První procházka s miminkem

6. února 2017 v 11:55 | Karin |  Máma na plný úvazek
Natěšeně jsme vyčkávali ten den, kdy poprvé vezmeme náš poklad ven a necháme malou princeznu poprvé pohladit slunečními paprsky, vychutnat vůni babího léta... Byl mimořádně teplý začátek září, když se narodila. Doma jsme ji měli tři dny pěkně schovanou, aby nám ji náhodou vítr neo(d)foukl, ale jelikož začala mírně žloutnout, bylo třeba ji vyvézt ven.
Můj drahý muž se hned ráno osudného dne chopil plánování té nejbezpečnější, nejhezčí a nejklidnější trasy. Počínal si jako zkušený taktik, div že si nevzal na pomoc mapu Brna, aby si vše zaznamenal barvenými fixami. Dítko bylo nakrmeno, nastal první problém. Do čeho toho drobečka oblečeme? Dvě hlavy ví víc, než jedna? Přece nebudeme potupně volat prarodiče o radu. Ne, máma přece nejlíp ví (nebo si to aspoň myslí). Venku bylo nějakých dvacet stupňů. Katrinka (to je to naše poupě) dostala overal s dlouhým rukávem, tenkou čepičku, samozřejmě rukavičky (tatínek jí rukavičky sundával maximálně před koupáním), zabalili jsme ji do zavinovačky a hurá mohlo se jet!
Jen co jsme vytlačili kočárek před branku, nastal problém. Muž, taktik, sice přesně naplánoval trasu, ale už neurčil, kdo bude řidič. Chvíli jsme tedy tlačili kočárek každý jednou rukou, což se ukázalo jako nepohodlné a trochu nebezpečné. Následně jsme se střídali asi po pěti minutách, vždy s argumenty odpovídajícími našemu věku i novému postavení jakožto hlav rodiny: "Už jsi ji měl dlouho, teď zas chvíli já." "Pujč mi ji taky, já chci tak tlačit kočárek."
Sluníčko svítilo, dítko spinkalo a oba dospělí koukali do kočárku. Takže poměrně brzy začali narážet do obrubníků, stojících automobilů, vystouplých kanálů. Bylo třeba to zorganizovat! Kdo tlačí, kouká do kočárku. Druhý je navigátor, který včas hlásí zatáčky, překážky, chodce. Tak trochu rallye styl. To bylo dobrodružství!
Ukázalo se, že tatínek nevzal v potaz možné převýšení terénu a tedy když jsme jeli z docela prudkého kopce, rázně převzal řízení a s argumentem: "Přece ji nemůžeme vézt hlavičkou dolů! Vždyť se jí překví mozek!" zkoušel, jestli je jednodušší z kopce vézt kočárek jen po zadních kolečkách s předkem zvednutým do roviny, nebo jít pozadu, aby hlavička dítka byla v bezpečné výši.
Byli jsme spokojeni. Hrdě jsme si vykračovali, prsili se. Jsme rodiče. He! A kdo je víc?! Pojďte, nakoukněte do kočárku a klekněte na kolena v němém úžasu... A tu proti nám maminka tlačí kočárek se dvojčátky, jen o pár měsíců staršími. Nakouknu a vidím, že ti dva kloučci si tam leží odkrytí, jen v bodýčku s krátkým rukávem, nožky holé, spinkají... "Miláčku," oslovím muže, když je zkušená matka z doslechu, "nemůže jí být trochu horko?". A tak zastavujeme, odstrojujeme chudáka dítě a říkáme si, jak teď už budeme vědět... Ale nebudeme. (Prarodiče na první procházce polovinu cesty couvali, aby vnoučeti nesvítilo slunce do očí :-D ).
Neustálé dilema, zda nechat na dítě svítit slunce, nebo ne; když byla venku poprvé 0, s babičkou jsem si vyměnila pět zpráv o tom, jestli dát dítěti kombinézu, fusak a co pod to... Být rodičem je občas vážně sranda :) .
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Victoria | Web | 12. února 2017 v 10:12 | Reagovat

Ony ty začátky s mimčem asi vždycky vypadají trochu komicky :-D. Hlavní je, že jste přežili vy i malá :-D. Teď už jsou z vás profíci :-).

2 Lenka | 25. března 2017 v 20:02 | Reagovat

Moc se mi to líbí Karin je to super napsaný šikula ?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama