Sebedestruktivní pochody

Tíha

26. září 2017 v 21:23 | Karin
A teď se ztrácím já
Z mlhy zrozená
Ta tíha
Tíha žití
Dusí

Nerozumíš,nevíš, neslyšíš.
Jsme to vůbec ještě
MY?
Chci pít
Zas vodu studánek
(tvých očí fernetových)

Objímat, hladit
Z rukou ti číst

A ne jen bolest, smutek
Vztek
Tíha
Mizím protože chci
Mizím a nikdo mě nehledá

Plyšový medvídek pro prokletou dívenku

31. ledna 2013 v 17:06 | Karin
Bylo, nebylo, na jednom děsivém místě seděla dívenka s vlasy spadenými do tváře. Zamčená v pokoji na sedm západů. S okny zatlučenými tlustými prkny.
Venku se rozkládal hustý les. V něm žila podivná zvířata s chybějícími končetinami a brouky živícími se jejich masem v prázdných očních důlcích. Jednorožci byli pokousáni a zbaveni kouzelných rohů. Víly roznášely prach, který zabíjel. Květiny chřadly a požíraly žáby. Motýli mají potrhaná křídla zbarvená krví těch, co se na nich živili.
Dívenka se pohoupávala do rytmu jakési ukolébavky, jež jí celé roky hrála v hlavě, dokud ji úplně nepřipravila o rozum. Prozpěvovala si. Snad vesele. Lalala... Ale z očí jí tekly slzy. Zanechávaly na tvářích bílé cestičky, jak smívaly nánosy špíny.
Pokojík byl téměř prázdný. Tapety na stěnách se loupaly kvůli vlhkosti a odkrývaly původní odporně hnědou malbu. Pod podlahou žily krysy. A dívenka slyšívala, jak zarývají drápy do prken. Jednou se k ní dostanou a pak ochutnají něco opravdu libového. Mladé masíčko.
V rohu, u zatlučeného okna ležela zažloutlá matrace. Na straně vykukovalo pokroucené péro. Nad ní byla do stěny zatlučená police s panenkami. Vlastně to nebyly jen tak obyčejné panenky. Tyhle měly sněhově bílou kůži a až nápadně moc se podobaly lidem. Jedna ležela na zemi vedle matrace. Ústa měla pevně sešitá nití, jakoby snad mohla kousat. Zelené oko vytřeštěné hrůzou zíralo do prázdna. Druhé chybělo. Nejspíš se někam zakutálelo. Rusé vlasy zacuchané do chomáčů.
Ze stropu kapala voda. Kap... Kap... Kap... Rudá. Nebyla to voda. Byla to krev. Na půdě leželo tělo jedné rusovlasé dívky se sešitými ústy.
Dívenka se zachvěla chladem. Na nahém tělíčku vyskočily pupence husí kůže. Zápěstí zdobená obvazy k sobě přivinula plyšového medvídka. Potrhaného od krys a sešlého věkem. Byl její, jen to je důležité. To on ji zachraňoval před hlasy, které ji naváděly ke špatnostem. Před nutkáním zabodávat špendlíky do panenek. Protože když to dělala, někdo zemřel. A pak byla dívenka moc smutná, tak brala do rukou nůžky a rozdírala si zápěstí do krve jejich hroty. Co jiného mohla dělat zamčená v pokoji. Celé roky sama.
Malá, prokletá holčička.

Chci letět domů a cítit...

8. října 2012 v 22:38 | Karin
Kdo čeká záplavy romantických průpovídek, zklamu ho, dlouho tu nepršelo.
Kdo čeká pokus o břitký humor, možná si přijde trochu na své.
Kdo čeká dlouhý výčet toho, co všechno trápí moji ubohou dušičku, směle do toho.

Jsem na vysoké škole, kde každej jede jen a jen na sebe. Musela jsem si sestavit rozvrh, zařídit trilion věcí, bloudit školními budovami hledajíc učebny, spřátelit se s cizími lidmi, přežít. Seděla jsem v prázném pokoji s hlavou v dlaních, civěla na povalující se osobní věci a toužila je nacpat do batohu, sednout na autobus a jet pryč. Zdrhnout. Jsem útěkářka (nic nového pod sluncem). Přemýšlím o tom, jak strašně daleko to mám domů. Jak daleko je to ke všem, co mám ráda. Napadlo mě, že si budu zase psát deník, jako když mi bylo nějakých třináct.
Na to, že si plním sen, je to trochu moc depresivní. Moc málo času na cokoli. I na psaní a to mě štve nejvíc. Napsala jsem se do školního časopisu a nechávám se kritizovat. Musím psát o tom, co mě nebaví. V životě ze mně novinářka nebude...

Kdo nezažil..

25. května 2012 v 10:52 | Karin
Kdo nezažil, nepochopí.
Ve zprávách je to každý druhý den a když je týden dobrý, tak pak "jen" každý třetí večer. Stává se to. A vinu..no hodím to všechno na chlapy, protože to tak bývá. Protože povětšinou jsou to zvrhlí prasáci, kteří si potřebují snad něco dokázat.. a ničí životy dětem.
A když to pak vidíte v televizi a z mysli se vám noří vzpomínky na velké drsné ruce, pláč, prosby.. usmějete se na matku, co tam sedí u zpráv s vámi, odejdete na záchod, zamknete se, nacpete si pěst do pusy, aby nebyl slyšet váš křik a po tvářích se vám koulí slzy. Víte, že tenhle týden už nebudete dobře spát, nepůjde to. Víte, že tento týden se vás přítel nebude moci dotknout nikde jinde, než na tváři. Víte, že své sladké tajemství si budete muset držet dál. To prase potkáváte, na rukou máte husí kůži, co by prořízla tričko a chce se vám zvracet. Místo toho si odsednete na druhou stranu stolu, co nejdál to jde a vyprávíte, jak vám to jde ve škole.
Tohle je ten život, co jsme si nevybrali. Tohle je život, který musíme žít. A lidi nerozumí.
Já vím, jsou stovky holek, co jsou na tom mnohem hůř. Holky, které nedokázaly z toho hnusu utéct. Holky, co byly znásilněny. Holky, co se s tím nesrovnají. Holky, co nemaj svoje velké krabice ve skladišti paměti s nápisem NEOTVÍRAT.
Sakra, ale my chtěly jen trochu lásky. Takové, co patří dítěti.
Četla jsem Lolitu od Nabokova. Inu, poučné čtení to bylo. Poznávala jsem se, tu a tam. Možná, že jsou vyzývavé typy holčiček, ale to neznamená, že mají být... využity, zničeny. A i když pan Humbert svou Lo miloval, nemění to nic na tom, že jí zničil život.
Nechápu proč, nikdy to nepochopím a nikdy neodpustím. Je to neodpustitelné.
Díky bohu, že to nebyl nikdo z blízké rodiny.

Špatnej den

5. února 2012 v 23:26 | Karin
Jsou dny dobrý a jsou dny špatný. A i ty špatný dny většinou začínaj dobře. Mám svou hranici, takovou pomyslnou modrou čárku a jakmile se přes ni dostanu, začnou blikat červený světýlka. A nad ní, je je další, červená čára, při který řvou poplašný systémy na plno. Dneska jsem to zvládla oboje během tří hodin. Ne, nejsem na sebe pyšná.
Jsem člověk, co ráno vstává s naprosto čistou hlavou a úsměvem na tváři (alespoň tak funguju posledního půl roku) a až do večera se mě dobrá nálada držela. Pak jsem sice asi dvě hodiny dělala z jablek pyré, namísto ročníkovky, ale to se dá zvládnout (stejně bych tu ročníkovku asi nedělala).
A pak přišla smska od člověka, co kdysy (asi před třemi triliony let) byl můj kamarád. Že prý si mám zkontrolovat mail, že mi něco poslala. Jsem zvyklá na ledasco od člověka, který zná moje slabiny, jako svý boty a někdy zahání nudu tím, že se do nich strefuje s obličejem staženým do ublížené masky. Dneska mě čekal kopanec rovnou do hlavy a takovej, že jsem snad mohla i slyšet přecvaknutí neviditelný páčky šílenství, co je tam ukrytá. Páčka s nápisem: Nepřepínat. A já blbá, zvědavá ženská jsem samozřejmě mail otevřela a přečetla si všechno co v něm stálo, třebaže mě začalo polívat horko a před očima se dělaly mžitky. Celou tu dobu jsem si říkala, že mi to poslala jen proto, že chce na sebe upozornit a tak trochu tím volá o pomoc, ale teď už vím, že to byl prostě jen dobře maskovaný kopanec.

Poslala mi svoji seminární práci o Sexuálním zneužívání dětí. Fakt parádní počtení na nedělní večer. Fakt parádní počtení pro někoho, kdo o tom ví trochu víc, než by vědět měl.
Obzvlášť část, kde je "fiktivní" příběh jedné dívenky, co se mi až nápadně hodně podobá.
Víte co je to skladiště paměti? Ten termín vymyslel sám Mistr King a krásně ho natočili ve filmu Pavučina snů. Představte si átrium, po jehož obvodě jsou točité schody a stěny jsou z krabic a v těch krabicích jste uloženi vy. Nic jinýho. Vaše první kroky, oblíbený písničky i první sex. Je tam všecko. Některý krabice otvíráte den co den, zatímco jiný, jsou tam někde úplně vzadu nahoře, víko maj zaprášený a jsou celé oblepené vrstvou lepící pásky, aby se nemohly otevřít. Jsou na místě, kterýmu se vyhýbáte jako čert kříži, třebaže si nalháváte, že nevíte, že tam ještě jsou. Jenže teď se všechny naráz rozlepily. Roztrhly se a dolů padaj popsaný papíry vaším rukopisem, fotky a všechna ta ..špína.
Jak málo stačí k tomu, aby se ta tenká hranice porušila? Aby sebenalhávání skončilo? Stačí jeden jedinej mail.
S klidem jsem jí odepsala, že tohle je za mnou, že je to pryč. A že pěkně děkuji. Ano, lhát občas umím.
Jenže to za mnou není. Napustila jsem si plnou vanu a lehla si do ní. Jo, bylo by fajn si odpočinout, na nic nemyslet. Nemyslet na ten nepořádek ve skladišti paměti... Nakonec jsem z vany vylezla za pět minut, na okraji vany ležely holítka.. s břivami. Špatnej nápad se na ně byť jen koukat.
Otevřela jsem si pivo. A byla sprostá.
Při každém zavření očí to vidíte. Jak sestřihy z hodně hnusného filmu. Cvak, říká nekřič. Cvak, jste desetiletá holčička. Cvak, sundává z vás pyžamo. Cvak, všechny ty noční můry. Cvak, tma. Cvak, modlíte se, aby to už skončilo.
Třesou se vám kolena. A jediný, co v tu chvíli fakt potřebujete, je obejmout. Jenže obejmout od někoho, koho máte fakt rádi. Obejmout od muže, jaká ironie. Zabořit mu hlavu do ramene, vdehovat jeho vůni, nechat se hladit ve vlasech a nasouchat, jak vám šeptá ty uklidňující slova a vám je úplně jedno, že si ani neumí představit jak strašnej je to pocit. Důležitý je jen to, že je tady.
A sedíte doma za počítačem, povídáte si s lidma a děláte, že se nic neděje. Naládujete do sebe večeři, nějak. Dopijete první pivo a to co říkáte, jsou furt ty stejný keci. Hlavně ať nikdo neví, jak vám opravdu je. Řešíte jejich problémy, chcete jim pomoc. Jenže kdo pomůže vám? Nikdo z nich to neumí a ani nehce.
Otevřela jsem si láhev vína.
Chci se vypsat ze svých pocitů. Sakra, nejede mi blog. A tak chodím po pokoji a pí*uji... mám chuť jí poslat tam, kde slunce nesvítí. Za všechno může ona. Kdo taky jinej. Zákeřná..
Celý večer vedu konverzace, zachraňuju vztahy a opíjím se. Ach ano, až je mi horko a padá na mě únava. Jazyk i nohy se mi pletou. Už nejsem sprostá. Prohlížím si starý fotky a bulím. Klasika, vždycky pak bulím.
Bojíte se jít spát. Bojíte se vlastních snů, co by vás mohly strašit. Víte, že takový přijdou. A ze všeho nejvíc se bojíte zhasnout světlo. Kriste pane, dospělej člověk co se bojí stisknout vypínač. A pak kdo je psychicky labilní. Další sklenička vína.
Necháte si rozsvícenou lampičku, jak jinak. Ale jamile zavřete oči..cvak..cvak..cvak. Třeštíte je do stropu a opakujete si, že je to pryč. Chcete ty obrazy poskládat do krabice a nacpat zpátky nahoru do police. Nemáte na to sílu, ne dnes. A tak ležíte, tisknete polštář na obličej, co je stažený do divného šklebu a děláte to, co jste dělali jako malí. Opakujete si: mysli na něco hezkýho. Mysli na něco hezkýho. Pes běžící po rozkvetlé louce. Maminka a tatínek u vánočního stromku. Jahody na narozeninovém dortě. Večeře s vaším milým. Polibky. Smích, když vás lehtá na žebrech. To, jak vám říká drštičko. Oblíbený herec v reklamě na parfém. Letící motýli...

1-0 pro strašidlo.

Noční můry a snové výjevy

5. listopadu 2011 v 17:00 | Karin
Noční můry a snové výjevy
Rozhodla jsem se napsat článek o strachu, sama nevím proč, možná je na čase se zase o něco víc otevřít světu a objasnit svoje myšlenkové pochody. Život každého z nás je protkán strachem, a když už se nebojíme samy o sebe, máme obavy alespoň o někoho, kdo je nám blízký. A kdo říká, že ne, ten lže. Nechci tu mluvit o těch věcech, co děsí každého běžného člověka, jako například tma nebo zubatá s kosou. Ne, tohle bude článek o něčem netypickém. O tom, co si můj chorý mozek navymýšlel a já si úspěšně vsugerovala, jako něco moc děsivého a nikdo na světě mi to nerozmluví. Dejme tomu, že udělám pomyslný žebříček toho nej. Keců kolem bylo dost, je na čase se tomu postavit a začít.

Strach číslo jedna - TO v podzemí


Každý správný fanoušek Stephena Kinga četl jeho tisíci stránkové TO. Já ho dostala loni k narozeninám od mladšího brášky. Byla to asi první kniha, kterou zvládl koupit bez problémů, jelikož název by si zapamatoval každý. Nebudu lhát, je to 1013 stránek narvaných děsem! Nebudu vyprávět děj knihy, ten ať si najde, kdo chce.
Jde o to, že pod městem je systém kanálů a tunelů a v něm žije To nejděsivější stvoření, jaké si dokážete představit. A zabíjí malé dětičky i dospělé. Bere na sebe podobu rozšklebeného klauna, který nabízí balónky. Vezmete si? Utrhá vám ručičky a vezme vás do svého světa, tam dolů, kde se všichni vznáší... Jasně, možná si ťukáte na čelo, ale kdo nečetl, nepochopí. A proč bych měla riskovat? TO vévodí mému žebříčku strachu na plné čáře.
Po přečtení knihy jsem asi 14 dní nemohla pořádně spát a je natočený i film, u kterého jsem vydržela asi patnáct minut. Pak jsem s křikem utekla z pokoje. Brrr klauni.
Pravidlo: Nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy nestoupat na kanál! Nikdy! Kanály obcházet velkým obloukem (minimálně 2 metry od okraje). Nepřeskakovat! To má rychlé a mrštné ruce, co vám sevřou kotník a stáhnou do těch nekonečných hlubin...
Nikdy nikdy nikdy nebrat balónky od klaunů! A raději se jim vyhýbat, co když je to To.
Fotografie útočníka:
Pro ty, co nečetli, aby pochopili, kdy mají utéct:
Klaun držel v jedné ruce svazek balónků, různobarevných, jako krásnou kytici. Ve druhé ruce držel Georgovu lodičku.
"Chceš svoji lodičku, Georgie?" Klaun se usmíval.
George se také usmíval. Jinak to nešlo - byl to úsměv, - na který se prostě muselo odpovědět. "Jasně že jo," řekl.
Klaun se zasmál. "Jasně že jo. To je dobrý! To je moc dobrý! A co balónek?"
"No… jasně!" Natáhl ruku… a pak ji nerozhodně nechal klesnout.........
.........."Chceš svoji lodičku, Georgie?" zeptal se Pennywise. "Ptám se znovu jen proto, že se mi zdá, že o ni moc nestojíš." S úsměvem ji zvedl do výše. Měl na sobě pytlovité sametové šaty s obrovskými oranžovými knoflíky. Blýskavá kravata, ocelově modrá, visela přes kabátec a na rukách měl velké bílé rukavice, takové, jako vždy nosí Myšák Mickey a Kačer Donald.
"Ano, jasně," řekl George, nahlížeje do jímky.
"A jeden balónek? Mám červený a zelený a žlutý a modrý…"
"A vznášejí se?"
"Jestli se vznášejí?" Klaunův úsměv se rozšířil. "Ale ano, to ano. Vznášejí se! A tady je cukroví…"
George natáhl ruku.
Klaun ho za paži chytil.
A George viděl, jak se klaunova tvář mění.
To, co potom uviděl, bylo tak strašné, že jeho nejhorší představování si něčeho ve sklepě vedle toho vypadalo jako krásné sny; co uviděl, ho v mžiku připravilo o rozum.
"Vznášejí se," zabručela zastřeným hlasem ta věc v jímce. Držela paži George mocným a horkým sevřením, táhla George do té strašné temnoty, kam se valila řvoucí voda, unášející do moře svůj náklad různých úlomků a věcí. George odtahoval krk od té konečné temnoty a počal do deště křičet, křičet jako smyslů zbavený do světlého podzimního nebe, klenoucího se onoho podzimního dne roku 1957 nad městem Derry. Jeho výkřiky byly ostré a pronikavé a po celé Witcham Street lidé přistupovali k oknům, nebo vycházeli na verandy.
"Vznášejí se," vrčela ta věc, "vznášejí, Georgie, a až tu budeš dole se mnou, budeš se vznášet taky -"
Rameno George narazilo na beton obrubníku a Dave Gardener, který toho dne nešel pro záplavu do zaměstnání, uviděl už jen malého chlapce ve žlutém pršiplášti, malého chlapce, zmítajícího se ve strouze, špinavá voda mu tekla přes obličej, takže jeho křik zněl bublavě.
"Tady dole se všechno vznáší," zašeptal ten zdušený, chraplavý hlas, a náhle se ozval zvuk trhání, poslední hrůzný výkřik a pak už George Denbrough nic nevěděl...
(TO- Stephen King)

Strach číslo dvě - stát se telefoním šílencem


Oukej, přiznávám se bez mučení, za tohle taky může King, ale tak když pečtete všechno, co napsal, musí to zanechat nějaké následky na vaší tehdy šestnáctileté dušičce. Je prostě skvělý, co na to říct jiného.
Tato paranoia vznikla po přečtení knihy Puls. Přestavte si úplně běžný říjnový den 21.století, kdy má snad už i batole vlastní mobil a všechno je v pořádku. Procházíte se po ulici a přemýšlíte, jestli těch rohlíků koupit deset, nebo raději dvanáct, když najednou začnou lidi bláznit. Pár z nich běhá po ulici, chová se jako zombie a zakusuje se do normálních kolemjdoucích. Jak je to možné? Puls, jakýsi jev, co se šíří mobilním telefonem, z vás udělá tohle krvežíznivé monstrum. Zblázníte se a vesele zabíjíte lidi kolem. Civilizace skončí, zbyde hrstka normálních a tisíce hladových zombie, co se shlukují do tlup a baví se pomocí myšlenek. Není to děsivé? Prostě vám zavolá cizí číslo, zvednete to, ozve se něco, co vám přehází všechna kolečka v hlavě a z vás je telefoní šílenec. Skvělý plán.
Pravidlo: Nikdy nezvedat telefony, když vám volá neznámé číslo! Fakt je, že nezvedám telefony ani kamarádům...co kdyby... A ani nevolám sama nikomu, pokud to není vyloženě nutné. Smskama nic nezkazíte :) A pravdou je, že dost lidí je kvůli tomu na mě naštvaných, že jim neberu mobil, ale chápete, přece nebudu dalším telefoním šílencem a zabíjet lidi. Nene, to se nedělá.
Fotografie (až uvidíte takovou scénu, utíkejte co vám nohy stačí, zabarykádujte se v horním patře nějakého domu a zablokujte výtah, to pomůže):


Poznámka pod čarou(obrázkem): 1) po přečtení knihy Osvícení, jsem se bála chodit do koupelny, že je tam ta mrtvá ženská
2)Po přečtení Prokletí salemu, jsem si na kliku dveří do ložnice a na kliku u okna do ložnice pověsila stříbrné křížky a jeden si dala na krk (kvůli upírům pochopitelně)
3)Po přečtení Pavučiny snů si kontroluju každej pupínek na těle a ...mimozemšťanů jsem se bála už předtím :D

Strach číslo 3 - Výtahy

Naštěstí bydlíme v rodinném domě, jinak bych denně šlapala do x tého patra jen proto, abych se nemusela nechat dobrovolně zavřít do té kovové plechovky. Původně jsem si myslela, že mám "prostě jen" klaustrofobii a pocit, že nemůžu dýchat je způsoben tím, ale teď se k tomu přidal strach ze smrti hladem a udušení. Jasně, všichni říkají, že v dnešní době to není možné, aby se člověk ze zaseklého výtahu nedostal, ale při mém štěstí, to klidně možné je. Navíc výtah drží jen na jakýchsi ocelových lanech, které mohou povolit. Ne, přijde mi to jako pěkně blbá smrt, umřít v kovové krabici. A když už tam musím nastoupit, mám u sebe jídlo, i pití, kdyby náhodou.. Klidu mi ani nepřidala sestřenka, co mi pověděla, že je klidně možné, že tam člověku dojde vzduch a on se prostě pomalu udusí. Paráda!
Zasekla jsem se jen jednou a jsem si jistá, že to nehci absolvovat nikdy víc. Zhaslo světlo, já tam byla sama a ječela jak na lesy. Jen kvůli špatně dovřeným dveřím.
Pravidlo: Pokud nemá budova víc, jak padesát pater, chodit po schodech! Vždycky!
Foto:

Noční můra - Zombie z filmu Já legenda


Kdo viděl film, asi se mi tak úplně nediví (já četa i knížku, vím, jsem magor). Po světě se rozšířil vir, který z lidí udělal strašidelné mutanty, co mají chuť na krev. Hlavní hrdina je vůči viru imuní a hledá protilék. Film jsem viděla asi desetkrát, než se mi o něm začalo zdávat. Opakovaně zdávat. Vždycky jsem zabarykádovaná u nás doma, kolem domu jsou tisíce těch upírů, nebo zombie, chcete li. A jdou po mě. Bohužel se většinou i docela hravě dostanou dovnitř domu...a... Ne, tenhle sen fakt nemám ráda.
Pravidlo: Nekoukat na takové filmy. Pokusit se probudit co nejrychleji.
Foto:

Tak tohle jsou moje děsy.. moje osobní strašidla a noční můry.

Zavři oči..

1. března 2010 v 10:29 | Karin
Zavři oči..

,,Zavři oči. Tiše! Je to naše malé tajemství, nesmíš ho nikdy nikomu říct. Kdybys to řekla tak…".
,,Já nechci, prosím!".
,,Tiše. Za chvíli to přejde."


Kolik mi tehdy bylo? Takových 9? Žila jsem si spokojený život dítěte z úplné rodiny a jedinou mojí starostí bylo, nakrmit odpoledne křečka a udělat si domácí úkoly. Byla jsem vždy živé dítě, co pusu zavřelo až po usnutí, nebo vůbec. Smála jsem se do světa z plných plic, běhala po venku s kluky a stavěla zámky z písku. Svět byl pro mě tehdy ještě bezpečný.
Co to změnilo? Změnil to jediný člověk. Člověk, kterému všichni důvěřovali a mají ho doteď rádi. Znají ho. Dá se vůbec nazvat člověkem? Lze říkat člověk bytosti, která sebere dítěti jeho nevinnost a na oplátku mu daruje noční můry? A ono nesmí nikomu nic říct po dlouhé roky.
Občas si říkám, že jsem si za to mohla sama. Že jsem mu vůbec kdy věřila a nechala ho, aby se mě dotknul třeba jen jediným prstem. Stát se to znova, zabila bych se raději, než ta muka mít před očima opět. Možná jsem to měla říct hned. Hned poprvé co mi ublížil. Nejspíš jsem si myslela, že chápe, že je to špatné, že to dělat nesmí. Jenže nepřestal.
Hnusí se mi pomyšlení na ty jeho velké ruce. Hnusí se mi on sám. Hnusí se mi, když se směje a potajmo si mě prohlíží. Nedopustím, abych s ním zůstala kdekoli sama a kdyby se jen ke mně přiblížil, křičela bych tak dlouho, dokud by hlasivky neodešly a ještě o chvíli déle.
V hlavě mám obrazy. Když je moc špatně, tak se mi před očima míhají a ať dělám cokoli, nemohu se jich zbavit. Jsou tu zas. Nedokážu se přestat třást. Ruce mi automaticky obejmou tělo, to pomáhá.

Rozsvítil lampičku, co byla na nočním stolku vedle postele. Nikdo v domě nebyl. Stála jsem na posteli, nahá. Droboučká, nevinná, vystrašená. Prohlížel si mě. Musela jsem stát a mlčet…
Vedl mi ruku po svém těle. Držel mě pevně za zápěstí, bolelo to. Vedl ji tam, kam jen sám chtěl. Tolik jsem se bála. Třásla…
Donutil mě… kleknout si na postel a…vzít ho do úst… Bože. Jak to může dopustit… Jak může být bůh, když ho za tohle nepotrestal? Jak může být bůh, když ten hajzl stále chodí po světě?! Jak může být, když mi ty obrazy nevyhnal z hlavy?! Je mi zle, chce se mi zvracet z toho všeho.
Jak moc je špatné přát si jeho smrt? Jak moc je špatné chtít pomstu od osudu, když se mi jí už po roky nedostává? Boží mlýny melou, ale sakra pomalu!
Chci si zalézt pod peřinu a schovat se tam. Schovat se se svým princem, který mi bude šeptat do ouška, že je všechno v pořádku a držet mě pevně v náručí. Věřím mu. On na mě dokáže dát pozor. On mě dovede ochránit, od toho je přece princ.

Lidé, kteří posuzují jen podle vzhledu jsou hloupí! 16.2010.

16. února 2010 v 20:29 | Karin
Když jsem byla malou holčičkou, která ještě chodila na základní školu na první stupeň, často jsem ze školy utíkala s pláčem rovnou domů. Domů k mamince. Víte, děti tohohle věku umí být pořádně kruté ke svým vrstevníkům, kteří se od nich jakkoli odlišují. K těm, kteří jsou jiní. Zvláštní. Divní.
Dostávala jsem ošklivé přezdívky. Vím, nebyla jsem jediná terčem posměchu. Avšak alespoň štěstí, že jsem měla několik přátel. I když ty pravé jsem poznala až o něco později.
A to moudro o které se s vámi chci podělit? Když jsem tak jednou seděla u maminky na klíně v kuchyni, tričko už měla mokré od slz, pověděla mi následující: ,,Beruško, třebaže se od ostatních odlišuješ, tak to není prokletí, ale tvůj dar. Tvůj rozštěp je totiž ten nejlepší třídič na lidi. Ti hloupí, povrchní lidé, kteří se ti smějí, za tvůj smutek vůbec nestojí. A ty je poznáš.". Bylo mi sotva devět, tak jsem si nebyla příliš jistá, co tím myslí. Pro mě tenkrát bylo důležité, abych byla pokud možno neviditelná a měla od jejich zraňování klid. Tak mi mamka pověděla důvod, proč to dělají. Takoví lidé mě uráželi jen proto, aby si ostatní nevšímali jejich vad. Ze strachu, ne z radosti. Alespoň většina z nich.

A co teď? Je mi 17 a jsem ve druháku na střední škole. Moudro, které mi maminka předala jsem již pochopila a usnadňuje mi život. Třebaže se občas ještě objeví někdo, kdo na mě kouká skrz prsty, aniž by mě vůbec znal. Aniž by se vůbec snažil mě poznat. Pro takového člověka jsem podivná holka, která by neměla být s tak skvělým klukem, jakého mám... Ale já se snažím si zasloužit každé laskavé slovo. Snažím se být rádcem a pro ty, kteří myslí srdcem udělat maximum. Vděčím jim za svůj spokojený a pokud možno sebejistý život. A především jemu. Mému princi, který přijel na bílém koni, aby mě vysvobodil z toho všeho. S ním jsem sebejistá, šťastná a v bezpečí. To je pro mě tím nejdůležitějším.

Tak i vy zkuste popřemýšlet o tom, jaký je člověk charakteru, když jediné co ho zajímá je, zda máte divně pokřivený úsměv, nebo velký nos. Co je to za člověka a kdo mu dává právo kohokoli soudit podle vzhledu bez toho, aby ho znal? A jaký vy jste člověk? Zasloužíte si jeho kritiku, nebo si zasloužíte štěstí? Na kolik u vás samotných převažuje sobeckost a když na ulici potkáte člověka s "podivnou" chůzí, raději se mu obloukem vyhnete, nebo na něj snad vrhnete opovrhující pohled? Proč?

Já jsem většinou za svoji odlišnost ráda. Nejsem tupou ovcí v davu. Mám svoje skryté stránky a mám svůj detektor na lidi. Jsem jiná, výjimečná. A ti opravdoví lidé to ví.

Jak dlouho?

1. března 2009 v 9:05 | Karin

Jak dlouho?


Jak už je to dlouho? Jak dlouho mě tento temný společník provází životem, jako obtěžkaný stín osudu? Jak už dlouho s tím lhářem s temnýma očima zápasím? Jak dlouho se s křikem budím z nočního snění, tisknu k sobě pokrývku jako nadýchaný štít a třeštím modré oči do na první pohled prázdného pokoje? Jak dlouho mlčky prosím o odpuštění a pochopení toho, co bylo? Proč to konečně někomu neřeknu? Někomu, kdo by mi ukázal, že už se nemusím bát, protože je to pryč a nebude se to opakovat (i kdyby to byla lež, mým uším by to znělo jako pravda)! Proč je pocit bezpečí tak hrozně pomíjivý?
Jak už je to dlouho, co mám v sobě pevně zakořeněný strach, který se rozrůstá oddenky, jako plevel, kterého se nemůžeme zbavit a ničí nám krásné tulipány? A jak dlouho si přeji jeho smrt. Smrt viníka mích roztřesených rukou, černé barvy obklopující moje já, strachu ze vztahů s muži a zároveň spalující touhou po jejich pevném objetí. Viníka strachu ze sebe samotné a strachu, že se minulost vrátí.
Jak už dlouho si přeji jeho smrt za to, co udělal té malé důvěřivé, bezbranné holčičce s pronikavě modrýma očima a věčným úsměvem na tváři, protože on jí vzal nejen dětství a nevinnost, ale i část dalšího života.
To jak jeho tvrdé velké ruce byly všude na jejím drobném roztřeseném tělíčk , jak si ji prohlížel, když před ním stála v rouše Evině a pak na ní ukájel svoje perverzní touhy. A co chtěla ona? Jen obejmout a cítit se v bezpečí. Jak už je dlouho, co řekl, že je to jejich velké tajemství, kvůli kterému spávala s rozsvícenými světly v pokoji a probrečela potoky slz?
Teď už je z ní téměř dospělá žena, ale strach se neustále vrací stále silnější a ona pochybuje, že se ho kdy vůbec zbaví.
Kruci, jak už je to dlouho?!
 
 

Reklama