Dopisy schizofreničky pro tu druhou

Jen pohodil vlasy a šel. Je neděle.

20. srpna 2017 v 13:44 | Karin
Princi.
Je neděle.
A tys neviděl?

Rudovlasou bestii a krásku
mezi zrnky písku
mezi panely
v troše slunce se koupajíc.

A pronásledovaly tě.
Než došla jim odvaha.
Ty tenisky by poznala kdekoli,
Ta bestie.

Kdes nechal koně?
Zlobí tě?
Dobrý den.
Stačilo by.

Co bylo, bylo.
Nový je den.
Jiná, jiná je teď tvůj sen.
Jiná nosí sedmikrásky.

A stejně se neohlíd.
Pohodil vlasy a dál šel.
Nezná, zapomněl?
Neviděl?

Skončila jsem ve špatném světě

17. října 2015 v 18:59 | Karin
Občas chci vypadnout a nechat všechno za sebou. Zase zmizet. Skončila jsem ve špatném světě. Postrádám tu magii a spravedlnost. Ve světě plném bláznů. Nakažlivém. Neumím a nechci se podvolit.
Ta duhova koule uvnitř mé hlavy se pomalu ztrácí, protože pochybuji. Jsem nucena se rozhodovat. Nucena si vybírat. Má apatie a nezájem nejsou vítány. Je to věc škodlivá.
Inspirace 5 hodin denně, když hladím knihy po krásných přebalech...cítíš to? Mám to všechno v hlavě, na papír to nedostanu. Obtisknu tam svoje čelo, oči namočím do inkoustu.
Chci vysedávat nad pivem u toho stolu, kde jsme mluvili o jiných světech...ale jdu domů. Unavená a poslušná. Vzpomínky bolí, a přesto tě pořád hledám. Správné rozhodnutí, ale postrádám tě. A ta kniha pořád voní, ta podtrhaná. A proč verše z francouzské poezie nové doby nechutnají tak jako básně noci? A proč kdykoli říkám to nevadí, se uvnitř zalikám bolestí?
Tady vůbec nejde o lásku, když už způsobila to všechno. Jde o to, jak příjemné bylo poslouchat, dívat se a dokonce i mluvit o všem, co mě zrovna napadlo. Jde o porozumění z kovu, které schovávám v malé krabičce s mo(u)drou mašlí. A o všechen ten smích.

Mlč už!

15. července 2015 v 15:43 | Karin
Milá malá,
ty vážně nevíš nic o životě. Sklopit oči, sednout si zády k oknu. Neslyšet, nebolet, nevidět.
Proč jsi včera nezmizela? Tolik bolesti a tak malá třešeň.
Potrhalas křídla. Potrhalas ruce. Nehty.
Tři měsíce štěstí vyměnit za tři roky. Tři rány. Kůže se zhojí.
Seznam. Podej mi tužku a mlč prosímtě!
Vzájemné poznávání se? Tohle je konec! Jen se podívej, co jsi způsobila! Co všechno máš na svědomí. Sebestředná zrůdo. Otevři okno a posbírej motýlí tělíčka do papírové krabice.
Chtěli jste svobodu? Pohádky, příběhy. Sebe (z)ničení!
Naivko, svět tě zdrtí. Využije, sebere všechno a pak odstrčí. Už nechoď, nevracej se.
On je hodný, ty jsi hodná, já jsem mrcha!
Slovo "záchrana" má teď jiný význam. Vztek. Smutek. Samota. Sebenenávist. Optimismus pro naivní...
Nepoznám nikoho, kdo by mu byl jen trochu podobný. Přečti si to třeba tisíckrát!
Proměnit se v prázdnou schránku. Moje vina. Málo času a rozumu.
Schovej se mezi řádky, slova, stránky knih. Zmiz! Zmiz v jiných životech a už nikdy se nepokoušej někoho zachránit. Už nevěř! Nemáš tušení, jak to v životě chodí. Hloupoučká zrůdičko.
Nenávidím tě!
Blbý bubliny! Blbý knihy! (strana 118 dole) Hořký víno! Hubený zápěstí!
Každý tvý slovo pálí! Tak kopej! Bodej nás! Mě to přece nebolí!

Pyšná květina

15. června 2015 v 14:22 | Karin
Malý princ se schoval mezi stránky knihy, darebák.
Víla málem zůstala sama. Vydaná světu dospělých napospas. Nezkušená, malá, křehká.
Prince už omrzela její průsvitná křidélka.? Hledá jinou, lepší.
Vrátil knihu a seděl nebezpečně blízko vchodu do podzemí.
Čekal. Možná na její bolest. Možná na její slzy. Možná chtěl říct, že nevěří.
Možná se chtěl zachránit. Víc dává, než bere. A ona je přece hrozně sobecká. Mrcha.
Stál tam a mlčel. A ono objetí, na které se těšila, bylo příliš studené, temné.
Možná dostal Princ černou růži a píchl se do prstu.
A zase ten boj. Sám proti sobě. Není vítěze. Není poraženého.
"„Musím přece snést dvě nebo tři housenky, kdyžž chci poznat motýly. Je prý to tak krásné. Kdo by mě jinak navšštěvoval? Ty budešš daleko. Velkých zvířat se vůbec nebojím. Mám drápy.“
A naivně ukázala čtyři trny. Potom dodala:
„Neotálej tolik, rozčiluje mě to. Rozhodl ses odejít, tak jdi!“

Nechtěla totižž, aby ji viděl plakat. Byla to nesmírně pyššná květina..."

A ublížená květina posbírala síly. Přestala se třást. Mia to vyřešila za ni.
Hořká cukrátka. Ta první.
A pak květiny ve vlasech, úsměv. Víš, co znamená ochočit?
Už to nedělej, princi. Říká se, že třikrát a dost. Včera to bylo podruhé...


Tak taková je láska aneb zkrocení zlobivé holky

16. května 2015 v 23:56 | Karin
Milá Mio...
Láska.
Je bezpodmínečná, to především. Dřív nebo později se objeví někdo, kdo by možná dal víc. Někdo sečtělejš? Kdo zná víc knih, kdo rozesměje, kdo pošle rozkošné vonící psaníčko. Někdo, kdo by třeba nezůstal s klukama v hospodě a šel s tebou domů. Někdo, kdo přinese ananas holce, co se sluchátky v uších zametá schody. Někdo, kdo možná vidí svět dost podobně. Kdo má rád duhu, rozplývá se nad vytetovaným motýlem. Někdo, kdo naslouchá a možná je taky potrhlý. Někdo, koho opravdu hrozně zajímáš, ale nedáš mu šanci tě poznat, protože jsi zadaná a nebudeš to měnit. Moc dobře víš, že tohle všechno jednou přejde. Ve vztazích to přechází.
Pak tě vezme na dlouhou procházku jen proto, aby jsi byla spokojená a večer "něco bylo". A pak ho budeš sama přemlouvat, ať zůstane s klukama v hospodě, abys měla chvíli sama pro sebe (blbost! Prostě proto, aby ti byl vděčný! Proto, aby se bavil a proto, aby tě neměl důvod kopnout do.... jelikož jsi žárlivá žárlivá stíhačka a co oči nevidí, srdce nebolí. Proto, že máš stejně pocit, že jsi navíc.). Čas od času na tebe zvýší hlas. A je to proto, že to děláš taky. A možná jsi prostě hrozný člověk, kterého on dokáže snášet. A když zařve, zařveš ty, nebo prostě začneš brečet. Co z toho... Možná si přeješ s ním založit rodinu, než zjistíš, že ti nerozumí. Že už není ten snílek. Že se usmívá nad tvými motýly, ale nechápe souvislosti. Neví, proč. Nezná víly. Ale možná jsi ho naučila na ně věřit. A možná ti vyčítá, že se ofrňuješ nad masem. A tobě se chce brečet, protože věříš tomu, jak strašně správná je to věc a nechceš se za to stydět! A možná se ti chce brečet, když tě vezme mezi víly a zakáže ti s nimi poletovat. Možná jsi moc mladá, naivní. Možná on musí všechno dospělácké zařizovat sám, proto je tak vážný! Tvoje vina!
Možná tě nutí udělat dva kroky zpět. Pak se ho bojíš i dotknout. Mlčíte. Každý sám pro sebe.
Ale překvapí tě ráno kytičkou lučních květin, které máš tolik ráda. Když jdete do společnosti, vždycky ví, co ti přinést (zázvorový tonic, děvče). Rozesměje tě. Vezme na tajné místo tam u nich. A políbí na motýla, když si řekneš. Toleruje tvoji muziku, vezme tě do kina, kde pak pláčeš nad mrtvým... Doprovodí tě na hřbitov. Drží za ruce... ty jeho krásné ruce. Je středobodem tvého světa. A občas je to strašně těžké s ním vyjít, ale mnohem těžší by to bylo bez něj. Vyvolila sis ho. Kašli na ideály. Chlapi říkají věci, které tak vůbec nemyslí, tak z toho neměj těžkou hlavu. Možná nejsi tak zábavná a krásná, jako jiné, ale jsi věrná a jsi jeho. Možná, že "ten co voní" přišel, abys našla své původní hezčí já. To, co sedí na balkoně a fouká bubliny. To, co se prochází v odkvétajících pampeliškách. To, co by nejraději vběhlo do řepkového pole za nádherným otakárkem. To, co on nevnímá.
Dobrou noc, miloučká. Postel je prázdná, ale on přijde.

Nadpis

12. února 2015 v 19:58 | Karin
Maminka mi to říkala...
Chlapi lžou. Opakovaně. Žádné třikrát a dost. Jsme opakovaně (z)klamány. Horší je to, že nejspíš pevně věří tomu, že ženy jsou jen slepice a neumí si dát dvě a dvě dohromady. A když chlap kouká na porno, nikdy si toho nevšimne, protože už se naučil vymazat historii, ale na ulozto si neumí odškrtnout erotické vyhledávání. A oni se dovedou tvářit jako by se nic nedělo. Tak jak nemáme být podezřívavé?
Jak máme věřit, že je to mrzí? Jak máme věřit, že jsme opravdu krásné, jediné, milované, když se pak večer ukájí nad masturbující ruskou studentkou, souložící manželkou, zásuny na stole...?
Možná jsme jen hysterky. Možná nás to nebolí.
Možná jsme měly zůstat u svých idolů a své strasti svěřovat jen deníkům. Je to bezpečnější. Fotografie nalepené na zdi nelžou. Deníky nemluví a nejspíš je jim to všechno úplně jedno.
Prý je TO jejich způsob relaxace, odreagování. No. Nejspíš potřebují relaxovat 8x za den a využít každou volnou chvíli (zatímco žena je v práci, učí se na zkoušky). A já myslela, že nejlepší způsob relaxace je u dobré knihy.
Kdyby to řekl narovinu, když jsem se ptala, nejspíš bych se uraženě otočila, odfrkla si, ale za chvíli by to bylo oukej. Místo toho jsem si chtěla v počítači vyhledat pohádkovou lampičku a vyhodilo mi to podobné ohavnosti, jako když jsem si zkoušela hledat knížku J.M.Barrieho Malý bílý pták.
Vyhledat programy a soubory -> porn -> výskytů 15.
Gratuluji. Už potřetí.
Tlak asi 250/150. Rozlité kafe a takový vztek! Zabalit knihy, přestat bulit, umýt nádobí, přestat bulit, obléct se, přestat bulit a být nad věcí, poslat mu strohou sms, přestat bulit a jít DOMŮ.
Má talent všechno podělat, když to jde dobře.
Ne, nic mu nechybělo.
22 sms zpráv. Nelžu, myslel jsem jen na tebe. Pozvracím se.

1:05

15. září 2013 v 1:26 | Karin

1:05
Raději utekl, než aby s tebou/námi byl. Odešel, aby se nemusel dívat na netečnou dívku zachumlanou do deky. Pohled jsem upírala pryč a byla jsem schovaná ve své malé krabičce s mašlí. Za dveřmi se silnými zámky. Schoulená v klubíčku. Hloupá.
Raději utekl, než aby se ptal. Proč jsem smutná. Proč bulím.

Brečela jsem pro definitivno. Pro smrt, co stále ještě krouží kolem a kosa jí nevychladla. Pro pohřby a zástup lidí v dešti. Pro padlého hrdinu v knize. Pro babičku. Jen pro ni. Proto, že je tam dole sama a je jí zima. Proto, že mi strašně chybí její ruce. Smích. Proto, že na hrobě se nebyl otec ještě ani podívat. Proto, že kdo ví, jak to bylo. Proto, že třeba umřela, protože jsem ji nepřišla skoro měsíc navštívit. Proto, že už mi teď nikdo nepoví, jak je rád, že mě vidí. Proto, že mám uvnitř sebe strašnou bolest. Nepopsatelnou. Nekonečnou. Drásá mi orgány. Cítím jí v břiše, tak se choulím do klubíčka, když vzlykám. Proto, že nejsem silná. Proto, že se mi chce skoro pořád brečet a nejde to. Ne před ním. A už ho nebudu… obtěžovat.
Mám pocit, že jsem sama. Jakoby někdo kus ze mne vyrval a já musím poslouchat všechny ty hrozné věci, o kterých jsem dřív neměla zdání. A nemám komu to říct. Pilot neposlouchá. Kamarádka? Sama má bolest - rýpat v ráně nebudu. Mám maminku, ale ta je smutná stejně jako já. Asi jako jediná mi rozumí. Ví, jak se cítím. A ví, že babička by plakala ze všech nejvíc a tak já smím taky. Tatínek se nad to povznesl.
Mrzí mě, že babička, co mi zbyla, je sobec. Není schopná pomoc ani vlastní dceři v zármutku. Všechno je jen divadlo. Ukázat se na pohřbu a zmizet. Ubohé.
Pláču proto, že se s tím nedá nic dělat. Že ona je pryč. A jako bych zbyla sama na celém světě. Pláču, proto, že neumím být jako ona, i když bych tak strašně chtěla. Být nejlaskavější člověk na světě, spravedlivý, čestný a přitom tak silný… Když jsem silná, jsem zlá. Když jsem laskavá, tak jsem slaboch a pláču.
Ptám se, co je to za život, když nesmím plakat ani před někým, s kým bych ten život měla sdílet…
Ptám se, proč jste mi ji vzali…

Příště, až budu chtít plakat, nejdřív se zeptám, zda smím.

Propiska v mozku

23. března 2013 v 12:34 | Karin
Moje milá,
jo občas. A občas nejsi nic. Vůbec. Jen cosi, co víří vzduch, ale to neznamená, že existuješ.
Možná jsi, ale jen blázen a tohle celé je výplod tvojí choré mysli. Pěkně debilní. S dovolením, já bych už raději šla.
Mysela sis, že je všechno fajn? Že mě nebudeš potřebovat? Že si navlíkneš krásné šatičky, ano šatičky, tak tomu říkáš; budeš poslouchat francouzskou hudbu, tančit po kuchyni a nalhávat si, jak jsi krásná jen proto, že ti on podržel dveře.

Myslela sis, že nebudeš muset zarývat nehty do kůže a kousat si rty.
Teče ti krev, schovej to.
Ach, jak se ti ta bolest líbí.

Myslela sis, že se nebudeš muset schovávat? Utíkat?
Drahoušku, dnes ti přišla zásilka, deset deka sebeovládání. Je na čase ho do sebe nacpat. Namalovat úsměv. Povzdechnout si.
Miláčku, buď ráda, že se můžeš během noci učit, protože spánek teď na pár dní nepřipadá v úvahu.
Krásko, pojďme se opít. Já budu hodná, snad. Vychlastáme si mozeček. Necháme jej odplavit jako loďku z papíru, abychom se nezbláznily.

Schováš se v pokoji, ale tam nejsi v bezpečí. Mohl by přijít. Z tohohle snu se jen tak neprobudíš. Je dole, slyšíš, jak tam mluví. A v hlavě se míhají ty hrozné obrazy. Toho co ti dělal. Když jsi byla dítě. Drsné ruce šmátrající po těle. Třesou se ti prsty.
ZMLKNI!!!
Miláčku, vždyť tohle všechno se stalo a ty to víš stejně dobře jako já. A dělí ho příliš málo od toho, aby to udělal znovu.
Křičela bych.
To nic neznamená. Obě dobře víme, že jediný jeho dotek by tě definitivně připravil o rozum. Nebo o to, co z něj zbylo. Říkáš si, jak jsi dospělá a stejně se bojíš jako malé dítě. Možná dokonce trochu víc.
Sedíš s ním u stolu jakoby nic. "Ano, ve škole je to dobré."
Zarýváš nehty do kůže. Co kdybys to všem řekla, jaké prase tu s tebou sedí. Co kdybys vzala nůž a zabodla mu jej do hrudi... znovu a znovu. Protože ho nenávidíš. Zničil ti život a nedoplatil na to. Roky jsi čekala, až šlápne vedle, ale nestalo se to. Spravedlnost je výmyslem literárních teoretiků, ale tvoje jizvy jsou pravé.
Jsem unavená a nechci, nechci to poslouchat.
Povznes se nad to a zkus se osvobodit.
Dítě zavřené v šatní skříni.
Jsi jen kurva, tak se prober. My obě jsme.

Dnes tě nenechám ve štychu. Prostě mi uhni z cesty a dívej se, jak se to dělá.
Protože tu není nikdo jiný, kdo by tě zachránil před sebou samou. Vytáhni sebelásku z krabičky na stole.
Miluji tě,
tvá Mia.

1:25

4. ledna 2013 v 1:57 | Karin
Tu a tam to bejvá špatný samo od sebe. Tu a tam tomu něco pomůže a dost často tomu pomůže někdo. Haleluja, chlapi jsou prachobyčejná zvířata. Alespoň ti, co spí se svými dcerami, vnučkami a podobně. A mě to okrádá o spánek.

Držela jsem ruku za zády, opřená o zeď. On, ten co mě měl chránit, chtěl, abych mu ji ukázala. Přesně tu, kterou jsem si před pár minutami ozdobila hroty nůžek. Jen maličko. Tak, aby se to dalo schovat pod náramky.
"Jsi blázen," zavrčí a já se směju jakoby nic, protože už je to přeci za mnou. Na takové pitomosti jsem stará... ach neumíte si představit, jak moc to pomohlo.
Před pár minutami mi sebral veškeré iluze a spláchl je do záchodu. Vztekle? Vesele? Od každého trochu. Ani nepoznal, že jsem se "sekla". Varovné kontrolky se rozblikaly jak vánoční stromeček a pak se všechny systémy odebraly na kutě. Píp. Zhasnuto. A v hlavě přes celou obrazovku fotografie z dětství. Jak se nademnou ten hnusák hrozivě sklání. Jeho tyčící... nutí abych... musela jsem... kéž by byl někdo, kdo by mě před tím zachránil. Ten obraz je v hlavě a ta začíná bolet. Masíruji si spánek bříšky prstů. Ať to zmizí. Ať to je konečně pryč.
Strčil do mě. "Co se děje? Ty jsi na mě naštvaná?"
Ticho.
"Co ti je? Můžeš se mnou mluvit?"
Další strkanec do ramene. Udělej to ještě jednou a ... Zatřásl se mnou. Vypukla jsem v pláč.
"A co je s tebou? Že už ani nepoznáš, co se děje..." bezmocně vzlykám.
Ta fotka pořád v hlavě. Děvka nechce pryč. Chci maminku, třebaže si myslí, že jsem jako malá měla noční můry jen z pitomého seriálu Věřte nevěřte.
"A proč se ti to zase vrátilo? Co jsem udělal špatně?" vztahuje to hlupáček zas všechno na sebe.
"Ty nic. Dneska jsem se dozvěděla, že ..... manžel se vyspal s její nezletilou dcerou."
"Ale co to má co dělat s náma?"
"Nic! Jen to, že mě taky zprznili jako malou. Ale jinak nic!.... Jdu si udělat kakao."

Zamčela jsem se na záchodě, bojuji s nutkáním začít zvracet. Jen to ne. Hlava se mi motá jak opilému člověku. Už "ho" s tím nebudu víckrát otravovat. Už nikdy víc. Je to celé jen moje "věc". Moje debilní fotka v hlavě, která se přidá do alba k těm dalším.
Nůžky se lesknou ve světle žárovky. A říkají ano ano..prosím. Vysvoboď se.
Úleva. Rudé M vtisknuté nadobro do kůže. Znamená, že mu to už nemám víc říkat. On má svých starostí dost. A netuší, jaké to je... Stejně na ty nejhorší věci zůstanu nakonec sama.
Ťuká na dveře. Zahlaholím, že jsem v pořádku. Ach... nádherný pocit se mi rozlévá žilami.
"Tak už pojď. Doufám, že sis nic neudělala."
"Néééé."

"Ukaž mi tu ruku," říká. Na stole leží hrnek s kakaem. V jednu ráno. Zapíjím brufen sklenkou martini, kterou nechala mamka na stole. Mmmm. A hle, nohy se nekontrolovatelně třesou. Ale fotka z hlavy zmizela. Alespoň dokud se nezhasne. Jsou skoro dvě ráno a já raději píšu, než abych šla spát. Netoužím po špatných snech. Dneska ne.
A ruce s náramky se třesou.

Píšu ti, protože..

14. srpna 2012 v 22:28 | Karin
Ty,

píšu ti, protože mě trápí spousta věcí. Pět ranních probuzení v týdnu a pocit, že se všechno kolem točí a já nemůžu spát. Zdá se, jakoby se nebe zatáhlo šedými mraky, cítíš to a já to cítím taky. A jak málo stačilo k tomu, abychom všechny poslaly zas domů. K tomu, abychom se stočily do ulity, kopaly kolem sebe nožičkama, utíkaly. Aby ten, kdo se zdál perfektní, ukázal se jako vlastně svým způsobem běžný. Stačila půl hodina, během které se pohádka proměnila v realitu a láska v strach. Stačilo pár slov, které proměnily vše, co za půl roku řekl, v prach. Stačilo se pohádat.

Hele, nech mě taky něco k tomu říct, svou miloučkou Miu nech promluvit. Mluvit o tom, že ty sama jsi na něj křičela... teda vlastně jsem to byla já. Ty ses pak schovala do koupelny, kam za tebou nemohl a polykala slzy. To ty jsi to zvorala, i když to nebyla tvá vina. Ty bys zasloužila...

Ten pocit, když pak s námi nemluvil, když odsekával a ptal se na věci, které znal. Ten pocit, když zvýšil hlas a začal na mě řvát. Strach. Pak jsem jen čekala, kdy mě praští. Neudělal to. Neudělal by to. Snad. Zpanikařila jsem a schovala se do sebe. Nebrečela jsem, před ním ne. Místo toho jsem na sebe navlékla deset ochraných vrstev, zavrtala se do sebe, uzamkla se do malé truhličky schované kdesy v mém těle a křičela tam o pomoc. Ne, nebyl tu nikdo, kdo by mě mohl zachránit. Z prince se na těch pár okamžiků vyklubal drak. Stává se to.
Vím jedno jedinné, víckrát už to zažít nechci. Za svůj život jsem se bála až až. Myslela jsem si, že jeho se bát nemusím, ale kdo ví. Když se mě pak dotkl, pohladil, otřásl mnou chlad. Chtěla jsem se otočit na patě a utíkat pryč. Nedotýkej se mě. Prosímtě, nesahej na mě. Otevřely se rány, tekly z nich špatné vzpomínky, hnus a hnis.
Omlouval se, prosil, sliboval. Miluju ho, nechci bez něj být a zároveň se ho bojím. Co teď dělat? Bojovat sama se sebou a schovat slabiny. Na tvář namalovat klaunský úsměv a dělat, že je svět v pořádku. Nedat najevo bolest. Schovat běžecké boty. Naučit se věřit a milovat. Potřebuji čas.
Jestli to udělá znovu...

Makes me cry

27. července 2012 v 22:03 | Karin
Má nemilá Karin,

to zas máme den! Nesnáším to jméno, co jsi mi dala! Nesnáším, když mě zavřeš do tý krabice ve skladišti paměti a vytáhneš leda když se ti zrovna hodím! Co to máš za způsoby?! Bejt tebou, držela bych se za hlavu a zpytovala svědomí. Huhu, ty to vlastně teď děláš. A jsi tak slabá! Ufňukané děvčátko s rozbitým kolínkem. Aspoň jsi dneska ty svý hloupý slzičky schovala za sluneční brýle. Ty první. Ty druhé nejsou pod slabou zářivkou zrovna vidět.

Zajímavý poznatek- máme klaustrofobii, neboť v autě (od cesty do Řecka) dostáváme neovladatelné záchvaty vzteku, až žilky v očích vesele praskají. V hlavě se nám honí nemožné myšlenky. A pořád to tvý: Já chci domů! Chci pilota a chci domů. Myslíš, že to nečemu pomůže? Pak si koukáme na zápěstí. Nechat si tam udělat motýlka a uletět. Někam daleko. A zatáčka, další, další, další.. horko. Jo, štve mě to všechno! Malej prostor, vedro, nuda. Bože, chci domů! Hned!
Bejt na dovolené, kde se nemůžete koupat,protože jsou velké vlny, to je nápad na Nobelovu cenu zhovadilosti.
Sliby, jak se budu moct potápět. Pff, vtipné! Neštvalo by mě to tolik, kdybych nevěděla, že na druhé straně ostrova ty vlny nejsou! A je jedno, jestli na pláž jedem kilometrů deset, nebo třicet. Nuda je to stejně! A dneska to bylo po cestě!
Nasadila sis hrdinsky brýle, žmoulala kapesník, plakala jak malá (ať žijí všechny sebelítostné stavy), pak jsi vytočila číslo a zavolala Mě. Krásnou, dokonalou Miu s prořízlou pusou. Nezvedala jsem to, docela jsem se bavila tím, jak moc mě potřebuješ. Jak jsi beze mě ztracená. Jak ve skladišti paměti hledáš dveře s mým jménem vymalované černě.
Jsem tu! Famfáry troubí! Moc dlouho jsi to beze mě nevydržela. Spousta slibů, nic z toho. Moc chceš domů.
Říkáš: Zblázním se tu! Je to teprve pátý den! Svěrací kazajku, nebo dvě, na mě. Bylo by to milé, děkuji pěkně. Přidejte dva ibalginy, bylinkový čaj a deset dní spánku. Nejhorší dovolená.
Tvářím se jakoby nic. Jakoby nic. Enjoyed it! A pak si nacpat propisku uchem do mozku a šíleně se u toho smát.

Chytly jsme se za ruce a zůstaly do večera pěkně spolu. Půl na půl. Každá jednu, nebo dvě věty. Zprávy z domova: Lidi se vesele rozcházej a já jim nemám jak pomoc.
Napsaly jsme "Pilotovi". Konečně! Alespoň jeho slova zmírní hrůzu dnešního dne.
"Promiň miláčku, týden snů se nekoná, protože doma někdo pořád bude." Nemůže za to. Zase slzy. To nevadí, to se domluví. Pojedem jindy. Jasně, co takhle zrovna v době, kdy mi "přijede teta Irma". Budu nevrlejší než obvykle, hlavu budu mít jak rohový barák, ze sexu sejde, bude mě bolet břicho a nebudu svá. Juhu. Po ničem jiným fakt netoužím. Ale budiž, máš to mít. A když dojedu z dovolené, jedem na školní výlet na dva dny se třídou, se kterou už se jen tak pohromadě nesejdem, třeba proto, že se v září stěhuju. Jsem ochotná se jednoho dne vzdát, abych mohla být s ním. A on mi řekne, že nemám jezdit nikam. Že on by to pro mě udělal. AU! Poslední kapka. Debilní den. Nikdy neděláte dost. Nikdy. A já bych tak chtěla být dobrá... Smutný, že pro něj bych první poslední udělala a snad se i snažím. Promiň.
Zase se mi chce utéct. Odehnat ho od sebe. Schovat se pod peřinu. Mít klid. Pokoj. Nic nemuset. Bejt sama. Nakreslit si po těle motýlky, vzít si k sobě plyšové medvědy, co mě ochrání. Stejně přijdou špatné sny.
Už s tím přestaň ty blbko a běž raději spát.
Mia

Blbej den, už zas

26. července 2012 v 22:29 | Karin
Ach bože Mio,

moje nemilá. Co to zas dneska s tebou/mnou je? Sedíš si tu, popíjíš pivo z plechovky jak starý kamioňák, sežrala jsi čtvrtku Nutelly a byla jsi na všechny hnusná. Přímo odporná!
Jo, nejspíš za to pro dnešek nemohly erupce na slunci, nebo jiná strana měsíce, ale náš tatínek, co byl od rána protivný jak... no jako každej normální chlap, když má svý dny a jeho ješitnost nebyla dostatečně ukojena. A tak jsme v autě mlčely, koukaly na cestu, schovaly se za sluneční brýle, myslely na "Pilota" každá po svém způsobu (Mio, gratuluji k vymyšlení nové polohy) a bavily se. On totiž náš drahý papínek chtěl poradit cestu, jenže ho nenapadlo nám třeba sdělit kam jedeme a kde zrovna jsme. Strčila jsem bráchovi mapu, aby naváděl a bavila se tím, jak lapá po dechu a bojí se zeptat. Haha. Mrcho!
Našli jsme krásnou pláž, kde byly mušle! Johó! Ale taky byly takové vlny, že i plavání bylo nemožné, natož šnorchlování. Poprosily jsme, abychom se na to místo vrátili jiný den, až se bude dát potápět, protože to musí být krása. Bylo nám oznámeno, že ne. Že je to daleko a bla bla. A odjíždíme, protože jinde určitě takové vlny nebudou. Kousla ses do rtu, abys nezačala nadávat, i když později jsi to stejně udělala. Sbalila jsi slunečník, ploutve, poslušně nasedla do auta jak tupá ovečka a pozorovala cestu. Ukázalo se, že i jinde vlny mlátí do břehů. Nečekaně. A ty ses chechtala jak blázen. Pochopitelně jsi také byla uražená a zbytek odpoledne s nimi nemluvila.

A po cestě do bungalovu ses bavila pohledem na naše rozplajzlá tlustá stehna. Možná zkusit tolik nežrat. A nežrat neznamená dát si plnou pusu oplatků a pak nutellu, huso! A co takhle jíst a trochu víc se hejbat? Jsi líná až hrůza. Zavři zobák. Ty ho zavři! Né, ty buď zticha chytračko, dneska jsem tu šéfem já. Vypadni už!
Uražené ticho.
Stejně mě má v hrsti, ta potvora. A je tady. Snad odejde zatímco budu spát. Jé, to by bylo milé.

Way away

21. července 2012 v 16:08 | Karin

WAY AWAY


Poslušně hlásím, že já a má milá Mia chystáme se na dalekou předalekou cestu do cizích krajin, kde olivovníky lemují cesty a Iónské moře omývá břehy. Do míst, kde s lidmi cloumá krize a bere jim vše, co během let získali. Chystáme se s rodiči na čtrnáct dní do slunného Řecka, kde počasí chápe význam slova "léto".
Tuto zemi navštívíme poprvé, jsem docela zvědavá. Je mi jasné, že mou milovanou (promiň Mio) Itálii to nepředčí, ale mohlo by to být fajn. Na poslední dovolené jsme byli před 4 roky a už je nejvyšší čas se okoupat ve slané vodě. Tatínek se nemůže dočkat, už od ledna mě zásobuje fotkami z Lefkady, spoustou videí a prvními řeckými slovíčky. Dokonce mě uplatil novým vybavením k potápění (ploutvemi, brýlemi, šnorchlem a dokonce i síťkou na poklady, která se dá připnout kolem boků). A já si dělala přece řidičák, abych mohla část cesty řídit (já blbá!).
Maminka tatínkovo štěstí nesdílí, jelikož ví, že se jí na rtu udělá opar z horka, rozbolí ji zuby z klimatizace a na pláž bude muset chodit po 300 schodech. Tak si tu provokativně sedí s nohama nahoře, letmo se usmívá a snaží se přežít.
A brácha? Flegmatik. Za 12 hodin vyrážíme a on má v obýváku na sedačce položené plavky, tričko, knížku, sluneční brýle a to je všechno. Nejhorší je, že on by s tím těch čtrnáct dní dokázal i vyžít.
Já si zabalila čtyři knížky (3 od Kinga), fotku s "Pilotem", plavečky, šatičky, botičky...
Mia si zabalila do lodního kufru CDčka, pytlík kousavého humoru, dvě černé tužky na oči, sbírku nadávek, černý lak na nehty, krabičku vzteku... teď tu běhá po domě, nervózní z toho, že všichni sedí a nic nedělají, bere do náručí věci, skládá je do tašek, bere další a zase je pokládá. Nadopovaná slečinka hrnkem kafe. A těší se!
Popřejte mi šťastnou cestu, poplivejte mi ramínka "tfuj, tfuj" a věřte, já budu celou tu dobu tvořit. Mia posílá kousavou pusu na krk každému, kdo o ni stojí. Mějte se tu krásně, v té zimě a tmě. Já jedu za světlem. Do světa.

Né né né

10. června 2012 v 15:38 | Karin
Je na čase si zauvažovat. Den je k tomu jako stvořený s tím svým hnusno hnusným počasím.. to zas bude lidí s úzkostnými stavy.
Jak lze definovat slovo normálnost? Je normální ten, kdo dělá to, co většina? To co je průměrné? Ten, kdo nevybočuje z řady a raději je tou tupou ovcí v davu? Bé bé bé.
Je mi líto, dámy, pánové, raději upřednostňují to své Né né né.
Lhát nebudu, to mě přešlo v deseti letech, protože to na mě stejně každý hned poznal. Dala jsem si tu práci s pravdomluvností, co se občas nevyplácí.
Víte, znám desítky lidí co dělají všechno pro to, aby byli nenormální. Ať už nosí jiné oblečení, mají jiné politické názory, náboženské vyznání, nebo prostě poslouchají jinou hudbu. Všechny jsem je trumfla! Já se jiná už narodila. Ať žijí vrozené vady a abnormality..krásné to slovo. Jenže vždycky chceme to, co právě nemáme. Když jsem byla malá, dala bych cokoli za to, abych vypadala jako všichni ostatní, zapadla do davu a nemusela z něj vystrčit ani malíček na levé ruce. Smůla, děvčátko. A tak lidi divně koukali, já po večerech brečela do polštáře a proklínala se. To bejvá.. milujem se pro svoji sebelítost.
Vážení normálové i abnormálové, to období přešlo. Jsem šťastně divná, postižená, poťapaná a mimo. Boží! Nemusím si na hlavě každé ráno vyrábět růžového pankáče, abych vypadala jinak, stačí své dlouhé havraní vlasy rozcuchat pod trochou laku a čelit vyčítavým pohledům hřebenu. Nemusím si propichovat nos cvočky, raději si začerním oči. Francouzská manikůra? Né né né, černé odrbané nehty. Kecky do společnosti i nespolečnosti, pásek s pyramidkama, černé kalhoty, kožené bundy, vasila, rocková muzika.
Nesnáším nálepky! Ne, nejsem emo! Jsem tatínkova holčička. Jsem pilotova rocková princezna. Jsem maminčina hysterická dcerka. Jsem spisovatelka. Jsem poděs.

Lidi se bojí, ti co mě neznají. Že prý vyvolávám duchy, možná dělám voodoo? S tímhle si nezahrávám, ale nechávám je při
tom, ať si to myslí. Že jsem prý divná. Po ničem jiném taky netoužím! Co je mi po lidech,
co odsoudí člověka podle vzhledu bez toho, aby s ním promluvili? Kašlu na ně. A kdo sebere odvahu, na toho budu laskavá, jak jen umím.
Raději je zastraším černým hávem a mám klid, než poslouchat věčné narážky a posměšky. Ti co za něco stojí, už ví, jaká jsem.
Pročítám si blogy ostatních lidí, těch co se smíchem vykřikují, že nejsou normální. Prý dělají na párty šílené věci, opíjí se.. taky mi už tvrdnou játra, ale to dělá většina. Kdo z nich věří na víly, skáče přes kaluže, chodí po kolejích, lehá do trávy? Už snad jen poslední myšlenku mi dovolte, tu nejzásadnější.
Co když já jsem normální v tom, že se liším a všichni kolem, ovce v davu, jsou ti nenormální?

Pozdrav z Marsu

30. května 2012 v 17:14 | Karin
Má milá Mio,

posílám dopis z cizí planety, z jiného světa. Nejsem z Venuše, jako ostatní holky..moc mě to tam s nima nebavilo, příliš snobské, růžové a velká koncentrace slepic na metru čtverečním. Prudce klesající hladina IQ. Vzala jsem to oklikou na Mars, za třicet sekund nebylo co řešit. Jared byl potěšen, nebo mu to možná bylo jedno.
Drahoušku, vím, že jsem se dlouho neozvala. Bylo toho na mě hodně, byla jsem daleko, v zemi víl a elfů. Tam, kde kolem hlavy létají motýlci, pod nohama kvetou tulipány a mraky jsou růžovoučké. Tebe jsem tu sobecky nechala, ať se porveš za mě. Do ruky jsem ti dala meč, na nohy kecky a řekla: "Jdi kupředu a nevzdávej se."
Nekřič na mě, zlatíčko. Už je to všechno za námi. Zvládly jsme to!
Pokořily jsme maturitu! Za 7 z pěti předmětů. Mio, trochu jsi nám pohubla, ale to dokrmíme Nutelou. A s tou pletí budeš muset taky něco udělat. Je to normální, když je člověk ve stresu.
Byla jsi pěkně hnusná, to víš? Chovala jsi se jako zlá zapšklá ženská..možná frigidní? Vím, že chlapi jsou šovinistická prasata. Nekřič na mě. Oni si to ale nezasloužili. Chtěli ti jen pomoc. Rodiče i Pilot. Omluvily jsme se, bylo nám odpuštěno.
Hlavu jsme měly jako ve svěráku, pamatuješ? Říkala jsem si, jestli člověku může puknout hlava? Rozletět se na milion malých kousíčků a zaschnout na leštěném linoleu. Proč nás tohle v biologii nikdo neučil? Je to týden a pořád si pamatuji i tu otázku do psychologie číslo 11. Já už to nechci vědět! A jako na potvoru jsme si vytáhly tu, co nám nešla.
Brečela jsem, když jsi mě pustila k řízení. V páteční odpoledne. Řekla jsem profesorce z češtiny, jak velký je pro mě vzor. Jak moc bych chtěla být jako ona. Umělkyně.
Brečela jsem, když přišla květina od přítele z Anglie. Brečela jsem po hádce s Pilotem. Díky bohu, že jsi mě pak zas poslala pryč! Já na tohle nemám! Nech mě bejt...
Období vzdoru v sobotní ráno, když tam stál On, s tím svým vojenským batohem a oteklýma očima. Křičela jsi, že ti ublížil. Ať na tebe nesahá. Že s ním nikam nejedeš. Že se nebudeš vnucovat. Sou to kecy... devčátko moje, on se nenechal odradit. Stál při tobě, vytrval. Pomohl ti. Nám oběma.
Vzal nás na ten Mars, od toho je přece Pilot. Do krásné přírody. Sezení v trávě mezi květinama, to je přesně to, co jsme potřebovaly. Úsměvy, polibky, pohlazení, nic nedělání, krásný dort se svíčkou, spánek. Lásku. Potřebovaly jsme lásku. Obejmout a nepustit, i když kolem sebe kopeme. Správnej chlap.
Máme maturitu, má milá.
Dospělost je hnus.

Jde na mě jaro..

27. dubna 2012 v 7:13 | Karin
Opravdová láska je umění najít ve světě někoho, s kým si rozumíš lépe, než se sebou samým. - Amiel

Moje milá Amélie,
vím, že to nesnášíš, když ti takhle rozněžněle říkám a vím taky, že na to ještě doplatím, ale teď prostě.. Jsem indisponovaná, jsem mimo, jsem zamilovaná. Jsem na pokraji šílenství zvaného láska, sakra, půda se mi drolí pod nohama, padám a lítám tak pět metrů nad zemí. Poslouchám Coldplay, zpívám si "para...para...para...paradise". Je to hrozné! Je to překrásné. Chci a zároveň se hrozně bojím, že to odezní. Měla jsem vzdušné zámky, teď tu stojí celé království se všemi těmi dámami v krásných šatech, vybranými způsoby, hostinami, květinami, narůžovělými obláčky, hvězdičkami, motýlky... Připadám si, jako bych byla ve svém snovém světě. Je mi krásně, až se z toho chce brečet, líbat zem, hladit okvětní lístky tulipánů. Zešílet.

Jsem tady

2. dubna 2012 v 22:47 | Karin
Jsem tady, má prej milá.. Jsem tu, pěkně tě tu postarším a připravím o klidné sny. Pálí tě tváře, hoří; v hlavě ti hučí a nejraději bys mlátila hlavou o stěnu? Jsem tady má milá. Udělala sis bylinkový čaj, dala si brufen, politovala se- tvůj typický hloupý rituál. Nepomůže, to mi věř. Nezastavíš tím ten svět, co je kolem. Nezastavíš čas, ani nespravedlnost. Jsem tady má milá, abych ti pověděla o tvé bezmoci. Zvládám i básnit.
Přijdeš si v tomhle hrozným stavu sama? Matka opustila pokoj tušíc, že přijde drama.
Vypadáš hrozně, má milá. Jsem tu, ta mrcha prohnilá.
A budu říkat, že jsi k ničemu. Podobáš se andělu padlému.
Nesoucímu břímě osudu. Část bláznova přeludu...
Běž si lehnout do postele. Přestaň myslet na přítele.
Třeba teď miluje se s jinou. Nehraj si furt na nevinou.
Jsem tady, má milá. Tvá mrcha pohnilá.
Zajímalo by mě, jak jsi přišla na tak hrozné jméno, jako je Mia. Zase jsi četla Kingovky, co? Nebo jsem je možná četla zrovna já. Jo, v příběhu o Rolandovi je Mia. Zlá, podlá, silná Mia. Křivdíš mi, děvče.
Koukám se na tebe, jak tam sedíš u skříně, kolem tebe poházené šaty, roztrhané. na stěnách citáty o lásce od Shakespeara. Křičíš na mě a pláčeš, že prý, proč jsem to udělala. Že prý, proč ti ničím pohádku. Já to nebyla. To oni.
Sleduju, jak knihy létají z polic, skrytá za okení římsou. Máš strach, že tě na školu nevezmou. Biješ se pěstičkama do hlavy, pláčeš. Že prý je to nespravedlivé. Jak poznají, že máš talent, když tě nenechají ho ukázat u příjmaček? Jak tě vezmou do nakladatelství, když nebudeš mít školu? Jak máš vědět, že nějaký talent máš? Křičíš, že ti ničím sny a házíš po mně rozepsanou povídku. Já to nebyla. To udělali oni, lidé tam venku, v tom divném světě.
Vidím, jak k sobě tiskneš plyšové medvědy, co jsi kdysi nenáviděla. Hladíš je po kožichu. Opakuješ si, že nejsi sama. Položím ti ruku na rameno, abys věděla, že jsem tady, má milá. Vytrhneš se. Nemám na tebe prý sahat. Kleknu si k tobě na podlahu, obejmu tě. Pláčeš mi na rameni. Máme jedna druhou, má milá. Nechci být ta zlá.
MIA

Je tohle realita?

17. března 2012 v 19:07 | Karin
Nevím nemám zdání
Jestli je to realita a nebo můra ze spaní..

Tak nějak nevím co dělat. Kam směřovat a co chci a co nechci. Každou chvíli to vidím jinak. Dneska bych svůj mozek klidně někomu dala na ulici v papírový krabici od bot, jen abych už dál nepřemejšlela. Život není sranda a tak nějak je to všechno horší a horší. A štěstí je věc pomíjivá..kluzká mrcha, co než ji stihnete pořádně uchopit, už je zas pryč. Zvykla jsem si na to, že když přijdou tyhle depresivní stavy, stačí se vyspat a svět je zase krásnej, ale teď to z nějakýho šílenýho důvodu nefunguje. Ublížil mi. Mám nutkání zase vzít nohy na ramena, zdrhnou tak, jak to dělám vždycky. Spálit za sebou mosty, neohlížet se. Bejt sama, v klidu a občas si postěžovat, že ze mně bude "stará pana". Vím, chlapa prostě nemám šanci pochopit, ani nechci, ale... Nevím, nemám ponětí, jestli se chci zbavit právě jeho. Možná je lepší zbavit se sama sebe.. Nějak to dopadne, vždycky to tak je. Už si nechci nechat ubližovat, na to nemám znova. Vím, princové vymřeli už před sto lety, stejně mám raději rockery, ale občas by se nějakej šikl.. A on tu byl, jenže se to všechno pokazilo jednoho večera před nějakým tím měsícem a od té doby se to sype úplně úplně všechno. Kdyby jen věděl, co tím způsobil. Nevím, nemám zdání..

Když se šťastné zítřky stanou minulostí

14. března 2012 v 22:25 | Karin
Když se šťastné zítřky stanou nešťastnými dnešky, sní se o šťastných pozítřcích.- Jiří Žáček
Píšu Ti ,protože mě trápí spousta věcí
Nejen prázdný cesty domů
A to věčný přemejšlení k tomu
Trápí mě pět ranních probuzení v týdnu
A to pořád není všechno.
Trápí mě, že mě lidi nechápou
A že se držejí
Svejch kolejí a kolem
Jako by nic a kolem jako by nic
Jenom prochází se- Tomáš Klus

Moje drahá milá protivná Mio,
dnes by ses mi tu fakt šikla. Vlastně jsi odešla teprve před chvíli a místo abych byla ráda jako obvykle, chybíš mi. Nevím, mám nějakej asi špatnej den. Zas jsem někomu něco neúmyslně udělala svou upřímností. Nevím trápí mě spousta věcí, už od samého rána. Nevím co dělat a kam jít.. Nevím co HO trápí a když jo, stejně si myslí, že mu od toho nemůžu pomoc. Sakra, vždyť vztah je o tom svěřování se. A zas dělám blbost, že to píšu sem, protože se On naštve.. Nevím chci se zachumlat do postele, přehodit si peřinu přes hlavu a vzbudit se v červnu. Jo, příští týden je ten ples, na ten se těším, ale jinak.. Uh už toho mám plný kecky.
Potřebuju Tebe, moje milá. Tvoje blbý kecy, sprostý slova, vzteklý obličej, dávku feminismu a humoru. Nejspíš bych tu pobíhala jen ve spodním prádle, vyřvávala Jane became insane, chystala se na zítřejší koncert a ještě dělala škleby do zrcadla. A bylo by mi fajn. Většinou tebou pohrdám, protože se s tebou nedá vyjít, chci abys šla pryč, ale teď tě potřebuju. Tak se přestan urážet a pojď sem. Mrcho.


Nenávidím a nesnáším

15. ledna 2012 v 22:40 | Karin
Nesnáším, když se mnou nemluvíš,
a nenávidím tvoje řeči.
Nesnáším, když děláš, jak mě znáš,
nenávidím, když mi utíkáš.
Nesnáším, když říkáš, že jsem jediná,
i to, že na jiný se díváš.
Nenávidím to, jak jsem prý nevinná,
a ty si to užíváš.
Nesnáším, když musíš mít poslední slovo,
a nesnáším, když lžeš.
Nesnáším, když barvíš svět na růžovo,
a ještě víc to, že mě chceš.
Nenávidím tě za to, že mi vidíš do hlavy,
a nechápeš moje šílený romantický stavy.
Nejvíc nenávidím, že nevím, jestli si se mnou jen nehraješ…a přitom všem tě neumím nenávidět.
 
 

Reklama