Září 2018

Tady kočky dávaj dobrou noc

24. září 2018 v 20:21 | Karin |  Máma na plný úvazek
Je to devět měsíců, co jsme opustili Brno a přestěhovali se na Vysočinu, do města s necelými pěti tisíci obyvateli. Utekli jsme od davů, věčně zacpaných silnic a přeplněných obchoďáků. Ale vzdálili jsme se i od přátel a rodiny. Sami jsme zůstali jen na chvíli. Pro mě, která žila v Brně celý život, je pověstná laskavost lidí z Vysočiny hotovým zázrakem. Jsem zvyklá na život v anonymitě davu. Tady se ale zná každý s každým. Brzy jsem už zdravila prodavačky z cukrárny (jo, žijeme si tu v cukrovém rauši), drogerie, zverimexu... Ostatně tady se zdraví každý s každým, ať už cizák, nebo příbuzný. A když už vás někdo pozdraví a začne nakukovat do kočárku, logicky se dáte do řeči. A tak už vím, které paní měnili kyčelní kloub, která má kolik dětí a psů. A samozřejmě někteří ví o nás pomalu víc, než my sami. Stačí říct, že jsme ti noví ze zámku a hned každý ví, ve kterém bytě bydlíme a po kom.
Už na jaře, když tu bylo pálení čarodějnic, jsem si všimla, jak se tu lidé rádi potkávají. Když už se tu něco děje, sejdou se snad opravdu všichni. Jindy je to tu o víkendu jako po apokalypse.
Inu, sami jsme nezůstali. Brzy se ukázala laskavost sousedů a už jsme si přes chodbu vyměňovali dobroty i s recepty (moc milá byla moje sousedka, která nám napekla buchtu, když jsme instalovali kuchyni), zvali nás na chaty, radili nám, kam na houby a kde mají nejlepší maso. My jim na oplátku půjčovali mouku, krmili na zahradě morčata zbytky z kuchyně a dokonce i zachraňovali děti.
Máme velkou společnou zahradu ve vnitrobloku, která se každé slunečné odpoledne mění v miniškolku s dětmi od 15 do 2 let (teď už je tam i naše novorozená posila Amča). A když se někdo rozhodne grilovat, pozvou se k ohni všichni. Něco takového z Brna vůbec neznám, ač jsme vždycky žili na jeho okraji. Fungujeme jako komunita a je to moc příjemné. Jsem vděčná za každé milé slovo, které tu pro nás mají. Naše děti jsou tu šťastné (obzvlášť když běhají po zahradě v divoké smečce).
Pro naši malou zooložku je to tu ráj. Ve městě pod krásným barokním mostem teče řeka Oslava plná ryb a samozřejmě kachen, kterým chodíme házet rohlíky (v dobré víře jsem si studovala, čím se mají kachny krmit, ale když jsem jim házela nadrobno nakrájenou zeleninu, vysmály se mi). Pak jsme tu v jenom vchodě našli shromaždiště toulavých koček, které tam místní krmí. Inu, zapojili jsme se a teď máme na nákupním seznamu i granule pro kočky, ač žádnou nemáme. Nad námi je minifarma se spoustou zvířat, další kozy a ovce mají výběh u šroťáku a ještě o kousek dál jeden nadšenec chová chlupaté krávy a obrovské kozy. Sousedi nad námi mají na zahradě v králikárně dvě morčata a králíčka, takže ti dostávají odřezky zeleniny a ovoce. Navíc jsme tu v těsném kontaktu s přírodou, takže jsme v zámeckém parku potkali ježka, slepýše, veverky, žáby u kašny...
Miluju to tu, když jdu na houby, mám les hned za rohem. A když kouknu z okna, na ořešáku se nám tu prohánějí veverky. Žasnu.
Cesta k zero waste je tu snadnější, než ve velkoměstě (kupodivu). Bioodpad putuje morčatům nebo do kompostu, jezdí sem auťák s farmářskými jogurty ve skle, máme tu mlékomat a v zelenině jsem dokonce za ten látkový pytlík dostala banány zadarmo. Odřezky z masa putují vděčným kočkám. Ty nám tu dávají dobrou noc, protože jim nosíme večeře.
Tady. Na konci světa. V ráji.

Budu ráda za každý komentář :)

Ve stínech za zrcadlem (aneb O životě s psychózou)

23. září 2018 v 16:46 | Karin |  Čtenářský deník
Od nových sousedů se mi dostala do rukou zajímavá kniha - zpověď psychicky nemocného člověka.
Markéta byla do devatenácti let zdravá žena s talentem na jazyky a výbornými organizačními schopnostmi. Během pracovního pobytu v zahraničí zkolabovala a dostala se až na uzavřené oddělení v psychiatrické léčebně. Nevyhnula se jí svěrací kazajka, elektrošoky ani léčba silnými medikamenty. Na propuštění si počkala půl roku a stále neměla vyhráno. Schizofrenie není léčitelná a přibližně každé dva až tři roky musela být Markéta opětovně hospitalizována. S tím souviselo i zpřetrhání vztahů s přáteli, kolegy, ztráta zaměstnání... Vždycky musela začít od nuly. Nemoc má samozřejmě negativní dopad i na její rodinu.

Ve stínech za zrcadlem působí jako deníček, jistá forma autoterapie. Kniha je rozdělena na 21 kapitol, které jsou členěny na krátké podkapitoly zaměřené na určité téma. Větší celky textu jsou prokládány autorskými básněmi. Při psaní si Markéta jednak sama ujasňuje své pocity, reakce a snaží se smířit s minulostí a čtenáři objasnit úskalí nemoci. Děsivě působí líčení pobytů v nemocnici - neochota zdravotních sester, chybějící lékaři, nucené režimy nerespektující potřeby pacientů, nedostatek soukromí na pokojích. Ve 21. století se zdá nemožné, že jsou psychicky nemocní lidé ponecháváni napospas svým bludům připoutání k lůžku; že jim není dovoleno přes den spát; že si nemají jak zavolat na pomoc zdravotní sestru...
Nejhorší a možná až neuvěřitelné bylo, že se pokoje přes den stejně zamykaly. Pacienti byli odkázáni na společný pobyt v jedné společenské místnosti. Většinou užívali velké dávky tlumících léků, chtělo se jim proto pochopitelně velmi spát. Ale neměli možnost. Různě polehávali a posedávali po místnosti, většinou na zemi..."

Můj názor: k sepsání Ve stínech za zrcadlem bylo předně zapotřebí hodně odvahy. Napsat otevřeně o problematickém vztahu s matkou (která knihu jistě četla), o vlastních chybách, neúspěších, bolesti a ponížení, za tím je hodně síly. Jedním z poselství knihy může být i to, že psychicky nemocný člověk může normálně pracovat, přátelit se, milovat. Nemusí být celý život zamčený pod zámkem. Kniha přispívá k porozumění světu nemocných. Zpočátku mi dělal problém lehký styl psaní působící místy až jako školní slohová práce, ale na druhou stranu nejde o beletrii. Nakonec jsem byla za odlehčenou formu ráda, protože jsem knížku přečetla za tři odpoledne. Kniha je o opakovaných ztrátách jistot (bydlení, práce, přátelé). Zůstává rodina a vědomí, že po remisi přijde dřív nebo později ataka. A já přeji Markétě, aby byla její šťastná období co nejdelší.

A protože mi byla kniha věnována, ráda ji pošlu dál a tím rozšířím povědomí o životě se schizofrenií dál. Takže pokud někdo dočetl až sem a má zájem o jeden výtisk s trochu oslíma ušima a silným příběhem, nechť mi tu zanechá komentář, že po výtisku touží a připojí i kontakt na svou maličkost. Knihu mu zašlu (ať žije minimalismus a zero waste).

Markéta Bednářová, Libuše Horká: Ve stínech za zrcadlem aneb O životě s psychózou. Triton, 2013.

AC/DC: Ať žije rock!

17. září 2018 v 21:26 | Karin |  Čtenářský deník
Je to vůbec poprvé, co recenzuji hudební biografii nějaké kapely. Když se mi do ruky dostala kniha AC/DC: Ať žije rock, od amerického hudebního publicisty Paula Elliota, byly moje obavy, že se do knihy nezačtu, okamžitě rozptýleny.
Už od pohledu jde o graficky vymazlenou biografii plnou fotografií z koncertů, profi focení i ze zákulisí, které doplňují palcově vysázené titulky a především citáty členů kapely a dalších významných osobností pohybujících se v hudebním průmyslu. Dvě stovky fotek vyváženě doplňuje text.

AC/DC je bezesporu nejvlivnější rocková kapela všech dob. Pecky jako Highway To Hell, Hells Bells, Shoot To Thrill, T.N.T. nebo třeba Back In Black zná každý. Dosud jsem se o kapelu zajímala čistě po hudební stránce, takže kniha pro mě byla přínosem. Paul Elliott mapuje historii AC/DC od jejich vzniku v roce 1973 v australském Sydney bratry Youngovými, až po smrt Malcomla Younga loni v listopadu. Možná to bude znít jako klišé, ale kniha je čtivá v tom nejlepším slova smyslu. To, že je autor hudební publicista je znát.
"Album bylo skutečně nabité, se čtyřmi skvělými peckami, z nichž vyčnívá Thunderstruck, megahit a nejlepší věc od dob For Those About To Rock. Její úvod se skandovaným sloganem podobný tomu ze starší klasiky T.N.T. a zpěv Briana Johnsona, který, dle slov Anguse zněl, jako kdyby mu náklaďák přejel nohu, byl zárukou úspěchu... I když má úvodní skladba alba nezvykle hutný spodek, temnou sílu a zlověstné vibrace, zbytek alba jsou rutinní věci..."

Dozvíte se, kdo psal texty nejznámějších písní, kde vznikaly i co vlastně znamenají (co si budeme povídat, sex, drogy, rock a ženské inspirují AC/DC už pětačtyřicet let a občas to jsou pěkné prasečiny, jak poznamenal Brian.). Nechybí ani zhodnocení dalších dobových recenzí na právě vydaná alba, drby a povídačky ze zákulisí i citlivé zpovědi o smrti Bona, jejich prvního zpěváka.

AC/DC: Ať žije rock! je přesně taková, jaká má hudební biografie být - oslavná, inspirující, nabitá. Při čtení jsem si pouštěla alba, o kterých zrovna byla řeč a nad trefnými poznámkami členů kapely jsem se smála nahlas. Konečně jsem se dozvěděla, odkud se vzal název kapely a proč tam ten kytarista ve školní uniformě tak šíleně poskakuje. A pokud se do ní začtete taky, dozvíte se třeba i kde byl nahrán zvuk kostelního zvonu k úvodu Hells Bells nebo při které písni si Angus Young (ten šílenec v uniformě) sundává na koncertech kahoty a ukazuje zadek! AC/DC nikdy nebyli nafoukaní, nikdy se nezpronevěřili rocku a nepodřídili se tlaku zvenčí. Stali se inspirací pro desítky, stovky vznikajících kapel a psali dějiny hudby. Jsou divocí, nezkrotní a sví. Musíte je milovat! A po přečtení téhle knihy budete nejspíš pár dní krapet T.N.T. (špinaví, sprostí a necudní). Takže do toho!

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Omega. Knihu zakoupíte s dobrou slevou u Dobrovského.

Paul Elliott: AC/DC: Ať žije rock. Omega. 2018.

Mystery boox pro knihomoly

4. září 2018 v 8:59 | Karin |  Máma na plný úvazek
Na facebooku na mě vyskočilo okno s odkazem na knihomilove.cz, kde nabízejí Mystery booxy pro knihomoly. Tajemnou krabici, ve které objevíte knihu jako překvapení. Takže budete číst něco naprosto náhodně vybraného.
Co mě na tom zaujalo je, že si můžete objednat knihy antikvariátní (tedy doslova za pár korun a navíc jim dáte další šanci. Zero waste teď frčí!) nebo nové. Zaplatit si můžete i předplatné a dostanete jednu knihu každý měsíc.
Ocenila bych ale, aby si předplatitel mohl zvolit alespoň literární žánr, o který má zájem.
Inu, mrkněte se sami.


I am Paul Walker

2. září 2018 v 19:06 | Karin |  Videa s Paulem
Dokument mapující život herce Paula Walkera, který zemřel při tragické nehodě 30. listopadu 2013 už je ke stažení i u nás. Dokoukala jsem a jsem dojata. Je to krásná pocta. Ve filmu o něm mluví jeho nejbližší rodina a přátelé a mluví o něm jako o člověku, nikoli jako o herecké hvězdě.
Dílo mapuje celý jeho život od dětství a z velké části ho tvoří domácí videa Walkerových. Můžete ho tedy vidět jako batole i stydlivého teenagera. Osobně mě překvapilo, že se stal hercem spíš z donucení (ze strany matky a později kvůli dluhům). Walker byl člověk s velkým srdcem, laskavý, usměvavý a všem nápomocný. Inu, podívejte se sami a zavzpomínejte.


Shlížím k čisté duši

1. září 2018 v 20:35 | Karin |  Máma na plný úvazek
Život a společenské konvence nás naučili vzhlížet, obdivovat. Obdivovali jsme své rodiče, (občas) učitele a v pubertě pak všemožné herce, zpěváky, tanečníky, automobilové závodníky, záchranáře, superhrdiny... Podle momentální posedlosti se měnila výzdoba školní skříňky i tapetování pokoje. Jednou jsem měla pokoj v plážovém stylu a za pár měsíců celou zeď polepenou plakáty emo kapel z Bravíčka.
A pak jsem najednou musela dospět (promiň Malý princi). Moje záliby šly stranou. Vlastně většina mého já se musela kamsi stáhnout, zatímco mi pod srdcem rostl život. Najednou se středobodem světa vesmíru stal maličký ukříčený človíček, z něhož je teď naše dvouletá čistá duše, ke které shlížím.

Říká se, že děti jsou odrazem svých rodičů, a přesto mám pocit, že ONA je mnohem lepší, než já. Jako prvorozená to bude mít celý život těžší - je takový pokusný králíček, na kterém budeme testovat své rodičovské dovednosti a metody (ve chvíli, kdy jí přestaneme všechno odpouštět jen proto, že se na nás hezky usměje... jo, má nás omotané kolem prstu).
Začala jsem psát tento článek v noci 1. září, den před jejími druhými narozeninami. Musím vám říct, že můj obdiv k ní nemá hranic. Za rok se z ní stala osobnost. Obstojně mluví, chodí, běhá, plave, jezdí... Rozumově udělala obrovský pokrok. Už se učí první říkanky, barvy, počítání (tří, šést...), umí pojmenovat snad všechna zvířata, kreslí kroužky, miluje pohádky, tleská si a už pozná, kdy je vtipná. Za ten rok se toho pro ni hodně změnilo - přestěhovali jsme se do úplně jiného města, babičku si teď půjčuje na víkendy a hlavně jsme najednou čtyři. A tehdy mi došlo, jak úžasná ta naše holka je. Zatím se nám vyhýbá žárlení i záchvaty vzteku. Poslouchá, chodí za ruku a má nekonečnou TRPĚLIVOST. Vždyť ona mě i přijde pohladit, když má pocit, že maminka už nemůže. Je jako anděl se třinácti zoubky :-) . Když miminko pláče, zavolá: mami, mimi. Hladí sestřičku po hlavičce, ukazuje jí hračky (Ami, heje), podává dudlík, pomáhá koupat...
Mateřská láska prostě nezná hranic.