Téma týdne

Dobré ráno, dobrý den

19. září 2017 v 14:50 | Karin
Základní otázka:
Proč ráno vstát z postele?
Bylo: Protože musím být za chvíli ve škole! (A chodím pěšky. A ráda. V kouzelné Olomouci.)
Bylo: Protože musím být za chvíli v práci! (A budou peníze! A budou knihy! A já budu vonět po knihách a schovávat se s Vendulkou ve skladu!)
Bylo (o prázdninách a pak s pupkem): Protože se těším na šálek kafe, u kterého si hodím nohy na stůl, otevřu knížku a vklidu zahájím den?
Teď: Protože mé drahé malé potomstvo vstává. Leze po posteli, brouká. Leze mi po nohách. Shazuje knížky. Leze mi po hlavě. Jestli nevstanu, vytahá z krabičky všechny kapesníky...
Budeme snídat. A kafe bude studené. Místo knížky bude Spongebob a po snídani se musí zamést půlka kuchyně ;-).
A pak se jde ven. Motivace? Panenka bude tak dlouho kňučet, dokud mi nepukne hlava, nebo jí neobuju boty. Teď chodíme sbírat kaštany pro prasátka. A samozřejmě koukat na pejsky. Protože s pejsky je život tak krásný!

Vstávám pro úsměv. Vstávám pro to slovo: "máma". A užívám si každý den :-)
A co vaše rána?

Ve fialovém poupěti pažitky

6. května 2017 v 9:59 | Karin
Je večer, máj, lásky čas. Dítko si dává poslední večerní siestu, aby mohlo ještě tři hodinky pobýhat, výskat, smát se. Mám chvíli na to, abych si udělala večeři. Rozmazlila se. Jdu na zahrádku pro pažitku na chleba s tvarohem. Výsledek obrázku pro pažitkaVykoupat malou, namazat, dát jí večeři, osprchovat se, natočit mámě hlavu, umýt nádobí. Kouknout na Ohnivý kuře, u toho se navečeřet, zabavit malou, uspat, uložit... Jen ať se zase v noci nebudí každou hodinu... Musím jí hodně nakrmit...
Už dřepím u zelenajícího se záhonku. A najednou se nadechnu. Konečně zastavím. Je šest večer a takové teplo. Vzduch už voní počátkem léta, i když vítr ještě studí. Slunce hladí. Slastný pocit. To ticho.
Výdech. Načervenalé nebe, rozfoukané mraky jako vlasy večernice. Hledám první hvězdu. Konečky prstů pohladím stébla pažitky. Bude kvést, vyčuhují z ní růžová poupata. Pohupují se. Smějí. Jako děti.
Je mi krásně. Ten mír, klid. Srdce tluče jen pro ten kratičký okamžik.

Před usnutím políbím nebe

2. března 2017 v 20:00 | Karin

Před usnutím políbím nebe
přímo nad tvýma očima
a na rtech zalechtá mě
vůně heřmánku.

Před usnutím hladím dívku růžolící
nadoblačnou krásu
a sleduji
jak vdechuje sny.

Před usnutím pofoukám křídla
složená vedle drobného těla
zářící do tmy ložnice
duhovými barvami.

Před usnutím zakryji
dečkou utkanou z pavučin
malou vílu objevující svět
velkýma modrýma očima.


Fanatismus

17. ledna 2017 v 8:22 | Karin
První co mě napadá, když se řekne fanatismus, je nebezpečí. Slepá víra vymykající se kontrole je děsivá. Lidská masa, dav, je nebezpečný a mnohdy smrtící.
Člověk přestane myslet sám za sebe a řídí se nadiktovanými pravidly, které pojal jako svoji mantru. Ignoruje veškeré logické námitky a reaguje na ně agresivně.
Nebudu tu psát o fanatismu spojeném s vírou, politikou, nebo sportem. Nebudu psát o tom, že je můj brácha fanatický hráč počitačových her. Nenávisti je všude kolem dost.
Já fanaticky miluji. Milovala jsem amerického herce Paula Walkera. Opravdu jsem byla posedlá úžasně pubertálním způsobem a vylepovala si jeho fotky do školních skříněk, tapetovala s nimi pokojík a klidně každý den koukala na filmy s ním. Pak umřel. Ve stejný rok mi umřela i babička, která mi jako malé vyprávěla pohádky o vílách a tak jsem se fanaticky zbláznila do víl, elfů, motýlů a nalezla znovu víru, že existují. Jsem fanaticky zamilovaná do rockové kapely, sedmikrásek... A nejvíc jsem zamilovaná do svého muže, dcerky a rodičů. A tak je to správně. Zaslouží si, abych se pro ně rozkrájela, dala jim své srdce a nic za to nechtěla. A bránila je zuby nehty.

Blbnu. A prý je to úplně normální.

14. června 2016 v 19:18 | Karin
Blbnu.
A prý je to úplně normální.
Žiju jen (se) svým břichem.
No co byste čekali od holky/ženy, která má tři měsíce do porodu.
Okukuji ženské na ulicích. Hodnotím jejich břicha a odhaduji, jak moc jsou těhotné. Okukuji hubené holky (taky jsem tak vypadala :-(). Okukuji malé holčičky a usmívám se.
Jsem mimo. Zapomínám, neudržím myšlenku, už nedovedu ani sledovat film v kině (protože u toho malá kope a to je přece mnohem zajímavější).
Byla jsem parádní rockerka. Myslím, že mi to většinu času i dost slušelo (samochvála smrdí!). Teď mám na hlavě dva culíčky (s růžovou a bílou gumičkou s mašlí), na sobě modrorůžové o dvě čísla větší šaty (hlavně pohodlíííčko) a nehty jsem si nenalakovala od půlky ledna. Jsem rozbitá!
Vrchol blaha představuje večerní namazání bříška, pár kopanců, nebo ultrazvuk. Jo a cokoli s jahodama, čokoládové koblihy, meloun na kostičky, chleba s lučinou a pažitkou, tvaroh... V libovolném pořadí.
Většina debat se mnou nemá většího smyslu - poslední měsíce nedělám nic jiného, než že se kulatím a vymýšlím ptákoviny. Vrchol mých inteligenčních schopností se omezuje na vyluštěnou křížovku (jsem v tom docela dobrá), přečtený román(jo, ty knihy ve mně úplně mizí) a výběr rozkošných bodýček s Mickey Mousem.
Fotím si břicho a věším to na sociální sítě. A to jsem si vždycky myslela, že si takoví lidé zaslouží zastřelit.
Mám úplně vlastní svět, polopropustnou bublinu. Moc se na mě nemračte, ono to určitě přejde...

Proč milovat českou filologii se zaměřením na editorskou práci na UPOL

14. května 2016 v 9:21 | Karin
Tento článek vzniká tak trochu jako reakce na ten, který napsala moje kamarádka Viky na blogu victorias-stories.blog.cz. Já jsem jí totiž ten obor, univerzitu a město doporučila. Jsem zodpovědná, že si nejspíš doživotně zamilovala Olomouc a zároveň zprotivila češtinu jako takovou. Nutno asi podotknout, že ona je talent na cizí jazyky, zatímco já až tak ne, takže mi asi nezbývalo nic jiného, než prostě češtinu milovat takovou, jaká je.
Začnu výhodami české filologie.
  • Pokud milujete čtení, je to obor přesně pro vás. Každý semestr vás zahltí spoustou povinných knih, ať už beletristických, nebo odborných textů. Pozor, přijdou i semestry, kdy vám dá vyučující volnou ruku a řekne, abyste si četli cokoli z daného období, jen toho musít být dost (30, 40 knih). Než jsem nastoupila na vejšku, českou literaturu jsem téměř nevzala do ruky, až tam mi ukázali všechny její krásy a naučili mě ji milovat! Dobře, Slávy dcera není zrovna zábavné čtivo (a taky se přiznám, že jsem si přečetla první zpěv a stačilo mi to), ale z literatury následujících období jsem opravdu přečetla všechno! Dokonce jsem si tehdy poprvé přečetla Máj, on totiž profesor Tureček na přednáškách uměl tak krásně a zajímavě přednášet, že jste prostě měli chuť si to přečíst.
  • Pokud milujete psaní, je to obor přesně pro vás. Každý semestr se otvírají velmi zajímavé béčkové předměty, ve kterých se můžete různě kreativně uplatnit (ať už při psaní závěrčných esejí, nebo při hodinách tvůrčího psaní). Mimo jiné na bohemistice fungují i studentské časopisy: Helena v krabici a Pačes. A nebudu opomínat ani každoroční literární soutěže, nebo Lžičku v šuplíku (literárně-kulturní občasník, kam můžete poslat své texty).
  • Budete pravděpodobně studovat s dalšími více, či méně do knih a psaní zažranými lidmi. Tím pádem si budete o knihách povídat, půjčovat si je a společně se o ně prát v knihovně (ano, tam je totiž vzhledem k počtu studentů občas žalostně málo výtisků).
  • Budete mít přehled. Neskutečný. Naučíte se všechno o knihách již vyšlých, i o těch, které jsou právě nominované na Magnesii Literu (a naučíte se, co je Magnesia Litera :D).
  • Naučíte se psát obstojné referáty, eseje a snad i přenášet. A hlavně přemýšlet! Nejen o tom, co by ten, či onen asi chtěl slyšet, ale i o tom, proč to autor napsal tak a tak, jaké využil motivy a td.
  • Máte možnost navštěvovat velmi zajímavé volitelné semináře. Ať už vás zajímá tvorba Karla Čapka, reflexe židovství, dětská literatura, pop kultura, Bible, nebo třeba divadla.
  • I předmět/vyučující, který/ého budete k smrti nenávidět, vás může příjemně překvapit. Třeba, když konečně přestante rozebírat poezii (děláním půlkroužků a čárek grrrr) a vyučující vám dá přečíst text, který změní vaše nazírání úplně na všechno. Pro mě to byla jedna z Trapných povídek (Otcové) od Karla Čapka. Během semináře jsem ji prostě musela dočíst a nějak mi nešla z hlavy. Nakonec jsem celé léto trávila ponořená jen do Čapkových knih. A užila si to!
  • Budete zápasit a rvát se. Pořád. Když je na semináři patnáct lidí, musíte se sakra projevit, aby jste dostali referát, o který máte zájem. A on už samotný zápis na předmět je občas pořádný boj.
  • Pobavíte se. Ať už nad literárními texty (čtením Máchova deníku jsem bavila celý pokoj na koleji), referáty spolužáků, nebo poznámkami vyučujících. Naprosto excelující v tom byl profesor Tomáš Kubíček (který už bohužel na UPOLU neučí) a profesor Petr Bílek z Prahy, který tam už prý taky není. Byli tak inspirativní, že s jejich hláškami byly zásobeny celé facebookové stránky. Ono, když na jedné z prvních přenášek o literatuře slyšíte, že Babička Boženy Němcové monstrum, to si zapamatujete do konce života.
  • Škola vás zásobí i mimoškolními aktivitami. Pořádají se tam úžasné besedy/autorská čtení (třeba s Emilem Haklem, Michalem Vieweghem), přednášky zaměřené na tisíc různých témat. A taky si uvědomíte, čím déle budete na škole, jaké kapacity vás vlastně učí! (Bez Kubíčka už skoro nemá cenu do té školy chodit, jak hlásal nápis na dívčích záchodkách v přízemí).
  • Užijete si i akce knihovny Zbrojnice. Ta totiž pořádá například každoroční přespání v knihovně s programem (a kdo by nechtěl ležet celou noc mezi voňavými knížkami), pořádá čtenářské tématické večery, školení o e-zdrojích a podobně. Budete tam trávit hodně času a jestli jste vážně knihomoli, budete to tam milovat! Můžete si tam totiž k tomu šílenému studování udělat kafe, čaj, nebo si ohřát oběd. A to se občas hodí.
Hlavní zásadou je, že by vám nemělo chybět nadšení. Jsem prostě ten typ člověka, co si na všem dokáže najít něco fascinujícího.
A vůbec neberu v potaz lingvistické disciplíny. Ty totiž pro mě byly většinou utrpením. Úvod do studia jazyka je ještě dost nenásilný, ale jakmile přijde lexikologie, fonetika, morfologie (toho se děs, studente!), lezla jsem pod stůl a nadávala jak špaček. I když musím uznat, že nakonec i ty fonetické rozbory byly zajímavé. Na druhou stranu syntax mě bavil. On si každý najde to svoje, byli tam nadšenci i do morfologie, takže tím neříkám, že je to hrůza pro každého.
S uplatněním si moc jistá nejsem. Dělala jsem prodavačku v Levných knihách, v nakladatelství mě nechtěli (samozřejmě nemám dostatečnou kvalifikaci?!) a nevyšel ani pohovor do knihovny (buď kvůli naopak vysokému titulu Bc., nebo prostě už měli předem vybráno? Ono to nakonec ani nevadí, když teď čekáme na mimčo.)

Tolik optimismu najednou?!

12. září 2015 v 19:24 | Karin
Nevědmost nebolí - nijak zvlášť originální myšlenka. Bolest, taková ta schovaná příliš hluboko na to, aby člověk brečel (myšlenka od Stephena Kinga, moudrý to muž, jak všichni víme). Dnes jsem si uvědomila, že člověk je možná šťastný, ale vždycky to pomine a nakonec se to změní ve vzpomínku, kvůli které budete ronit slzy. Tolik optimismu najednou?! Vše co milujete, ztratí se v dáli (zase napsal King). Život nám nadělí lidi, věci, donutí nás si je oblíbit a pak o ně přijdeme. Někdy bohužel i vlastní vinou/hloupostí.
Toužíme, doufáme, přejeme si, ale nemůžeme mít všechno. Nikdy. Buď a nebo.
A nevím, proč občas stojím v práci s pohledem upřeným na dveře a doufám, že Někdo/Nikdo přijde (aby pokrčil rameny, zavoněl a řekl, že to nevadí).
A jsem hloupá, vím to o sobě. Plníme si sny a já přesto pláču, schovávám se, bojím se života. Myslím na to, že za všechno dobré budu muset zaplatit. A nepomůže mi, když se schovám mezi stránky knih. Jsem dospělá a MUSÍM se podle toho chovat a uvažovat. Postavit se světu čelem a třeba ho i nakopnout, aby věděl, kde je jeho místo. Realita má pro mě mnohem menší cenu, než fantazie.
Potřebuji-li společnici, usadím si na rameno vílu.

Jako nořit ruce hluboko do pytlíku luštěnin.

25. srpna 2015 v 13:02 | Karin
Vzpomněla jsem si na povídání Amelie z Montmartru, která ráda nořila ruce hluboko do pytlíku luštěnin, nebo rozbíjela krustičku karamelu špičkou lžičky... Drobné radosti všedního dne.
Mám ráda vůni nových knih, letních rán, žlutého melounu, Jeho vlasů po koupeli. Voní mi šeříkové keře, sedmikrásky, rajčata, maminčina trička. Vzpomínám na vůni moře.
Mám ráda dotek motýlích křídel, hlazení ve vlasech, hlazení křídel. Polibky na špičky prstů, zápěstí a tu pihu na levé ruce. Chybí mi babiččiny ruce, naštěstí mi je vynahrazují ty maminčiny.
Mám ráda zvuk elektrické kytary, ale i šepot stránek knihy. Mám ráda ticho knihoven. Mám ráda mlčení v motýlím ráji. Mám ráda mlčení na stráni v Dobrém mezi sedmikráskami pod hvězdnou oblohou. Mám ráda šplouchání vln, jeho smích, hlas Arnima z Beatsteaks.
Mám ráda pohádky o vílách, potápění mezi ostrovy, barvu nebe, západy slunce, tulipány. Vysedávání u piva, nekonečné debaty o knihách, filmy s Paulem Walkerem, dopisní papíry, svoji kaligrafickou sadu, společné vstávání a snídaně. Ráda nosím černé šaty s kopretinami, kupuji si hromady knih a dávám o nich přednášky. Ráda dostávám dopisy. Mám ráda vzájemné poznávání se. Ráda se zastavuji a voním si. Ráda zvedám hlavu při procházkách městem a obdivuji krásně zdobené fasády a balkony domů. Mám ráda Olomoucké parky plné kouzelných stromů, sezení v trávě, bosé nohy. Mám ráda překvapení. Jemnost.
Miluji své rodiče a svého muže.

Soucitně

26. února 2015 v 9:50 | Karin
Včera se mně dotkl výrok prezidenta o smrti vegetariánům. Na zdraví. Nejsem si jistá, jestli je při pití vína běžné přát někomu smrt. To, že je to ignorant a provokatér vím už dlouho. Teď mu nejspíš došly vtipy. Mrzí mě, že většinová společnost na vegetariány kouká jako na nějaké maniaky, členy sekty.
K tomu, abych se zamyslela nad tím, co jíme, stačilo jedno video.
Není to jen o jezení, ale o celkovém přístupu k nim. Jsou to myslící a cítící živé bytosti, ne věci. A něco jako humání zabíjení opravdu neexistuje. Lidé jsou brutální. Změnil se vztah mezi lovcem akořistí, neboť zvířata jsou chována v klecích, bez možnosti úniku. Jsou vykořisťována, týrána tím nejhorším možným způsobem. Odmítám se na tom jakkoli podílet.
Před pár lety jsem tu na blogu uveřejnila úvahu na téma vegetariánství. Měla jsem úplně jiné názory a životní hodnoty než dnes.
Maso se dá nahradit. Tofu jsem se naučila připravit tak, že chutná i příteli a když nechce, prostě uvařím tak, aby on si k tomu dal maso a já ne. Tempeh, nebo sojový tataráček, to je vážně lahoda. Dělala jsem hamburgery ze sojového masa a bratr ani nepoznal rozdíl.
Když mě maminka čekala, prý se na maso nemohla ani podívat. Kdykoli viděla párek (o množství masa v párku se můžeme dohadovat), šla zvracet. Ale to nic neznamená. Nikdy jsem nejedla uzeniny (smrdí mi), takže jsem se jich ani nemusela vzdávat. O Vánocích jsem vztekle pod stromečkem oplakávala kapra, kterého táta kuchal v kuchyni. Ano, ani mně se nevyhlo: Nebudu jíst Ušáčka! Děda choval (NE pěstoval! Sakra!) králíky. Chodili jsme si je hladit, chovali si je, dávali jim jména. Maminka je dělala na smetaně. Pamatuju si, jak jsem stála v kuchyni u zdi a brečela a brečela, že to jíst nechci. Tatínek si mě teď dobírá.
Nejsem vegetariánka, jím ryby (zatím). Ale věřím tomu, že lidská psychika je tak mocná, že si lze vypěstovat vyloženě odpor k takovým produktům. Uvědomila jsem si, že ten stejk je mršina. Mrtvola. A navíc dost stará. Není to hrozné? Zvedá se mi žaludek, když chodím kolem kebabů, ve kterých mají půlku nabídky vegetariánskou a půlku s HALAL masem!
Nejsem pitomá, abych jednou v těhotenství nejedla maso (když na něj budu mít chuť?) a nedávala ho svým dětem. Jednou to bude jejich volba, ale nebudu riskovat jejich zdravý vývoj (ať si výzkumy říkají cokoliv, znám odkojené vegetariány, kteří v dětství byli 10x častěji nemocní, než ostatní děti).
Raději zkouším něco nového. Naučila jsem se jíst náhrady masa, kuskus, fazole na deset způsobů, mungo klíčky, do moučníku přidávat ovesné vločky, milovat smoothie... Mám výbornou vege Kuchařku ze Svatojánu.
Máme možnost volby.

Nehodící se škrtněte

13. února 2015 v 9:47 | Karin
Tak mám hotovo. Všechny zkoušky na vysoké splněny, některé napodruhé. Podivný pocit.
  • Zapsat se na státnice.
  • Napsat bakalářku.
  • Obhájit ji.
  • Udělat státnice.
  • Najít si dobrou práci (knihovna, knihkupectví, antikvariát, nakladatelství, noviny - nehodící se škrtněte)
  • Založit rodinu. Vdát se. (Libovolné pořadí)
  • Chovat se jako dospělá žena, matka.
  • Ano, samozřejmě se přestěhovat do vlastního a zasadit strom.
Momentálně pro tohle všechno už třetí den nedělám nic. Jsem vyfluslá ze zkoušek, takže leda piju kafe, víno, poslouchám řvoucího Gerarda Waye, Beatsteaks, čtu jiné než české knihy (drahouška Steveho Kinga), uklízím a když už nemám co bych, schovám se v knihovně, nebo doma koukám na blikající kurzor textového programu. Bez textu. Zatím se nebudím s výkřikem jména mého vedoucího práce, ale něco poslat bych mu měla.
Lék na všechnu bolest světa pro mě momentálně představují Čtvrtkovy pohádky plné víl. Takových nekomerčních, českých bytostí. Jo a vybírání šatů na ples, promoce, pláž na ebay. Tím se dá zabít víc času, než lajkováním na facebooku.
Ve školní knihovně se mě ptali, jestli jsem během prokrastinace také kreativní. Odpověděla jsem, že ano. O zkouškovém jsem vyrobila pět přáníček (3 k narozeninám, 2 valentýnky). S tupým výrazem jsem razítkovala srdíčka, motýlky, kreslila, měřila, stříhala, vybarvovala, líbala svoji kaligrafickou sadu. A proč ne, to je taky lék.

Zvonilka

3. září 2014 v 10:17 | Karin
Za hranicí reality je Země Nezemě, kterou obývá Petr Pan, pár ztracených kluků, víla Zvonilka, mořeské pany, indiáni a taky zlí piráti. Za hranicí reality jsou víly :) a jedna z nich je moc zvláštní. Je tak malinká, že se do ní vejde vždycky jen jeden pocit
.Je krásná
Zlomyslná.
Vzteklá
Vzteklá
A moc vzteklá
Znuděná
Přátelská

Země Nezemě rovnou až do rána

11. března 2013 v 23:12 | Karin
Rozhodla jsem se, že už mi ta dospělost pěkně leze krkem. Povinnosti, starosti, termíny, hádky, zklamání, realita. Nenávidím to. Nehledě na množící se noční můry, na které nezabírá uklidňující čaj (po kterém jsem zblblá ještě druhý den odpoledne). Jak říká Stephen King: "Příšery jsou skutečné a duchové taky. Žijí uvnitř nás a někdy vyhrávají."
Rozhodla jsem se odcestovat otevřeným oknem. Ne, nevolejte policii, nemám v plánu z něj vyskočit, ale odletět. Jako Petr Pan. Moje nynější posedlost jeho příběhem není zapříčiněna množstvím nevyužitého času, ale rozhodnutím napsat o Petru Panovi závěrečnou esej do Sémantiky populární kultury. Proč si práci nezjednodušit tím, že budete psát o dětské knize...
Začala jsem nejnovějším filmem z roku 2003, který snad většina lidí už zná. V hlavní roli s neodolatelným J. Sumpterem. Nehledě na úžasný soundtrack. Jak jsem ale postupně zjistila, film se od originálu liší.
Koukla jsem se na baletní představení ze Stavovského divadla.
Zašla jsem si do knihovny. Do dětského oddělení, kam mě jako malou posílali, když jsem si pod paží nesla Steveho Kinga. Napůjčovala jsem si čtyři různé knížky o Petru Panovi a čelila vyčítavému pohledu holčičky v růžovém tričku. "To jsi vysokoškolačka?" Krycí historka: knížky jsou pro moji malou sestru, která je zrovna nemocná. Chudinka.
Sehnala jsem si kreslené pohádky od Disneye. I ty o víle Zvoněnce.
Moderní filmy o Hookovi a Hledání Země Nezemě.
Googlila celé hodiny. Hledala eseje v angličtině...
A vyplatilo se to, protože teď už tam skoro jsem. Vím toho víc, než jsem doufala a Petr už možná stojí za oknem, protože věřím. Věřím na víly a pohádky. Věřím, že měl dobrý důvod pro to, aby nikdy nevyrostl a žije v zemi plné pirátů, tikajících krokodýlů, indiánů, mořských pann a kouzel spolu se Zvoněnkou. Věřím, že mi pomůže zahnat ošklivé sny a možná i vrátit kousek dětství o který jsem přišla... kvůli "těm špatným věcem".
Postava Petra se poprvé objevila již v roce 1902 v knize Jamese Barrieho Malý bílý pták (nezkoušejte si ji hledat na uložto, protože vám najde videa s nevhodným obsahem).
Věděli jste, že v prvním divadelním představení hrála Petra Pana žena a Zvoněnku udělali pomocí zrcátka a světla?
Věděli jste, že autor adoptoval pět dětí a podle jednoho z nich napsal právě postavu Petra Pana? A že ten chlapec v dospělosti spáchal sebevraždu?
Věděli jste, že J. Barrie věřil, že všechny děti jsou ptáčky, než se narodí. A okna dětských pokojů bývají zamřížovaná, aby nemohly děti uletět zpět na ostrov ptáků. To se podařilo Petru Panovi, který pak žil v zahradách spolu s vílami zřejmě navždy...
Stay not a grown-up.
A kudy kam? U druhé hvězdy doprava a pak rovně až do rána. Tam je Země Nezemě. A nezapomeňte na vílí prach a šťastné myšlenky, bez nich by to totiž nešlo.

A pro jistotu... nezapomeňte na mapu.

Rojili se motýli

28. prosince 2012 v 20:11 | Karin
Byla bych tu mohla vypisovat seznam věcí, které mi Ježíšek pootevřeným oknem přinesl pod stromeček a jeho hodinová práce s balením brzy přišla vniveč, když jsem s nedočkavostí mně vlastní trhala papír. Myslím si, že vykládat o utěrkách a povlečení není třeba, i když bych mohla říct, jak krásné zelenomodré s kostečkami ty utěrky jsou a plácat jen tak zbůhdarma stovky slov. Prostě proto, abych něco někomu řekla. Jedno, co to bude. Nějak jsem o tu svoji schopnost přišla při stěhování se z kolejí do bytu. Asi zůstala v některé z těch krabic, pěkně na dně, aby nebyla vidět. Její smůla, já se jí doprošovat nebudu.
Bydlíme! To teď vykřikuji do zvednutých telefonů a vypisuji do facebookových statusů. Ach, je to šílené a kdo by to byl před rokem řekl, že s tím, do kterého jsem se nechtěla snad ani zamilovat, teď budu sdílet život a pár místností kolem. V mojí hlavě je takový posměšný hlásek, prohlašující, že je to příliš brzy, ale existují prostředky, jak jej umlčet. Můj svět se teď pomaloučku roztápí ve sladkostech pohádky, kterou žiju.. tedy když zrovna nemám chuť Pilota zabít a neházím po něm předměty, které se v danou dobu nacházejí na dosah ruky. Hecli jsme se a pořídili porcelánové nádobí. Je to na jeho zodpovědnost, protože takovým talířem bych ho klidně mohla i přizabít.
Mladý pán pak sehnal krásnou postel, bytelný stůl, sedačku, lednici a dalších milion věcí. Původní holobyt se změnil v "Tady jsem doma". Už máme i židle a stůl v kuchyni a návštěva si má kam sednout. Jsou to zánovní věci, ale krásné. Dělám mu snídaně, on mi chystá večeře a letos jsme spolu slavili první Vánoce.
Za okny padal sníh a my si pořídili stromek moderně v květináči. Pak ho dáme našim na zahradu přes jaro. Koupili jsme ozdoby a Ježíšek přinesl dárky. A ony byly plné nádherných motýlů, kteří se pak rozletěli po pokoji a dělají nám tu kouzla.

Truhlička na šperky

Promiň

30. října 2012 v 12:39 | Karin
Dnes jsem se poranila, snad abych zjistila, jestli ještě něco cítím. Běžne se bodá do panenek, prý je to nebolí. Občas jsem jako ta panenka, které někdo vytahal všechnu tu plyš z hrudi a nasypal tam hrsku hřebíků.
Poslední dobou hodně pláču, sama (ne)vím proč. Připadám si jako natažená na skřipci. Tahají odporní skřetové do všech stran a smějí se. Jsem sama. Ustrašená kopu kolem sebe.
Kdepak jsou víly? Květiny schovaly se pod nánosy bahna. Motýli mrznou. A vrány klovou do očí. Prostě proto. Věci mizí, obrací se v prach, snad se zas dokáží povznést. Zářit. Žít! Křik rozléhá se tmou a vrací se zpět.
Miluji tě, ale i tak se schovávám pod plášť, abys nemohl vidět... Kouzlím falešné úsměvy. Proč? Proč si ubližujeme my dva? Když se milujeme...
Radovala jsem se z maličkostí.
Měl jsi tu samou bundu, jako na našem prvním rande.
Sněželo! Jako vždycky, když jsme měli schůzku, tak sněželo.
Koukali jsme na pohádku o Sněhurce.
Chodili jsme na náměstí na palačinky, ale už nebudeme. Nemám ráda palačinky. Ten večer, když jsem je dělala, jsi se naštval a odešel pryč.
Myslím, že když přestaneme dělat večeře a budeme spolu mluvit, bude nám krásně. Pořídíme si křeslo a budeš mě v něm chovat. Víš, jak mívám špatné dny. Promiň, že jsi to musel absolvovat.
Občas si člověk vzpomene na něco, co už dávno potlačil. Už jako dítě, když se to dělo. A pak, když je zle, najednou se to vynoří z hlubin paměti a zakousne se hluboko hluboko do hlavy. Nejdřív příjde pláč. Tenkrát jsem taky plakala a dělala, že spím. Ano, když mi ubližoval, dělala jsem, že spím, aby mě nechal být. Teď dělávám, že spím, protože mě pak hladíš po vlasech a líbáš na čelo. Pak se mi udělalo zle. Pocit na zvracení. Přijde třesavka. Tak hrozná, že se mi rozklepe celé tělo a já marně lapám po dechu. Jakobych se měla udusit. A po tvářích mi tečou slzy. A bolí to. Celé tělo se otřásá vzlyky. A někde uvnitř se zabodávají hřebíky. Bože... Přestane to. Zbyde prázdno. Nicota. Všechny kontrolky zhasly. Je jedno, co se bude dít. V tomhle stavu. Trvá to hodiny. Někdy celé dny.
Zachránil jsi mě z propasti. I když to byla trochu tvoje vina, že jsem do ní spadla. Promiň mi, že jsem teď taková. Musím nechat zhojit poškrábané ruce od toho, jak jsem se drala nahoru. Věř mi, miluju tě a zase budu jako dřív. A při tobě stát. Protože jsi můj hrdina.

Být či nebýt

7. září 2012 v 19:14 | Karin
Téma týdne- "Jsem šíleně dospělý/á!".
Tenkrát, když mi bylo čerstvých osmnáct, tak mi "Jsem dospělá!" málem nechali tetovat. Zmíněné slovní spojení jsem používala kdykoli jsem potřebovala prodloužit večerku, pustit na rockový koncert, nalít si sklenku červeného, jet na víkend s kamarádkami na chatu. Nejsem hloupá, vím, kdy se to hodí vytáhnout. Jsou to dva roky, co se honosím statusem dospěláka, avšak mé předpotopní názory, časté výstřelky a neschopnost si říct i o kopeček vanilkové zmrzliny; hovoří o opaku. Nebojte se, to poslední máme v rodině, jelikož moje maminka si neumí ve čtyřiceti koupit ani rohlík v pekárně.
Má to svoje výhody, můžu nekontrolovatelně holdovat alkoholu, sexu (občas), flákat se nocí.
Dětičky, musím se vám pochlubit. Ten poslední půlrok mi pomohl ze všeho nejvíc. Nový přítel totiž není jako můj tatínek, na kterého platí nevinný úsměv ("jsem tatínkova holčička a vždycky jí budu"). Tu a tam mě v obchodě donutí říct si, co chci; zvednout cizí zvonící telefon a dokonce i ten vlastní. Stala jsem se jednou z dalších obětí řádění Steveho Kinga a jeho knihy Puls, tudíž přijímat nevyžádané hovory nepřipadalo v úvahu. Vzali mě na vysokou, kde netuší nic o mojí šlechtěné neschopnosti komunikovat na úřadech; do jiného města. Snad mi i tohle pomůže se osamostatnit. Zaplatila jsem svoji první složenku. Na poště si dokázala nechat okopírovat maturitní vysvědčení. Zvládnu sama cestovat vlakem bez záchvatů paniky. Zařídila jsem si ubytování... Děvčátko nám vyrostlo. Možná to má co dělat se sebevědomím. Možná mi nic jiného nezbývalo.
Zjistila jsem, že být dospělou mě i tak moc nebaví. Samé starosti. Permanentka na stres a bolesti hlavy. Nestíhám! Nevím, co dělat. Nakreslit falešný úsměv, ze skříně vytáhnout sebeovládání. Pořád poslouchat, že jsem dospělá a musím to a musím to. Já nechci! Budu dupat nožičkama, vztekat se a dělat obličeje. Já tu svoji dětskost potřebuji! Nemůžu bez ní žít. Chci běhat v trávě, i když se to nehodí. Chci tu a tam mluvit nesmysly. Opít se a všem říkat pravdu. Ležet v trávě a pozorovat mraky, které vypadají jako srdíčka.
Málem jsem si koupila svůj první těhotenský test. Čtrnáct dní jsem si hladila břicho, říkala mu jménem a věřila, že se mi podařilo si zbabrat život. Jak se učí děti plavat? Tak, že se hodí do vody. Dělej co umíš. Díky bohu nic nečekáme. To zas jen zapracovaly nervy a to, co mělo přijít, se zpozdilo.
Jsem teď sama v cizím domě. On chodí každé ráno pryč, jakoby musel do práce. Políbí mě na rty a zmizí. A já si říkám, že bejt matka, tak se zblázním! Pořád doma, sama. Akorát uvařit, uklidit, uvařit, umejt nádobí, uklidit, pít kafe... Chtěla jsem pracovat-psát, ale nešlo to, vždycky jsem si našla něco "zábavnějšího".
Nejsem připravená na svět dospělých. Ale oni se neptaj. To nejlepší už jsem si užila- dvacet let bez starostí. Je na čase platit a bude to už jen horší. Jsem naivní, tak věřím, že se mi to časem zlíbí.
Ptám se tedy vás, kdyby vám dal někdo na výběr, byli byste raději dětmi, nebo dospělými?

Psáno na koleni - Jak si udržet špatnou náladu

13. května 2012 v 23:44 | Karin
Jak si udržet špatnou náladu
Když ráno vstanu, kávu si dám, zapnu si televizi a přejde mě chuť k snídani. Moderátorka nasoukaná do krátké sukně a kozaček se usmívá do kamery, hlásíc předpověď počasí s tím, že možná bude pršet, místy svítit sluníčko a místy bude mlha. A na mně je, abych si vybrala, co se mi líbí? Pak přijdou zprávy, které poté, co se dozvím o třech vraždách, dvou loupežích a myši, které rostou vlasy, znechuceně vypínám. Ještě pořád mi na tváři pohrává něco jako úsměv, přestože při otevření dveří do spíže zjišťuji, že bratra opět přepadla mlsná a nenechal mi jediný kousek pečiva k snídani. To se zvládne, opakuji si.
Jen co vyjdu z domu, zarezonuje mi v hlavě hlas naší profesorky z účetnictví: "Nezapomeňte se připravit na nadcházející test, bude těžký." Samozřejmě, že jsem na něj zapomněla! To bych ani nebyla já. Už vidím ten její přísný obličej skrytý za obroučkami ještě přísnějších brýlí. Tu mě poleje horko a na rukou vyskočí husí kůže. Úsměv je zapomenut kdesi hluboko ve skladišti paměti.
Tramvaj je přecpaná lidmi, tak jako každé všední ráno ve čtvrt na osm. Tlačí se, strkají se, důchodci se ohánějí holemi, děti brečí křečovitě se držíc máminých sukní a za mnou stojící urostlý (porostlý) muž, nejméně týden neviděl místnost s nápisem: "koupelna". Nastoupí skupinka typických pubertálních děvčat s blonďatými lokýnkami, které se nahlas chichotají tomu, jak je vlastně Niko z Hotelu Paradise pohledný a já si musím zatínat nehty do dlaní, abych nezačala křičet.
Abych řekla pravdu, udržet si špatnou náladu je mnohem lehčí úkol, než si zachovat tu dobrou. Jen se koukněte kolem sebe! Špinavé ulice v šedi velkoměsta, špinaví lidé nesoucí si své špinavé osudy, lidi co nesnášíte, vás bombardují smskami a při volání s těmi, které snášíte, se vám vždycky v tom nejzajímavějším vybije telefon. Zkuste si sundat při jízdě v tramvaji sluchátka a zaposlouchejte se do rozhovoru, většinou mrzutých, spolucestujících. Už zase zdražili cukr, člověk si za chvíli nebude moc ani osladit život. Češi jsou největšími konzumenty alkoholu, no bodejď, za střízliva se tu žít nedá. V Kauflandu mají teď levnou kachnu. A politiky by měl někdo vyházet z oken.
Moje rada, zdarma? V tramvaji si nechte zapnutou hudbu, nekoukejte na zprávy, nečtěte sms zprávy od nepřátel a dělejte si tajné zásoby potravin v případě, že máte staršího bratra. Udržet si špatnou náladu je snadné, já mám ráda výzvy. Co zkusit udržet tu dobrou? To by byl úlet!

Prodám Tmu v pytli

11. února 2012 v 20:37 | Karin

Prodám tmu v pytli! Je jako nová, téměř nepoužitá! Model "No stars" 2009.
Pytel je z kvalitní pevné tkaniny, nepropustný, červeno černý, na zavázání. Velikost 50 cm.
Speciální šňůrka s ocelovým lankem je v ceně. Protržení ani zničení hlodavci není možné. Vhodné pro uložení na teplém, suchém místě.

Tma je neporušená, absolutně černá, bez hvězd a dalších vedlejších produktů (lze zakoupit samostatně). Otvírat pouze pod dohledem dospělé osoby. Příbalový leták je součástí balení. Pro venkovní použití. Neužívat na denním světle. Nekonzumovat! Neklopit!
Cena dohodou. Dodání do dvou pracovních dnů.

Střípky z půlnočních sedánků

8. února 2012 v 13:21 | Karin
Zjistila jsem, že při nočním vysedávání v zakouřených podnicích nad panákem tequily, zatímco kolem duní hudba a hemží se to tam páry s jazyky vzájemně nacpanými do úst; se mi docela dobře píše. Bohužel, většinou jsem v takovém stavu, že udržení myšlenky je složitější, než se zdá.
Posedávám tam, u stolu s cizími lidmi a pozoruju je. Vezmu mobil a vymýšlím si jejich životy. Vymýšlím jim jména, povolání, barvu auta i sedačku v obýváku, je to zábava.
A sem ty sřípky, co zbyly, budu psát.

A tak seděl zahalen v oblaku kouře z její cigarety, s pohledem upřeným do plné skleničky bílého vína. Na tváři lehký, zamyšlený úsměv a v srdci kdo ví co. Vedle sebe kouřící obrýlenou tmavovlásku, které se o půl hodiny později představil jako Miloš. Taková prazvláštní dvojce na druhé straně stolu. A ona mluvila a mluvila. Pak se jen usmál a řekl: "Promiň kotě, ale já netančím."

Čas, čas, čas

17. ledna 2012 v 22:18 | Karin
Čas, čas, čas
Čas nezvážíme, neuchopíme a především nezastavíme. Neovlivníme ho vůli, přáním, ani silou, třebaže bychom rádi. Možná máme někde nahoře každý své obrovské přesýpací hodiny se zlatým pískem, který zrnko po zrnku padá dolů. A nebo taky ne. Nad časem nevyzrajeme letem do Japonska, ani hlavou schovanou pod peřinou. S časem se nesmlouvá.
Když jsme byli malí, dny ubíhaly krásně pomalu. Pamatuji si, jak jsem si hrála celé hodiny s domečkem pro panenky (nebo s angličáky) a ještě ani nebyl čas oběda. Zatímco teď, když z dětství zbylo pár trapných fotek ve fotoalbu a krabice s plyšáky pod postelí, jakoby měl den jen šest hodin, místo čtyřiadvaceti. Nejčastější otázka už nezní: "Mamí, středa je za jak dlouho?", ale: "Mami, já to nestihnu!".
Dnešní společnost je uspěchaná. Vím, tohle není právě novinka dne, ale zkuste se rozhlédnout kolem sebe. Všechno chceme rychle, nebo pokud možno hned. Rychle mluvíme, někteří myslíme, jezdíme v autech, chodíme, obědváme, a kdyby to šlo, tak i spíme.
Nestačí rychlost světla, chceme víc! Atomy jsou pomalé! Nečteme. Proč číst knihu měsíc, když film zhlédneme za dvě hodiny? A že se ochuzujeme? Možná, ale alespoň máme víc času. Chceme čas na své koníčky, ale kdo z nás se jim opravdu věnuje?
Co když to tak půjde dál? Přemýšlím o tom, jak některé rozčílí tramvaj s tříminutovým zpožděním a přitom jistí pánové vydrželi čekat tři dny na Godota.
Děti taháme za ruce, nosíme v náručí, protože chodí pomalu a zapomínáme při tom, jak příjemně jiný je jejich svět. Řekla bych, že už není ani čas na city. Chlapci nenadbíhají děvčatům celé týdny kvůli pohledu a letmému úsměvu. Nechceš hned? Fajn, tak jsi vadná a já si jdu za jinou.
Co bude, když se nenaučíme zpomalit? Proletíme životem, který nebude rájem na zemi, ale zrychleným filmem ze 20. let minulého století, v jehož hlavní roli nebude Charlie Chaplin, ale my samy.
Znám člověka, pro kterého je i tempo dnešní společnosti pomalé. Místo chůze běhá a ještě vykřikuje: "Schnell, schnell!" do rytmu.
Ale ruku na srdce, ještě existují tací "podivíni", kteří umí nejen zpomalit, ale i zastavit. Ne kvůli překážce v cestě, ale prostě proto, že se má život žít. Kolem nás je toho tolik krásného, co se schovává a netrpělivý člověk to snadno přehlédne.
Zkuste nechat ujet tramvaj bez rudnutí tváří vztekem, za pět minut jede další. Jezte v klidu, protože z hltání jsou žaludeční vředy. Myslete, napočítejte do pěti a pak mluvte. Kochejte se krajinou, jako pan doktor z vesničky střediskové (řídit během této činnosti motorová vozidla se nedoporučuje). Zastavte se v parku, sedněte na lavičku a nedělejte nic. Myslím si, že o tom je život.
A teď musím končit, jelikož mě čeká úklid pokoje, večeře a seriál. Zase nic nestíhám! Zpropadené úkoly!

Vánoce

18. prosince 2011 v 15:03 | Karin
Za šest Dnů bude Štědrý den a co vidím při pohledu z okna? Po sněhu ani stopa, jen trocha ledu na hladině jezírka a sem tam Santa Claus v okně. Na "Ladovskou" zimu to letos nevypadá. Jasně, tohle počasí má asi milion kladů, jako třeba, že nemusím škrábat auto, není (většinou) námraza na silnicích a při cestě do školy nejsem nabalená jak sněhulák. Přiznávám, že zimu nemám ráda, asi je to tím italským původem naší rodiny. Ale co je moc je moc. Aby ani na Vánoce nebyl sníh, mi příjde divný.
Včera jsem byla na trzích na náměstí, hrála tam kapela, všude volněla medovina, blikaly žárovičky, svítil strom (výhled na něj mi trochu kazil ten obří černej pindík, co stojí kousek od něj), děti zvonily na zvon, zpívaly koledy a prosily tatínky, aby jim koupil kokosový suk. Přešla jsem na trhy na Zelný trh k divadlu Reduta, tam jsem si vybrala pěkné pončo a najednou... sníh. Tvář se mi rozzářila jak pětiletému dítěti a já zvedla hlavu vzhůru. Tisíce bílých přání se snášely k zemi, osvětlené naoranžovělým světlem pouličních lamp, takže krásně vynikly proti černočerné obloze. Padaly mi do vlasů, na tvář, lepily se na řasy a kabát. Studily, ale byly tak krásné. Se zatajeným dechem jsem tam stála a nemohla od toho odtrhnout oči. To dítě ve mně chtělo křičet, běhat, skákat a lapat vločky do dlaní. Rozhlédla jsem se kolem sebe a co jsem viděla? Rozmrzelé muže choulící se do kabátů, zatímco si pod fousy bručí slova, která nejsou vhodná k opakování. Ženy rozkládaly deštníky, jako by snad sněhové vločky mohly rozleptat jejich zvrásněnou kůži kolem očí. Matky tahaly své děti za rukáv a vyhrožovaly, že jestli se hned někde neschovají, určitě nastydnou. Prodejci schovávali zboží do stánků... Ale sníh přece není stejný, jako déšť. Je o tolik krásnější. Kamarádi se šli schovat do obchodu a já zůstala stát venku. Kolem mě probíhala skupinka dívek, smály se a nechaly na sebe sněžit. A děti... koukaly na oblohu stejně fascinovaně, jako já.
Jenže sníh pak roztál a na zemi po něm zůstaly jen velké louže, v nichž plavaly nedopalky od cigaret, zbytky zápalek a cáry papírů. A co zbylo mě? Studené nohy a mokré vlasy.
Řeknu vám, že to i tak byl zatím ten nejvánočnější zážitek z celého letošního roku. A jako bonus, je tu ta nejvánočnější česká písnička, jakou znám. Nazpíval ji Václav Neckář a jmenuje se Půlnoční. Tu písničku milují jedenáctiletí hip hopeři i šedesátileté babičky. Tohle jsou ty pravé Vánoce a on má můj obdiv.

Malý hrdina

27. listopadu 2011 v 21:43 | Karin
Tak jsem si říkala, jak složitý úkol mě čeká při sestavován žebříčku těch "nej" knih a postav. Říkala jsem si, jestli napsat o Alici ze Stmívání, protože jsem tu knihu zrovna držela v ruce, ale pak jsem si uvědomila, že bych lhala sama sobě, zas tak skvělá kniha to není. Napadl mě Paul Edgecombe ze Zelené míle, s tou myšlenkou jsem si pohrávala dost dlouho, pak Petr Pan a Mirek Dušín z Rychlých šípů. Nesmím zapomenout na Broma a Eragona z Eragona.
Pak jsem pohlédla na polici přeplněnou knihami, z níž každá nese na hřběte nápis Stephen King a musela se pousmát. Ihned jsem si vzpomněla na Rolanda z Gileadu (Temná věž) a pak na Dannyho Torranceho, který přežil peklo v hotelu Overlook. Ach ano, tohle je můj hrdina, už je proto, jak mi připomíná mého malého bratrance, který, snad, nikdy nic podobného nezažije.
Je to už pár let, co jsem tu knížku poprvé četla a bála se u ní tak, jak se jen jde u knížky bát. Dost na tom, že na přebale je varování od nakladatele, že neručí za psychické újmy způsobené čtením této knihy a nedoporučuje ji číst v noci a o samotě. Problém byl sehnat ji s tím pěkným přebalem od Laseru, ale díky aukru a jednomu ochotnému pánovi, se mi to podařilo.

Tak abych už konečně vysvětlila, proč právě Danny: je to malý chlapeček, předškolák, jehož tatínek přišel o práci, chlastá jak duha, pokouší se napsat divadlení hru a přesto, jak Dannyho miluje, zlomil mu ruku. Danny to všechno chápe a je názoru, že to má tatínek "prostě jen těžké". Velkou oporu nachází v mamince a svém imaginárním kamarádovi Tonym. Jasně Tony je problém, ale v tomhle věku je normální, že mají děti neviditelné kamarády, kteří jim ukazují různé věci.
Danny má Tonyho rád, třebaže ho občas děsí. Danny taky občas dokáže číst myšlenky rodičům.
Problém nastane, když jeho tatínek dostane novou práci jako správce zimního hotelu Overlook. Hotelu, ve kterém straší duchové, kotel a keře v zahradě. Příliš děsivé místo i pro dítě, co nemá nadpřirozené schopnosti. Jasně, Danny je totiž OSVÍCENÝ. Tak tomu říká kuchař, co si jej vzal do parády. A Danny má velký dar, díky kterému všechny ty duchy a strašné věci v hotelu vidí. A bohužel vidí i to, jak se to zlo zmocňuje jeho tatínka. A u tatínka nestačí jen to, že si bude opakovat, že to není skutečné.
Danny je můj hrdina, protože to všechno dokáže překonat, je statečný a výjimečný. Mám ráda výjimečné děti. Je to bojovník.

A každý z nás je tak trochu osvícený.

Danny ve filmové podobě

Život bez elektřiny

9. října 2011 v 13:30 | Karin
Co je elektřina? Nebudu stahovat poučky z tetičky Wikipedie o tom, že :"Elektrický proud je uspořádaný pohyb nositelů elektrického náboje. Stejnojmenná fyzikální veličina, obvykle značená I.....". Ne, tohle ode mě opravdu nečekejte. Jsem člověk pátrající ve vlastní fantazii a ne v matematickofyzikálních tabulkách. Jen to slovo mě děsí. A proto omluvte moji neznalost a značný stupeň ignorantství a při mém pokusu o nastínění světa fantazie mějte trpělivost.
Bez elektřiny by nemohl vzniknout tenhle článek, ani žádný jiný. Bez elektřiny bychom prožívali o dost víc reálný život: víc si povídali a mín proseděli u nereálných filmových příběhů.
Když se zeptáte dítěte, jak vypadá elektřina, co řekne? Nebude vyprávět nic o shluku atomů s nábojem, kdepak. Možná si představuje elektřinu jako kupu hvězdiček, co jde za sebou, nebo jako blesk, co jde v drátech. Pamatuju si, že když jsem byla malá, myslela jsem si, že je v rádiu schovaná malá paní, která čte zprávy a zpívá. Nedokázala jsem pochopit, jak je jinak možné, aby se z rádia ozýval hlas. A to mi věřte, že jsem se tu paní pokoušela najít všemi možnými způsoby. Pár rádií padlo za vlast. Jenže jak to chcete dítěti vysvětlit? Vždyť elektřina není vidět (pokud nemáte zrovna vadné zásuvky), slyšet, nedá se zvážit, nedá se jí dotknout, ani změřit, jak je dlouhá, nebo široká...
Život bez elektřiny by byl o poznání nudnější, ale alespoň by se děti nepokoušely hledat trpaslíky v rádiích :)

Začátek- od zítřka

20. července 2011 v 15:07 | Karin
Jasně a co třeba od zítřka? Znáte ten pocit, když si naslibujete hory doly a sepíšete všechno co na sobě změníte a slavnostně si odpřísáhnete, že zítra to začne? Jenže druhá věc je, jak dlouho takové předsevzetí vydrží. Budu na všechny milá, budu víc sportovat, zavolám té doktorce, dočtu knihu nebo prostě jen zhubnu...
V životě jsou i věci, co se naplánovat nedají a netušíte, kdy příjdou. Vemze si třeba mě. V květnu jsem se rozešla s přítelem po dvou rocích. Neplánovala jsem si to, prostě to přišlo. A ano, začala jsem žít jinak. Nevím, jestli je to lepší, ale na sto procent je to jiné! Život se mi obrátil o 180 stupňů během měsíce. A teď je mi líp. Chodím víc mezi lidi, mám mnohem víc času a "bohužel" i větší přísun alkoholu. Játra mi nepoděkují a rodiče jsou rádi, že jsem šťastnější, než dřív. Chodíme s kamarády na různé akce a já si užívám druhou pubertu. Proč by ne :-).
Začala jsem taky chodit do divadla. To, co jsem považovala před rokem za největší snobárnu, je teď docela příjemným zpestřením večera.
Jenže začátky sebou přinášejí také hrozný strach. Ten pocit, že se ženete do neznáma se mi ani trochu nelíbí. A většinou se mu snažím bránit tím, že zůstanu u starého, i když to není tak dobré, ale alespoň tu není ten pocit, že nevíte do čeho jdete. Třeba když jsem měla poprvé jít do klubu. Samé silácké řeči, ale když se mělo za hodinu vyrážet, já seděla v pokojíku ve spodním prádle u otevřené skříně a škubala si vlasy, že nemám co na sebe a v ruce teleon, abych mohla zavolat kamarádce a uvolnit se. Jasně, vymluvit se, že mě bolí břicho, nebo přijela návštěva a já nikam nemůžu. Lžu nerada, ale život mě naučil před takovými situacemi prostě utéct. A co? Šla jsem a vlastně to bylo moc prima.
Za hodinu se jdu přihlásit do autoškoly. Taky nový začátek. A taky bych nešla, kdyby se mnou nešel můj tatínek, co mě tam dovede snad i za ruku a slibuje, že mi s řízením pomůže. Mám pocit, že jsem na tohle levá. Baví mě řídit, ale bojím se.
A to nejdůležitější? Dneska jsem dokoukala seriál Ztraceni. Byly to 4 roky mého života a dneska jsem viděla poslední díl. Jakto, že až dnes? Bála jsem se pustit si ho. Protože co pak? Na co budu koukat, když tohle zkončí? A chci vůbec vědět, jak to dopadne? Začala jsem se koukat, když mi bylo sladkých 14 let a teď? A jak to dopadlo? Všichni se stejně potkali a vzpomněli si jeden na druhého. Protože to tak mělo být. Nebáli se jít do dalšího neznáma.
Co toho všeho plyne? Začátek znamená strach, který je nutno překonat, aby nás potkalo něco nového, lepšího.
Už vím, na co čekám a čekat zatím budu. Na toho, od koho nebudu moci odtrhnout oči a koho, když se dotknu, tak poznám, že je ten pravý. A nebudu se víc bát. Od zítřka!
Na shledanou v příštím životě.

Druhá tvář - bílá nebo černá

8. července 2011 v 21:12 | Karin
První co mě napadlo byl Joker z filmu Batman. Samozřejmě byl vykreslen jako ten největší zlosyn, co zabíjel na potkání a ještě se u toho chechtal jako pominutý, ale co když...mohl mít těžké dětství, ztratit někoho pro něj důležitého, nebo k tomu být prostě vychován. Pro mě je daleko zajímavější, než ten superhrdina nudnej Batman. Musí se nad ním přemýšlet.
Nic není jen černé nebo bílé. Není jen dobro nebo zlo a podobných přirovnání bych mohla vymyslet desítky. Tak to nechodí v životě. Já mám ráda modrou barvu a v každém z nás je špetka dobra a špetka zla.

Také mám svoji druhou tvář. Když tak nad tím přemýšlím, tak vlastně rovnou další dvě tváře. Skryté pod tou maskou čerpající od každého.
Když je nutno se bránit, je mi ubližováno, nebo jsem ve společnosti lidí, kterým nedůvěřuji, pak vystrčím drápy a dokážu být docela ostrá. Já se nenechám od nikoho ponižovat. Prostě mlčím, nadechnu se a dotyčného pošlu tam, kde slunce nesvítí. Rychlý a účinný proces. Smutné je, že občas pošlu do oních míst i lidi, kteří tak hrozní nejsou, ale já jim prostě nevěřím a nechci si je pustit k tělu.
A má druhá tvář? Romantička milující letmé pohlazení, přírodu, sladké filmy, krásné šaty a spaní po boku člověka, kterého miluji. A vystavující na odiv všechno- své obavy, strach a potřebu, aby mě někdo objímal. Jenže tohohle člověka pozná jen málokdo.


Život je jeden velkej seriál

3. července 2011 v 23:59 | Karin
Když se tak nad tím zamyslím, celej náš život je jeden předlouhej a skoro nekonečnej seriál, jako ta Ulice co dávaj na Nově už x let. Občas si říkám, že kdyby mě někdo pozoroval několik měsíců, den co den, asi by se docela divil a možná by to byl i docela poutavý seriál. Vždyť jen za posledního půl roku se toho stalo tolik! Takových změn v mém životě. Spousta chyb, omylů, smíchu, konfliktů, pár nových přátel, zrada, možná nová láska, párty se spoustou alkoholu, několik přečtených knih a probrečených večerů. Pořád se něco děje.
Já sama jsem závislák na některých seriálech, jako jsou Ztraceni, Zoufalé manželky a Will a Grace a teď si říkám, jestli je na nich něco pravdivého, reálného. Myslím si, že kolikrát ano. A když pak Mike opouští Susan (Zoufalé manželky), tak u toho brečím jak želva a chce se mi nadat jim, protože se přece tolik milujou a dělaj si to zbytečně těžký. A v reálném světě se pak rozejdem s klukem a já ani neuvažuju nad tím, že bych ho měla vzít někdy zpět. Není to smutný?
Pokud jde o Willa a Grace, tam není co řešit. Pro mě jsou gayové na vyšší úrovni, než většina hetero chlapů a tak sháním homokamarády kde se dá :-D faktem je, že většina z nich je větší ženská než já :-D a až se půjde pochod za práva gejů, tak si udělám pořádnej transparent a půjdu do ulic, protože nediskriminuju! A navíc pohled na dva pěkný kluky není k zahození.
A Ztraceni? Ten seriál mě baví od prvního dílu. Je to tajemný, je tam pustej ostrov s pěknou pláží a má to děj. Navíc jsem si tam našla hrdinu- Charlieho. Ten chápek mě fascinuje a nejen tím, že je roztomilej, hraje na kytaru, byl rocker, má odrbaný černě nalakovaný nehty a složitou minulost. Taky všemi těmi symboly, jako FATE (osud) napsané na prstech po tom, co se s nimi zřítilo letadlo a tak dále..
V každém seriálu si najdu svého idola, někde lehce a jinde to jde hůř a tomu pak po celou dobu fandím(pokud mi ho nezabijou:-( ). Kéž by to tak šlo i v reálném životě. Pořád na něco, nebo někoho čekám a on nikdo takový nepřichází. Jo. Život je jeden velkej seriál.

Tak tady je TOP mých postav z různých seriálů

1) Charlie Pace (herec Dominic Monaghan) seriál Ztraceni
Bývalý kytarista rockové skupiny Driveshaft, problémy s drogami, které na ostrově překonal. Také se staral o těhotnou Claire. Na prstech FATE (osud), na rameni LIVING IS EASY WITH EYES CLOSED (Snadno se žije s očima zavřenýma). Navíc zemře hrdinskou smrtí-zachrání všechny na ostrově.
Charlie Pace

2) Mike Delfino a Susan Mayer (hrají: James Denton a Terri Hatcher) seriál Zoufalé manželky
On je instalatér- nově přistěhovaný, svobodný a strašně sexy, ona je rozvedená, potrhlá, zoufalá manželka, co se do něj bezhlavě zamiluje. Rozejdou se, sejdou, rozejdou, sejdou, vezmou, rozvedou, hádají se, milují se a nakonec spolu žijí.


3) Jack McFarland a Karen Walker (hrají: Sean Hayes a Megan Mullally) seriál Will a Grace
Tento seriál jsem poprvé viděla na dovolené v Itálii a nutno podotknout, že přestože jsem jim v Italštině nerozuměla ani slovo, smála jsem se jako pominutá. Ti dva jsou ztělesněním dokonalé dvojice. Nesnáší se a zároveň milují a jsou důležitým oživením celého seriálu. Jack je gay na entou, který nenechá napokoji jediný "poklopec" a Karen zase miluje kokteily formou: 3 druhy prášků zapít vodkou. A jejich humor je geniální.
JACK: Looks like you’re gonna have to call out the big guns.KAREN: Yeah. [grabs her breasts] Bang! Bang! [blows each one] Ha ha ha ha!JACK: [dissapointed] You’re supposed to let me blow.KAREN: Ok, honey. Get ready. [grabs her breasts again] Bang! Bang

Den volna aneb status na facebook když stávkuje MHD

16. června 2011 v 10:14 | Karin

Den volna aneb status na facebook

Ráno si vstanu do sluncem provoněného rána a třebaže je sotva půl deváté, nějak se z té postele vyhrabu a slíbím si, že po obědě si půjdu zdřímnout zase, i když vím, že ze slibované dvacetiminutovky budou tři hodiny vydatného spánku a já se zas nestihnu tu kvantovou fyziku naučit. V pyžamu se dobelhám do kuchyně a v uších mi zazní maminčina slova: "Jestli chceš zůstat doma, tak umeješ země, ale tím myslím všude." Samozřejmě, že jsem horlivě přikyvovala a slibovala téměř nemožné. Tak tedy napustím kbelík jarovou vodou, popadnu hadr a dám se do práce. Zábava to není, ale vím, že trpím prokrastinací - chorobným odkládáním úkolů, do kterých se mi nechce - tudíž neexistuje jiná možnost. Uklidím první podlaží a slíbím si, že obývák dodělám po obědě (silně o tom pochybuji). Vstane i bratr, kterého zaúkoluji něčím tak snadným, jako je mytí nádobí. S čistým svědomím si jdu na zahradu natrhat měsíční jahody a mateřídoušku do čaje. A ejhle, ony už jsou zralé i moruše. Zatímco je trhám, přijde mi bratr sdělit, že se jde ostříhat. Ano, vypadá už jako vagabund, ale já si za ty měsíce zvykla. Pokrčím rameny a vzkážu mu, ať si to užije. Když se vrátím s mísou ovoce do kuchyně nelze si nevšimnout, že milý zlatý mladý pán nechal půlku nádobí odmočit ve dřezu a druhou polovinu roznesl po kuchyni tak, aby to vypadalo, že si ho nevšiml a vlastně ani nevěděl, že se má umýt. První reflex velí dodělat práci a pak toho skrčka chytnout pod krkem. Avšak po pečlivém přezkoumání situace se rozhodnu počkat, až se chlapeček vrátí domů, aby práci dodělal. Sednu si raději k počítači s tím, že celému internetovému světu oznámím, jak skvělí jsou stávkující dopravci a kolik se toho dá stihnout, když netvrdnete ve škole. S úsměvem na rtech snídám to čerstvé ovoce a domlouvám se s nejlepší kamarádkou, kam že to půjdeme nakoupit. Jasně, udělám si radost a koupím si nějakou šílenou barvu na vlasy. Odpoledne pak zajdu s kámoškou na kolečkové brusle, zkusím dopsat starou povídku, nebo alespoň napsat článek na blog, zahraju si Sims 3, chvilku si zdřímnu a ano, samozřejmě hned dodělám ten obývák :-D. Na fyziku kašlu, snad mě nebude chtít zkoušet :D
Je teprve deset dopoledne, celý skvělý den mám před sebou. Sedám si k počítači a zjišťuji, že můj textový editor není ani schopen skousnout slovo facebook a neustále ho přepisuje na faceto. Tohle bude dlouhý a hlavně VOLNÝ den J Nejsem podporovatel stávek, ale podporuji den, kdy jsem téměř sama doma, můžu si zajít na zahrádku, zarelaxovat a utápět se ve svých trochu zamilovaných myšlenkách

Včera, dnes a zítra - možná

29. května 2011 v 11:38 | Karin
Čas. Nemilosrdně se žene kupředu bez ohledu na to, jestli se zuby nehty držíte okamžiku, ve kterém právě jste, nebo ne. Můžete prosit, aby jste nikdy nemuseli být dospělí, nebo vám nezemřeli nejbližší, ale čas je silnější protivník a vyrve vám z rukou všechno, co máte.
Včera. Co je to? Myslí se tím minulý den, nebo snad rok? Každý máme jiné vnímání času, ale čím jsme starší, tím víc toho včera bylo a tím rychleji to dnes utíká. Včera jsem seděla v kuchyni, zdobila si dort k narozeninám a přemýšlela o čase. Včera před několika lety jsem byla malá holčička, co si k narozeninám přála panenku a jejíž maminka přišla s novou tradicí: k narozeninám Karince vždycky udělá jahodový dort. Přece miluje jahody a navíc se narodila v dobu, kdy je čas sklízet první úrodu. Nádherný zvyk. Vždycky jsem u ní sedávala na židli, pomáhala jí krájet ovoce a tiše sledovala, jak dort zdobí.
Dnes. Sedím v kuchyni. Sama. Bude mi devatenáct a připadám si, jako by mi bylo šedesát. Venku hrozně prší, jsem unavená. Krém na dort jsem musela dělat nadvakrát, protože ho bylo málo. Příjde mamka a sedne si ke mně. Povídáme si a to je hned mnohem lepší. Třebaže mi staré časy chybí.
Zítra. Třeba za deset let. To už je jen na nás.
Možná budu sedět v kuchyni, zdobit svůj dort a přemýšlet, jak ho sama dokážu sníst.
Možná budu sedět se svou dcerou a usmívat se, když ucítím na sobě její obdivný pohled.
Možná kolem mě bude hopsat těch dětí víc, budou se strkat, hádat a házet po sobě kousky jahod.
Možná se mi na krku bude houpat krásný šperk od manžela k narozeninám
Možná budou vedle dortu ležet rozvodové papíry.
Možná se mnou v té kuchyni bude sedět mamka a krájet mi jahody.
Možná půjdu prostě do obchodu a nějaký zákusek koupím.
Možná nic z toho nebude pravda.

Ve škole o velké přestávce

1. května 2011 v 21:47 | Karin
Na Jaselské v 10:20
Sedím shrbená na lavičce vedle automatu na kávu v prvním poschodí. Taková černá figurka s otevřenou knihou na klíně. Zvoní! Protivný zvuk, na který však dychtivě čeká celé osazenstvo budovy. Téměř současně se otevírají velké tmavé dveře po obou stranách chodby a ven proudí mladí lidé všech barev a velikostí. Každý je nenahraditelným originálem reprezentujícím určitou společenskou vrstvu, ať už jde o rozdílnost pohlaví, styl oblékání nebo oblíbenou hudbu. Pár jich znám od vidění, při pohledu na ostatní se bavím. Kluků je tu jen pár, semknutých mezi úzká ramena a řeči děvčat. Chudáčci. Proti všudypřítomnému estrogenu nemají šanci. Říká se, že první dva roky na naší škole to kluci ještě zvládají (myslím tím zachování si "zdravého" rozumu, pokud lze slovo rozum a muž použít v jedné větě), ale od třetího ročníku jsou ztraceni mezi námi děvčaty.
Je to tu, hvězdy přicházejí. Banda zmalovaných karikatur v příliš krátkých sukních a dutými hlavami. Tohle má být elita? Pokus o špatný vtip! Muži se za nimi otáčí a já se nedobrovolně stávám svědkem jejich hovoru.
,, …řekni mi, proč právě teď? Nestihla jsem si dodělat manikúru. A příští hodinu tělák, otrava."
,,Jdem ven kouřit, ne? Máme dvacet minut, to si stihnem ještě předělat make-up." Jejich včelí královna právě rozhodla, prohrábla si vlasy a určila tempo. Díky bohu, takový rozhovor bych o moc déle nevydržela.
Kolem prochází pár nezajímavých jedinců, je slyšet útržky hovoru a smích. Z druhé strany chodby se ozve řev následovaný sledem nadávek. Je jaro a testosteron se tu bouří- mužská výměna názorů. Nezájem. Všude se mísí pachy parfémů, potu, rybí pomazánky a kávy. Usmívám se. Vedle mě si sedají spolužačky diskutující o nadcházející písemné práci z německého jazyka a začínají se pozastavovat nad nesmyslností toho všeho. Pochopitelně se k hovoru ihned přidávám se svým břitkým humorem.
Opodál stojí líbající se pár. Drží se za ruce, šeptají si do ucha a smějí se. Jejich 10-ti minutové rande končí vzteklá kantorka vysvětlující základní pravidla slušného chování s odkazem na školní řád.
Zbytek? Normální lidi, někteří nadprůměrní. Pár talentovaných budoucích, spisovatelů, grafiků, lékařů, sester nebo učitelů. Přátelé, sourozenci a tajné lásky z vedlejší třídy.
Skláním hlavu k rozečtené knize a vracím se zpět do světa hlavního hrdiny Rolanda z Gileadu, posledního pistolníka, který právě putuje pláněmi k Temné věži.
Zvoní!

Jak vypadá nic?

22. dubna 2011 v 8:37 | Karin
Nejprve jsem chtěla odeslat prostě prázný příspěvek, jak jsem viděla u jednoho blogera, ale nebudu se "opičit", přestože mě to rozesmálo. Naopak jsem se rozhodla se zamyslet nad tím, jak takovéto NIC vypadá.
Nejprve jsem přemýšlela, jakou by to mohlo mít barvu. Chtěla jsem sem dát nějaký "pěkný" obrázek. Je to bílé? Černé? Ve vesmíru je tma a tam je nic, ne? Myslím, že to tak úplně nebude, ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu si NIC představuji jako oslnivě bílou všude kolem. Jenže v Nekonečném příběhu byla NICOTA úplně tmavá. Co s tím?
A co tvar? Je to jako plyn? Beztvaré? Nebo snad zaujímá tvar? Kouli? Kychli? Kdo by to mohl vědět? Vím, že nic neváží nic, nemá emoce. Nic je velkou záhadou. Třeba jednou dostanem odpovědi.
Vypadá tedy asi takto -> :

Barva řekne vše

17. dubna 2011 v 13:09 | Karin
Občas si říkám, jestli by nebylo jednodušší, kdyby lidé byli barvoslepí. Neexistovala by nenávist k těm, kteří mají jinou barvu pleti, než se některým lidem zrovna líbí; nemusela bych řešit, že tohle oranžové tričko si nemůžu koupit, protože mi barva ani trochu nesluší a to nemluvím o zásobě kabelek většiny žen, které pochopitelně musí ladit s barvou botiček.
Ženy by si nemusely barvit vlasy, muži každé ráno marně nehledali stejné ponožky a děti se na pískovišti nehádaly o červený traktůrek. A ani na silnicích by to zas nebyl takový problém, protože na semafory by se místo barev daly třeba nápisy stůj, pozor a jeď. Aspoň by nechápal oranžovou barvu každý jinak (většina jako: dupni na to a projeď tu křižovatku, to stihneš).
Mojí oblíbenou je už po dlouhá léta modrá (je to vidět i tady na blogu). Vždycky mi ladila k mým modrým očím a vyjadřovala můj snílkovský pohled na svět. Jsem dítě ve skoro dospělém těle, kterému se věčně myšlenky honí někde po obloze mezi vzdušnými zámky. Ráda pozoruju lidi ve městě, jak chodí, oblékají se, mluví a používají gesta. Přemýšlím pak, jaký asi mají za sebou život a co bych o nich dokázala napsat.
Zbožňuju moře a nebe bez mraků. Modré motýly, ptáčky, oči. Cítím z toho potřebný klid a mír. Navíc má barva aury je také modrá :) asi osud.
Druhou pro mě typickou barvou je černá. Přesný opak té klidné modři. Černá je síla, strach, zlo, tma, temnota ... Oblékám si tmavé mikiny, líčím si tužkou tmavé obrysy očí. Černá je můj silný štít, co mě chrání před lidmi, kteří na mě zírají, nebo mi ubližují. Pod ní schovávám svou zranitelnost, citlivost a díky ní dokážu nahlas říct, co si opravdu myslím. A věřím, že mě nechají lidé na ulici i jinde na pokoji. Netroufnou si na mě. A koho si chci pustit k tělu, tomu až ukážu, že má barva je modrá.
 
 

Reklama