Chvilky mimo realitu - příběh

III. V nemocnici

4. srpna 2012 v 21:20 | Karin

V sanitce mi museli píchnout nějakou uklidňující injekci, protože jsem se vzbudila až velmi pozdě večer, v nemocnici na pokoji. Svět se mi točil. Ani po maturitním večírku, kde jsem do sebe naklopila půl lahve tequily, jsem nebyla v tak "pohrouženém" stavu. Bylo mi zle, kdykoli jsem jen pohnula očima, žaludek se mi rozhoupal, z hlavy vystřelovala tupá bolest. V ústech jsem měla sucho jak na poušti. Za sklenku čaje dala bych půl království.
Co tu vlastně dělám? Pootočila jsem hlavu na stranu. Slyšela jsem pípání přístrojů, ale příliš vzdáleně. Kroky na chodbě. Někdo se tam krátce zasmál. Hleděla jsem na zavřené dveře s okýnkem, kterým proudilo naoranžovělé světlo do pokoje. Stěny byly nejspíš bílé, ale v té tmě se to těžko určovalo. Druhá postel byla ustlaná a prázdná. Vedle nočního stolku příliš maličkého na cokoli, stál závěs s kapačkou, která mi ústila do žíly. Zahučelo mi v uších. Měla jsem nehodu. Bylo tam hrozné horko. Něco mi trčelo z břicha, kus kovu. Ježiši, budu tam mít obrovskou jizvu. Co když to trefilo vaječník? Co když pak nebudu moc mít děti?
Sebrala jsem všechnu sílu, co mi zbyla. Sklonila jsem hlavu, bradu přitiskla k hrudi s pohledem upřeným dolů. Pomalu jsem rukou nadzvedla přikrývku, pak odhrnula spodek pruhovaného pyžama z břicha, kde se měla nacházet ta sálodlouhá jizva. Ale nebyla tam. Nebylo tam ani škrábnutí! Jen na pravém boku ošklivá fialová modřina. Nevěřícně jsem prsty přejížděla po kůži. Na tváři se mi rozlil úlevný úsměv. A věřte nebo ne, v tu chvíli mi opravdu bylo jedno, jestli je to možné, či nemožné. Zavřela jsem oči, pronášejíc krátkou modlitbičku ke všem svatým, na které jsem si vzpomněla a pak jsem hmátla po zvonku, kterým jsem přivolala sestřičku.
Přiběhla postarší korpulentní dáma v modré uniformě, s širokým úsměvem od ucha k uchu. Čokoládově hnědé oči zasvítily, když pohledem těkala po pokoji.
"Konečně jste se nám vzbudila, slečno," pronesla, kontrolujíc poloprázdnou kapačku. "Jak se cítíte?"
"Mám žízeň," špitla jsem. Sestra, podle jmenovky Julie, zkontrolovala na hodinkách čas.
"Tak já vám přinesu trochu čaje. Už je půl deváté, takže si to můžeme dovolit, ale jen jeden hrnek, ano? Mohlo by se vám udělat špatně."
Přikývla jsem, hltajíc očima džbán postavený na stolku. Nalila mi, podepřela hlavu a pomohla mi napít se. Hned jsem se cítila o moc lépe. Usmála jsem se na ni a konečně se mohla začít ptát, co se stalo, když mi už krk nesžírala bolest.
"Co se stalo? Moc si toho nepamatuju."
"Měla jste nehodu v automobilu. Na Brooklynském mostě jste narazila do auta jedoucího před vámi…"
"A co je mi?" skočila jsem jí do řeči.
"Nikdo to nechápeme, hořelo to tam, ale vy jste měla štěstí. Jen máte trochu pochroumanou nohu, ale na to se vám doktoři už podívali," sáhla do nohou postele pro chorobopis. "Když vás dostali z auta, tak jste upadla do bezvědomí, asi kvůli šoku. Tlak i teplotu už máte v normě. Dali jsme vám nějaké léky na bolest do kapačky. Zítra už vás propustíme domů," usmála se. "Nejspíš při vás stáli všichni svatí. Rodinu jsme prozatím neinformovali, ale na chodbě jsou telefony, takže si kdykoli můžete zavolat. Župan máte pověšený tady," ukázala na věšáček vedle umyvadla. "Toalety jsou na chodbě. Policie vás kvůli té nehodě bude prý kontaktovat na mobilu v průběhu týdne," pokrčila rameny. "Byla bych raději, kdybyste ještě dnes nevstávala a raději se pořádně prospala. Kdyby cokoli, zazvoňte, mám dnes noční."
"Takže jen ta noha? Žádné jiné zranění?" změřila jsem si ji pohledem.
"Ne, slečno. Jste jinak v absolutním pořádku."
"To ale není možné, vždyť…"
"Nemusíte se bát, pracují tu profesionálové. Prohlédli vás od hlavy až k patě. Buďte ráda, jste dítětem štěstěny. Viděla jsem tu nehodu v televizi a vypadalo to opravdu hrůzostrašně. Byla to vina toho řidiče před vámi. Naštěstí nikdo nezemřel. Teď už si lehněte a odpočívejte. Kdybyste nemohla usnout, cinkněte a já vám donesu prášek na spaní."
Mlčky jsem přikývla. "Nestavoval se tu za mnou někdo, zatímco jsem spala?"
"Ne, nikdo tu zatím nebyl," pronesla sestra mezi dveřmi a zmizela na chodbě. Byla bych o tom přemýšlela i dál, ale přemohla mě únava a než jsem se nadála, spala jsem jako zabitá.

Ráno jsem se cítila o moc líp. Vyhrabala jsem se z postele, oblékla si župan, popadla berle a vydala se do sprchy. Ještě pořád jsem na sobě měla tu a tam zbytky zaschlé krve. Jak jsem na sobě mohla mít krev, když se mi "nic" nestalo? Vrtěla jsem hlavou, nechápajíc, jak je to možné. Vykoukla jsem na chodbu, ještě se ani nepodávaly snídaně, měla jsem víc jak půl hodiny na to, abych ze sebe udělala člověka. Ploužila jsem se ke sprchám. Nikde nikdo. Na sesterně zvonil telefon. Zavřela jsem se tam, svlékla se a postavila se před zrcadlo. Tělo mi zdobily modřiny různých velikostí, tvarů i barev. Tu nejhorší jsem měla na pravém boku, další po rukou, nohou, zádech… Sykla jsem, když jsem se jen špičkou prstu na tom místě dotkla. Osprchovala jsem se, oblékla se zpět do vypůjčeného pyžama, navlékla si tmavomodrý župan, který mi byl až příliš velký a vydala se zpět do pokoje na snídani. Jenže zatímco jsem se ploužila s mokrými vlasy přilepenými k tváři do pokoje 107, všimla jsem si mladíka sedícího na lavici, který mi až příliš připomínal Nodyho. Napadlo mě, že jsem možná jen definitivní obětí svých přeludů a prostě toho kluka vidím všude, ale pak zvedl hlavu.
"Jé, Nody, co tady děláš?" vypískla jsem radostně, opřela berle o zeď a sedla si hned vedle něj. Konečně nějaká známá tvář. Zatvářil se překvapeně, pak zmateně, pak oba výrazy spojil v jeden. "Jé ahoj, co ty tu děláš? Je to vůbec možné, taková náhoda!"
Ušklíbla jsem se. "Měla jsem včera nehodu na Brooklynském mostě. Muselo to bejt i ve zprávách. Doktor říkal, že mám velký štěstí, že jsem to vůbec přežila."
"Cože?! Slyšel jsem o tom něco ve zprávách, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že bys tam mohla být právě ty! Co je ti? Máš něco s nohou? Jsi jinak v pořádku?!"
"Nejspíš při mně stáli všichni svatí a jeden velkej andělíček strážníček," upřela jsem na něj pohled. Ani nemrknul. "Měla jsem ránu v břiše, spoustu modřin, jinak jsem v pohodě."
"To je moc dobře," přikyvoval horečnatě.
Pozorovala jsem sestru z včerejšího večera, jak mizí v jenom z pokojů. "A co ty tu teda vlastně děláš?"
"No," zamyslel se na okamžik. "Musel jsem si zajít k doktorovi… na gynekologii," pronesl s ledovým klidem, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na celičkém světě. "Co?" koutky úst mi vylétly nahoru do pobaveného úsměvu.
"Něco mě bolelo, tak mě poslali sem," pokrčil rameny. Bojovala jsem se smíchem. Umí mě vždycky tak hezky pobavit. "Ty jsi šílený," zazubila jsem se. Vypadal, že vůbec nechápe, co se mi na tom nelíbí.
"Dáme kafe?" ukázal na automat stojící u sesterny. Přikývla jsem, sahajíc po berlích.
Upila jsem ze svého kelímku něco, co sice barvou připomínalo kávu, ale chutí ani vůní ne. Zašklebila jsem se. "Teda, asi jsem rozmazlená z těch našich kaváren, ale tohle je hrozná náhražka kafe! První co udělám, až mě pustí bude, že si zajdu na pořádnej hrnek," odložila jsem kelímek na stranu a přitáhla si župan.
"Není to nejhorší. Rodiče už ví, že jsi tady?"
"Jo, už jsem jim volala, ale až teď ráno, potřebovala jsem být sama," zalhala jsem pohotově. Kdybych bývala zavolala domů, vyslechla bych si akorát přednášku o tom, že neumím řídit. "Stejně to nechápu, jak je možný, že jsem přežila," špitla jsem. Oči se mi rozslzely. Protřela jsem si je, skrývajíc rozpaky. Chytil mě kolem ramen v přátelském utěšujícím gestu. "Buď vděčná, Kim. Měla bys být ráda. Až přijdeš domů, vezmeš si blok a tužku, tak to ze sebe všechno dostaneš a bude dobře," usmál se povzbudivě.
"Jsi stejně zvláštní, Nody," pronesla jsem s pohledem upřeným na bílou dlažbu. "Přijde mi, že o tobě vůbec nic nevím, i když jsi mi toho tolik řekl. Jasně," ušklíbla jsem se. "je to i moje vina, protože tě nikdy nenechám domluvit a pořád bych žvanila jen já, ale…" kývala jsem hlavou ze strany na stranu jako vždycky, když jsem něco říkala už po sto padesáté.
"A co chceš vědět?" zeptal se a já cítila, jak jeho paže najednou ztuhly. Pohledem provrtával protější zeď. "Občas je lepší, když člověk neví," odmlčel se.
"Jak se jmenují tvoji bratři?" vytáhla jsem z pomyslného košíku první z mnoha otázek. Mlčel. "Nody?"
"Cože? Na co ses ptala? Promiň, zamyslel jsem se," omlouval se. Změřila jsem si ho pohledem. "Mám teď nějaké starosti a ty jsi mě taky vylekala, Kim."
"Já? Vylekala? Jak?" zvedla jsem obočí k otázce.
"No, tím… jak jsi mi řekla o té svojí nehodě, víš."
"Promiň, mám teď nějak všeho plnou hlavu," pokrčila jsem rameny. "Musím na policii sepsat protokol, nebo co. A na pojišťovnu kvůli autu. Ještě, že jsem si ho nechala pojistit, jinak bych nedostala ani vindru. Ale že bych v nejbližší době sedla do auta, to mě ani nenapadne," otřásla jsem se jen při tom pomyšlení.
"Měla by sis jít teď odpočinout, ještě ti dlužím tu večeři," pomohl mi vstát.
"Jé, promiň, že to včera padlo, ale myslím, že chápeš, že jsem se ti neměla jak ozvat a zrušit to," omluvný úsměv. Prohlédla jsem si ho. Vypadal jako úplně obyčejný kluk. Vlasy měl rozcuchané, slepené gelem, za nehty trochu špíny. Zavrtěla jsem hlavou, abych ty myšlenky odehnala. Jak je jen možný, že tam teda byl na tom mostě? Já jsem ho tam viděla. A kdykoli se na něj podívám, uhne pohledem, jako by měl výčitky svědomí, nebo lhal. Fakt je, že jsem se praštila do hlavy, tak to klidně mohla být jen halucinace.
Zastavila jsem se před dveřmi do pokoje a vážně na něj pohlédla. Odtušil. "Mám pocit, že tě něco trápí,"
Chytila jsem ho za ruku, oči upřela do těch jeho nejzkoumavěji, jak jsem jen dovedla. "Kdybys mi lhal, řekl bys mi to?" smrtelně vážně. Pozorovala jsem vnitřní boj v jeho hlavě i to, jak se nervózně ošil, přešlápl z nohy na nohu, uhnul pohledem, promnul si nos. "Asi bude lepší, když se už neuvidíme," odpověděl ledově klidně a pustil mou ruku.
"Ty něco tajíš?" sevřela jsem rty.
"Nemůžu ti říct, co se děje. I když bych vážně rád, tak nemůžu," zalovil v kapse a vytáhl hrst bankovek. "Tady máš za kauci a za tu večeři. Nechci ti být dlužen, už tak si se mnou měla jen samé maléry."
Zmateně jsem zamrkala očima, upřímně litujíc své neuvážené otázky. Ale to, jak se zachoval, bylo dost podivné. Prostě začal pálit mosty, místo toho, aby se postavil odpovědnosti čelem. "Cože?" šokovaně.
"Brzy se uzdrav, Kim," pohladil mne v otcovském gestu po rameni, otočil se na patě. Kráčel si to chodbou přímo ke dveřím z oddělení. Jakoby se nic nedělo. "To teď jako všechno zahodíš?!" zavolala jsem. Neotočil se, došel až ke dveřím. "Nody, počkej!" Na kratičký okamžik se otočil, s pevně sevřenými zuby, pokynul hlavou a opustil místnost. S nechápavým výrazem jsem hleděla na dveře a čekala, že se vrátí. Byli takoví, co nejdřív sehráli velmi dramatické představení, ale pak se vrátili. On takový nebyl. V pokoji jsem bezmocně sedla na postel a stále si přehrávala rozhovor. Nechápala jsem, jak ho mohlo něco takového tak naštvat. Utekl jako zbabělec. A já pitomá mu ještě vyprávěla svůj život, své sny… Přežila jsem ještě jeden den v nemocnici, kdy se neustále starali, jestli se mi netočí hlava a jestli můžu spát. Konečně se přehoupla další noc. Ve snídani, kterou přinesli, jsem se jen pošťourala, abych si co nejdřív mohla začít balit, i když vlastně ani nebylo co. Všechny jsem pětkrát ujistila, že jsem v pořádku, podepsala revers, pak se oblékla do nějakého vypůjčeného oblečení, snad od armády spásy, co na mě viselo. Na sesterně mi dali krabici s osobními věcmi a tradá do víru velkoměsta. Na pořádné kafe.


III. Brooklynský most

23. června 2012 v 21:27 | Karin
"Byl to úžasný večer Kim, rád bych tě pozval zítra na večeři já, kdyby se ti chtělo jít," usmál se. Políbil mne na hřbet ruky. "Půjdu moc ráda," zazubila jsem se a zmizela v domě. Zaklapla jsem za sebou dveře, vyběhla schody do toho svého čtvrtého patra. Odemkla jsem a tiše vklouzla do temného bytu. Než jsem však nahmatala vypínač, opřela jsem se zády o zeď a dobrých pět minut se šíleně usmívala. Kocour mi uraženě mňoukal u nohou, protože jsem ho tam nechala samotinkého. Konečně jsem rozsvítila světlo, probíhajíc přes kuchyň a obývák, abych vykoukla z okna. Stál tam, na druhé straně ulice, jakoby čekal, až budu v bezpečí v bytě, aby mohl jít…kdo ví kam. Zamávala jsem mu, pak jsem se zase rychle stáhla za záclonku. Otevřela jsem lednici, po cestě přes obývák zakopla o roh konferenčního stolku a hlasitě zaklela nad svou nešikovností. Není se čemu divit, protože v obývacím pokoji panoval chaos. Stolek byl přímo přecpaný věcmi, zbytky od jídla, zmačkanými kapesníčky, novinami… V mraznici jsem se jako první chopila otevřené lahve s červeným vínem. Dopila jsem ten zbyteček, co tam byl. Hodiny na sporáku ohlašovaly, že je půl jedenácté v noci. Svých pět set slov asi dnes nedotvořím, tudíž zítra jich budu muset napsat rovnou tisíc. Nesnáším se za tu svoji lenost, ale přece nebudu psát bláboly. Čeká mě ráno ještě pohovor v jednom deníku, kde bych mohla získat práci redaktorky. To nezní špatně. Zívla jsem, protáhla se a zamířila rovnou do postele.
"Do you know what's worth fighting for…" z mobilu na nočním stolku se ozvaly první tóny pecky od Green day. Bylo půl sedmé ráno, sluníčko svítilo, ptáčci možná někde na hezčím místě zpívali. Sesunula jsem nohy z postele, posadila se, promnula si oči slepené spánkem. V nohou postele spal na peřině malý Roland, spokojeně snil své kočičí sny. Rozespale jsem se doploužila do kuchyně, z lednice vyndala jogurt, položila ho na linku. Osvěžila jsem se studeným mlékem z krabice. Ano, to je výhoda, když bydlíte sami. Klidně můžete pít mléko z krabice, chodit po bytě polonazí a ještě si k tomu zpívat. Posnídala jsem, tedy pokusila jsem se o to, ale víc než polovinu jsem do sebe nedokázala natlačit. Zbytek jsem zase uklidila. V ložnici jsem se oblékla do černé sukně, natáhla pruhované podkolenky, co jsem schovala do vyšších černých Conversek. Bílé vasilo a černá košile. Takový ležérnější styl. Učesala jsem se, namalovala. Pak jsem popadla "novinářskou" tašku, jak jsem říkala batohu přes rameno s našitým znakem pro mír, ve kterém už byly všechny doporučení a životopis. Peněženku jsem zastrčila do kapsy kalhot, navlékla si náramek pro štěstí, vzala klíče od auta. Celá příprava mi zabrala půl hodiny. Byt jsem uzamkla, schody brala po dvou. Spěchala jsem, protože jsem se rozhodla, že se trochu rozmazlím a ranní kávičku si koupím na rohu v kavárně a vezmu si ji s sebou do auta. Obsluhoval zase ten uhrovitý mladík z minula, uvařil mi skvělé laté do kelímku, který zavíčkoval. Popřál mi šťastnou cestu, než se obrátil k dalšímu zákazníkovi. Příště mu tam nechám větší dýško, rozhodla jsem se.
V autě jsem zapnula GPS navigaci, vložila CD s Green day do přehrávače a vyrazila na cestu. Nechtěla jsem moc přemýšlet o tom, co budu na pohovoru říkat, tak jsem popíjela kávu. Vzala jsem to přes Brooklynský most, jedna z největších chyb mého dosavadního života. Když jsem na něj vjížděla, všimla jsem si ve zpětném zrcátku modrého BMW, které evidentně řídil nějaký šílenec. Blikal, troubil a právě se cpal před obrovskou cisternu s nějakým palivem. Za volantem jsem viděla opáleného kluka, tak o pět let staršího, než jsem byla sama. Zavrtěla jsem hlavou. Nechápu, proč si někdo takhle zahrává se životem a zbytečně riskuje. Teď byl za mým autem, vyblikával. Najela jsem na stranu, aby mě mohl předjet. Napila jsem se kávy. "Však si jeď, pitomče! Jako by ti to jedno auto v něčem pomohlo…" zavrčela jsem, když mě míjel, klepajíc si prstem na čelo. Zařadil se, zablikal znovu a už se lepil na zadek auta před ním. V přehrávači to cvaklo, sklonila jsem se, abych přepnula písničku, která se zasekla, když jsem ucítila hrozný náraz. Ten idiot přede mnou prudce zabrzdil a já do něj nabourala. Za mnou jela cisterna. Neměla šanci to ubrzdit. Viděla jsem, jak řidič zběsile troubí, pak strhl volant do vedlejšího pruhu, ale na moje auto se řítil návěs. Pak už jen tma.
Nemohla jsem se nadechnout. Něco teplého mi teklo po tváři. Bolelo mě břicho. Strašně. Lapavě jsem se nadechla, strašně to zabolelo. Bylo mi horko. Hrozné horko na pravé straně. Zakřičela jsem. Bolest se zakousla do mého těla a odmítala mě pustit. Na chvíli jsem zase ztratila vědomí a když jsem se probudila, slyšela jsem houkačky, sirény. Lidé křičeli. Airbag byl vyfouklý, ale přesto mi tlačil na hrudník a břicho. Ruce jsem měla od krve. Všude bylo rozbité sklo. Soustředila jsem se na to, abych dýchala klidně, pravidelně. Zavřela jsem na chvíli oči.
"Paní? Slyšíte mě? Můžete se na mě podívat, jestli ano?" ozval se mužský hlas z levé strany, tam, kde bývalo okýnko řidiče. Otevřela jsem oči. Chtěla jsem se otočit za hlasem, ale pak mě napadlo, že bych mohla mít něco s páteří. Ne, nebudu se otáčet.
"Dobře, měla jste nehodu, ale nebojte se. Pomoc je na cestě. Já jsem Rob, jsem hasič. A chvíli se vás pokusíme z auta dostat ven, ano? Bolí vás někde?"
Lapavě jsem se nadechla. "Břicho," špitla jsem.
"A jak vy se jmenujete, slečno?"
"Kim,"odpověděla jsem unaveně, s pohledem upřeným před sebe. Hořelo tam, to bylo to horko. Nedalo se dýchat. Pokusila jsem se zakašlat, ale bolest byla tak ostrá, že jsem myslela, že mi roztrhá břicho. A pak jsem si uvědomila, že necítím levou nohu. Vytřeštila jsem oči. Pokusila jsem se jí pohnout. Bez úspěchu. Nehnula se ani o milimetr. Pane bože, proč necítím nohu?
"Noha!" křikla jsem, až se mi zamotala hlava, před očima se udělaly mžitky. Muž se naklonil do mého zorného pole. Budete v pořádku, doktor se na ni podívá, jakmile vás dostaneme ven. Teď se pokusíme pilou rozřezat dveře, abychom vás mohli vytáhnout, ano? Ničeho se nebojte, budeme velmi opatrní. Vy se pokuste nehýbat se." Pak se ozval hrozný hluk, skřípění, létaly jiskry. Po dalším zaskřípění něco kovového dopadlo na silnici.
"Kim, ničeho se nebojte. Teď tě vytáhneme ven, ano? Asi to bude bolet, ale vím, že jsi statečná. Nasadím ti kyslíkovou masku, aby se ti líp dýchalo."
Hlava se mi svezla dolů, spatřila jsem, jak mi z břicha trčí kus kovu. Zprudka jsem se nadechla, najednou jsem měla na ústech masku, někdo mě popadl kolem ramen, další držel krk, další chytil pod nohama a táhli mě ven. Ta bolest byla k nevydržení. Cítila jsem, jak mi po bocích teče krev v obrovském množství. Byla bych křičela, ale přes masku to nešlo. Položili mě. Nade mnou se naklonil mladý muž, s blond vlasy, usmál se. Nejspíš to byl ten hasič Rob. Mluvil, ale jeho hlas se vzdaloval. On celý se zamlžil, mizel. Já jsem mizela. Pak už nic. Bolest polevila.
Stála jsem vedle svého těla. Dívala jsem se, jak se záchranáři kupí kolem, měří tep, srdeční aktivita na nule. Vlasy se mi lepily na tvář, z roztrženého obočí tekla krev, pod okem se mi začala tvořit modřina, nejspíš jsem i měla zlomené nějaké to žebro, protože hrudník jsem měla podivně propadlý, z břicha dál crčela krev. Noha nevypadala nijak zvlášť pokroucená. Sanitáři vybalovali kufříky, rozstřihli mi triko, přiložili fáče a obvazy na břicho. Začali masírovat srdce. Vzhlédla jsem od svého zničeného těla. Stál tam Nody. Zářil. Nejprve jsem si nebyla jistá, jestli je to on, ale ta modrá mikina s kapucí mě ujistila. Křičel moje jméno. Ve tváři byl nezdravě bílý, ruce zaťaté pevně v pěst. Kolem něj se vznášela bílá zář. Zavolala jsem na něj. Nevím kolik uplynulo času. Kolem byl hrozný chaos. Hořelo to tam, hasiči se snažili uhasit auto. Cisterna visela z mostu dolů. Auta troubila, lidé se snažili dostat co nejdál. Stáli na silnici, stínili si oči a dívali se směrem k nehodě.
"Je nám líto pane, zemřela," oznámil nakonec jeden z mužů suše Nodymu. Přestali s masáží, chvíli ještě klečeli u těla a pak začali balit své tašky a kufříky. "Neeee! Neee! Já přece nejsem mrtvá!" křičela jsem. Klekla jsem si ke svému tělu. Dotkla jsem se chladné kůže. Nemůže to být pravda! Běžte zpátky a zachraňte mě! Nody, udělej něco! Řekni jim, ať pokračují! Notak! Já nechci! Pomozte mi!
Neřekl nic, jen tam chvíli stál, zamyšlený. Pak přišel ke mně, klekl si, ruku dal v pěst a začal šeptat slova ve velmi podivném jazyce. Na most se začala valit hustá bílá mlha. Zespodu, plazila se po silnici, dokud vše neschovala. Naklonil se nade mne. "Budeš v pořádku, Kim," špitl. Pohladil mne po čele. Cítila jsem jeho teplou ruku. Druhou ruku mi položil na srdce. Mluvil pořád dál. Z mlhy se utvořila bublina velká akorát na dlaň. Vypadala, jako mýdlová, co jí foukají děti v parku z bublifuku. Vsunul mi ji do těla. Všechno se zrychlilo, najednou už jsem se na sebe nedívala shora. Tlukot srdce. Díky bohu! Děkuju děkuju děkuju! Moje srdce bije, už nejsem mrtvá! Já žiju! Rány se zacelily, ale lechtalo to tak, že kdybych mohla, škrábala bych se do roztrhání těla. Otevřela jsem oči a naplnila plíce vzduchem. "Ježiši…" Unaveně jsem se posadila, ohmatala jsem své tělo. Tričko jsem na břiše měla nasáklé krví, roztrhané, ale rána zmizela. Pohnula jsem nohou, i když to moc bolelo, noha už fungovala. Z očí mi vyhrkly slzy. "Co se to stalo?". Auto už nehořelo a vedle něj stál Nody. Ohlédl se přes rameno, letmo se usmál a s klidem odešel. Pak se svět opět vzdálil.

II. Ukecaná dívka

15. června 2012 v 12:42 | Karin
Vykonala jsem svůj klasický rituál před psaním, takže jsem si zase navlékla vytahaný svetr, uvařila si hrnek zeleného čaje, pak usedla za stůl. Mlčky jsem hleděla na prázdnou stránku v notesu, napsala větu, dvě, pak je škrtla a znovu. Najednou se rozdrnčel telefon. Vztekle jsem vykřikla, mrštila blokem o stůl, zhluboka se nadechla. Znovu zadrnčení. Zvedla jsem sluchátko.
"Prosím?!"
Chvilku bylo na druhém konci ticho, bojovala jsem s nutkáním to položit a vrátit se k práci, když se ozval nejistý hlas. "Ahoj Kim, tady Nody Esop. Dneska jsi mě vezla do města. Víš, ten stopař."
Usmála jsem se do prázdného bytu. Jasně, ten roztomilej kluk v kapuce. To volá brzo, asi nezná pravidlo tří dní. No jo, Evropan, co bych chtěla. Nasadila jsem příjemnější tón a poptala se, jak se mu v Americe líbí.
"No víš, Kim," začal. Okamžitě jsem odtušila, že to nebude jen tak. "Jsem teď ve vězení, protože jsem se byl podívat na střechu mrakodrapu a nechal se při tom chytit."
Mlčela jsem. Dělá si ze mě srandu? "A co potřebuješ ode mě?"
"Chtějí, abych zaplatil nějakou kauci, ale já tu nemám nikoho, kdo by ji za mě zaplatil a nemám ani peníze. Tedy, mám peníze, ale ne tolik, kolik po mně chtějí."
Kauce je kolem tisíce dolarů. Zamyslela jsem se. Peníze mám na účtu, i když jich nemám zrovna nazbyt. Dát je cizímu chlapovi, co je ve vězení? Tisíc babek? Ale co, maminka říkala, jak se mám družit, tak taky začnu. Je tu nový, potřebuje pomoc. Vím, jaké to je.
"Dobře, já se o to postarám. Pak mi to někdy vrátíš, Nody," usmála jsem se s povzdechem. "Přijedu tam pro tebe." Položila jsem telefon, navlékla se do černých džínů, obyčejného trička s krátkým rukávem, popadla klíče od auta, peněženku a chvilku čelila vyčítavému pohledu kocourka Rolanda, že už ho zase nechávám doma samotného. Seběhla jsem schody do přízemí, sedla do auta a vyjela do ulic.
Ještě nikdy jsem přímo na policejní stanici nebyla. U přepážky mě poslali k pokladně, odtamtud k přepážce a pak mě posadili do haly. Vodili kolem mne opilce, zloděje, bezdomovce… Nic moc prostředí pro ženu, která na kurzu sebeobrany vydržela jen dvě hodiny. Nakonec přišel strážník, že si pro svého přítele můžu přijít. Vstala jsem, prošla chodbou a tam uviděla Nodyho, pořád v té modré mikině, s výrazem tak provinilým, až jsem se musela kousnout do rtu, abych nevyprskla smíchy.
"Ahoj trestanče," nadhodila jsem hned provokativně, ale pak se mile usmála. Chudáček. "Zkus příště nelézt na střechy, kde je zákaz vstupu," zazubila jsem se.
"Děkuji, že jsi mě nenechala na holičkách, nevím, co bych bez tebe dělal,". Strážník mu opět připomenul zákony, vrátil mu těch pár věcí a nechal nás jít. Mohla jsem Nodymu říct, ať si jde po svých, ale když on byl tak roztomile pokořený, že jsem nepotlačila touhu vyjít si s ním na večeři.
"Jo, mám hlad, že bych snědl celého Minotaura!" pronesl s úplně vážným výrazem. Propukla jsem v takový smích, že jsem se musela zachytit na okamžik stěny. "Víš co, Nody? Ty jsi vážně zvláštní," smála jsem se.
"A ty si fakt milá a hodná a obětavá. Moc takových lidí jsem nepoznal, myslím si, že by se každý pro mě jen tak neobětoval," řekl. Pak chytil mé ruce do svých a zadíval se mi do očí s takovou upřímností, až se mi zježily chloupky na pažích. "Si fakt úžasná a závidím muži, který s tebou jistě teď je."
Popravdě jsem mu odpověděla, že nikdo takový není. Pohladil mě něžně po tváři, čímž mě trochu polekal, tak jsem si odkašlala a ukázala směr, kudy se dostaneme do mé oblíbené italské restaurace.
"Tak jdeme na tu večeři? Mám děsný hlad, zrovna jsme si chystali udělat večeři s Rolandem, když jsi volal," řekla jsem, nevnímajíc jeho překvapený výraz. "Roland je můj kocour, nebo vlastně spíš ještě kotě, mám ho krátce a je to takový pán. To bys měl vidět, co dělá, když není po jeho," začala jsem natáčet vlasy na prst. "Když jsem odcházela, netvářil se zrovna šťastně, snad nic neprovede. Minule jsem ho nechala doma samotného a rozcupoval mi plyšáka," povzdechla jsem si. Koukla jsem se na Nodyho, který poslouchal, na tváři lehký úsměv. Pokynutím hlavy mi naznačil, abych pokračovala. "Je to můj jediný miláček, když nepočítám Paula Walkera z Rychle a zběsile. On jediný, se na m nikdy nevykašle. Jediný normální mužský."
Míjeli jsme nasvícené výlohy obchod, s křiklavě červenými cedulkami hlásajícími závratné slevy. Míjeli jsme desítky lidí ze všech koutů světa. New York je jako jedno velké chaotické mraveniště. Když jsem zvedla hlavu k obloze, hvězdy téměř nebyly vidět, na to si nikdy nezvyknu. Ani na ten pocit, že nikde a nikdy nejste sami se sebou. I v tom nejskrytějším koutu parku kolem vás prochází maminy s kočárky, nebo kluci okupující kolečkové brusle.
"Ale všichni muži…" začal se Nody bránit, ale já mu skočila do řeči. Zastavila jsem se, plácla se přes pusu, jak jsem dělala vždycky, když mi to až moc mluvilo a nechtíc jsem někoho urazila. "Promiň, já vím, že všichni chlapi nejsou stejní. To je jasné," vrtěla jsem hlavou. "No a ty máš nějakého mazlíčka?" odváděla jsem řeč jinam. Odpověděla jsem si sama. "No určitě ne, když takhle cestuješ. A co vlastně děláš? Kolik je ti let? Tak dvacet? Na víc bych tě netypovala, na věk mám většinou docela dobrý odhad. Tak dvacet, možná dvacet dva, víc určitě ne."
"Je mi devatenáct, bude mi dvacet. Máš docela odhad. Vlastním jeden velký podnik, tam u nás," odpověděl mi, pozorujíc, jak skáču přes dlažební kostky tak, abych se nohou nedotkla spáry. Kolem jezdily žluté taxíky. Lidí tu bylo snad ještě víc než odpoledne. V ulici se mísily pachy různých druhů jídla spolu s pachem výfukových plynů. Začervenala jsem se, když mi došlo, že mě Nody pozoruje a já skáču po kachličkách jako malé dítě.
"Tak to jsi skoro stejně starý jako já, protože mně je dvacet. A co dělám, už víš."
Právě nás míjela dvojce uniformovaných policistů. Nody svěsil ramena, tváříc se možná co nejméně nápadně. Ruce strčil do kapes, očima těkal nervózně ze strany na stranu. Začala jsem se chichotat. "Mám z nich teď trochu respekt," pronesl a začal se také usmívat. "Jak tě vůbec napadlo lézt na mrakodrap? Sama bych tam nevylezla nikdy. Ne, že bych se bála výšek, ale mám z nich respekt," zvedli jsme hlavu k obloze, kterou lemovaly skleněné stěny výškových budov, odrážející pouliční oranžová světla. Dívala jsem se vzhůru, zkoušejíc odhadovat, jak je to asi vysoko.
"No víš, já mám výšky rád. Když jsi tam nahoře, jsi sama a můžeš o všem přemýšlet. Nikdo ti neříká, co máš dělat, jak se máš chovat, co říkat… Rozumíš jak to myslím?"
Přikývla jsem, načež jsem konečně odtrhla pohled od těch hrozných výšin. "Ale stejně nepochopím, proč sis nevylezl na nějakou, na kterou je přístup. Třena na támhletu," ukázala jsem na nedaleký mrakodrap.
Zeširoka se na mě usmál. "Vždycky děláš to, co je dovolené? To, co dělají všichni? Ne každá budova je dokonalá, miluji architekturu a řeknu ti, že dokonalá budova byla právě tam."
"Odkud přesně jsi?" odtušila jsem, že by se mohl rozpovídat o architektuře v jeho zemi.
"Anglie!" vyhrknul. Zaraženě jsem si jej prohlížela. To je na svoji zemi tak hrdý? "Londýn," pokračoval. "Žiju tam a úplně to miluju, i když je Amerika taky krásná." Pak se odmlčel. Hlava nechápala, proč Nody najednou tak vyhrkl. Jako by lhal. Ale co by z toho měl? Peníze? Zábavu? Ne, lháři vypadají jinak. Prohrábla jsem si vlasy, abych získala minutku na přemýšlení. Nakonec jsem to nechala být. "Tak to je super, mám tam nějaké příbuzné. Přímo v Londýně. Mám raději Ameriku, možná to zní namyšleně, ale mám tu svého Rolanda, co mi právě nejspíš cupuje koberec, otce, matku, která mi neustále někoho dohazuje," odfrkla jsem si. "To je samé: Kim, co si to oblékáš? Kim, co to jíš? Kim, najdi si chlapa," zastavila jsem se naproti němu. "Ty si neumíš představit, jak je to pro dospělého člověka ponižující! Žiju sama, stojím na vlastních nohách, a když zavolám domů, stejně se vždycky akorát pohádáme. Nezajímá ji, jak se mám, ale s kým spím!" rozhodila jsem vztekle rukama, až jsem jej málem praštila do obličeje. Raději mírně popošel dozadu, nespouštějíc ze mě oči. "Nemám ráda nálepky kariéristek, ale je mi dvacet a chci něčeho dosáhnout, než budu mít manžela a děti. Přece nebudu nezajištěná. Navíc to co dělám je běh na dlouhou trať. Nikdo se nestane spisovatelem ze dne na den. A už vůbec ne ženská. Všiml sis, jak je nespravedlivá společnost v tomhle ohledu? Vyjmenuj mi pět spisovatelek a máš u mě večeři," koukla jsem na něj zostra. "Ani já jich tolik vyjmenovat nedokážu. Rowlingová, co napsala Harryho Pottera, Simone de Beauvoir, co je feministka a Mayerová, co píše slátaniny!" zavrčela jsem. Koukla jsem se na něj.
"Proč se tvůj kocour jmenuje Roland?"
"Co?" pozvedla jsem obočí v tázavé grimase. "On je ve skutečnosti Roland Deschain."
"Ony se dávají kočkám i příjmení?"zeptal se dokonale zmatený.
Zasmála jsem se. "To je jen moje specialita. Je pojmenován po pistolníkovi z jednoho románu od Stephena Kinga. Ta kniha je nazvána Temná věž."
"To je ten tvůj knižní idol, že?"
"Jak jsi to poznal?" nadhodila jsem ironicky. "On je bůh. Je to mohla. Je to genius. Vymyslel něco naprosto nového. Píše o úplně obyčejných lidech, co se dostali do neuvěřitelných situacích. Líbí se mi to. Narodil se v roce 1947 v Maine, kde strávil taky většinu života a kam často zasazuje svoje příběhy. Začal psát, když mu bylo dvanáct let, byl podobný knihomol jako já. Studoval univerzitu v Oronu. Angličtinu a tvůrčí psaní se zaměřením na učitelství,"povzdechla jsem si. "Tam taky potkal svoji ženu. Nemohl najít práci učitele a tak dělal v prádelně, to ho dost poznamenalo, musela to být docela hrůza. Přispíval do nějakých pánských časopisů, docela živořil. Carrie, jeho první román, vyhodil po pár stranách do koše, ale našla jej jeho žena a donutila ho, aby ho dopsal. Stalo se to bestsellerem. Teď žije Bangoru, na zimu jezdí za dětmi na Floridu…" přednášela jsem neúnavně. "Promiň, nechala jsem se unést. Dala bych cokoli za to, smět si s ním jen podat ruku," sklopila jsem oči. "Je hustej, osm let byl na kokainu, chlastal jak duha, cigarety pálil jednu za druhou. Některý knížky psal tak zfetovanej, že ani neví, že je napsal. Takhle bych dopadnout nechtěla."
Odmlčela jsem se. Změřila jsem si Nodyho od hlavy k patě, s hlavou nakloněnou ke straně. "Ty máš rád W.S., že?"
Všimla jsem si, že nechytá a tak jsem byla nucena vysvětlit mu význam zkratky, značně pobaveným tónem. "William Shakespeare. Romeo a Julie? Hamlet? Zkrocení zlé ženy?"
Hned horečně přikyvoval. "Mám rád i Homéra, mám hodně jeho děl doma."
Octli jsme se před restaurací Luiso Glabchi. Z reproduktoru nad vchodem se linula italská hudba, skrz prosklené okno byly vidět zaplněné stoly. Nody otevřel dveře, galantně a nechal mě vejít jako první.

Jak jsem potkala podivína

12. června 2012 v 18:06 | Karin
Otevřela jsem dveře od auta a sedla si za volant. Snaha působit sebejistě a nad věcí ze mě v tu chvíli vyprchala. Mrštila jsem tašku přes rameno na zadní sedadlo, zatímco jsem hlasitě zaklela několik slov nevhodných k opakování. Složka s prvním konceptem sbírky povídek se vysypala na podlahu, nechala jsem to tak. Nechápu, proč to nechtěli, ale jestli to takhle půjde dál, brzy se dostanu do jistých existenčních problémů. Svého tatínka už o peníze prosit nebudu, na to mám svoji hrdost. Vložila jsem klíček do zapalování, otočila jím, zařadila zpátečku a vycouvala z parkoviště před budovou jednoho z mnoha nakladatelství nedaleko New Yorku.
Zapnula jsem si rádio, ze kterého se během okamžiku ozvala jakási rocková pecka z doby, kdy jsem ještě nebyla na světě, dopolední slunce mi zasvítilo do očí. V kapse zavibroval mobil. Okamžitě jsem si vzpomněla na slib, který jsem dala matce, že jí zavolám, jak jsem v nakladatelství dopadla. Nebylo se čím chlubit, raději jí napíšu e-mail, jakmile dorazím do svého útulného newyorského bytečku, ale nejprve se stavím na pořádný kopec zmrzliny se šlehačkou, polevou, oříšky. V břiše mi zakručelo, možná jako výčitka za vynechanou snídani. Zastavila jsem u semaforu a znovu si přehrála to, co se stalo. Seděl tam již od pohledu namyšlený muž po středním věku, v obleku s nemožně zelenou kravatou, ruce složené na vypouklém břiše. Změřil si mě pohledem, natáhla jsem k němu ruku, kterou dost neochotně stiskl a ukázal na prázdnou židli na druhém konci stolu. Přestože jsem měla domluvenou schůzku čtrnáct dní předem, suše mi oznámil, že má na mě maximálně deset minut. Připálil si cigaretu a já sledovala, jak ji vkládá mezi rozpraskané rty a brunátné tváře se mu rosí potem. Náfuka až do morku kostí.
"Nuže, slečno povezte mi, proč bychom měli vydat vaši knihu? Nechci se vás dotknout, ale nejste známá osobnost, co jsem tak slyšel, vaše vyjadřování by potřebovalo notně vybrousit. Naše nakladatelství si na trhu za ty roky vydobylo velmi dobrou pozici a …."
Z přemýšlení mě vytrhl zvuk klaksonu modrého Nissanu stojícího za mnou, v němž čerstvý čtyřicátník gestikuloval, klepajíc si na čelo mezi jednotlivými rozmachy. "Vždyť už jedu," zavrčela jsem protáčejíc oči v sloup. To je zase den. Může se mít vůbec někdo hůř než já? Bylo jasné, že mě ten snobský vydavatel zařadil do škatulky magorů, jen co jsem mu podala ruku s černě nalakovanými nehty. Slíbil, že se ozvou, jakmile rukopis projde prvním čtením a schválí ho rada. Lhal. Oči měl sklopené na buclaté prsty na rukou, s nehty zažloutlými od tabáku, pohrával si se zapalovačem. Nalhávala jsem si, že mi to nevadí.
Minula jsem několik koloniálů s omšelými cedulemi, autoopravnu, butiků s oblečením a vyjela z městečka. Přede mnou se táhla rovná silnice lemovaná křovisky bránícími zvěři nechat se srazit. Ujela jsem asi dva kilometry, když jsem si všimla po krajnici jdoucího muže, pokoušejícího se stopovat těch pár aut co jelo kolem. Stál tam, v tmavých kalhotách, modré mikině s kapucí na hlavě, palcem zdviženým vzhůru. Normálně mají stopaři s sebou pořádný batoh narvaný věcmi, ale jemu u nohou ležela jen jakási napodobenina ruksaku. Matka mi vždycky říkala, že nemám zastavovat stopařům. Je to nebezpečné, nikdy nevíš, co je to zač. Chceš skončit někde v příkopě okradená a mrtvá? Zastavila jsem. Nevím proč. Možná proto, že měl na nohou kecky, nebo prostě pro to, že mohl mít horší den než já. Kývla jsem na něj, ať si nastoupí. Potřeboval svést jen do města. Tvář, skrytá pod kapucí, se usmála.
"Ahoj potřebuješ svést?" otevřela jsem okénko. Naklonil se ke dveřím.
"Jo potřeboval bych svést do města, tak nějak jsem zabloudil a nevím kudy zpět." Vypadal, že je přibližně starý jako já a pořád se usmíval. "Tak si nastup, právě mám cestu do města a společník se mi hodí."
Sledovala jsem, jak se souká do auta "Já jsem Kim,". Pohotově ke mně natáhnul ruku. "Teší mě, já jsem Noody Esop." Potutelně se usmál, když si všiml překvapeného výrazu, který jsem nahodila.
"Neobvyklé jméno. Nody Esop," zopakovala jsem s lehkými potížemi. "To je latinské, nebo tak něco?"
Zavrtěl hlavou. "No nejsem z Ameriky, pocházím z Evropy, proto to neobvyklé jméno." Chvíli krčil rameny, jakoby se za něco omlouval. Zato mně se toto téma zamlouvalo. "Do Evropy bych se někdy chtěla podívat, ráda bych navštívila Itálii nebo Francii, ale třeba i Řecko," snila jsem při řízení.
Evidentně se snažil být příjemný, jak jen to šlo. "Určitě se tam jednou podíváš. Já jsem vždy snil, že se podívám do Ameriky a jsem tu."
Chvíli jsme jeli mlčky. Tu a tam jsem si ho změřila pohledem, jestli nehodlá vytáhnout nůž, ale vypadal docela bezbranně. Odehnala jsem paranoidní myšlenky nasazené mi do hlavy. "Amerika je země zábavy, myslím, že se ti tu bude líbit, když si odmyslíš protivné lidi na ulicích a podaří se ti najít dobrou práci."
"No zábavu si užiju, ale asi ne takovou, jakou si myslíš, že vyhledávám. Znám se moc dobře a je mi jasné, že stejně místo diskotéky skončím v knihkupectví a místo kina upřednostňuji divadlo. Jsem prostě klasik."
Začala jsem se smát. "Prostě klasik?" Opakovala jsem nevěřícně. "Jen jestli, ty Prostěklasiku, trochu nekecáš? Nevím, většinou mám docela odhad na lidi a ty se mi nezdáš jako člověk, co by si před spaním pročítal Viona."
" No Viona přímo ne, ale mám rád Shakespeara. A jaké máš ty zájmy? Co vlastně děláš?" Uchopila jsem pevněji volant a hleděla přímo před sebe. "Já jsem asi něco jako spisovatelka, teda začínající spisovatelka. Píšu romány, povídky, ale momentálně se mi moc nevede a tak se stěhuju do města, abych načerpala nějakou múzu," drmolila jsem překotně. Sáhnul si do kapsy pro mobil a na okamžik jsem čekala, že bude chtít moje číslo. Možná proto, že se mu líbím, nebo proto, aby mi sehnal odbornou pomoc. On ho ale zase zastrčil do kapsy a pozoroval, jak najíždíme na most. " Jo ty múzy, když je člověk potřebuje, tak nejsou k mání."
Zasmála jsem se. "No o tom něco vím. Ale mít ve dvaceti tvůrčí krizi je docela na houby," pokrčila jsem rameny. Přejeli jsme most, zastavila jsem mu na odpočívadle, na které mi ukázal.
"Byla bych tě svezla i dál."
"Ne, to je v pořádku, mám to už jen kousíček a dojdu to. Moc rád jsem tě poznal," natáhl znovu ke mně ruku dlaní nahoru. Stiskla jsem mu dlaň a nevím, proč jsem to udělala, ale na papírek jsem mu napsala svoje telefonní číslo a adresu.
Nastartovala jsem, bez ohlížení se rozjela k bytu nedaleko Central parku. Před domem jsem zaparkovala červené autíčko, dvakrát zkontrolovala, jestli je zamčené, načež jsem se vydala vstříc špinavým ulicím velkoměsta. Kavárna stála hned o dva bloky dál, s tmavě zelenou stříškou a nápisem: U Garryho. Uvnitř to vonělo po kávě a vanilkovém cukru, kolem byly rozestavěné kulaté stolky z tmavého dřeva s nabídkou občerstvení, za dlouhým pultem s mrazáky se zákusky po obou stranách, obsluhoval štíhlý kluk s poďobaným čelem, malou holčičku ve fialových šatečkách. Za ním vzorně postávala řada kávovarů. Bylo tam příjemně útulno. Oranžové stěny zdobily fotografie slavných osobností, které sem zabloudily. Přišla na mě mlsná, tak jsem si nechala s sebou zabalit laté a do ruky vzala točenou jahodovou zmrzlinu. Veškerý splín jsem nechala někde za sebou, po cestě domů jsem si pískala. Míjela jsem stovky tváří, nezajímajíc se o nic. Žebrákovi na rohu jsem hodila pár drobných, co jsem našla v kapse. Starý známý, taky o něm jednou napíšu. Vystoupala jsem pár schodků a vklouzla do domu. Panoval tam podivný klid, to mi nevadilo, alespoň budu mít dobré podmínky k práci. Pode mnou bydlela svobodná matka s bandou předškolních dětí, které se celé hodiny bavily tím, že házely míč do zdi, nebo nahlas sledovali pohádky hrajíc si na indiány. Díky bohu je domů vodila až kolem třetí odpoledne, to znamená čtyři hodiny k dobru.
"Ahoj Rolande, jsem doma," zvolala jsem, jen co se za mnou zabouchly dveře. Odložila jsem klíče do keramické misky stojící na komodě v miniaturní předsíni akorát stvořené na odložení dvou kabátů a páru bot. Rozhlédla jsem se po malém bytečku, moderně zařízeném, se stěnami vymalovanými povětšinou značně abstraktně. Dala jsem se doleva, kde se nacházela kuchyně s červenou linkou, troubou a lednicí. Papírový pytlík s kávou přistál na skleněném stole obklopeném těmi hrozně moderními židlemi, které sice vypadají naprosto božsky, ale sedět se na nich nedá. Tu se mi cosi otřelo o lýtko, zamňoukajíc na pozdrav. Můj mourovatý kocourek. Sehnula jsem se, vzala kotě do náruče a políbila jej na čelíčko. "No copak maličký? Jakpak jsme se měli? Panička nemá dneska moc dobrý den, vidím to, že si večer pustím nějaký nechutně romantický film a budem se u toho cpát těstovinami s kuřecím masem. Jste pro, mladý pane?"
Kocour mňoukl, jako by rozuměl a zavrtěl se v náruči. Položila jsem jej na podlahu, pak mu naplnila misku a pozorovala, jak hltá super drahé granule. Mezitím jsem se natáhla po záznamníku, kterému červeně blikala kontrolka. Píplo to, načež se z reproduktorku ozval hlas mé drahé matky. Nabádala mě, abych ji zavolala hned, jakmile dorazím domů. Žádné další vzkazy. Svlékla jsem si propocenou košili, rovnou ji hodila do prádelního koše v koupelně a prošla do ložnice. Místnosti vévodila postel s bílými nebesy, oknem sem proudilo příjemné světlo. Vedle ní trůnil noční stolek s rodinou fotografií a budíkem ve tvaru květiny. Nad tím byly do stěny našroubované dvě police přetékající knihami seřazenými podle abecedy. Celou jednu stranu tvořila vestavěná skříň se zrcadlem, jejíž jedna polovina byla přímo nacpaná botami, jak to bývá v typických filmech o osamělých newyorčankách, které vyplňují volný čas nakupováním. Až na to, že jehlové podpatky nebyly nic pro začínající spisovatelky, tudíž se tam vedle sebe tísnily plátěné tenisky ve všech barvách duhy a několik sandálů na léto. Otevřela jsem druhou polovinu skříně, navlékla na sebe pohodlné kraťasy a svůj "spisovatelský" svetr, který vypadal, jako by pamatoval ještě třicetiletou válku. Vytahaný byl tak, že bych k sobě mohla vzít ještě další dva nájemníky, barva vzdáleně připomínala původní modrou, trčely z něj provazce uvolněné vlny. Ale milovala jsem ho. Matka se pokusila mi ho už asi třikrát vyhodit, pronášejíc tu svou památnou větu: "V takovém svetru si v životě nemůžeš najít normálního chlapa!"
Vrátila jsem se do kuchyně, přešla obývací pokoj k nevelkému výklenku ve stěně, kde se nacházelo okno a bytelný psací stůl obklopen knihovničkami. Na stole panoval chaos, můj notebook nebyl pod záplavou papírů s poznámkami ani vidět. Na okraji ležely rozložené noviny s červeně zakroužkovanými nabídkami práce, několik otevřených slovníků, pravidel pravopisu, bloky popsané mým nepříliš vzhledným rukopisem a obyčejné červené tužky. V tomto směru se řadím k těm zastaralým autorům, co si všechno nejdřív musejí napsat rukou, stokrát seškrtat a pak až přepsat do počítače. A všude byly žluté lístečky. Na stěnách, šuplících, počítači. Popsané postavami, událostmi, o kterých budu psát. Jenže v takovém chaosu se pracovat nedá. K uklízení jsem si pustila rádio, protože pak čas rychleji plyne, tu a tam jsem si i zazpívala. Se zkulturňováním prostředí jsem skončila až za hodinu. V břiše mi kručelo hlady, ale v lednici byly jen dvě láhve vína, plátkový sýr, jogurt, mléko a tuba kečupu. Pokrčila jsem zničeně rameny.
"Vypadá to, že budeme muset jít nakoupit. Nemáme co papkat, umřít hlady se nám nechce," pronesla jsem, hladíc kocourka po kožichu. Než jsem se vrátila z nákupu, bylo půl páté. Neochotně jsem vzala telefon, vytočila číslo domů a pověděla rodičům o neúspěchu v nakladatelství.
"To nevadí, podíváš se jinam. Ten muž byl evidentní pitomec, co by nepoznal talent, ani kdyby ho praštil do obličeje," chlácholili mě. "Co tvé plány na večer? Limit jsi splnila?"
Limit byl pět set slov za den, to nás naučili na kurzu tvůrčího psaní. Základem dobrého psaní je, abyste hodně četli a ještě víc psali, každý den. Něco podobného praktikuje i můj spisovatelský vzor- Stephen King. Narovinu, občas to skončí tak, že hodiny civíte na prázdnou stránku, pak hlavou bijete do zdi a nakonec z vás vyleze takový paskvil, že to druhý den stejně všechno poškrtáte, ale důležité je vytrvat.
"Myslím, že budu plnit svůj limit, ještě jsem se k tomu nedostala, byla jsem na nákupu. Pak si s Rolandem uděláme večeři, pustíme si film, otevřu si vínko."
"Já si myslím, že by sis měla někam vyrazit! Konečně poznat nějaké lidi, najít si přátele. Jsi hezká holka, Kim, tak toho využij. Nemůžeš celé dny sedět doma ve vytahaném svetru s kočkou a nalívat se vínem. Myslím, že poslední dobou piješ trochu moc."
"Dobře, někam si v týdnu vyrazím."
"Znám tě moc dobře na to, aby mi nebylo jasné, že stejně nakonec skončíš v místní knihovně. Kim, slib mi, že se dnes půjdeš někam bavit. Je to pro tvoje dobro. Musíš někoho konečně potkat."
"Slibuju," zavrčela jsem skrz sevřené rty, spěšně se loučíc. Vykonala jsem svůj klasický rituál před psaním, takže jsem si zase navlékla vytahaný svetr, uvařila si hrnek zeleného čaje, pak usedla za stůl. Mlčky jsem hleděla na prázdnou stránku v notesu, napsala větu, dvě, pak je škrtla a znovu. Najednou se rozdrnčel telefon. Vztekle jsem vykřikla, mrštila blokem o stůl, zhluboka se nadechla. Znovu zadrnčení. Zvedla jsem sluchátko.
"Prosím?!"
Chvilku bylo na druhém konci ticho, bojovala jsem s nutkáním to položit a vrátit se k práci, když se ozval nejistý hlas. "Ahoj Kim, tady Nody Esop. Dneska jsi mě vezla do města. Víš, ten stopař."
 
 

Reklama