Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)

Vílenka modrokřídlá

23. března 2017 v 19:37 | Karin
Knihkupectví Barvič a Novotný vyhlásilo prima soutěž o nejnovější knihu z pera J. K. Rowling - Fantastická zvířata (Původní scénář). Úkolem bylo vymyslet vlastní zvířátko. Zadařilo se, líbilo se, a tak se musím pochlubit svým výmyslem. Nebo to není jen fabulace? Co myslíte, mudlové?

Vílenka modrokřídlá (Fairy blue alarum)
Jedná se o velmi plaché tvory, o kterých se dlouho nevědělo, neboť jsou pro dospělé ve většině případů neviditelné. Objevují se v bezprostřední blízkosti právě narozených dětí a nemluvňat. Dříve se věřilo, že se jedná o takzvané strážné anděly, nebo u větších dětí o imaginární kamarády. Jednou ze schopností Vílenek je totiž regenerace a uzdravování. Zatímco Vílenky zelenokřídlé se starají o rostliny a stromy, Vílenky modrokřídlé pečují o lidi. Bylo prokázáno, že děti, v jejichž pokojíčcích žijí, trpí mnohem méně na bolesti bříška, lépe usínají, méně je trápí prořezávání zubů a podobně. Vílenky vyhledávají děti, neboť jsou neodolatelně přitahovány jejich smíchem, který dodává energii modrým křídlům Vílenek. Bez dětí by tyto bytosti přišly o schopnost létat. Vyluzují škálu zvuků od pískání po broukání, dokonce jsou schopny smíchu. Proti nenechavým ručičkám jsou chráněny řadou vysunujících se ostnů na zádech. Tyto zbraně využívají i jako obranu proti dospělým, kteří by chtěli dítěti ublížit.
Vílenky jsou velmi drobné, dorůstají přibližně pěti centimetrů, kůži pokrývají šupiny, hlavu zdobí dlouhé zašpičatělé uši, velké modré oči, tenké končetiny jsou zakončeny drápky, které jim umožňují se přidržovat na ramínkách svých svěřenců, ze zad jim vyrůstají dva páry typicky namodralých křídel, podle kterých dostaly své jméno. Živí se drobným ovocem, ale nepohrdnou ani sladkým čajem.

Po boku dětí zůstávají různě dlouhou dobu. Jsou známy případy, kdy se bytosti s člověkem tak sžily, že zůstaly po jeho boku napořád. Kouzelníci je obvykle vidí delší dobu, než mudlové. A jak poznat přítomnost Vílenek? Pokud dítě již v kolébce sleduje něco za vaším ramenem a směje se, rozhodně s vámi bydlí i Vílenka.

Jsi mé přání vylovené z úst začarovaného tvora

22. ledna 2017 v 15:53 | Karin
Chtěla by ti říct strašlivě moc věcí. Možná vzít kytaru, pokoušet se drnkat a složit ti báseň. Napsat ji pak křídou na chodník před náš dům. Umazat si kolena.
Stála na nádraží, mžourala a pokoušela se přečíst odjezdy autobusů. Kousala si spodní ret. Zlobivá holka. Lidi do ní vráželi, neomalenci. Připadala si děsivě sama. Zebou ji nohy, protože má špatný boty plný děr. Zachumlá se do kabátu, přitahuje si ho blíž k tělu. Venku fouká vítr, pohrává si s jejími vlasy černými jak havraní peří. Klopí oči. Rozžíná se pouliční osvětlení a na ni to působí jako kouzlo. Oranžové světlo kreslí do mlžného oparu čáry. Ona vrhá stín jako kdokoli jiný. Žádná křídla, příteli.
Čelo mačká na studené okno pozorujíc ubíhající krajinu. Míjí domy, ve kterých si nejspíš někdo připravuje večeři; zahrádky o které se nikdo nestará, protože co nevidět zapadnou sněhem; spěchající automobily se předhánějí v nekončícím závodu. Pije čokoládu z plastového kelímku. Myslí na jeho ruce. Odpočítává minuty.
Díváš se do nebe a pláčeš pro hvězdu. Víš, že ji nikdy nedostaneš. Jednou se však podíváš dolů - a tady je, září Ti v dlani.

Jsi moje hvězda...moje splněné přání vylovené z úst začarovaného tvora (z nějakého důvodu si myslím, že to byla žába).

Kniha takzvaná putovní

15. listopadu 2016 v 20:01 | Karin
Vy knihomolové to určitě znáte - jedna pořádně tlustá kniha leží na nočním stolku, připravená na večerní společné chvíle při rozsvícené lampičce, nebo u odpoledního šálku čaje (obzvlášť v tomhle zimním počasí); a druhá, podstatně tenčí, je neodmyslitelnou součástí batohu nebo kabelky. A jsou i mistři, kteří rozečtených knih mají najednou ještě víc a ty se jim povalují různě po bytě.
Na základní škole jsem si půjčovala hromady knížek z knihovny a tajně si čítávala pod lavicí i během přestávek. Na střední mi nejlepší kamarádka knížky schovávala, abych se s ní o přestávce bavila a neměla pořád nos zanořený mezi stránky. Během vysokoškolského studia při hodinové cestě autobusem z Brna do Olomouce do školy jsem hltala cestovní knihy (obvykle to byla povinná četba ke zkoušce), pokračovala v nich i při jízdě tramvají a občas, když to bylo hodně napínavé, i při chůzi ze zastávky domů. Později jsem si svoji putovní knihu nosila do práce, aby mi udělala radost během obědové půlhodinky. To byl nejpříjemnější způsob, jak se odreagovat.
A teď? Před porodem jsem si koupila v Levných knihách oddechové čtení - Láska v Provenci. Během těhotenství jsem si hodně oblíbila beletrizované cestopisy z italského prostředí (především Frances Mayesovou vyprávějící o životě v Toskánsku), protože jsem se skoro nikam nedostala. Takže cestování se odehrávalo prostřednictvím knih. A teď zpět k tomu, co jsem načala - Lásku v Provenci jsem si zabalila do tašky do porodnice s tím, že si pak budu číst, když bude miminko spát. Naivní představa. Mnohem lepší bylo pozorovat miminko jak spí, vážit ho, krmit, vozit na sesternu a samozřejmě být v kontaktu s přáteli na sociálních sítích a přijímat gratulace. Doma kniha putovala do knihovny.
Máma si musí na čtení najít čas a jak dítko roste, je příležitostí víc a víc. Naposledy jsem četla povídky A. E. Poa, byla to taková mňamka na týden.
A co teprve knihy z knihoven a antikvariátů? Kéž by tak mohly vyprávět i o tom, kde všude byly a s kým. Já jsem taky pár kousků vyvezla za hranice, aby si užily tepla, moře a slunce. Snad jim to zvedlo náladu (v těch policích to nebude kdo ví jak pohodlné). Brala jsem je po výletech po republice, balila do všemožných tašek, kufrů, batůžků a naštěstí nikdy nikde žádnou nezapomněla.
A tak vás nabádám - cestujte s knihami, jsou to báječní společníci :) a hlídejte kamarády, ať vám je neschovají.

Miluju a přebaluju

10. listopadu 2016 v 10:54 | Karin
Už je to devět týdnů, co světlo světa ve třičtvrtě na dvanáct spatřila naše nádherná dcera a prozářila naše životy.
Jaký byl porod? Prý na prvorodičku rychlý (po šesté ráno jsme přijeli do porodnice a samotná "akce" trvala necelé 4 hodiny). Kdo to sám nezažil, nepochopí tu směsici strachu, natěšení a radosti. Ano, bolí to, ale přejde to a nikdo jiný to za vás neudělá. A především to stojí za to.
Roste nám před očima. Už teď máme plnou tašku oblečení, ze kterého vyrostla a za chvíli se nám ani nevejde do proutěného košíku, který tu má na spaní přes den. Vlásky už jí přerostly přes ouška, ale na culíčky si ještě počkáme. A je krásná. Modrooká, usměvavá, falďatá a má dvě brady. Prý malý Budha, říkal dědeček.
Je úžasné sledovat pokroky, jaké dělá. Jsou jí dva měsíce a už sleduje hračky, obličeje, drží hlavu, máchá ručičkama, směje se a brouká. (Někdo ji naučil i plakat, ale nikdo se nechce přiznat, že to udělal).
Je nádherná a je naše. Má tu tolik lásky, že ji sotva unese :). Občas se na chování stojí fronta a ona možná bude malinko zhýčkaná, ale které miminko to nepotřebuje.
A je jí fajn. Nosí se v šátku, spí mámě na břiše, když kouká na Ohnivý kuře, každý den vycházkujeme (a celé to prospí), u doktorky obdivují jaké má faldíky a ďolíčky.
Tatínek by se pro ni rozkrájel. Přebaluje, chová, koupe, hraje si a samozřejmě jako správný Pilot dělá letadlo! K tomu se zvládá starat ještě o maminku, aby se neodbývala.
Žijeme si, milujem se a přebalujem.
Jo a jsme zasnoubení.

Zase nám jiskří oči

6. července 2016 v 11:27 | Karin
Mám báječného muže.
Dobře, než jsem se k tomu zjištění dobrala, párkrát jsem klopýtla a párkrát se mi to vrátilo se vší parádou. A možná právě proto vím, že žádného jiného prince nechci. Pilot je ten pravý, skutečný hrdina.
S úsměvem zvládl moje těhotenské výkyvy hormonů (možná ne vždycky s úsměvem, ale neutekl, ani se mě nepokusil osprchovat studenou vodou, abych se probrala). A teď úsměvem zvládá i to, že je toho na něj víc a víc, protože už ledasco fyzicky nezvládnu.
Vynahrazuje mi všechny činnosti, které teď nesmím dělat a je trpělivým posluchačem nářků (jak já bych si chtěla sednout někam na zahrádku a dát si pivo!).
Smějeme se spolu jako dřív a to nejen mému přibírání na váze. Musím se usmívat, když ho vidím. Zase mu jiskří oči a kdykoli poklekne a začne se pitvořit na bříško, nejraději bych ho zlíbala. Neustále mě překvapuje něžností, která tam někde dřímala. Navíc mu z nějakého důvodu stále přijdu přitažlivá, což mi velmi rád dokazuje.
Pochopil, co taková těhule potřebuje (žádné odmlouvání, hodně lásky a zmrzliny?). Vymaloval pokojíček, složil postýlku, čte bříšku před spaním pohádky a hladí. Trpělivě postává v obchodech s dětským oblečením a nechává si vysvětlovat, proč potřebujeme to a ono. Upřednostňuje naše potřeby a přání před svymi. To je ten správný muž a otec.
Je mi jasné, že si spolu ještě užijeme hodně trápení, ale věřím, že toho smíchu bude přece jen víc.
1...2...3...♥

Culíme se do sluníčka

31. března 2016 v 11:52 | Karin
Máme se fajn.
Odpočíváme, jíme asi osmkrát denně a konečně chodíme na procházky a plánujeme šíleně dlouhé výlety. Těšíme se na víkendová dobrodružství a každý další ultrazvuk. Čteme hromady knih a pozvolna se kulatíme, no konečně! Mluvíme ze spaní ("Máme zase hlad.") a občas prostě snídáme v půl páté ráno, nebo třeba i v půl třetí a pak zase jdeme spát.
Trpíme na nálady, děláme dusno, reorganizujeme, řídíme, mručíme a běda jak není po našem.
Culíme se na cizí mimča, matky a těhule (jsme jedna rodina :D), culíme se na slunce, sedmikrásky, po každém jídle si hladíme bříško, pokládáme na něj květy.
Necháváme se hladit, mazat, obsluhovat, krmit. Vymýšlíme si. Ale taky umíme být hrozně milé!
Počítáme týdny a nemůžeme se dočkat, až tu mrňous bude s námi.

Vzpomínky na letní Vodici

19. února 2016 v 10:32 | Karin
To únorové ubrečené počasí mě ubíjí, a tak se utěšuji vzpomínkou na loňskou letní dovolenou v Chorvatsku. Byla to moje první doopravdy dospělá dovolená bez rodičů a s přítelem.
Myslím na slunečná rána, během kterých nás budili sousedé snídající na terase. Vstávali jsme, když ještě nebylo takové horko a chodili po promenádě do centra na tržiště, kde jsme si kupovali čerstvé ovoce, nebo obrovské koblihy v pekárně. Byla to moje nejoblíbenější část dne. Jen mi dva, moře, všude klid. A tržiště plné sladkých, voňavých plodů. Po tamních melounech bych se mohla utlouct.
Myslím na večerní piknik strávený na jednom betonovém platě obklopeném vodou, při němž nám dělal společnost leda hodně zvědavý krab. Zapálili jsme si svíčky, poseděli na dece, vychutnali si víno a dívali se, jak slunce mizí za obzorem a objevují se tisíce hvězd úplně jiných, než vidíme u nás. Ten večer jsem si poprvé všimla zvláštních světélek ve vodě.
Myslím na noční koupání. Jak se zdála voda studená, ježovky nebyly vidět, ale světélka se objevila znovu. Fosforeskující plankton, který se rozzářil při doteku. Jakoby člověk plaval ve vílím prachu, nebo snad v nočním nebi. Byla to neskutečná a nezapomenutelná podívaná.
Myslím na život v moři, který jsme pozorovali při šnorchlování. Na všechny ty vylovené krásné mušle, na hvězdice a kraby, které jsme viděli na dně.
Myslím na výlet na souostroví Kornati, národní park. Poprvé jsem se plavila na lodi, respektive motorovém člunu. Z dálky jsme viděli hejno delfínů. Zakotvili jsme na Kornatu, chvíli se v zátoce potápěli a užívali si neuvěřitelně čistou vodu. Pak jsme pokračovali podél ostrovů (je jich tam kolem 1200). Obdivovali jsme kamenné zídky i kulisy, které zůstaly na jednom z ostrovů po filmování Motýlka. Nejbáječnější ale bylo šnorchlování mezi ostrovy. Bylo to jako ve filmu Do hlubiny. Skákali jsme do vody přímo z lodi, úplná pohádka!
Myslím na písečné pláže v Solarisu a na obrovskou pirátskou loď, ze které udělali prima bar.
Myslím na večerní grilování ryb (které kluci učili kouřit), báječné slávky i rizoto, který jsme si druhý den uklohnili ze zbytků. Myslím na studené pivo a posedávání na schodech. A na pizzový večer v restauraci na promenádě. A sladké palačinky. Jo, dovolená byla hodně o výborném jídle.

Naděje umírá poslední - nějak bylo a nějak bude

11. února 2016 v 14:16 | Karin
Hledáme dům, domov a štěstí už jsme našli.
Už dvakrát jsme skoro bydleli, smlouvy se podepisovaly, odhadci se posílali, kauce se platily. Dvakrát nás podrazili. Ne, není žádná sranda koupit dům. Po dvou dnech beznaděje už zase začínáme věřit, že se na nás štěstí obrátí. (Dvojka je totiž šťastné číslo). Jsem ráda, že mám někoho, kdo se o mě posatará a nevzdá to/se. Vždycky bude hledat řešení, cestu ven.
Jenže už nejsme jen dva. V bříšku mám třetí srdíčko, které jen čeká do září, aby nám mohlo dělat radost a společnost. Jsem ve třetím měsíci a vlastně mi na nějakém bydlení zase tak nesejde. Mám pouze nutkavou potřebu zahnízdit, jedno kde, jen chci někam uložit to maličké, až přijde ten čas.
Teď jsme skutečně doma - u rodičů. Ano, jsme dospělí a stejně bydlíme u maminky, ale co na tom. Z maminky bude babička a ona si to užívá jak jen jde. Tatínek je na mě pyšný a byl by se pro nás rozkrájel. Připadám si jako královna vesmíru, všichni se o mě hezky starají, rozmazlují mě, dávají mi naději a útěchu. Můj muž mi denně nosí modré z nebe. Vždyť je to takové štěstí!

Recykliteratura

12. října 2015 v 15:36 | Karin
Už jste slyšeli o tomhle úžasném projektu? Jedná se o tvorbu příběhů kombinováním fotografií a textů nalezených v knihách a časopisech. Nedávno světlo světa spatřila první kniha Recykliteratura. A v souvislosti s připravovanou knihou probíhaly i velmi zajímavé workshopy. Na jednom z nich jsem byla a výsledek vidíte níže :)

Černá kniha

11. října 2015 v 23:28 | Karin
Černá kniha, zelený čaj, nedělní odpoledne...
Kde jsi? Kam jsi mi odletěl? Moc dobře vím proč, ale kdy se (mi) vrátíš?!
Postrádám tě, ačkoli vzájemné poznávání při různých příležitostech je minulostí...

Princ Krasoň

29. září 2015 v 22:55 | Karin
Zešílela jsem a zamilovávám se do princů z pohádek (případně pohádkových seriálů) a to už jsem na to docela velká! Byl nebyl jeden seriál Once upon a time a v něm naprosto dokonale okouzlující princ Krasoň. Takový správný chlapík, který své milé slibuje, že si ji vždycky a všude najde. Dobrý, statečný, šarmantní, vtipný... Vymyšlený, ale živý.


Call it magic

24. září 2015 v 18:31 | Karin
Poslouchá Coldplay, jak zpívají něco o magii, když jde na nákup. Koupit slaninu?!
Pere prádlo a má radost z práce (přišlo zboží, boží!). Do světa umělých zářivek přišly nové knihy. Upalte Zemana. Pojďte se schovat do světa za zrdcadlem. Vedla důležitý monolog o krásách Malého prince (toho z papíru). Happy end. Vrátil se na svoji planetu, protože jen tam mohl najít to, co celou dobu hledal...
Na kuchyňském stole rozkvetly zvonečky. Konečně. A bělá se tam sedmikráska. Voní.
Trpí u Pýchy a předsudku (ne ta sedmikráska) a pak si koupí Francouzskou poezii nové doby. Intelektuálka.? Zatížená na Karla Čapka, kterému však odmítá říkat "božský Kája?!", ačkoli Kingovi by klidně řekla Steve.
Uvařit jedno vejce natvrdo. Snít o princi Krasoňovi ze seriálu Once upon a time. Zase věřit.
Už chápe, proč lidem vyhovuje, když bydlí sami: tančí při vaření. Používá krátké věty a moc sloves. A spravit router už si dokáže taky sama. A vyměnit zářivku v práci. Bohyně.
Call it magic.

Odměňuji se každý den

11. srpna 2015 v 10:37 | Karin
Stává se ze mě nepoužitelný člověk. Nořím se stále hlouběji do světa fantazie, knih, fascinace dotyku motýlích křídel. Mizím z tohoto světa a nedovedu mluvit o ničem jiném, než o těch kouzlech. Nesleduji zprávy, neodsuzuji emigranty, nejím maso a spoustě dospěláckých věcí vůbec nerozumím. Místo gumových bonbonů teď mlsám čokoládu, tuny rajčat a vstávám s úsměvem. Horké léto mi nevadí, protože miluji tu vůni letních rán a večerní západy slunce nad obilím. Odměňuji se!
Prvních pět bodů seznamu splněno. Možná čtyři a půl.
S bakalářskou prací o vílách jsem se vytáhla, vedoucí práce ji označil za průlomovou a inovativní. Takže obhajoba byla brnkačka. Státnice už tak snadné nebyly. Vlastně dopadly dost tragicky, alespoň pro člověka, který miluje literaturu a pak udělá státnice na nejhorší možnou známku (blbé otázky!). Ale stál při mě anděl strážný, nebo možná dva, kteří trpělivě snášeli mé nálady i pocity beznaděje. Tak jsem byla pasována na bakalářku.
Nalezla jsem novou kamarádku na dopisování - není to jen kamarádka, je to víla! Stále líbám svoji kaligrafickou sadu.
Vyskočila jsem, dotkla se nebe, ale pak škobrtla a pořádně si namlela. Naštěstí tu byl Pilot, aby mi pofoukal koleno a já mu zalepila ono potrhané srdce. Mrzí mě to.
Byli jsme s Pilotem u moře! Spousta jedinečných zážitků, o kterých určitě ještě napíšu, dokud je nosím v hlavě a usmívám se.
Sehnala jsem práci v Levných knihách. Jsem tam týden a něco a zatím se mi tam moc líbí. Je to ideální práce pro milovníka knih. Celý den se různě přenáší, přeskládávají, takže jsem s nimi v kontaktu. A ten sklad tak voní! Přeskládávám je tak, aby ty, o kterých si myslím, že jsou dobré, byly vepředu :) (udělala jsem tam i rockovou polici z cd). A baví mě stát za kasou, usmívat se a odhadovat, co si kdo asi koupí. Baví mě radit! A konečně už vím, kde co leží a co máme a nemáme. Navíc jsme tam samé holky, takže dobře vycházíme. Spokojená!!! Miluji svoji práci! Jen si nejsem jistá, jestli časem nepůjdu o dům dál kvůli penězům.
Další bod na seznam - shromažďujeme první dětské knížky (leporela s květinovými vílami, mini pohádky o Petru Panovi, Čtvrtka) :) prý pro Kathrin.

V Básních noci

17. června 2015 v 17:18 | Karin
Nalézám tě
v Básních noci podtrhat slova
a pak ti je předčítat nahlas
a nepřát si nic jiného

Přečti si mě
hodinová ručička se zastavila
hlava plná
křídla z papíru

Týlová mašle kolem zápěstí
ukradená duše
vzájemné poznávání při různých příležitostech
nemudruj

Jsi dnes hrozně statický
gumové bonbony, červení medvědi
nechci houpat
s tím hadem v puse už ses narodil

On si nedá pokoj
tmavá skla někam zmizela
a ty se díváš
i když nejsi očkovaný proti malomocenství a melancholii

Kradu věty
v horních patrech knihoven
to byla Mia.?
A kde jsou všechny ty závorky?

Kompromis na žlutém papírku
bublifuk, jahody, první meloun
Nechal jsem tě vyhrát
Vím kde máš křídla. Vidím je.

Setmělo se, hvězdy zdraví
kradeš květy v cizích zahradách
nesprávně parafrázuješ
Pitomečku malý...

Čekej, než rusalky zatančí

2. června 2015 v 7:10 | Karin
Proč je v dnešní době neodpustitelné čas od času utéct od civilizace, vypnout si mobil a prostě Žít?
Potloukat se cestou necestou s Malým princem ze Země Nezemě. Zastavit se. Hledat housenky, motýly, květiny a vonět si. Stát se na malou chvíli pohádkovou bytostí s křidélky. Pozvat chlapce z knížek pro děti.
Vyšplhat nad město a dívat se jak zapadá slunce. Čekat, až se na paloučku objeví skupinka rusalek tančících za svitu měsíce. Poletovat mezi nimi. Snít. Opustit realitu a všednost. Ztratit hlavu. Rozzářit svět. Pohladit. Jíst barevná cukrátka. Doufat. Věřit. Hřát. Klábosit. Smát se. Myšlenkou pohnout zemí. Ptát se. Ne/vědět. Nemyslet.
Už nemám strach, že se rozplynu v jeho náruči. Neublíží. A já jemu? Nebo Mia? Prokletá. Tralala.
Petře, nechci vyrůst, tak mi to nedovol. U druhé hvězdy doprava a pak rovně až do rána.

Beatsteaks Praha 2015

29. května 2015 v 17:51 | Karin
Konečně jsem se dočkala! Vůbec poprvé na koncertě Beatsteaks a snad ne naposledy. Těšila jsem se neskutečným způsobem. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi, zatímco jsem si v hlavě pořád prozpěvovala jejich písničky. Jen ať zahrají tu vůbec nejlepší - Jane became insane. Prosím!
Zabrali jsme úžasná místa hned ve druhé řadě. Koupila jsem si vůbec nejdražší tričko v životě (ale v ČR nesehnatelná věc). Překvapilo mě, kolik tam bylo Němců - nejspíš srovnatelně jako Čechů, možná i víc. Nedivím se jim, Beatsteaks nestačí vidět jednou. Na druhou stranu je mají v Berlíně skoro pořád... a neumí se chovat.
Druhá řada. Předkapela. Němci pogovali, pár úderů i přes statného ochránce.
A pak konečně! Taková euforie! Nemohla jsem tomu uvěřit. A božský Arnim přímo nademnou, na dosah ruky! Ale asi nejsem správný typ fanouška. Klidně budu skákat, hopsat a házet hlavou, ale to pogování se nedalo. Málem mě tam ušlapali a nemohla jsem ani zpívat, ani si koncert užít, soustředit se na něj. Jen se zapírat a doufat, že mě neušlapou! Po třetí písničce jsem to vzdala a bylo mi skoro do breku.
Na pravém balkóně byl krásný výhled (dva lidi tam seděli u stolu! Ano, seděli na Beatsteaks?!!!!). Pak přišly ty nejlepší písně ze všech - Jane became insane, Hello joe, Milk and Honey... Mohla jsem se zbláznit radostí, kolik starých věcí hráli! A navíc neuvěřitelný Arnim dokázala rozhýbat i nás nahoře. Běhal po pódiu jako šílený a vlil do všech energii.
Přídavek (I don´t care as long as you sing, Hand in hand a další!). Když ocházeli podruhé, Arnim nás nabádal, ať děláme pořádnej rachot. A taky že jo! Odešli ještě několikrát (Arnim se bavil svým: Máme jít domů?), ale pokaždé jsme je přivolali zpátky (prodloužili koncert o další hodinu!). Dostala jsem se až na kraj balkónu a když božský Arnim odcházel do zákulisí, zamávala jsem na něj a poslala mu pár vzdušných polibků, které mi oplatil ♥ Naprosté štěstí!
Po skončení koncertu (jak to uteklo!) jsme si na něj hodinku a půl počkali, abych se s ním mohla vyfotit. Je to sympaťák. Nechápu, kde bere všechnu tu energii. Ve dvě ráno se usmíval jako sluníčko a ještě nám popřál dobrou noc :). Mám dvě fotky :)
Byl to nejúžasnější večer mého života! Splněný sen.

Tralala. Motýleček!

18. května 2015 v 15:51 | Karin
Cinkání klíču, kroky na schodech. Raz, dva, tři.
Pitomeček.
Schovat slunce a tvářit se překvapeně. Lhostejně? Těžko.
Bušení srdce. Tralala.

Potutelný úsměv. (Ne)čekala jsem. Sklopit oči. Raz, dva, tři.
Pro vás.
Špatnej nápad? Lituješ toho!?! Lháři!
Jsi nenapravitelný snílek. Tak jako já.

Položit sedmikráskový úsměv a zmizet.
Motýl z drátků zakuklen v papíru.
(Heroes: We can be us, just for one day.)
Prý Kouzelník... Beruška. Šeptáš.

Nedovolím ti odejít. Říkám já.
Jak chceš! Jdi si! Ona.
Napsal jsi, že je možné všechno. Tak to nezahazuj.
Nevíš to, ale já jsem ta, co utíká.

Schody se staly kouzelným místem. Rozzářils svět.
Čas se zastavil. Proč? Jak?
Čtyři a půl patra nad zemí. Tam to voní.
Nechoď.

Dva, co se chvástají a smějí. Pracovní morálka.
Svět je opět krásnej. Milý Malý princi.
Smím ti půjčit knihu. Co víc si přát?
Nasloucháš.

Bojuješ sám se sebou?
Dotkni se. Nesahej. Ty ruce. A bubliny.
Dej pozor, jsem prokletá víla.
Šílenství bývá nakažlivé. Dospělost naštěstí ne.

Cesta k srdci ženy vede přes knihkupectví

21. března 2015 v 12:30 | Karin
Dnes mě inspirovala fotka z facebooku Knihy Dobrovský. Mají pravdu. Právě v jejich knihkupectví jsme měli s Pilotem první rande (v prosinci 2011). Vybírali jsme dárky pro naše blízké k vánocům a u toho se stihli poznat. Tam se prý do mě zadíval. Líbilo se mu mé nadšení hraničící s posedlostí, když jsem mu u polic nacpaných knihami Stephena Kinga vyprávěla, jak moc je to dobrý spisovatel. Prý tehdy doufal, že se jednou takhle obdivně budu dívat i na něj.
Právě knihkupectví je ideální místo na rande - příjemné, osobní, není problém najít sto témat na hovor... Je to naše zamilované místo, které navštěvujeme dost pravidelně. Tam mi koupil první pořádnou kuchařku, skvostnou knihu o vílách, nemálo kingovek, Hilla, Ajvaze. Jen pro Čapka jsme chodili raději do antikvariátů. Tam mě prý vždycky najde, když nebudu čekat pod hodinama na České. A stvořili jsme si vlastní rituál - do prvního patra nejprve ke Kingovkám (tam si vyslechne přednášku, bere do rukou knihy a ptá se, jestli jsem je už četla a ještě líp, jestli je chci), naproti ke scifi, fantasy, pak ke Koontzovi, do oddělení české literatury (přidáno až časem) a někdy do druhého patra, kde se on dívá na knížky o horách a já o vílách.
Je to místo radosti a příjemných vzpomínek. Cesta lásky vede přes knihkupectví.

ACH bože...! Robert Downey Jr. neskutečně sexy.

15. března 2015 v 22:56 | Karin
Jmenuje se Robert Downey Jr. (narozen 4. 4. 1965) herec a scénárista, dříve proslulý problémy s drogami, teď známý především jako Iron Man a Sherlock Holmes. Naprosto geniální herec, jeden z nejlépe placených a jeho jméno je spojeno s řadou charitativních projektů. Kdo viděl Iron Mana, musí mi dát za pravdu, že se pro tuto roli narodil. Poslední film, který jsem s ním viděla se jmenuje Soudce - výborná podívaná.
A je to sexouš!!! Líbí se vám, holky?

Dnes se mi zdálo II.

5. března 2015 v 7:36 | Karin
Měla jsem dcerku, malinkou, sotva roční. Světlovlasou, modrookou, neskutečně krásnou. Líbala jsem ji do vlasů. Zdravou. Neměla rozštěp, snad proto byla neskutečně krásná. Moje maminka jí v tom snu koupila růžové "krtečkovské" kalhoty. Já jsem jí chtěla taky nějaké koupit. Byla jsem jinak na všechno sama. Myslela jsem na to, jak jsem po porodu vypisovala její jméno. Sama. A neměla jsem pro ni ani postýlku, tak spala se mnou. Kolíbala jsem jí v náručí, aby usnula. Učila jsem jí uklízet si hračky do papírových krabic. Neměla jsem pro ni ani pořádnou skříňku na hračky. A volala jsem jejímu otci, aby mi pomohl, ale nešlo to. Chtěla jsem ji nosit v té zavinovačce kolem těla, ale nevěděla jsem, kde se kupuje.
A přesto jsem se prý ze spaní smála.
Znamenají něco sny? Ptám se, protože mi ta princezna teď, v tom reálném světě, hrozně chybí.

Po ránu princezna je ospalá

25. února 2015 v 18:03 | Karin
Jsem prý hrozně křehoučká, malinká jako víla. To mi říká, když mě při usínání hladí ve vlasech. Jindy šeptá krásné věci o naší společné budoucnosti. O dětech. Těch nejkrásnějších. Které samou láskou skoro umačkáme. Zasněně mi hladí "prázdné" bříško a slibuje, že o mně/nás bude vždycky pečovat. Já to samé dělám pro něj. Každý večer mu převazuji ránu, dělám snídaně, obědy. Občas ho i polituji, ale ne moc často, aby si nezvykl. On vaří skvělé večeře a kupuje mi knihy, květiny a nugátové bonbony. Vrtá police (i když se to nesmí), abych si měla kam usadit všechny mé rozkošné víly. Dělá, že ho zajímají mé přednášky o "zajímavé" literatuře. Vybírá mi šaty, těšíme se na léto. Vybírá dům. Na hřbitově se mnou zapaluje svíce. Je hrozně chytrý, umí skenovat a kopírovat (já ne).
Společně šetříme na dovolenou u moře. Prý nám šetří na svatbu (božíčku! ♥). Zodpovědný pán.
Chválí každý moučník (zmlsanec zmlsaný), nesnáší lechtání, říká mi nosorožče, kreslí autíčka na obálky dopisů.
Říká Miluji tě a já chvíli mlčím, pak se zeptám: "co jsi říkal?" a on to musí zopakovat. Smějeme se tomu.
Je to strašná náhoda a štěstí.

Jak vypadá pošta plná motýlů

29. ledna 2015 v 12:25 | Karin
Moc ráda dostávám dopisy, obzvlášť od těch, co si na nich dávají až tak záležet :) ze dvou obálek na mě vyletělo tohle všechno :) díky rodinko ♥

Gentleman of the year

16. ledna 2015 v 22:30 | Karin
Dnes byl jednoznačně nejkouzelnější den letošního roku. Pilot mě vzal na výlet do Olomouce, mého nejzamilovanějšího města, ve kterém jsme spolu strávili první rok společného bydlení, než jsme se odstěhovali do Brna. Prošli jsme si oba naše oblíbené parky, se kterými se ty Brněnské mohou jen těžko poměřovat, poobědvali, udělali pár fotek, prošli se přes náměstí... A celou dobu jsem byla nevýslovně šťastná, protože jsme si vzpomínali na všechno to krásné, co jsme tam prožili. Teď je nám taky nádherně, ale jinak. Olomouc je specifické město, je jiná než Brno. Prostě míň uspěchaná a víc tajemná. Člověk se prochází těmi uličkami a dýchne na něj historie. To v Olomouci jsem se naučila zvedat hlavu a prohlížet si i další patra budov, bývají krásná!
A pozor - ve Smetanových sadech jsou na zemi srdíčka. Zkoušeli jsme na ně stoupat. Jestli tak nezadáme nějaký tajný kód pro vstup do Druhého města. Nepodařilo se. Žádní mořští koníci a zelené tramvaje, ale třeba se zadaří někomu jinému. Do Druhého města vede cesta přes srdce.

Vytetovaný strážce

2. ledna 2015 v 23:21 | Karin


Tak jsem si spnila sen a mám vlastního ochránce, strážce. Něco, co jsem už dlouho potřebovala. Něco, co přesně vyjadřuje moji podstatu. Navrhnuté přesně na míru (nikdo nemá stejného), tetovaného s úctou. Je jako princip jin a jang. Je jako život. Občas nás zanese někam, kde se musíme bránit a stejně skončíme se šrámy, potrhaní, ale zároveň je plný světla, kouzelný, krásný.
Je jako já. Je to moje podstata. Rozdvojená osobnost, ve středu vyvážená. Rebel, drsňák, potvora, živel, energie a zároveň snílek, lehoučký, jemný, křehký, pohádkový, kouzelný...
Je to strážce.

Halloweenská vílí noc

31. října 2014 v 12:07 | Karin
Halloween není americký svátek.
Je to zvláštní den, kdy se ztenčují stěny mezi světy. V našem světě se příroda ukládá ke spánku, zatímco ve světě mrtvích a elementárních bytostí je rušno. Proto je dobré zapálit svíčku a na ty, které jsme ztratili. Zkusit si trochu zameditovat, nebo odpočinout, protože je velká pravděpodobnost, že nás v tuto dobu přijdou navštívit. Alespoň ty z nás, kteří na takové věci věří. Také bychom měli u sebe nosit pytlíček s dobromyslí (oreganem) jako ochranu proti zle naladěným duchům.
Mezi další rituály patří nabídnutí jablka (symbol života a nesmrtelnosti) jako dar pro zemřelé, které jsme měli rádi. Máme vybrat to nejhezčí jablko a zahrabat ho do země jako pokrm pro duši, která čeká na druhé straně.
O něčem ještě exotičtějším se píše v Knize elfů a víl. 31. říjen je totiž den, kdy můžete narazit na takzvané vílí kruhy. Ty nejsou jen záležitostí severských zemí, ale můžeme je najít i na louce, nebo naší zahradě. Ve vílím kruhu víly a skřítkové tančí, oslavují a proto je odtamtud někdy slyšet smích, nádherná hudba a cinkot. Ale v tento čas je lepší se takovému kruhu vyhnout, protože podle legend je člověk, který vstoupí bez pozvání, ztracen. Ocitne se v jiném světě, kde ho víly donutí tančit tak dlouho, dokud nepadne vysílením. Proto je prý lepší takový kruh obejít. A pokud na něj narazíte a máte pocit, že vás přeci jen zvou dovnitř, tak dávejte bedlivý pozor, abyste některou z rostlin v kruhu nepošlapali.

Dnes večer se i já proměním ve vílu a budu se veselit ve společnosti přátel. Vyrobila jsem si křidélka, nechala botky rozkvést a sehnala si pár špetek zlatavého vílího prášku.

Líbá má zápěstí

4. října 2014 v 19:00 | Karin
Líbá má zápěstí.
Zamyká mě v bytě, když ráno odchází do práce.
Dobírá si mě, když zatínám pěstičky jako malé dítě.
A když i se na něj zlobím sebevíc, stejně mě vždycky donutí se smát.
Říká mi jak jsem krásná. Každičký den.
Respektuje má rozhodnutí.
Obědvá se mnou tofu.
A když se chce milovat, říká: Pojď si udělat miminko.
Když se směje, kouká mi do očí.
I v noci hlídá, abych neměla holá záda.
A když mluvím ze spaní, hladí mě po vlasech a šeptá.
Pořád mě poučuje.
Kouká se mnou na pohádky.
Neumí říct slovo "echinacea".
Ale učí mě hrát kulečník. A nechává vyhrávat.
Na rande mě zve do antikvariátů.
Občas mi utrhne sedmikrásku.
A nevadí mu chodit do divadla na Shakespeara.

Pijeme litry červenýho vína, čteme desítky knih a dáváme si tisíce políbení v tom našem světě, kde je všechno možné.

Šílenství pokračuje

4. října 2014 v 16:51 | Karin
Když je venku o ošklivo, slečna má volné odpoledne, bílé vasilo a barvičky na textil, dopadá to takto. Ukrutná touha vlastnit cokoli s motýlem, vílou nebo skřítkem mě neopouští, ba naopak se zdá, že se stává určitým druhem závislosti. A jak všichni víme, závislost obvykle vyhrává. Náš byt se pozvolna proměňuje na motýlí farmu, ačkoli jsou všechny exempláře umělé. Snaha propašovat další takové předměty do ložnice se podobá tajné misy. Bylo mi taktně sděleno, že se mému muži zdá, že motýlů už máme všude dost. Dotčena jsem tedy jednoho odlepila ze skříně, ale hned druhý den jsem si koupila samolepky (přece je tam nenechám!) a těmi si polepila sešity. Navíc mě v tom podporuje i rodina, která mi v dopisech zasílá mimo jiné i magnetky (ten teď magnetuje v kuchyni), vykrajovátka, nálepky (ty se dají většinou odlepit a nalepit do deníčku a podobně) a ještě ke všemu dopisy na dopisních papírech s motýlem. Rodiče rezignovali - koupili mi velikánskou vílu na stěnu. Muž rezignoval - v papírnictví mi zkoušel dát na záda křidélka. Kamarádi se usmívají a krčí rameny. Místo jedné víly znám už dvě (jednu prokletou a jednu kouzelnou). Nejhezčí na tom je, že každá z nás si svoje víly představuje trochu jinak a tak máme o čem mluvit.
Ale! V jednom nejmenovaném obchodě měli hrneček i formu na dort s motýlem, ale já jsem odolala! Možná to bylo i tím, že muž odmítl další takovou věc do domu, dokud nebudu mít alespoň svátek... To ještě neví, že se v týdnu chystám na nákupy.

Kouzla v Dobrém

18. září 2014 v 22:00 | Karin
Posílám pozdrav ze zapomenutého místa pod Orlickými horami, kde slunce voní a sedmikrásky líbají na dobrou noc. Z místa natolik skrytého, že byste jej nenašli, kdyby se samo nechtělo ukázat a kde se v noci po obloze kutalí perly. Žije tu dědeček (někdy kouzelný, jindy se mi o něm zdá ještě v noci), desítky motýlků, pár oveček a momentálně alespoň jedna víla a vílák (ten se tím tají). Zastavil se tu čas. Snad se i my naučíme zastavit.
Byla jsem zámeckou paní jedno odpoledne v Opočně, když svítilo slunce a já si přidržovala květované šaty. Zahradník neodolal a dělal mi nemravné návrhy. Nechala jsem se pozvat na oběd, poslala pár pohledů a ulepila si pusu od zmrzliny. Zmokli jsme a milovali se v parku. Viděla jsem vílí skrýš!
V Dobrém jsem se vydala vyfotit si pár motýlů a našla jsem jednoho chudáčka, jak se plácá v trávě úplně promáčený a ještě po něm šli mravenci. Tak jsem si ho vzala do ruky, on se mi zavěsil na černé tričko a pěknou hodinku jsme spolu strávili, než Drobečkovi uschla křidélka.
Vznáším se v oblacích :)

Hvězda

26. srpna 2014 v 19:08 | Karin
Jednou...

Chtěla by ti říct strašlivě moc věcí. Možná vzít kytaru, pokoušet se drnkat a složit ti báseň. Napsat ji pak křídou na chodník před náš dům. Umazat si kolena.
Stála na nádraží, mžourala a pokoušela se přečíst odjezdy autobusů. Kousala si spodní ret. Zlobivá holka. Lidi do ní vráželi, neomalenci. Připadala si děsivě sama. Zebou ji nohy, protože má špatný boty plný děr. Zachumlá se do kabátu, přitahuje si ho blíž k tělu. Venku fouká vítr, pohrává si s jejími vlasy černými jak havraní peří.
Klopí oči. Rozžíná se pouliční osvětlení a na ni to působí jako kouzlo. Oranžové světlo kreslí do mlžného oparu čáry. Ona vrhá stín jako kdokoli jiný. Žádná křídla, příteli.
Čelo mačká na studené okno pozorujíc ubíhající krajinu. Míjí domy, ve kterých si nejspíš někdo připravuje večeři; zahrádky o které se nikdo nestará, protože co nevidět zapadnou sněhem; spěchající automobily se předhánějí v nekončícím závodu. Pije čokoládu z plastového kelímku. Myslí na jeho ruce. Odpočítává minuty.
Díváš se do nebe a pláčeš pro hvězdu. Víš, že ji nikdy nedostaneš. Jednou se však podíváš dolů - a tady je, září Ti v dlani.

Jsi moje hvězda...moje splněné přání vylovené z úst začarovaného tvora (z nějakého důvodu si myslím, že to byla žába).

Výlet do Budapešti

25. srpna 2014 v 17:04 | Karin
Udělali jsme si radost a zakoupili poznávací zájezd do Budapešťské zoo a Tropicaria. Cesta autobusem byla příjemná (určitě příjemnější, než představa, že bychom to museli odřídit sami).
Tropicarium je jedno z největších mořských akvárií v Evropě. Na obrovské rozloze tam najdete nejen řadu akvárií, ale i tropický prales, ve kterém zažijete i simulaci tropického lijáku a hlavně žraločí akvárium s 11 metrů dlouhým podvodním tunelem, který vám skýtá neuvěřitelný výhled nejen na tygří žraloky z Floridy, ale i na překrásné korály a stovky barevných ryb. Jeden by tam klidně vydržel zírat věčně.
O kousek dál se v jiném akváriu pomalu snášely překrásné medůzy, schovával se klaun Nemo, polehávali obrovští rejnoci.
Jediné mínus je, že všechny popisy jsou pouze v maďarštině, a tak se nedozvíte, na co to vlastně koukáte. Nechybí ani obchod se suvenýry :)

Zoo Budapešť a botanická zahrada
Najdete tu přibližně 700 druhů živočichů a mnozí z nich jsou opravdu na dosah ruky - například lenochodi, kteří pospávají přímo vedle vás ->
a na počkání ukážou i ostré zoubky, když se pokouší chovatelce ukousnout prstík, ale to jen tak mimochodem.
Taky jsme se pomazlili se žirafou, respektive s jejím dlouhým jazykem, jelikož jsme ji krmili speciálními granulemi a ona nám za to oblízávala ruku.
Prošli jsme se v obrovském skalním výběhu mezi supy, v jiném pavilonu (mají jich tu rovnou šestnáct) jsme se procházeli mezi papoušky, opicemi, lemury... Slyšeli jsme
zařvat krále
zvířat a viděli jsme, jak vypadá medvěd, když plave pod vodou.
Největší atrakcí je tu pravděpodobně
malé slůně, které mají na většině pohledů :) a bydlí si v překrásném indickém pavilonu.
A těžko někoho ještě překvapí, že největší radost jsem stejně měla z motýlí farmy, která je přímo v areálu :)

Noční Budapešť
Nedaleko zoologické zahrady se nachází Náměstí Hrdinů, které je na seznamu Světového dědictví UNESCO. Zdobí ho Památník Tisíciletí, který ční dost vysoko na to, aby se pro nás stal stěžejním orientačním bodem. Na jeho vrcholu je archanděl Gabriel. Ještě než se setmělo, prošli jsme se po vodě - tedy alespoň to tak z dálky vypadalo.
Pak jsme se vydali noční Budapeští z náměstí a marně hledajíc "hospodu" jsme zamířili do večerky, kde jsme si koupili velmi levné maďarské červené víno (La Fiesta Cabernet Sauvignon) láhev v přepočtu za 36 Kč a nějaké místní pivo v plechovce. Usadili jsme se do "Městského lesíka" na lavičku a pozorovali nádherně nasvícený hrad Vajdahunyad a jakýsi páreček, který si na loďičce vyznával lásku.
Budapešť je krásná a nesmírně romantická.
 
 

Reklama