Nová doba Bradavic

Kapitola I - pokračování

29. srpna 2014 v 13:33 | Karin
Rozhodly jsme se se setřenkou začít psát fanfikci na Harryho Pottera. Děj je o dvě generace posunut dopředu. Já píši za Lótiel a sestřenka za Damiena. 
Její povídku najdete zde: http://nekolover4evr.blog.cz/1408/nova-doba-bradavic-1-dil-2-cast

Chvíli jsme si tak hráli, když se najednou kotě vztyčilo, zaprskalo, zaťalo mi drápky do nohy, až to zabolelo a dívalo se směrem k lesu. Nic zvláštního jsem tam neviděla.
"Maličká, copak je? Copak se nám nelíbí?" hladila jsem ho po naježených chlupech na hřbetu. Seskočilo mi z klína a rozběhlo se směrem k lesu. Hned jsem se vydala za ním. Na volání vůbec nereagovalo. Běžela jsem po trávě, a pak si všimla, že na okraji lesa leží Ocelot a nejspíš je zraněný, protože dost namáhavě oddechuje. A ta potvora chňapla po mím koťátku! Jestli mi ho zakousne… Ale ne, ono se zdálo, že mu neubližuje, spíš že ho vzal do zubů, jako když kočka přenáší svá koťata. Zpomalila jsem, opatrně našlapovala na špičky a plížila se k nim. Pak Ocelot kotě pustil a proměnil se... v toho černovlasého kluka.
"Je ti něco?" dřepla jsem si vedle. Kotě se mu otíralo o obličej, jakoby ho chtělo přimět k úsměvu a kluk našel dost síly na to, aby ho pohladil. Na ruce měl krev.
"Co tu děláš?" zeptal se pustil kotě. Mračil se.
Ignorovala jsem jeho otázku a prohlížela mu nohu. Vykasala jsem mu nohavici kalhot a stihla si všimnout, že v košili mu to sluší. Na lýtku měl ošklivé rány, kdo ví od čeho. Na chvíli jsem vzhlédla, zadívala jsem se do temného lesa, jestli nezahlédnu… oči. Byl tam vlk. Vzrostlý se tyčil vedle stromu, přikrčil se odhalil řadu ostrých zubů. Ten kluk se najednou zase proměnil a zavrčel na něj. Zabralo to, protože vlk zakňučel a dal se na ústup. Kluk se proměnil zpět v kluka, nevraživě si mě měřil pohledem.
"Chvilku se nehýbej, buď tak hodný," řekla jsem pevně a položila mu ruce na ránu. Cukl sebou, ale nepustil jsem ho. Zpod mých rukou najednou začalo vystupovat bleděmodré světlo, které prosvítilo i jeho nohu a rány se začaly zacelovat. Víly mívají léčivé schopnosti, i když ne moc silné. Takovou ránu jsem ještě neléčila, ale zdálo se, že jsem dost posilněná na to, abych to zvládla. Kůže se uzavřela a zůstala jen nepatrná modřina. Ta se zahojí už sama.
Pak se na mě divně podíval. "Takže jsem měl pravdu. Jsi víla," řekl, když vstával na nohy. Pak mi podal zdravou ruku a vytáhl mě na nohy. Zvedla jsem kotě do náruče.
"Mrzí mě, jak jsem se chovala. Co kdybychom na to zapomněli?" odhrnula jsem si vlasy z čela a povšimla si, že mám na ruce trochu jeho krve. Natáhla jsem k němu ruku.
"Jsem Lótiel. A ty?"
"Fajn. Damien Castiel Raddle," položil si ruku na srdce a uklonil se. Neubránila jsem se úsměvu. To jsou dost vybrané způsoby na někoho… Nejspíš jsem se i začervenala a to se mi běžně nestává.
"Mojí rodinou se prosím nezabývej. Jméno Raddle moc lidí nemá rádo." Až v tu chvíli mi to docvaklo. Raddle. Ten Raddle. Pomalu jsem stáhla ruku k tělu a pozorně se na něj zadívala. Má veliké modré oči, malý nos do špičky, takový ten rebelský účes. Hezky se usmívá. Nejspíš to nedělá moc často. A taky je dost bledý, jako by skoro nechodil na sluníčko. Ale je pohledný.
"Nejsem jako můj děd. Možná mám hadí jazyk, ale neublížím a tobě už vůbec ne," řekl a prohlížel si mě.
"Nemůžeš za to, do jaké rodiny ses narodil. Je jen na tobě, jakou cestu si nakonec vybereš. Ale řekla bych, že nebudeš zrovna bezproblémový žák," mrkla jsem. "Ale na druhou stranu, ve Zmijozelu to budeš mít asi docela těžké, aby z tebe nakonec nebyl padouch. Teda jestli víš jak to myslím," pokrčila jsem rameny. "Ale kotěti se líbíš a kdybys byl… prokletý, asi by se od tebe držela dál. To mě přivádí k tomu, že pořád nemám tušení, jak ji pojmenovat. Nenapadá tě něco?"
Začal se smát. "Ale já jsem bezproblémový žák jen Potter ne. A nejsem po dědovy nebo po otci jsem spíš po matce. Je to sameček a co třeba Azrael?"
"Myslela jsem si, že je to holka," pokrčila jsem rameny. "Azrael," povaluji to slovo v ústech. Zavrtím hlavou. "Spíš Arnim. To na něj sedí."
"No jo vlastně. Jsi v pořádku z toho otřesu?" zeptal se a koukal mi u toho na ruce, asi jestli nemám nějaké ranky.
"Nic se mi nestalo, byly jsme zrovna na chodbě nad tou učebnou. Navíc se umím sama vyléčit, když to je jen povrchové. To jsi způsobil ty? Jak? A proč tě vlastně ten Potter nenechá na pokoji?"
"Ano. Způsobil jsem to. Vypustil jsem mnoho magie měla to být polovina, ale jak jsem si všiml, když jsem přetáhl čtvrtinu, polovina by hrad zdemolovala. Potter…" Nenávistně se zamračil. Pozvedl jedno obočí. "Potter si myslí, že je víc, když jeho tatíček s dědečkem vyvraždili mojí rodinu a způsobili smrt mého otce a bratra. Navíc za zvíře, pokud nikomu neublíží, bych položil život. Nevypadám na to, ale miluji zvířata a naštvalo mě, že tu můžeš mít jen jedno zvíře."
Netušila jsem co na to říct. Asi by bylo lepší, kdybych příště držela jazyk za zuby. Pak se vydal k jezeru, tak jsem šla mlčky za ním a asi jsem nebyla nevítaná, protože se nechal dohonit a mlčky šel vedle mě.
"Mrzí mě to. Nevěděla jsem to," breptala jsem v rozpacích a snažila se vymyslet jiné téma k hovoru. "Asi to tu dost dobře znáš, za tu dobu, co tu jsi. Myslíš, že bys mi tu mohl udělat průvodce a ukázat mi nějaká hezká místa? Ne, že bych se bála to tu sama prozkoumávat, ale přeci jen je společnosti lepší. Ale nechci tě tím nějak otravovat, určitě máš hodně zájmů, povinností… hraješ famfrpál?"
Než jsem to stačila doříct, chytil mě za zápěstí a stiskl.
"Nikdy. Nikdy! Nelituj něčí smrt. Akorát pošpiníš jejich památku, to si zapamatuj." Oči mu na okamžik zrudly, ale hned zase dostaly původní barvu. "Pokud umřeli na vraždu tak lituj vrahy. Protože jedině oni dostanou to stejné a mnohem horší."
Pak mé zápěstí pustil a řekl jen "Promiň."
Zamrkala jsem a mnula si zápěstí. Musí mít v sobě obrovský žal, když takhle mluví. Ublížil mi, způsobil bolest, ale i přesto v tom jeho doteku bylo něco nesmírně zvláštního, vzrušujícího, divokého. Jakási esence vzteku, která mě přinutila tiše zalapat po dechu. Mám ráda komplikované kluky. Takové, co jsou trochu záhadní a nehrají si na to. Ale i tak už jsem raději nic neříkala. Nic o tom, že i já jsem viděla někoho umírat a ve snech se mi to vrací téměř noc co noc. Strčil si ruce do kapes, jakoby se jich snad sám na pár okamžiků štítil. Držela jsem se pár kroků za ním a sledovala jeho zátylek.
"A k tvým předchozím otázkám… Mohl bych ti to tu ukázat a mohu tě klidně zavést do tajemné komnaty. Spravil jsem to tam. A ano hraji famfrpál, ale jen doma."
Měla jsem chuť se ho zeptat, co v té tajemné komnatě vlastně je. Mluvil o tom jako o nejběžnější věci na světě, jakoby mi vysvětloval jestli má rád čaj slazený, nebo ne; a přitom jsem o ní ještě nikdy neslyšela. Ale zeptám se na to někdy jindy, nejspíš jsem ho neuvedla do dobrého rozmaru.
"Můžeš se na cokoliv ptát," otočil se na mě, smutně se usmál.
"Zrovna mě nic nenapadá," zalhala jsem hbitě. "Teda alespoň nic, co by nebylo hloupý. Tak se ptej ty, třeba máš na to větší talent," pokrčila jsem výmluvně rameny.
"Já otázky nemám. A nelži mi. Poznám, když mi někdo lže. Navíc máš mizernou nitrobranu."
"Tak fajn. Já si říkala, že umíš asi číst myšlenky. Napadlo mě to hned, když jsem tě viděla poprvé." Tváře mi najednou zahořely vztekem. "A nelez mi do hlavy! To vás neučili, že se to nemá?!" zavrčela jsem. Ale pak jsem se zase uklidnila, nechtěla jsem ho naštvat. Asi nebyl moc zvědavý na moje duševní výlevy. V duchu jsem se pokoušela kolem své mysli postavit tlustou zeď. "Ty umíš dobře nitrobranu? Mohl bys mi s tím pomoc? Asi s tím mám nějaký etický problém a nejsem v tom moc dobrá. Časem by se mi to mohlo hodit," loupnu po něm očima a prohrábnu si vlasy.
"Já ti do hlavy nelezu …" překlonil se. "...princezno." zašklebil se. "A ano nitrobranu mám velmi dobrou, stejně jako nitrozpit. To nevím. Zkus poprosit pravnuka, bratra zesnulého Severuse Snapea. Ten je mistr, stejně jako býval Snape a navíc zde studuje, jen je o jeden ročník starší. Já na učení nejsem moc dobrý, nemám trpělivost… vílo."
Založila jsem ruce křížem přes prsa na znamení, že taková alternativa se mi zrovna nezamlouvá. "To nechci. Nechci, aby mi lezl do hlavy někdo, koho neznám a neříkej mi princezno." I to možná našel v mojí hlavě, jak mám ráda to oslovení. "Teda ne že bych tebe znala, ale alespoň máš rád zvířata, Ocelote," ušklíbla jsem se na něj. "Hraješ na kytaru? Nebo na jinej hudební nástroj? Mohli bychom si zajamovat. Nebo tě to třeba na oplátku naučím já. Vážně, viď že mi s tou nitrobranou pomůžeš?" udělala jsem tuze roztomilý obličejíček. I to umím.
"Hraji na kytaru, housle a piáno. Hraji jedině sólo. Když se budeš snažit a nebudeš se vztekat, pomůžu ti, ale neříkej mi Ocelote. Jsem neregistrovaný zvěromág a mohli by mě zavřít," usmál se a udělal pár kroků dozadu a uslyšeli jsme hlasy. Chňapl po mně a zatáhl za nejtlustší strom, co našel. Prsty naznačil, že mám být ticho a poslouchali jsme dál. "Damiene!!!" nějaká holka.. "Teď mlč a nehýbej se, pokud nechceš, aby mě nebo tebe roztrhali na kusy." zašeptal mi do ucha a čekali jsme, než ty nány odejdou. Trvalo to asi pět minut. Krčili jsme se za stromem namáčklí na sebe a ani nedutali. Nabízela se otázka, co mělo být tohle. Nepřátelé? Nebo se jen skrývá před dotěrnou ctitelkou? Ukázalo se, že je lepší takové události nekomentovat, proto jsem si jen oprášila kolena, zkoumavě si ho prohlídla a nic neřešila. Spíš mi v hlavě vrtalo, že dokáže hrát na tolik nástrojů. Musí být ohromně talentovaný, nebo je to chvástal?
"Už jsi tu někdy viděl Kůroleza? Hledala jsem ho dneska ráno, ale žádného jsem nenašla."
"Jo jsou jen v lese, sem nechodí," pokrčil rameny a pozpátku couval k jezeru, asi chtěl dosednout na lavičku, ale minul ji a zahučel po zádech přímo do vody. Vyprskla jsem smíchy,držela jsem se za břicho a smála se. Ale pak se ke mně připlížil a zmáčel mě vodou z košile. Pak se smál on. Nakonec rozprostřel košili na kámen, aby mu uschla a sám si za něj lehl do trávy. Znervózněla jsem při pohledu na něj, zběžně jsem koukla na hodinky.
"Už je docela pozdě, neměli bychom se vrátit na kolej?"
"Jestli chceš jít tak běž. Já tu zůstávám. Navíc večerka je kolem deváté hodiny," krčil dál rameny.
"Uvidíme se zítra," mrkla jsem na něj a s kotětem se vydala zpátky ke škole.
V pokoji už čekala Amélie. Seděla na posteli s otevřenou knihou na klíně a četla si. Pozdravila jsem, odložila kotě, z kouta zvedla elektrickou kytaru a sedla si na svoji postel u okna. Vykoukla jsem ven, měla jsem krásný výhled na všechnu tu zeleň kolem. Párkrát jsem hrábla do strun, vybrnkávala jsem jakousi melodii, co mi utkvěla v hlavě. Amélie zvedala hlavu od knihy.
"Tak jaký to bylo?" vyhrkla nakonec a hodila knihu pod postel.
"Jaký bylo co?" dál jsem si vybrnkávala a myslela na jedny modré oči, jeden úsměv.
"Jaký bylo rande přece. Viděla jsem vás z okna, jak jdete k jezeru. Hrozně nenápadní jste byli. Kdo je to? Takhle zezadu jsem ho nemohla zařadit. Ale podle hábitu to byl zmijozelák, od těch by ses měla držet dál. Teda jestli nejsi ten typ holky, co jí berou problémoví kluci," zubila se od ucha k uchu.
"Nebylo to žádný rande," bránila jsem se hned. "Dostala jsem od něj kotě," vytáha jsem chlupatou kouli zpod postele. "Jmenuje se Arnim," hladila jsem ho po kožíšku, zatímco předl.
"A ten kluk?" vyzvídala. Sedla si vedle mě.
"Nikdo koho bys znala," vymlouvala jsem se poněkud neobratně. "Navíc je to zmijozelák a toho bys mi stejně neschválila," drkla jsem jí loktem.
"A jakej je? Nebuď taková tajnůstkářka, já ti taky vždycky všechno říkám."
Musela jsem se usmát. "Je zvláštní…" nestihla jsem ani doříct a Amélie mi skočila do řeči.
"Jako divnej, jo? Má nějaký rituály? Nebo je nechutnej?..."
"Ne, to vůbec ne. Jen bude nejspíš složitější, než se zdá. Víš, komplikovanej. A je moc hezkej. Někdy se chová jako ze staré školy a hned zas úplně naopak. Je odrzlý a zároveň galantní. Nevím ještě co si o něm myslet… Snad je fér."
Zatvářila se hraně znuděně a koukla ven z okna. "Dal ti aspoň pusu?"
"Zbláznila ses?" zasmála jsem se. Najednou se hrad zase začal třást. Stejně jako ten den ráno. Držely jsem se roštu postele a čekaly, až to přestane. "Co to bylo?" zeptala se Amélie.
"Netuším," prohlásila jsem. "Asi bychom si měly jít lehnout, byl to dlouhý den."

Kapitola I.

29. srpna 2014 v 13:33 | Karin
Rozhodly jsme se se setřenkou začít psát fanfikci na Harryho Pottera. Děj je o dvě generace posunut dopředu. Já píši za Lótiel a sestřenka za Damiena. Její povídku najdete zde: http://nekolover4evr.blog.cz/1408/nova-doba-bradavic-1-dil


Jmenuji se Lótiel Failo a v Bradavicích jsem teď nová, přešla jsem z Krásnohůlek. Je mi šestnáct let. Abych se přiznala, spíš než kouzlení mě baví bylinkářství a péče o kouzelné tvory. Mám k tomu vrozené předpoklady - pocházím z rodiny víl z jihu Skotska, nejspíš proto jsem se octla v koleji Havraspáru - Rowena z Havraspáru odtud také pocházela. S podivem je, že jediná z rodiny mám černé vlasy, jelikož severské víly jsou zpravidla světlovlasé.
Právě jsem se plahočila chodbami vedoucími z koleje, abych našla skleník číslo sedm, ve kterém jsem měla mít za chvíli hodinu bylinkářství s Pomonou Prýtovou. Popsali mi ji jako postarší dámu s rozcuchanými šedivými vlasy. Byla jsem zvědavá a snad i natěšená, ale můj orientační smysl se momentálně rovnal nule a to už jsem v Bradavicích přes týden. Měla bych si někde sehnat mapu hradu, pomyslela jsem si. Když už jsem si začínala myslet, že přijdu hned na první hodinu pozdě, všimla jsem si, že na chodbě nejsem sama. Stál tam černovlasý kluk ze Zmijozelu a šklebil se na mě. Jak jinak, o zmijozelských studentech už jsem se ledacos doslechla od spolužáků. Hlavním bodem bylo držet se od nich dál.
"Ztratila ses?" zeptal se, když se přestal ušklíbat. Nic jsem mu na to neřekla, pokrčila jsem rameny a dodala si odvahu, že teď už určitě cestu ven dokážu najít sama.
"Já nekoušu," řekne a asi to má být pokus o sarkasmus. Kousnu se zevnitř do rtu, to dělávám když jsem nervózní. Ano, nutno podotknout, že občas bývám trochu zmatkář, ale bojuju s tím.
"Proč si myslíš, že jsem se ztratila?" pohodila jsem bojovně hlavou a vydala se dál chodbou, aby nepoznal, že moc netuším, kam se vydám dál.
Prý vidí, jak bloumám po chodbách a tak mi chtěl pomoc. "Jdu na hodinu bylinkářství, neměl bys v tuhle dobu už taky někde být?" osočím se na něj. Poradím si sama, leze mi na nervy.
"Tak hele neprskej kotě a já mám taky bylinkářství a Prýtová mě poslala pro našeho nováčka.. Prý aby ses nám neztratila," řekne a zase se u toho tak pitomě šklebí. Chvilku uvažuju, jestli ho neodpálkovat, ale na druhou stranu… Pokrčím rameny a přehodím si tašku na druhé rameno. Chtě nechtě se tam stejně musím dostat a můžu si gratulovat, že jsem znemožněná ještě předtím, než dojedu na hodinu. "To tady posílají eskortu pro každého, kdo je tu nový?" zpražím ho, ale přece jen už o něco mírněji. Hodná holka - pochválím se v duchu a tentokrát se pousměju sama pro sebe já.
"Ne jen pro ty jedince co mají už skoro patnácti minutové zpoždění," vrátí mi to i s úroky.
"Dík," špitnu. Poražená. "Nemusíš se bát, na všechny ostatní hodiny už hravě trefím. Jsem rozený talent." Pak mě předběhne a všemožně zatáčí chodbami, snažím se zapamatovat cestu a moc za ním nezaostávat. I tak se nemůžu zbavit pocitu, že je to tu všechno stejné. Vyvede mě ven na pozemky, vypadá to na docela hezký den. V dálce uvidím špičky skleníků.
"To vidím. Tady se ztratíš rychle a mapu opravdu nedostaneš pokud nejsi prvňák, tak tě nikdo nepovede. Drž se u mě a nebudeš mít ani žádné problémy," řekne podezřele přátelsky. Mlčím. Ať si o mě myslí co chce, ale kamarádit se s někým ze Zmijozelu? Postarám se o sebe sama. Jen se nechám dovést na hodinu… ale proč by posílala profesorka někoho, na koho není spolehnutí? Maminka mi vždycky říkala, že nemám lidi soudit hned na první pohled…
"Vím co si o mě myslíš ale není to tak…" Řekl. Doufám, že neumí ještě číst myšlenky nebo tak něco! Nejlepší obrana proti tomu je pobrukovat si v hlavě nějakou hloupou melodii. Tak směle do toho. Lalalalalala… Najednou se zastavil a zostražitěl. Nechápu moc co dělá, tak ho s nakrčeným obočím pozoruju, než mi dojde, že někde hledá kočku. Nejspíš mu utekl domácí mazlíček… ale ne, vždyť má za krkem fretku.
"Ehm," odkašlu si. "Nechci tě zdržovat od toho, co právě děláš, a tak zatím půjdu na hodinu. Tam už trefím…" pozoruju ho, jak soustředěně dřepí v trávě a větří. Ptá se, jestli jsem neslyšela někde mňouka kočku. Dřepnu si opodál a zaposlouchám se. V tu ránu mám tu jeho fretku omotanou kolem ruky a chtě nechtě musím přiznat, že je strašně roztomilá, jak čumákem doráží, abych si ji pohladila. Má hrozně jemný, bílý kožíšek. Ten kluk si ji zavolá, když vidí, že se s ní mazlím. Aby se nezbláznil. Teď má v jedné ruce fretku a v druhé jakési zmoklé, urousané kotě. To jsem zvědavá, jestli si je vezme s sebou i na hodinu. Rozpřáhnu omluvně ruce. Aby se nezbláznil.
Dovede mě do skleníku, kde už celá třída stojí v řadě kolem stolů s květináči, ze kterých trčí malinké stromky - Růžence. V Krásnohůlkách jsme je měli v parku už vzrostlé. Jsou to kouzelné stromy, které produkují omamnou vůni, po které se člověk cítí uvolněně a jaksi blaženě. Evidentně to zabíralo, protože spolužáci vypadali nějak spokojeněji, než včera na hodině lektvarů. Stoupla jsem si na konec řady a navlékla si zahradnické rukavice, které tam byly pro mě nachystané. Ten kluk mezitím něco zašeptal profesorce a ona ho propustila z hodiny mávnutím ruky i s kočkou a fretkou. Kdo ví, co s tím kotětem udělá. Byla bych si ho klidně nechala, takový společník by se mi hodil. Následně jsme se věnovali péči o stromy, bylo nám vysvětleno, že nejsou dobré jen jako ozdoba kouzelnických parků, ale že se z jejich listů, které časem zrůžoví, dělají vonné esence, které léčí deprese, paranoidní stavy, schizofrenii, hysterii…
Po hodině jsem se vydala za skleníky, kde stála alej stromů. Chtěla jsem se podívat, jestli tam nenajdu Kůroleza, jednoho jsme měli doma ve Skotsku na zahradě a jako holčička jsem si s ním hrávala. Je to malinké stvoření, které je jakoby z větévek a kůry, na jejichž konci mu obvykle raší miniaturní lístečky. Jsou velmi mírumilovní a dovedou přimět své větve všemožně růst a tak si i tvarovat tělo. Kousek z jeho kůry mám ve své kouzelnické hůlce. Jednou, když jsem ho zalila vodou s trochou oleje z Růžence, vyčaroval kolem sebe spoustu svítícího chmýří, co vypadalo jako chmýří z pampelišky. Bylo to neuvěřitelné. A tak jsem se usadila pod strom a v duchu si zpívala jednu z vílích písniček, které jsem si pamatovala z dětství.
Kůrolez se ani tak neobjevil, buď nejsem dost trpělivá, dobře naladěná, nebo tu prostě žádný takový kouzelný tvor není. Z tašky jsem si vytáhla učebnici bylinkářství, abych si přečetla pár kapitol dopředu, což jsme dostali za domácí úkol. Většinu z toho už jsem stejně znala z Krásnohůlek, osnovy se poněkud lišily.
Přisedla si ke mně spolužačka Amélie, jedna z prvních "kamarádek" tady. Máme postele na koleji hned vedle sebe. Je to věčně usměvavá blondýna se zapletenými barevnými dredy ve vlasech, co v jenom kuse musí něco brebentit a pusu snad nezavře ani když spí. Nezapomněla mě upozornit, že musíme pomalu jít na hodinu přeměňování. Blížily jsme se k učebně, když pod námi najednou začala vibrovat podlaha a ze stropu se sypat prach. Seběhly jsme pak dolů po schodech a našly nějaké dva kluky a holku ležet a podlaze a před nimi byla krev. Ale hýbali se, pak se i pokoušeli zvednout, zatímco jeden z nich cedil mezi zuby:"tohle tě přijde draho!"
Zeptala jsem se Linie Flaningové, co že se tu stalo a ona mi řekla, že se nějaký Damien Raddle ze Zmijozelu a Nathan Potter z Nebelvíru do sebe pustili. Asi to prý bylo kvůli fretce jednoho z nich. Dokonce na sebe tasili hůlky. A ta krev je Damienova, vyslali na něj řezací kouzlo. On se pak přemístil.
Samozřejmě celá situace měla následky, jakmile se přihnala profesorka Obrany proti černé magii a začala se ptát, co se tu vlastně stalo, ale to my dvě s Amélií už spěchaly na hodinu přeměňování, ve které jsme měli přeměnit žábu v rej motýlů. Dost zvláštní, tahle škola. Pořád mi nešlo z hlavy, jestli ten Damien je ten samý kluk, který mě ráno vedl na hodinu bylinkářství. Usoudila jsem, že asi ano, když měl bílou fretku, ale tím pádem to bude pěkný výrostek a bude jen dobře, když se s ním nebudu znát.
O tom, že jsem se ve svém úsudku pravděpodobně mýlila, mě přesvědčil hned následující večer, kdy mi během večeře přistál na stole zelený balíček. Tedy byla to spíš krabice se spoustou otvorů, ve které se něco hýbalo. Přemýšlela jsem, kdo by mi mohl něco poslat, ale nic mě nenapadalo. Rozvázala jsem mašli a pomalu odklopila víko. Bylo tam to malé kotě, které včera ten černovlasý kluk našel. Ale teď už vypadalo docela jinak - bylo čisté, evidentně dobře najezené a pospávalo. Tedy teď už překvapeně koukalo do světla. Na krabici visela cedulka, té jsem si všimla až teď. Stálo tam:
Doufám že se ti dáreček bude líbit
má krásná mírně rozcuchaná vílo.
Se srdcem na dlani tvůj…
Ale bylo mi hned jasné, kdo to poslal, i když se nepodepsal. Najednou jsem dostala hrozný vztek. Co si o sobě ten …. myslí? Jak jako MÁ vílo? A jak jako rozcuchaná?! Byla bych si to kotě nechala, ale… Vzala jsem kotě z krabice do náruče, párkrát jsem ho pohladila a vydala se ke stolu Zmijozeláků, abych Damiena chytla za hábit a vytáhla na chodbu. Čapla jsem ho za ruku a bylo mi jedno, kdo se na nás kouká, nebo dělá, že se nekouká.
Ach ta moje povaha. Je to rodinné prokletí, které jsem zdědila po své babičce. Když si víla začne s kouzelníkem, nemá se to a dopadá to tak, že první dítě ob generaci bude mít pravděpodobně rozpolcenou osobnost. Napůl vílí - romantickou, laskavou, něžnou, pečlivou a napůl … inu asi člověčí - vzteklou, vzpurnou, nezávislou, rebelskou. A teď ta člověčí prostě převládla, i když jindy bych mu třeba jen za kotě poděkovala a pitomoučce se u toho usmívala. Tyhle stavy jsem nebyla schopná vůlí ovládat.
"Proč ji nechceš? Líbíš se jí," osočil se hned za dveřmi. Zalapala jsem po dechu a skoro se třásla vzteky, vlasy mi při tom poletovaly ze strany na stranu, jak jsem zuřila.
"Kotě za nic nemůže, ale ty jsi evidentně prototyp sebevědomého pitomce, který… který…" hledala jsem marně slova. "Co sis prosímtě myslel? Ani nevím jak se jmenuješ a ty beztak nemáš tucha, jak se jmenuju já a už mi píšeš takový pitomosti! Já nejsem nějaká hej počkej! Nejsem!" nadechla jsem se.
"Tak hele promiň. Ok? Já se ti omlouvám a prostě je mi to jedno, ale teď se mi vyhýbej."
"Teda, jestli si ten vzkaz psal ty.?" zvedla jsem jedno obočí. Mírně přikývl, evidentně zaskočený. Pak odešel. Nějak sklesle. Byla jsem z toho zmatená. Proč se tváří ublíženě? Jeden by řekl, že je to prototyp frajírka. Nerozumím tomu. Hladila jsem kotě, tiskla ho k ňadrům.
Konečně mi došlo, co jsem to zase provedla. Zase jsem dřív mluvila, než myslela a vztek mi zatemnil hlavu. Rozběhla jsem se za ním. Viděla jsem, jak spěchá chodbou, spolužáci mu uhýbali z cesty s respektem.
"Počkej!" zavolala jsem na něj. Ale on pokračoval dál, ven z hradu. Kotě ublíženě zamňoukalo. Rozhodla jsem se, že na něj počkám na nějakém taktickém místě, dokud se nevrátí zpátky. Určitě se bude muset vrátit tou samou cestou, a tak se nemineme.
"A co ty drobečku, jak ti mám říkat?" pošimrala jsem kotě pod bradou. Nic mi na to neřeklo, tak jsem si ho položila na klín a drbkala ho.
Pokračování zde
 
 

Reklama