes a denně. Kolikrát dokážu změnit celý pohled na svět a náladu obrátit o 180 stupňů během několika desítek vteřin. Docela výkon na sedmnáctiletou dívku. Kolikrát jsem ztoho zmatená i já sama, natož pak ti vmém okolí. Lituji jich, ale nedovedu stím nic dělat. Není dobré emoce potlačovat. Zjedné části jsem nezkrotná rebelka co vyvádí bláznivé kusy, poslouchá úžasnou rockovou muziku, skáče přítelovi na záda, chodí po kolejnicích a tvrdě si jde za svými názory. A zté druhé přesně pravý opak. Romantická, trochu uzavřená, přemýšlivá, vlídná skoro ke všem a taková, co věří, že je princeznou a on je jejím princem. Nejlepší by bylo asi smíchat obojí, ale to je těžko proveditelné.
Dalším mým rysem je občasná přecitlivělost. Pamatuji si, že jako mladší mě nic nerozhodilo a nedejbože aby mě snad nějaký film rozplakal. A teď? Stačí dvě smutné scény vromantickém filmu a já pláču jak želva. Alespoň se vždycky vymluvím, že za to můžou hormony.
Jaká ještě jsem? Nezapřu svoje mateřské pudy. Kdykoli vidím tvář miminka, už se na ně pitvořím, usmívám, tahám přítele za rukáv a pokud možno si děťátko i chovám. Už odmalička jsem takovou opatrovnicí svého bratránka Honzíka. Je to to nejsladší dítě jaké jsem kdy viděla. Honzík je prostě můj maličký, třebaže už mu budou čtyři. Nedělalo mi problém ho přebalit, nakrmit, vykoupat, hrát si sním a uspat ho. Perfektní trénink. Je to můj andílek.
A u těch špatných vlastností? Vím, že většina lidí by jich dokázala napsat stovky. Vždycky je snadnější kritizovat, než chválit. Občas jsem na lidi možná trochu tvrdá, ale to i na sebe samou. Když vidím, že má někdo problém, hned se do toho musím motat, děj se co děj a to taky ne každý chce. A jsem na určité situace hodně háklivá. Nedokážu pochopit nevěru. A nejhorší je, že se docela často bojím. Prošla jsem si pár hodně špatnými zkušenostmi, o kterých nebudu hovořit, ale neustále ovlivňují můj život, bohužel. Ale díky svému příteli to všechno už zvládám mnohem lépe.
Také o něm bych měla mluvit. Vím, že tato úvaha má být především o mě, ale i on je mojí součástí. Je to ten nejbáječnější člověk jakého znám. A ví o mě úplně všechno, což je pro mě to nejdůležitější.
Baví mě psát. Když píšu, tak slova vidím spíš jako obrazy, než jako shluk několika písmenek. Mám docela bujnou fantazii a tímto způsobem ji dovedu neustále zaměstnávat. Navíc by jste nevěřili, jak to člověku kolikrát dokáže utřídit myšlenky a jakou má radost, když jeho slova někomu pomohou, nebo alespoň udělají radost. Ten pocit, že vaše snaha je kněčemu. Pro mě je to ta nejlepší forma odreagování a strávení volného času. Navíc si své inspirace vážím, ne vždy totiž to psaní jde.
Ráda poslouchám hudbu, především kapely, které nikdo zase tolik nezná. Nosím nejraději kecky, to je asi jedna ztypických věcí. Mám ráda černou barvu. Dřív jsem ji nosila, protože jsem měla pocit, že mě tak chrání a teď ke mně prostě sedí, ale mojí nejoblíbenější barvou je modrá. To ví málokdo. Čtu knihy od Stephena Kinga, bohužel jsem nedávno zjistila, že jsem četla už všechny kromě dvou a tak si budu muset pomalu zvykat na jiného autora, abych měla svoji pravidelnou dávku příběhů. Líbí se mi, že když se začtu do opravdu dobré knihy (což 90% Kingovi tvorby je), tak nevnímám nic jiného. Ani to, že otáčím stránky, nebo snad to, kde jsem.
Řekla bych, že už jsem toho o sobě řekla dost. Člověk se neustále mění a vyvíjí, stejně tak já. A kdybych měla povídat o všech svých vlastnostech, ještě zítra bych nebyla ani vpolovině. Důležité je, umět se najít sám vsobě a nenechat se od ostatních lidí neprávem shazovat. Tak snad hodně štěstí i vám, je to běh na dlouhou trať, ale s úžasnými výsledky.

7.3. Kdy je ten správný čas?

7. března 2010 v 19:19 | Karin

Kdy je ten správný čas?


Tohle se mi dneska honí v hlavě. Už odmalička všichni starší přemýšleli, kdy je správný čas na to, aby vám řekli pravdu. Kdy je správný čas naučit vás jezdit na kole, nebo vám vysvětlt, že děti čáp prostě nenosí. Později se rozhodování přenese na vás. Rozhodnutí, kdy je čas v té matice doopravdy zabrat, aby jste vůbec prošli. Rozhodnutí, že máte věk na to, abyste přítele představili rodičům. Věk na své první milování, první děťátko, nebo nástup do práce.
Přemýšlím o tom, že ne vždy se rozhodneme správně. Chce se mi brečet z toho, že jsem zklamala. Já byla ve svých sedmnácti ta starší, která měla druhého člověka chránit a opatrovat. Snažila jsem se jí předat veškerou svoji moudrost, kterou jsem za roky posbírala. Je to těžké. Je to asi příliš zodpovědná práce na náctiletou teenagerku. Nepodařilo se mi ji uchránit.
Možná si myslí, že toc udělala bylo pro ni nejlepší. Jenže je jí ještě nebylo ani 15. Příliš mladá na to, aby poznala muže tak, jak jej poznala. Těžko mohu posuzovat člověka, kterého neznám, ale nevykresluji si dobře muže, který o věneček připravil mladičku dívenku. Jistě, strašně ji miluje a ona jeho. Ale o to víc by ji měl chránit! Je vůbec možné, aby tohle bylo vrcholem jejich mladé lásky? Bylo to z trucu? Aby dokázala, že už není pod mocí rodičů? Proč!?
Pro mě bylo první milování sybolem obrovské lásky, opatrnosti a důvěry v mého přítele. Nemohla bych jednat jakkoli neuváženě. A on to chápal stejně tak. Byl opatrný a nechal to na mě. A stálo to za, bylo to krásné a byl to jen z čisté lásky...
Měla jsem jí naučit víc. Měla jsem ji ochránit a varovat. Teď je už pryč. Jsem zklamaná, že nevyužila mích zkušeností a ze zlamání se nepoučila. Mrzí mě to a užírá. Co teď? Má cenu snažit se dál? Kdo ví...
Ještě nejspíš není ten správný čas, abychom pochopily.


Pravá výhra

19. února 2010 v 21:32 | Karin
Podařilo se mi opět projevit svůj talent a vyhrát další ročník literární soutěže na naší škole. S Úvahou na téma: Muž a žena, jak by si ti dva mohli rozumět? Vždyt oba chtějí něco úplně jiného, muž ženu a žena muže. . Nebudu tvrdit, že se mi v tu chvíli nechtělo skákat štěstím po stole, smát se a plakat zároveň. Je úžasné, když konečně po letech snažení dojdete k ocenění (dokonce dvojnásobnému). Nešlo mi o lístky do kina (třebaže se nakonec ukázaly, že příjdou vážně vhod), ale o ten pocit, že svůj talent opravdu mám. Že mám svůj důvod věřit si a něco dokázat. Měla jsem radost, že na mě může být rodina pyšná a moje pisálkovství k něčemu je. A radost pořád mám. Píši z lásky, štěstí a snahy někoho dalšího něco naučit.
Tohle je pro mě velká výhra. Ale když tak nad tím přemýšlím, tak výhrou nejsou diplomy, medaile, lístky do kina, nebo snad pohár.
Mojí pravou výhrou je má rodina. Moji přátelé. Můj anděl.
Rodina,která vždy stojí při mně a vychovala ze mě správného a dobrého člověka. Rodina, která mi umožnila prožít krásné dětství, které bych nevyměnila (až na některé...zážitky). Rodiče, kteří mě naučili moudrosti a bráška, který byl vždycky ten chytřejší a nikdy by mě nepodrazil.
Přátelé, kteří nezklamou a člověk si s nimi užije tolik zábavy, že ji sotva kdy dokáže všechnu pobrat. Zajdeme do meka, nebo pokecáme na chodbě ve škole.
Anděl, který ze mě udělal lepšího člověka. Nesobeckého, nezamindrákovaného a radujícího se z každé maličkosti života. Myslím, že on mi můj život zachránil. Ukázal mi cestu a také moji výjimečnost. Moje dobro. Bene děkuji.
Vím, že dokud budu mít tyto lidi po boku, pak se životem dokážu prokopat bez problémů a tenhle život je má největší výhra a já udělám vše pro to, abych ho prožila s těmito lidmi v pohodě a lásce. Být vámi zařídím si to stejně.

Moje oblíbené místo

11. října 2009 v 22:35 | Karin

Moje oblíbené místo


Stmívá se. Nad věčně zeleným kopcem se pomalu snáší k zemi slunce, které barví oblohu do pomerančové oranžové.
Kráčím sama po rozpraskané betonové silničce lemované stěnami domů. Lidé pozvolna usedají ke svým televizorům, čekají na večerní dávku zpráv z celého světa a to kouzelné představení, které se odehrává na obloze, jim uniká mezi prsty s přibývajícím soumrakem. Kdyby jen věděli, o kolik přicházejí.
Vítr mi pohazuje s vlasy kolem obličeje a přináší ke mně svěžest vody, ke které se pozvolna přibližuji. Nespěchám. Od několika holých stěn domků, s nízko položenou střechou, se odrážejí mé kroky. Podrážky bot tiše rozmlouvají s asfaltovou cestou svým vlastním jazykem.
Už vidím to místo, na které jsem se po celý den těšila. Pohled směřuji k dřevěné lavičce, osaměle stojící v bujaré zelené trávě, hned na břehu nevelkého rybníka. Její povrch zdobí množství vzkazů od zamilovaných párů, které do její dřevěné kůže vyryly svá jména; jednoduché obrázky i nesmyslné změti písmen.
Posadím se a se spokojeným úsměvem zabloudím pohledem k vlnící se hladině vodní nádrže. Vítr tvoří na jinak hladkém povrchu roztomilé kudrlinky, točí s nimi a zase je vyhlazuje. Přemýšlím o odlišném světě, který se pod hladinou nachází i o jeho obyvatelích. Voda mě tiše zdraví a pak dál tiše vypráví svým šumivým hlasem nekonečné příběhy a věčná tajemství.
Stíny se prodlužují, slunce klesá, rudne a předává vládu noci. Svůj dnešní boj prohrálo. Všude vládně jen těžko popsatelný mír, klid a rovnováha. Oči se samy od sebe spokojeně přivírají. Je na čase, vrátit se zpět domů.
Lehce přejíždím bříšky prstů po zvrásněném povrchu lavičky a s tichým příslibem brzkého návratu odcházím.

Snadno se žije s očima zavřenýma

18. září 2008 v 18:27 | Karin
Snadno se žije se zavřenýma očima

Bohužel nevím kdo tuto pravdu vyřkl, prý je to část textu z jedné písně od Beatles, ale okamžitě jsem si toto "heslo" začala brát jako mé motto. Možná by jste měli vědět, jak jsem na tento citát vlastně přišla. V mém oblíbeném televizním seriálu(Ztraceni) jej měla na rameni vytetována má oblíbená postava jménem Charlie. Myslím si, že citát Snadno se žije s očima zavřenýma má asi podobný význam jako když o někom řeknete, že kouká na svět skrz růžové brýle. Je to vlastně jen šest slov, ale ta vyjadřují můj pohled na svět. Jaký připadá život Vám? Občas je opravdu o dost jednodušší prostě zavřít oči a nekoukat na nic okolo sebe, nemyslíte? Řekla bych, že je život těžký a někdy velmi krutý, ale takový ho podle mého názoru dělají především někteří lidé. Možná jsou sami nešťastní, nebo je potkala nějaká tragédie se kterou se nedokáží jinak vypořádat. Všichni ti opilci co se válejí na chodnících s láhví piva v ruce, žebráci prosící o drobné, které stejně utratí za cigarety; nebo muž co křičí na ženu uprostřed ulice. Nebylo by lehčí je prostě nevidět? moje odpověď zní: Ano. Ale kdyby vše bylo jen růžové, za chvíli bychom si už nevážili šťastných chvilek, které nás v životě potkávají. Tak tento pohled na zlo musíme přetrpět a když nás konečně potká něco opravdu krásného, vnímáme to jak jen je to možné. Je dobré oči někdy zavřít, ale také by jsme mohli něco nebo někoho přehlédnout a pak být zbytečně smutní. Ať už je ten někdo cizí usmívající se člověk, který by nám pozvednul náladu; nebo starý známý. Možná Vám to zní jako hloupost, ale já v to věřím. Stejně jako věřím na lásku, věřím na snadný život s očima zavřenýma. Často o svém životě přemýšlím a zjistila jsem, že je vlastně hodně šťastný. Mám milující rodinu, pár pravých přátel, dobré známky, své zájmy a koníčky a co jíst a přes to všechno si stále stěžuji. Připadá Vám to stejně hloupé jako mně? I když je pravda, že jsem jiná než ostatní, někteří lidé si myslí, že jsem divná a stále mi to připomínají. Možná si neuvědomují jak moc mě jejich občasné poznámky bolí. Myslí si, že neví jaká jsem, nebo že nedokážu cítit? Na tuto otázku odpověď neznám. Vlastně bych měla být za to jak vypadám hodně ráda, protože jinak bych byla stejná jako oni a koukala u lidí jen na vzhled místo na duši. A právě v těch chvílích, kdy mi někdo ubližuje, prostě zavřu oči a žije se mi snadno. Stejně jako vše na tomto světě, má i tento citát své pro a proti. Svoji světlou a tmavou stránku. Můžete si jej buď vzít k srdci a řídit se jím, nebo na něj zapomenout. Chtěla bych jen, aby jste se nad ním zkusili alespoň na chvíli zamyslet. Udělejte to pro mě. Snadno se žije se zavřenýma očima.
 
 

Reklama