Leden 2018

Jak jsme pekly buchty

25. ledna 2018 v 22:20 | Karin |  Máma na plný úvazek
Rozhodla jsem se, že mé drahé dítko už je dost velké na to, abych ho začala zapojovat do každodenních činností (má 16 měsíců).
Dnes jsme se rozhodli péct kynuté buchty s mákem a povidly. Jelikož jsem hrdou majitelkou domácí pekárny, je to vlastně úplná hračka. Tak jsem vytáhla váhu, suroviny, vyhrnula dcerušce rukávy...
První problém nastal záhy, když mi malá přepínala vesele na váze mezi gramy, mililitry a ještě čímsi, zatímco jsem se
snažila zvážit mouku (na druhou stranu: ani jsem nevěděla, že to ta malá mrška umí... myslím váhu, né dítě). Pak jí přišlo bezva, brát mouku do hrstí a házet ji na podlahu. Neztrácela jsem trpělivost. Vážily jsme cukr, máslo, mlíko (protože to ta váha umí). A vlastně to bylo pro ni přínosné, protože jakýmsi zázrakem mně zrovna vnímala, a tak jsem jí ukázala, že mlíčko a máslo dávají kravičky, protože jsou celé usměvavé na krabici a obalu od másla...A pak se samozřejmě všechno muselo ručně zamýchat :)

Těsto nakynulo, pekárna zapípala.
Myslela jsem si, že ji bude bavit patlat těsto do kuliček, ale raději patlala povidla a natírala vajíčkem buchty... no to, že bylo vajíčko na židli, pod stolem, mouka snad i na stropě a povidla za ušima, netřeba mluvit :-)

Postup: Buchty dej do trouby, dítě do vany, stůl umej, židle vyhoď :-D, otevři si víno... :-D ne, za pár minut bylo uklizeno. Dokonce mi treperenda pomohla i umýt smetáček a lopatku od mouky.
♥ ♥ ♥ ♥

Ruku na srdce

24. ledna 2018 v 19:55 | Karin |  Máma na plný úvazek
Ruku na srdce
položíš mi, když spíš
a vlásky ti voní heřmánkem.

A ze spaní
"mami"
zašeptáš skrz zavřená víčka.
Skrze sen.

K ránu v polospánku
brášku skrz bříško poladíš
jako byste se už teď znali.
Čiperkové malí.

Krásná, čistá stvoření...

Sedmé dítě opředeno tajemstvím

18. ledna 2018 v 12:45 | Karin |  Čtenářský deník
Skvělý námět, který se utopil v záplavě zbytečných slov.

Měla jsem velké očekávání, anotace slibovala skvělý čtenářský zážitek, napínavé čtení. Téma dětí ze sirotčince, které mají tajemství, mě nadchlo asi jako každého, kdo před pár lety zhltl Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti na jeden zátah. Navíc kniha severského autora, kteří jsou teď v kurzu! A čert vem nějaké politické machinace, to už nějak přelousknu...

Kniha je rámcově uzavřena, a i když se nehodí zmiňovat závěr hned na začátku recenze, musím říct, že posledních sto stran bylo skvělých a oceňuji, jak dokonale byl román vystavěn a nejmenší díly skládačky do sebe zapadly. K tomu ale bylo zapotřebí pečlivě se prokousat téměř 850 stranami. Občas to bohužel opravdu bylo čtení se skřípajícími zuby, na sílu. Nejsem čtenář, který by se jen tak vzdával, ale se Sedmým dítětem jsem bojovala. Je nesmírně obtížné v záplavě postav a detailů ze života sedmi odložených dětí udržet pozornost. Na druhou stranu, každá kapitola pojednávající o jednom z adoptovaných dětí, které vůbec nežily obyčejný život, by vydala na vlastní "povídku".
"Jeho matka mu jednou vyprávěla příběh (a nyní by se všichni psychologové z Kongslundu měli naklonit nad své zápisníky a dělat si pečlivé poznámky) o obrovském kameni, který byl ve skutečnosti člověkem, na něhož obr vrhl zlý pohled, a já viděla, jak Orla rukou ten balvan hladí, jako by to byla právě jeho chybějící milovaná osoba. Dívala jsem se, jak pokládá žáby a brouky - a dokonce i motýly, jimž utrhl křídla - na ten velký balvan a rozřezává je skleněnými střepy, které našel na stezce."
Jak je zřejmé, autor se nebojí rozsáhlých souvětí, ve kterých se bohužel občas čtenář ztratí. A nebojí se šokovat.

Po vypuknutí takzvané Konslundské aféry, do které jsou zapojeni nejvlivnější dánští politici, největší televizní stanice a jedny skomírající noviny, se sedm dětí, které obývaly sirotčinec v zimě 1961, znovu sejde, aby jim byla odhalena velká tajemství o nich samých i o jejich nejbližších. A dozví se, kolik toho mají i po letech společného - třeba ten hrozný pocit osamělosti. Dostanou odpovědi na všechny své otázky? A nebudou takové odpovědi zničující?

Knihu bych doporučila JEN trpělivým a pozorným čtenářům, kteří si libují ve složitých osudech i politických hrách. Román má promyšlenou strukturu, kterou jistě oceníte. A po přečtení zdlouhavějších pasáží jistě oceníte, jak do sebe detaily příběhu zapadají.
Hodnocení: 70%

Za recenzní výtisk velmi děkuji nakladatelství Omega (na jejich stránkách doporučuji přečíst anotaci i další recenze). Knihu s dobrou slevou zakoupíte u Dobrovského.
Valeur Erik: Sedmé dítě. Omega, Praha, 2017. 840 stran.

SOUTĚŽ o Čtenářský diář 2018

7. ledna 2018 v 20:38 | Karin
EDIT: VÝHERKYNÍ DIÁŘE JE JARKA :-) A vy ostatní se snad brzy dočkáte další kniho soutěže.

Milí knihomolové a knihomolky,

vyhlašuji novoroční soutěž o úžasný Čtenářský diář na rok 2018. Soutěž bude končit v pátek, výherce vylosuji v sobotu a oznámím tady na blogu. Hned v pondělí mu pak diář zašlu poštou.
Diář obsahuje čtenářskou výzvu z databáze knih na rok 2018, kalendář, čtenářskou mapu, na konci místo na poznámky a přečtené knihy. Diář je týdenní (na dvojlist), každý týden má svůj citát, doporučenou knihu, malou vybarvovánku, zajímavost týdne a dostatek místa na poznámky. Je prostě skvělý a na svědomí ho má Knihovna Jiřího Mahena v Brně, takže pochvaly směřujte tam. Já ho bohužel jako máma v domácnosti nevyužiju tak, jak by si zasloužil. Proto ho ráda zašlu do dobrých knihomolských rukou.

Podmínky: Do komentáře pod tento článek napsat, jaká je vaše první letošní přečtená/rozečtená kniha. V komentáři zanechat kontakt (e-mail nebo odkaz na blog), abych vás mohla v případě výhry kontaktovat.
Samozřejmě se můžete stát fanoušky facebookové stránky Karinga blogu a nebo třeba okomentovat pár článků, to už nechám na vás.

Sycamore - ospalé městečko žije vlastními dramaty

7. ledna 2018 v 13:52 | Karin |  Čtenářský deník
Sycamore, malé městečko, z nějž mladí utíkají do "velkého světa" a pak se, vyškoleni životem, vrací domů. Rodinné/městské drama plné složitých osudů, opětovaných, neopětovaných i utajených lásek, ošklivých tajemství i skrytých snů.

Nová obyvatelka při toulkách arizonskou přírodou objeví ve vyschlém řečišti lidské ostatky. Zjišťuje, že před osmnácti lety v Sycamore zmizela mladičká Jess a od té doby se vedou dohady, zda utekla, byla unesena, nebo snad zavražděna.? Bylo pár lidí, kteří by k hrůznému činu měli motiv. A vy jste do poslední chvíle napnuti, co se vlastně Jess stalo. Ale Sycamore není jen o dramatu ztracené dívky.

Nahlížíte okny do kuchyní a ložnic hned několika rodin. Plížíte se s teenagery v noci po okolí a okupujete prázdné hotelové pokoje. Zakusíte počínající lásky ve všech podobách - i těch tabuizovaných. Nevyhne se vám odmítnutí přátel, skandály, křik. Pocítíte osamělost i bezmoc matky pohřešující jediné dítě. Okusíte návrat domů a odpuštění po letech. Poznáte život ve všech možných podobách.

Jak jsou různorodí lidé obývající Sycamore, tak různorodě je napsaná i kniha. Užijete si retrospektivní vyprávění zmizelé Jess ozvláštněné jejími básničkami i několikastránkový monolog osamělé ženy. Jedna scéna je dokonce přepsána jako scénář. Ta různorodost je úžasná! Kreativitě autorky tleskám.

Dám vám hned 5 důvodů proč si přečíst Sycamore:
1) Je to strhující. (Notak, Jess, už nám řekni, co se ti stalo?!)
2) Rozdmýchá ve vás vír různých pocitů. Jako každá dobře napsaná kniha.
3) Charaktery postav jsou propracované. (Budete s nimi dýchat!)
4) Popisy jsou mnohdy velmi detailní.
5) Rodinná dramata jsou teď v kurzu!

Hodnocení 85%. Ačkoli zejména hlavní hrdinka byla velmi zajímavá, talentovaná a jiná (čti jako netuctová), k tomu abych si sedla na zadek pořád kousek chyběl.
Děkuji knihám Dobrovský-Beta za poskytnutí recenzního výtisku. Na stránkách Bety najdete anotaci a u Dobrovského knihu s dobrou slevou zakoupíte.
Bryn Chancellor: Sycamore. Beta-Dobrovský, Praha, 2017. Překlad Milena Pellarová.

Zápisník šílené mámy

4. ledna 2018 v 20:52 | Karin |  Máma na plný úvazek
Už asi rok jsem nečůrala se zavřenými dveřmi. Zhruba od doby, co se malá naučila obstojně plazit, jsem měla strach, že během té minuty na sebe něco převrhne. Když začala chodit, samozřejmě běhala po bytě a hledala mě. S brekem. Pokud jsem se ozvala, bouchala na dveře. A tak teď při čůrání čtu pohádky, oceňuji její plyšové mazlíčky nebo děkuji, že mi trhá papír. Hromady, haldy papíru. Díky... fakt. No a jsem tak zblbá, že jsem si ty dveře nezavřela, ani když asi o metr a půl ode dveří dva cizí chlapi zapojovali televizi (pro ty techničtější - setobox).

A dneska jsme si pod linkou udělaly kaši. Samozřejmě obilnou. Dceruška ji tam úspěšně asi před třemi dny rozsypala (vysála jsem, co se dalo). Já dnes úspěšně rozlila její hrnek s čajem na stejném místě. No, to se bude táta divit, až nám tu provizorní linku posune.
Mateřství je fakt sranda :)
Foto je vzpomínka na podzim v našem parku.