Máma na plný úvazek

Soutěž pro knihomoly o bestseller Do vody - máme vítěze

25. října 2018 v 11:44 | Karin

Editováno 11.11.2018

Soutěž ukončena - pomocí generátoru náhodných čísel byla vylosována

1. Lucka

2. M.artina_mk


A k tomu Vám přihodím i jednorázovou 15% slevu v síti knihkupectví Kosmas při nákupu nad 300 Kč, záložku a placku Kosmas.
Pravidla jsou úžasně jednoduchá
  • Okomentuj libovolný článek na blogu (nalevo v menu najdeš odkazy na ty nejnovější)
  • Pod tento soutěžní příspěvek napiš: "Soutěžím" a samozřejmě nějaký kontakt na sebe (e-mail, odkaz na blog, fb…)
  • Můžeš samozřejmě olajkovat i facebookovou stránku. Za každý palec nahoru dostanou toulavé kočky jednu kapsičku (dostanou ji i tak, musíme zachránit svět a zabavit dětiMrkající)
  • Můžeš o soutěži říct i kamarádům (pokud bude víc než 15 soutěžících, přidám druhou výhru)
Vyhlášení bude 11. 11. 2018.

Tady kočky dávaj dobrou noc

24. září 2018 v 20:21 | Karin
Je to devět měsíců, co jsme opustili Brno a přestěhovali se na Vysočinu, do města s necelými pěti tisíci obyvateli. Utekli jsme od davů, věčně zacpaných silnic a přeplněných obchoďáků. Ale vzdálili jsme se i od přátel a rodiny. Sami jsme zůstali jen na chvíli. Pro mě, která žila v Brně celý život, je pověstná laskavost lidí z Vysočiny hotovým zázrakem. Jsem zvyklá na život v anonymitě davu. Tady se ale zná každý s každým. Brzy jsem už zdravila prodavačky z cukrárny (jo, žijeme si tu v cukrovém rauši), drogerie, zverimexu... Ostatně tady se zdraví každý s každým, ať už cizák, nebo příbuzný. A když už vás někdo pozdraví a začne nakukovat do kočárku, logicky se dáte do řeči. A tak už vím, které paní měnili kyčelní kloub, která má kolik dětí a psů. A samozřejmě někteří ví o nás pomalu víc, než my sami. Stačí říct, že jsme ti noví ze zámku a hned každý ví, ve kterém bytě bydlíme a po kom.
Už na jaře, když tu bylo pálení čarodějnic, jsem si všimla, jak se tu lidé rádi potkávají. Když už se tu něco děje, sejdou se snad opravdu všichni. Jindy je to tu o víkendu jako po apokalypse.
Inu, sami jsme nezůstali. Brzy se ukázala laskavost sousedů a už jsme si přes chodbu vyměňovali dobroty i s recepty (moc milá byla moje sousedka, která nám napekla buchtu, když jsme instalovali kuchyni), zvali nás na chaty, radili nám, kam na houby a kde mají nejlepší maso. My jim na oplátku půjčovali mouku, krmili na zahradě morčata zbytky z kuchyně a dokonce i zachraňovali děti.
Máme velkou společnou zahradu ve vnitrobloku, která se každé slunečné odpoledne mění v miniškolku s dětmi od 15 do 2 let (teď už je tam i naše novorozená posila Amča). A když se někdo rozhodne grilovat, pozvou se k ohni všichni. Něco takového z Brna vůbec neznám, ač jsme vždycky žili na jeho okraji. Fungujeme jako komunita a je to moc příjemné. Jsem vděčná za každé milé slovo, které tu pro nás mají. Naše děti jsou tu šťastné (obzvlášť když běhají po zahradě v divoké smečce).
Pro naši malou zooložku je to tu ráj. Ve městě pod krásným barokním mostem teče řeka Oslava plná ryb a samozřejmě kachen, kterým chodíme házet rohlíky (v dobré víře jsem si studovala, čím se mají kachny krmit, ale když jsem jim házela nadrobno nakrájenou zeleninu, vysmály se mi). Pak jsme tu v jenom vchodě našli shromaždiště toulavých koček, které tam místní krmí. Inu, zapojili jsme se a teď máme na nákupním seznamu i granule pro kočky, ač žádnou nemáme. Nad námi je minifarma se spoustou zvířat, další kozy a ovce mají výběh u šroťáku a ještě o kousek dál jeden nadšenec chová chlupaté krávy a obrovské kozy. Sousedi nad námi mají na zahradě v králikárně dvě morčata a králíčka, takže ti dostávají odřezky zeleniny a ovoce. Navíc jsme tu v těsném kontaktu s přírodou, takže jsme v zámeckém parku potkali ježka, slepýše, veverky, žáby u kašny...
Miluju to tu, když jdu na houby, mám les hned za rohem. A když kouknu z okna, na ořešáku se nám tu prohánějí veverky. Žasnu.
Cesta k zero waste je tu snadnější, než ve velkoměstě (kupodivu). Bioodpad putuje morčatům nebo do kompostu, jezdí sem auťák s farmářskými jogurty ve skle, máme tu mlékomat a v zelenině jsem dokonce za ten látkový pytlík dostala banány zadarmo. Odřezky z masa putují vděčným kočkám. Ty nám tu dávají dobrou noc, protože jim nosíme večeře.
Tady. Na konci světa. V ráji.

Budu ráda za každý komentář :)

Mystery boox pro knihomoly

4. září 2018 v 8:59 | Karin
Na facebooku na mě vyskočilo okno s odkazem na knihomilove.cz, kde nabízejí Mystery booxy pro knihomoly. Tajemnou krabici, ve které objevíte knihu jako překvapení. Takže budete číst něco naprosto náhodně vybraného.
Co mě na tom zaujalo je, že si můžete objednat knihy antikvariátní (tedy doslova za pár korun a navíc jim dáte další šanci. Zero waste teď frčí!) nebo nové. Zaplatit si můžete i předplatné a dostanete jednu knihu každý měsíc.
Ocenila bych ale, aby si předplatitel mohl zvolit alespoň literární žánr, o který má zájem.
Inu, mrkněte se sami.

Shlížím k čisté duši

1. září 2018 v 20:35 | Karin
Život a společenské konvence nás naučili vzhlížet, obdivovat. Obdivovali jsme své rodiče, (občas) učitele a v pubertě pak všemožné herce, zpěváky, tanečníky, automobilové závodníky, záchranáře, superhrdiny... Podle momentální posedlosti se měnila výzdoba školní skříňky i tapetování pokoje. Jednou jsem měla pokoj v plážovém stylu a za pár měsíců celou zeď polepenou plakáty emo kapel z Bravíčka.
A pak jsem najednou musela dospět (promiň Malý princi). Moje záliby šly stranou. Vlastně většina mého já se musela kamsi stáhnout, zatímco mi pod srdcem rostl život. Najednou se středobodem světa vesmíru stal maličký ukříčený človíček, z něhož je teď naše dvouletá čistá duše, ke které shlížím.

Říká se, že děti jsou odrazem svých rodičů, a přesto mám pocit, že ONA je mnohem lepší, než já. Jako prvorozená to bude mít celý život těžší - je takový pokusný králíček, na kterém budeme testovat své rodičovské dovednosti a metody (ve chvíli, kdy jí přestaneme všechno odpouštět jen proto, že se na nás hezky usměje... jo, má nás omotané kolem prstu).
Začala jsem psát tento článek v noci 1. září, den před jejími druhými narozeninami. Musím vám říct, že můj obdiv k ní nemá hranic. Za rok se z ní stala osobnost. Obstojně mluví, chodí, běhá, plave, jezdí... Rozumově udělala obrovský pokrok. Už se učí první říkanky, barvy, počítání (tří, šést...), umí pojmenovat snad všechna zvířata, kreslí kroužky, miluje pohádky, tleská si a už pozná, kdy je vtipná. Za ten rok se toho pro ni hodně změnilo - přestěhovali jsme se do úplně jiného města, babičku si teď půjčuje na víkendy a hlavně jsme najednou čtyři. A tehdy mi došlo, jak úžasná ta naše holka je. Zatím se nám vyhýbá žárlení i záchvaty vzteku. Poslouchá, chodí za ruku a má nekonečnou TRPĚLIVOST. Vždyť ona mě i přijde pohladit, když má pocit, že maminka už nemůže. Je jako anděl se třinácti zoubky :-) . Když miminko pláče, zavolá: mami, mimi. Hladí sestřičku po hlavičce, ukazuje jí hračky (Ami, heje), podává dudlík, pomáhá koupat...
Mateřská láska prostě nezná hranic.


Máma se vrací

11. srpna 2018 v 19:01 | Karin
Trochu jsem se posledních pár (5) týdnů odmlčela - odskočila jsem si porodit krásnou holčičku. Den před termínem jsem si doslova odskočila, protože v porodnici jsem byla všehovšudy 15 minut, než vykoukla na svět. Ony ty druhé porody jsou vážně nějak rychlejší. V půl třetí jsem se probudila u nás na zámku, ve 4.40 byla na světě. No, málem se děvčátko narodilo na dálnici směr Brno. Nebo na chodníku před porodnicí...
Máme Amálku. Malou vílenku. A je to boj. Pár cizích lidí se pozastavovalo nad tím, že v čerstvých šestadvaceti už mám dvě děti (a stačí, prosímpěkně). Jednoduchá odpověď - můžu si to dovolit, protože mám bezvadného chlapa, který mi s nimi pomáhá.

Jak jsme pekly buchty

25. ledna 2018 v 22:20 | Karin
Rozhodla jsem se, že mé drahé dítko už je dost velké na to, abych ho začala zapojovat do každodenních činností (má 16 měsíců).
Dnes jsme se rozhodli péct kynuté buchty s mákem a povidly. Jelikož jsem hrdou majitelkou domácí pekárny, je to vlastně úplná hračka. Tak jsem vytáhla váhu, suroviny, vyhrnula dcerušce rukávy...
První problém nastal záhy, když mi malá přepínala vesele na váze mezi gramy, mililitry a ještě čímsi, zatímco jsem se
snažila zvážit mouku (na druhou stranu: ani jsem nevěděla, že to ta malá mrška umí... myslím váhu, né dítě). Pak jí přišlo bezva, brát mouku do hrstí a házet ji na podlahu. Neztrácela jsem trpělivost. Vážily jsme cukr, máslo, mlíko (protože to ta váha umí). A vlastně to bylo pro ni přínosné, protože jakýmsi zázrakem mně zrovna vnímala, a tak jsem jí ukázala, že mlíčko a máslo dávají kravičky, protože jsou celé usměvavé na krabici a obalu od másla...A pak se samozřejmě všechno muselo ručně zamýchat :)

Těsto nakynulo, pekárna zapípala.
Myslela jsem si, že ji bude bavit patlat těsto do kuliček, ale raději patlala povidla a natírala vajíčkem buchty... no to, že bylo vajíčko na židli, pod stolem, mouka snad i na stropě a povidla za ušima, netřeba mluvit :-)

Postup: Buchty dej do trouby, dítě do vany, stůl umej, židle vyhoď :-D, otevři si víno... :-D ne, za pár minut bylo uklizeno. Dokonce mi treperenda pomohla i umýt smetáček a lopatku od mouky.
♥ ♥ ♥ ♥

Ruku na srdce

24. ledna 2018 v 19:55 | Karin
Ruku na srdce
položíš mi, když spíš
a vlásky ti voní heřmánkem.

A ze spaní
"mami"
zašeptáš skrz zavřená víčka.
Skrze sen.

K ránu v polospánku
brášku skrz bříško poladíš
jako byste se už teď znali.
Čiperkové malí.

Krásná, čistá stvoření...

Zápisník šílené mámy

4. ledna 2018 v 20:52 | Karin
Už asi rok jsem nečůrala se zavřenými dveřmi. Zhruba od doby, co se malá naučila obstojně plazit, jsem měla strach, že během té minuty na sebe něco převrhne. Když začala chodit, samozřejmě běhala po bytě a hledala mě. S brekem. Pokud jsem se ozvala, bouchala na dveře. A tak teď při čůrání čtu pohádky, oceňuji její plyšové mazlíčky nebo děkuji, že mi trhá papír. Hromady, haldy papíru. Díky... fakt. No a jsem tak zblbá, že jsem si ty dveře nezavřela, ani když asi o metr a půl ode dveří dva cizí chlapi zapojovali televizi (pro ty techničtější - setobox).

A dneska jsme si pod linkou udělaly kaši. Samozřejmě obilnou. Dceruška ji tam úspěšně asi před třemi dny rozsypala (vysála jsem, co se dalo). Já dnes úspěšně rozlila její hrnek s čajem na stejném místě. No, to se bude táta divit, až nám tu provizorní linku posune.
Mateřství je fakt sranda :)
Foto je vzpomínka na podzim v našem parku.

Bilance 2017

31. prosince 2017 v 13:03 | Karin
Poslední den roku se zastavujeme a přemýtáme, hodnotíme, co bylo a slibujeme si, co v tom novém roce určitě změníme. Novoroční předsevzetí si nedávám. Ne, že bych byla perfektní, ale nikdy u ničeho dýl než týden nevydržím.
Byly roky, kdy jsem na Silvestra seděla s brekem ve vaně. Byly roky, kdy jsem noc propila, protančila a prolíbala se svým princem. Loni jsem ztěží vydržela vzhůru do jedenácti, aby se o půlnoci malá vzbudila na kojení. A letos? Máme v plánu neskutečné obžerství (tohle přece ve dvou dospělých, jednom prckovi a jednom asi šesticentimetrovém miminku nemůžeme sníst!). V osm zapálíme fontánky, nic co by dělalo zbytečný rámus. A v deset nejspíš všichni odpadneme :-D. Ale neměnila bych.
Tenhle rok přinesl mnoho úžasných chvil, smíchu, slz dojetí. Byl to rok prvních krůčků, prvních slov, prvních přátel, nových začátků. Letos jsem byla na jeden den princeznou a vdala se. Letos jsme koupili byt a odstěhovali se. Letos jsme počali nový život. A o to šílenější bude ten rok příští :) a já věřím, že to bude jízda.

Jsem zámeckou paní

27. prosince 2017 v 23:01 | Karin
Je to oficiální. Jsem zámeckou paní.
Můj milý, zabalil věci do krabic, naložil do velikého auta (měli jsme víc krabic, než místa v bytě!) a už týden a půl bydlíme i s malou princeznou. Ano, ten týden před vánoci to bylo náročnější. Každá třetí věta začínala: "Prosímtě nevíš, ve které krabici je ...(doplň libovolný předmět)?" Do toho se všude kolem motala malá treperenda, která samozřejmě pomáhala vybalovat a půlku věcí by nejraději ihned ochutnala :-).

O vánocích jsme už měli vybaleno, naklizeno, upečeno a lehárko. Dokonce můj drahý, skvělý muž během pár dnů zařídil televizi na pohádky i internet. A měli jsme jeden druhého. Tak, jak jsme samo chtěli. Poprvé jsme spolu vařili rybí polévku, poprvé kupovali s malou kapra... Je krásné, mít i po šesti letech stále milá poprvé. Ale upřímně, stěhování už bylo dost. Tohle je NAŠE. Napořád :).

Jsme kompletně vybavení. Tedy jen ta kuchyně bude v únoru. Máme zatím takovou provizorní "krásku", která pak poputuje do zahradního domku. A díky dobrým duším máme i malinkatou troubu, ve které jsem úspěšně upekla FAMÓZNÍ vánočku! Plníme si postupně sny - mám svoji vysněnou červenou sedačku, muž má červenou ledničku, tři sklepy na trucování a souseda na tajné popíjení piva :-). Máme to tu přesně podle svých představ. Dokonalé. Usměvavé. A tak akorát velké, abychom se potkávali a já se z uklízení nezbláznila.
Teď už to tady má i malá zmáknuté. Užívá si koupání, zapíná pračku a samozřejmě moc dobře ví, kde jsou schované čokoládové bonbony z vánoční kolekce.

Jsem šťastná, šťastná zámecká paní ♥

V srpnu objednáte, v únoru možná dodáme

3. prosince 2017 v 21:54 | Karin
Víte co se říká, když se něco může pokazit...
V červnu jsme dostali od bytu klíče. V srpnu jsme si vybrali krásnou, velkou, stylovou kuchyni na míru od německé značky, jejíž neuvěřitelně pitomá znělka obsahuje slova: tatatata... dům s červenou židlí. Prodejce se usmíval, sliboval, chválil. A na nákresech byla kuchyň snů za nemalý peníz.
První problémy začly záhy: zpoždění měl už zaměřovací technik. Následně jsme měsíc čekali na podpis zaměření. Pak už byla prý kuchyně ve výrobě a určitě do půlky prosince bude (jak bylo ve smlouvě).
Je to čtrnáct dní, co nám napsali, že kuchyně NEBUDE v termínu, ale zpozdí se o 6 týdnů (naskladnění). To znamená, že montáž se zpozdí až o 8 týdnů... Takže nás nechají na vánoce bez kuchyně. Žádné slovo o kompenzaci, žádné vysvětlení.
Ve smlouvě je, že kompenzace dělá 0,03% z prodejní ceny za den a musíte si o ni říct. (Je to na den asi 30 kaček, super...)
Kdo ví, co všechno se ještě pokazí. Kdo ví, kdy kuchyně bude.
Nejhorší je, že i kdybychom odstoupili od smlouvy, jinde nám kuchyni rychleji ani levněji neudělají...
A já vám radím jediné: do firmy s červenou židlí pro kuchyni NIKDY nechoďte! Nemuseli byste se dočkat.

Vyhlášení soutěže o knihu

6. listopadu 2017 v 12:11 | Karin
Milí čtenáři a milé čtenářky blogu,
slavnostní vyhlášení soutěže o knihu Hotová zlodějka, je tu! Celkem se přihlásilo sedm statečných, z nichž byla vybrána jedna vítězka.
A tou je

Tánička.

Moc gratuluji! A všem ostatním děkuji za účast. Třeba mě zase napadne nějaká soutěž ;-)
Vítězka, byla kontaktována na e-mail :) a jelikož si přála spíš knihu Rande na slepo, dostane tu :)

SOUTĚŽ O KNIHU

23. října 2017 v 15:46 | Karin
Rozhodla jsem se vám udělat radost (a přitáhnout třeba pár nových čtenářů). Vyhlašuji soutěž o knihu Hotová zlodějka od Augustuse Rose. Recenzi na ni naleznete ZDE.
Doba trvání soutěže: od pondělí 23. 10. 2017 do neděle 5. 11. 2017 (do půlnoci).
Podmínky:
  1. Stát se fanouškem stránky na facebooku: https://www.facebook.com/Karingakniznivila/
  2. Okomentovat alespoň dva jakékoli články na tomto blogu.
  3. Do komentáře pod tento článek napsat, jaká je vaše nejoblíbenější kniha + kontakt na vás (e-mail nebo odkaz na blog). Klidně můžete do komentáře i připsat, jak se vám tu líbí ;-) a kterou knihu byste chtěli vyhrát.
    POZOR: POKUD BUDE POD TÍMTO ČLÁNKEM ALESPOŇ 15 SOUTĚŽNÍCH KOMENTÁŘŮ, BUDEME SOUTĚŽIT O DALŠÍ KNIHU: RANDE NASLEPO. BUDOU TEDY DVA VÝHERCI. Tak sdílejte ;-)
Vyhlášení: Všechny přihlášené si vytisknu a pak bude dcerka tahat papírek/papírky se jmény (v pondělí 6. 11. 2017). Vítěz bude kontaktován a na blogu bude samozřejmě článek s vyhlášením. Do zahraničí knihu nezasílám.

Kniha by mohla být jen příběhem o těžkém údělu dívky bez domova, ale má i hlubší rozměr odkazující ke knihám Dana Browna - tajný spolek, ukradené umělecké dílo, skryté poslání onoho objektu, skryté místnosti. Lee nemůže věřit nikomu. Autor strávil mnoho času výzkumem a můžu prozradit, že vynález, který Lee nosí v tašce, může zcela změnit vnímání světa, tak jak ho známe.

Recenzní výtisky - říjen 2017

17. října 2017 v 18:11 | Karin
Mám pocit, že jsou snad Vánoce!
Včera to zahájilo nakladatelství Mystery Press, od nichž mi v knihovničce na Palm knihách přistálo dlouho očekávané Neskrytější přání.
A dnes už přišly hmatatelné knihy s obálkami v dokonale podzimních barvách.
Od Bety recenzní výtisk novinky od Stephena Kinga: Danse Macabre! Ano, samozřejmě jsem se do čtení pustila hned, co jsem ji vybalila z krabice! A skákala jsem u toho metr vysoko. Takže už teď říkám DÍKY DÍKY DÍKY!
Od Omegy zase přišla pořádná nálož - hned tři knihy: Strom lží (na který jsem hodně natěšená), Historie včel (na tu jsem natěšená od chvíle, co jsem se o ní dočetla v Hostu pochvalné recenze), a aby toho nebylo málo, ještě Temní muži (asi abych se i trochu bála).
Takže teď po mně nikdo nic nechtějte. Uspím dítě, zavrtám se do deky a budu číst, číst a číst ♥

Velký knižní čtvrtek

16. října 2017 v 21:29 | Karin
I letos vychází podzimní, dlouho očekávané knižní novinky v rámci akce nazvané Knižní čtvrtek. Tentokrát je to 16 knih, které se na pultech obchodů objeví od 19. ŘÍJNA 2017. Akce je provázena i autorskými čteními a autogramiádami, které se uskuteční v Praze (19 . 10. od 17.00 v Městské knihovně) a Brně (26. 10. od 17.00 v Knihovně Jiřího Mahena).
Více o akcích se dočtete zde. Je trochu škoda, že v Brně nebudou k vidění všichni autoři, na čtení Petry Soukupové bych si určitě zašla...
O autorech a knihách se dočtete například na Databázi knih: https://www.databazeknih.cz/novinky/velky-knizni-ctvrtek-19-rijna-736
Já si brousím zuby na již zmíněnou knihu Petru Soukupové: Kdo zabil snížka?
A Kromobyčejnou pouť Barnabyho Brocketa od Johna Boyna (autor Chlapce v pruhovaném pyžamu).
A jaká z knih zaujala vás?

První procházka s miminkem

6. února 2017 v 11:55 | Karin
Natěšeně jsme vyčkávali ten den, kdy poprvé vezmeme náš poklad ven a necháme malou princeznu poprvé pohladit slunečními paprsky, vychutnat vůni babího léta... Byl mimořádně teplý začátek září, když se narodila. Doma jsme ji měli tři dny pěkně schovanou, aby nám ji náhodou vítr neo(d)foukl, ale jelikož začala mírně žloutnout, bylo třeba ji vyvézt ven.
Můj drahý muž se hned ráno osudného dne chopil plánování té nejbezpečnější, nejhezčí a nejklidnější trasy. Počínal si jako zkušený taktik, div že si nevzal na pomoc mapu Brna, aby si vše zaznamenal barvenými fixami. Dítko bylo nakrmeno, nastal první problém. Do čeho toho drobečka oblečeme? Dvě hlavy ví víc, než jedna? Přece nebudeme potupně volat prarodiče o radu. Ne, máma přece nejlíp ví (nebo si to aspoň myslí). Venku bylo nějakých dvacet stupňů. Katrinka (to je to naše poupě) dostala overal s dlouhým rukávem, tenkou čepičku, samozřejmě rukavičky (tatínek jí rukavičky sundával maximálně před koupáním), zabalili jsme ji do zavinovačky a hurá mohlo se jet!
Jen co jsme vytlačili kočárek před branku, nastal problém. Muž, taktik, sice přesně naplánoval trasu, ale už neurčil, kdo bude řidič. Chvíli jsme tedy tlačili kočárek každý jednou rukou, což se ukázalo jako nepohodlné a trochu nebezpečné. Následně jsme se střídali asi po pěti minutách, vždy s argumenty odpovídajícími našemu věku i novému postavení jakožto hlav rodiny: "Už jsi ji měl dlouho, teď zas chvíli já." "Pujč mi ji taky, já chci tak tlačit kočárek."
Sluníčko svítilo, dítko spinkalo a oba dospělí koukali do kočárku. Takže poměrně brzy začali narážet do obrubníků, stojících automobilů, vystouplých kanálů. Bylo třeba to zorganizovat! Kdo tlačí, kouká do kočárku. Druhý je navigátor, který včas hlásí zatáčky, překážky, chodce. Tak trochu rallye styl. To bylo dobrodružství!
Ukázalo se, že tatínek nevzal v potaz možné převýšení terénu a tedy když jsme jeli z docela prudkého kopce, rázně převzal řízení a s argumentem: "Přece ji nemůžeme vézt hlavičkou dolů! Vždyť se jí překví mozek!" zkoušel, jestli je jednodušší z kopce vézt kočárek jen po zadních kolečkách s předkem zvednutým do roviny, nebo jít pozadu, aby hlavička dítka byla v bezpečné výši.
Byli jsme spokojeni. Hrdě jsme si vykračovali, prsili se. Jsme rodiče. He! A kdo je víc?! Pojďte, nakoukněte do kočárku a klekněte na kolena v němém úžasu... A tu proti nám maminka tlačí kočárek se dvojčátky, jen o pár měsíců staršími. Nakouknu a vidím, že ti dva kloučci si tam leží odkrytí, jen v bodýčku s krátkým rukávem, nožky holé, spinkají... "Miláčku," oslovím muže, když je zkušená matka z doslechu, "nemůže jí být trochu horko?". A tak zastavujeme, odstrojujeme chudáka dítě a říkáme si, jak teď už budeme vědět... Ale nebudeme. (Prarodiče na první procházce polovinu cesty couvali, aby vnoučeti nesvítilo slunce do očí :-D ).
Neustálé dilema, zda nechat na dítě svítit slunce, nebo ne; když byla venku poprvé 0, s babičkou jsem si vyměnila pět zpráv o tom, jestli dát dítěti kombinézu, fusak a co pod to... Být rodičem je občas vážně sranda :) .

Recept na tiramisu (pro čerstvé rodiče)

28. ledna 2017 v 10:04 | Karin
Můj drahý muž měl na konci září svátek. Řekla jsem si, že ho přece nemůžu odbít kupovaným dortem a s třítýdenní dcerou určitě zvládnu nějaký jednoduchý dezert. Třeba tiramisu, jehož příprava zabere chviličku. Tak tedy "Jak udelat tiramisu?"
A) Uvařit silnou kávu. Vzít vejce, oddělit bílky od žloutků. Žloutky s cukrem vyšlehat do pěny, přidat mascarpone, vmícháme sníh. Piškoty namočíme do kávy s Amarettem. Skládáme do formy - piškoty, krém, piškoty, poslední vrstvu posypeme kakaem.
B) Přijít s dítětem z procházku. Dítě spí v kočárku. Vypadá to, že bude spát dlouho. Vyndat vajíčka z lednice, nachystat dvě mísy a recept. Dítě je vzhůru. Přebalit. Nakrmit. Dítě nespolupracuje. Odbrknout. Dítě nebrká. Houpat. Dítě začne brečet. Přebalit. Dítě brká. Vozit v kočárku přes práh a vykládat nesmysly o tom, že dnes bude v osm večerka. Dítě přebírá otec. Uklidit nádobí a ten bordel z linky, který tam tatínek nechal, když chystal oběd. Dítě spí. Oddělit bílky od žloutků. Umíchat žloutky s cuktem do pěny. Dítě řve hlady. Nakrmit. , Odbrknout... Napsat status o tom, že tiramisu je nad vaše síly ;-) a doufat, že dítě usne aspoň v jedenáct, abyste to v noci mohla dodělat.

A k tomu jeden úžasně povedený gif:
 
 

Reklama