Leden 2017

Joe Hill - Ohnivý muž. Nejlepší kniha syna Stephena Kinga.

31. ledna 2017 v 14:18 | Karin |  Čtenářský deník
Joe Hill: Ohnivý muž. Beta - Dobrovský, 2016. 659 stran.

O tom, že se syn velkého Stephena Kinga potatil, už delší dobu nikdo nepochybuje. Jeho povídková kniha Bobby Conroy vstává z mrtvých a jiné strašidelné příběhy získala prestižní ocenění za povídkovou tvorbu, podle románu Rohy vznikl stejnojmenný film s Danielem Radcliffem v hlavní roli. Je štěstí, že má King kvalitně píšícího nástupce. A románem Ohnivý muž se Joe Hill usadil vedle svého otce na pomyslný literární trůn.
Ohnivý muž je dramatickým příběhem těhotné ženy v postapokalyptické době. Rozklad světa se stává spíše kulisou a my jsme svědky toho, jak nákaza odkrývá to nejhorší i nejlepší, co v lidech je. Dračí nemoc se šíří po celém světě, oběti hoří zevnitř přímo na ulicích. Vznikají nekontrolovatelné požáry, nikdo neví, jak se nákaza šíří. Bývalá zdravotní sestra Harper se infikuje nebezpečným virem při práci v nemocnici. Harpeřino manželství se zdá bez jedinné poskrvny do chvíle, než na sobě hrdinka objeví první známky dračí plísně - černé spirály na kůži jakoby poprášené zlatým práškem. Z milujícího manžela se stává agresivní maniak, který chce připravit o život nejen ji a jejich nenarozené dítě, ale všechny nakažené "hořáky". Konec světa je také ideální doba pro rozvoj sekt a matka Carol jakoby z oka vypadla té bláznivé fanatičce z Kingovy Mlhy. Prostor je věnován i postvení jednotlivců proti mase (a to nejen nakažených proti zdravým).
"Lidi, kteří mají moc, si vždycky umějí ospravedlnit hrozné věci ve jménu většího dobra, jedna vražda tam, trošku mučení sem. Věci, které byly nemorální, kdyby je udělal obyčejný člověk, začnou být morální." Postavy působí plasticky, uvěřitelně, výrazněji vystupují ženy a děti, mužským hrdinům není dán takový prostor. Joe Hill přiznává, že jedním z lidí, kteří jej inspirovali je i jeho otec.
"Zapomněly, kdo jsou. Zapomněly svá jména, hlasy svých matek, tváře svých otců." Ten odkaz na Temnou věž musí praštit do očí každého.
Autor umí velmi zdařile navodit atmosféru. "Stromy byly jen duchové sebe samých v kouřovém světě přikrytém nízkými mraky a padajícím sněhem. Umírající odpoledne byo cítit borovými šiškami pálenými v popelníku."
Nechybí ani ironie. Jak poznáte, že je konec světa? "George Clooney vzplál na humanitární misi v New Yorku."
Jestli bych měla něco vytknout, tak snad jen prvplánovitost romantické linky.
Je poznat, že si grafik s obálkou vyhrál a pochválit musím i překlad a redakční práci (chybiček je tam pramálo).
Joe Hill pracoval na románu čtyři roky a je to znát. Je to napínavé, uvěřitelné čtení, které ve vás nezanechá jen dojem z dobře napsaného příběhu, ale je i zajímavou sociální sondou. Opravdu znamená manželství "v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci?". A bude Harper schopná odnosit dítě, i když je nakažná? Kde končí lidská morálka ve světě bez zákonů? Co všechno s lidskou psychikou svede strach a manipulace? A jak důležité je ve zničeném světe přátelství?
Joe Hill prostě píše skvěle a já se těším, s čím dalším ještě přijde.

Recept na tiramisu (pro čerstvé rodiče)

28. ledna 2017 v 10:04 | Karin |  Máma na plný úvazek
Můj drahý muž měl na konci září svátek. Řekla jsem si, že ho přece nemůžu odbít kupovaným dortem a s třítýdenní dcerou určitě zvládnu nějaký jednoduchý dezert. Třeba tiramisu, jehož příprava zabere chviličku. Tak tedy "Jak udelat tiramisu?"
A) Uvařit silnou kávu. Vzít vejce, oddělit bílky od žloutků. Žloutky s cukrem vyšlehat do pěny, přidat mascarpone, vmícháme sníh. Piškoty namočíme do kávy s Amarettem. Skládáme do formy - piškoty, krém, piškoty, poslední vrstvu posypeme kakaem.
B) Přijít s dítětem z procházku. Dítě spí v kočárku. Vypadá to, že bude spát dlouho. Vyndat vajíčka z lednice, nachystat dvě mísy a recept. Dítě je vzhůru. Přebalit. Nakrmit. Dítě nespolupracuje. Odbrknout. Dítě nebrká. Houpat. Dítě začne brečet. Přebalit. Dítě brká. Vozit v kočárku přes práh a vykládat nesmysly o tom, že dnes bude v osm večerka. Dítě přebírá otec. Uklidit nádobí a ten bordel z linky, který tam tatínek nechal, když chystal oběd. Dítě spí. Oddělit bílky od žloutků. Umíchat žloutky s cuktem do pěny. Dítě řve hlady. Nakrmit. , Odbrknout... Napsat status o tom, že tiramisu je nad vaše síly ;-) a doufat, že dítě usne aspoň v jedenáct, abyste to v noci mohla dodělat.

A k tomu jeden úžasně povedený gif:

Ediční plán nakladatelství Knihy Beta přinese nové "kingovky"

26. ledna 2017 v 9:58 | Karin |  Stephen King
Nový ediční plán nakladatelství Knihy Beta na první polovinu roku 2017 slibuje úžasné počtení. Jak už je tradicí, Beta jako výhradní vlastník autorských práv vydává každoročně několik knih Stephena Kinga - ať už jde o nově přeložené, nebo beznajně vyprodané tituly. Do června 2017 se můžeme těšit na knihu Čtyři po půlnoci, která v originále vyšla jako celek, Beta ji již podruhé vydává na dvě části po dvou povídkách. První kniha vycházející hned v únoru obsahuje povídky Časožrouti a Skryté okno do skryté zahrady. Že vám název druhé povídky něco říká? Povídka byla v roce 2004 zfilmována (v češtině jako Tajemné okno) a roli podivínského spisovatele žijícího na samotě u jezera si střihl úžasný Johnny Depp. Film rozhodně stojí za shlédnutí a povídka za přečtení.
Druhá kniha naplánovaná na květen obsahuje Policajta z knihovny a Slunečního psa. Dokonce i se stylovou obálkou. Co mě od koupi odrazuje je brožovaná vazba. Jsem fanoušek Kinga, svoje knížky si hýčkám, ale když přečtete čtyřsetstránkovou knihu v měkké vazbě, je to na ní hned poznat. Navíc jsem po první části knihy onehdy tak zatoužila, že jsem na bazaru zakoupila pevnou vazbu (a stála mě přes pět stovek). A jsem za to ráda. Mám pocit, že neznám moc fanoušků Kinga, kteří by se v Beťáckých měkkých vazbách vyžívali...
A aby toho nebylo málo, bude i dotisk druhé části Temné věže - Tří vyvolených. Třikrát sláva.
Více o chystaných novinkách od Bety naleznete na jejich stránkách zde.

Jsi mé přání vylovené z úst začarovaného tvora

22. ledna 2017 v 15:53 | Karin |  Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)
Chtěla by ti říct strašlivě moc věcí. Možná vzít kytaru, pokoušet se drnkat a složit ti báseň. Napsat ji pak křídou na chodník před náš dům. Umazat si kolena.
Stála na nádraží, mžourala a pokoušela se přečíst odjezdy autobusů. Kousala si spodní ret. Zlobivá holka. Lidi do ní vráželi, neomalenci. Připadala si děsivě sama. Zebou ji nohy, protože má špatný boty plný děr. Zachumlá se do kabátu, přitahuje si ho blíž k tělu. Venku fouká vítr, pohrává si s jejími vlasy černými jak havraní peří. Klopí oči. Rozžíná se pouliční osvětlení a na ni to působí jako kouzlo. Oranžové světlo kreslí do mlžného oparu čáry. Ona vrhá stín jako kdokoli jiný. Žádná křídla, příteli.
Čelo mačká na studené okno pozorujíc ubíhající krajinu. Míjí domy, ve kterých si nejspíš někdo připravuje večeři; zahrádky o které se nikdo nestará, protože co nevidět zapadnou sněhem; spěchající automobily se předhánějí v nekončícím závodu. Pije čokoládu z plastového kelímku. Myslí na jeho ruce. Odpočítává minuty.
Díváš se do nebe a pláčeš pro hvězdu. Víš, že ji nikdy nedostaneš. Jednou se však podíváš dolů - a tady je, září Ti v dlani.

Jsi moje hvězda...moje splněné přání vylovené z úst začarovaného tvora (z nějakého důvodu si myslím, že to byla žába).

Fanatismus

17. ledna 2017 v 8:22 | Karin |  Téma týdne
První co mě napadá, když se řekne fanatismus, je nebezpečí. Slepá víra vymykající se kontrole je děsivá. Lidská masa, dav, je nebezpečný a mnohdy smrtící.
Člověk přestane myslet sám za sebe a řídí se nadiktovanými pravidly, které pojal jako svoji mantru. Ignoruje veškeré logické námitky a reaguje na ně agresivně.
Nebudu tu psát o fanatismu spojeném s vírou, politikou, nebo sportem. Nebudu psát o tom, že je můj brácha fanatický hráč počitačových her. Nenávisti je všude kolem dost.
Já fanaticky miluji. Milovala jsem amerického herce Paula Walkera. Opravdu jsem byla posedlá úžasně pubertálním způsobem a vylepovala si jeho fotky do školních skříněk, tapetovala s nimi pokojík a klidně každý den koukala na filmy s ním. Pak umřel. Ve stejný rok mi umřela i babička, která mi jako malé vyprávěla pohádky o vílách a tak jsem se fanaticky zbláznila do víl, elfů, motýlů a nalezla znovu víru, že existují. Jsem fanaticky zamilovaná do rockové kapely, sedmikrásek... A nejvíc jsem zamilovaná do svého muže, dcerky a rodičů. A tak je to správně. Zaslouží si, abych se pro ně rozkrájela, dala jim své srdce a nic za to nechtěla. A bránila je zuby nehty.

Michael Andreas Ende - Děvčátko Momo a ukradený čas

8. ledna 2017 v 10:13 | Karin |  Čtenářský deník
Michael Andreas Ende je znám především pro svůj nesmrtelný Nekonečný příběh. Stejně jako jeho otec, Edgar Ende, se zabýval filosofií a pomocí svých knih celý život bojoval proti tzv. "bezvýznamnosti světa". Podle něj se mezi lidmi začíná šířit tzv. "nicota", která připravuje svět o fantazii a romantiku.
Děvčátko Momo a ukradený čas

Kniha vyšla německy v roce 1972, česky v Albatrosu roku 1979 a 2005. Za svůj pohádkový román obdržel Cenu německé dětské knihy. Roku 1987 byla kniha převedena také do filmové podoby. První české vydání ilustrovala Květa Pacovská, žákyně Emila Fily, její práce získala řadu ocenění na celém světě, včetně Ceny Hanse Christiana Andersena (1992).
Ústředním motivem knihy je osamocené dítě v konzumní společnosti, která ničí základní lidské vztahy, jako je přátelství a láska.
Kniha je rozdělena do tří dílů a jednadvaceti kapitol. Děj se odehrává ve velikém městě. Na jihu toho města leží zbytky amfiteátru, ve kterém se v jedné z komůrek ve zdi zabydlelo děvčátko Momo. Nikdo nevěděl, kolik je holčičce let, měla neposlušné černé vlasy a veliké krásné oči. Chodila v dlouhé sukni z křiklavých záplat, a aby jí nebyla zima, nosila staré pánské sako. Sama si vybrala jméno a utekla z dětského útulku. Holčička ale nezůstala sama, sousedé ji chodili navštěvovat a různě jí pomáhali. Uměla totiž něco zvláštního - uměla naslouchat lidem jako nikdo jiný. A nenaslouchala jen lidem, ale také zvířatům, dešti a větru v korunách stromů. Všechno k ní mluvilo vlastní řečí. Momo se stala rádkyní lidí z města. A děti si s ní rády hrály.
Našla si dva nejlepší přátele - starého Beppa Koště, metaře. Mlčenlivého a hodně přemýšlivého muže. Druhý nejlepší přítel byl mladý Gigi, který si hrozně rád vymýšlel a snil že jednou bude bohatý a slavný.
Momo skoro nic nepotřebovala, jediné bohatství malé Momo byl čas a její přátelé.
Pak se ve městě objevili šedí muži. Jen Momo je zpozorovala. Měli šedé tváře, šedé oblečení, tvrdé klobouky a kouřili šedé doutníky. Také se v jejich blízkosti vždycky ochladilo. Šedí muži chtěli lidi připravit o jejich čas. Šedým mužům se úspěšně dařilo přesvědčovat lidi, že mají pracovat stále rychleji, aby uspořili čas a později si ho užili. Lidé nemají čas cokoli oslavit, snít a natož pak chodit za Momo, aby jim naslouchala. Začali pracovat pro peníze a ne pro lásku k práci.
"Jako by nikdo nepozoroval, že si ve skutečnosti něco jiného, cenného odpírá, zatímco šetří čas. Nikdo nechtěl přiznat, že jeho život je stále chudší, jednotvárnější a že je v něm pořád víc chladu. Kdo to přesto pociťoval neobyčejně zřetelně, byly děti. Neboť ani pro ně teď nikdo neměl čas. Ale Čas je Život. A Život přebývá v srdci."[1]
Momo se rozhodne navštívit své dospělé přátele, ale ti ji odbydou, a ačkoli slíbí, že se za ní zastaví, nikdo si nenajde čas. Večer ji navštíví šedý muž. Má pro ni spoustu krásných věcí, které jí chce dát za to, že nebude své staré přátele zdržovat. Nakonec se jí přizná, že lidem čas loupí, skladují ho v trezoru, jinak by zemřeli hladem.
Do amfiteátru přišla za Momo velká želva, na jejímž krunýři se objevil nápis, aby ji Momo následovala. V tu samou chvíli po ní vyhlásili šedí muži pátrání, takže ji želva zachránila. V ulici Nikdynebyla v domě Nikdenení našli mistra Hóru, strážce času.
Šedí muži dostanou strach, že Momo od mistra dostane nějakou zbraň a tak se rozhodnou ji připravit o přátele. Čas pro ni pak bude jen břemenem, když bude pořád sama. Mistr Hóra vysvětluje Momo podstatu šedých mužů.
"…vznikají a existují z něčeho, co je mrtvé. Stravují čas patřící lidem. Ale tento čas jako by zemřel, jakmile je o něj připraven jeho skutečný vlastník. Neboť každý člověk má svůj vlastní čas. A tento čas je živoucí a znamená život jen tak dlouho, pokud svému vlastníku opravdu patří."2
Lidský čas sídlí v srdci v podobě překrásných, omamně vonících květů. Šedí muži je loupí, zmrazují, ulamují jim lístky, suší je a z nich si pak stáčejí své doutníky. Momo se podaří dostat do jejich zásobárny a zabránit jim, aby se dostali dovnitř. Šedí muži se rozplynou a všechen ukradený čas se vrátí zpět do lidských srdcí.

Jana Čeňková píše ve své knize Vznik a vývoj žánrové struktury literatury pro děti a mládež, že: "V poslední třetině 20. století se postavy sirotků a opuštěných dětí přesunuly do pohádkových románů a jejich osud byl zřetelně konfrontován s osamělostí a cizotou technokratické společnosti."
Osamělé dítě zachraňuje svět, který odmítá fantazii, lásku a porozumění a v důsledku toho se dostal na pokraj zkázy.
Momo, která si rodiče nepamatuje, po nich nepátrá, ani je nepostrádá. Netušíme, kde vyrůstala, ale zdá se velmi moudrá a rozumná.
Ende zde tematizuje dopad konzumní společnosti na děti - dospělí jim kupují drahé hračky, aby jim dokázali, jak je mají rádi, ale s takovými hračkami si děti neumí hrát, protože nepodněcují jejich fantazii.
V knize od sebe reálný a fantastický svět není nijak oddělen, šedí muži se pohybují v normálním městě.
V knize se opět objevuje postava želvy, jako v Nekonečném příběhu, symbolizuje jak dlouhověkost, trpělivost, životní moudrost, tak i vytrvalost. Želva je zde aktivním hrdinou, na rozdíl od Nekonečného příběhu pomůže hrdince a zachrání ji před šedými agenty.
Mistr Hóra mění svůj vzhled od mladíka po starce a dává tak najevo svoji časovou nezařaditelnost. Zdá se být personifikovaným věčným trváním času. Není však stvořitelem času, ale pouze jeho správcem.
Květy času symbolizují čas sám, jeho průběh obsahující zrod i zánik. Momo ve chvíli uvadání květů poznává pomíjivost. Zároveň si ale s každým novým květem uvědomuje nekonečnost času. Ende v tuto chvíli apeluje na čtenáře. Vybízí je k tomu, aby se nezabývali jen minulostí a nemysleli jen na budoucnost, ale aby vnímali i krásu a sílu přítomnosti, právě míjejícího okamžiku.
Tematizuje se tu také smrt. Mistr Hora je dotázán, zda je Smrt. Odpovídá na to vyhýbavě: "Kdyby lidé věděli, co je Smrt, nebáli by se jí." Želva, která mistra doprovází, bývá vnímána jako symbol nesmrtelnosti. S umíráním se Momo setkává na místě, kde čas vzniká. Pozoruje obrovské kyvadlo nad vodou. Vždy, když se přiblíží k okraji jezírka, vykvete na jeho hladině krásné poupě. Jakmile se kyvadlo začne vracet, květina uvadá a mizí. Když zvadne první květina, Momo se málem rozpláče. Pak ale zjistí, že s každým zhoupnutím kyvadla vznikne další květ a každý z květů se Momo zdá být tím nejkrásnějším. K času i životu patří vznik a zánik.
Kniha je věnována dětem od osmi let, ale podle mého názoru je tam řada odkazů pro dospělé čtenáře, které může četba motivovat k tomu, aby se zamysleli nad tím, jak nakládají se svými květy času.


1 M. Ende - Děvčátko Momo a ukradený čas. Albatros, Praha 1979. Str. 95.
2 M. Ende - Děvčátko Momo a ukradený čas. Albatros, Praha 1979. Str. 201.

Vánoční porce strachu od Chrise Priestleyho

4. ledna 2017 v 20:56 | Karin |  Čtenářský deník
Příšerné příběhy vánoční
Čtvrtá kniha ze série Příšerných příběhů britského spisovatele Chrise Priestleyho obsahuje sedmero strašidelných vyprávění nejen pro děti a mládež z dob viktoriánských. Potěšit může i čtenáře odkojené horory, protože i mně (milovnici Kinga) občas naskakovala husí kůže. Příběhy jsou krátké, čtivé a celá kniha může být zpestřením jednoho svátečního odpoledne. K navození hrůzné atmosféry přispívají i zdařilé černobílé ilustrace Lucie Strakové. Jediné, co bych knize vytkla je předvídatelnost a naivita některých částí příběhu, kterou ale kompenzují zdařilé pointy.
Hlavními hrdiny povídek jsou děti, na kterých je pácháno nějaké příkoří, nebo jsou samy neposlušné.
Vyzdvihla bych povídku s názvem Hrací skříňka, ve které holčička najde na půdě skrytou ohořelou hrací skříňku a netuší, jakou pohromu tím na sebe přivolá. Zelený muž zaujme využitím folklorního námětu o přízraku střežícím zeleň na návrší. I milovníci duchařských historek si přijdou na své při čtení příběhu Byla cesta, ve kterém se musí hrdinové vypořádat s mrtvými, jež nenalezli klid. Za nejslabší považuji Sněhuláka právě pro jeho předvídatelnost.

Příšerné příběhy jsem poznala díky adventní soutěži internetového knihkupectví Kosmas, ve které přítel jeden podepsaný výtisk vyhrál, a tímto knihkupectví děkujeme. Původně jsem myslela, že nechám knihu dceři, ale myslím si, že je to čtení až pro starší děti, které z povídek nebudou mít noční můry. Jsem rozhodnutá svoji knižní sbírku obohatit i o ostatní části série.
Nakonec vás naladím kratičkým úryvkem Hrací skříňky:
"Podivná hudba zaznívala v pokojem a tančící postavička se cukavě otáčela. Georgia uchváceně poslouchala a pohlcená melodií tam jen tak stála, dokud hudba nedozněla a tanečnice se nezastavila. Chtěla zkusit, jestli je možné strojek znovu spustit., když tu ucítila, že za ní někdo stojí. Otočila se a uviděla dívku - tu dívku z cesty -, stála na druhé straně místnosti, otočená zády k Georgii."
Chris Priestley: Příšerné příběhy vánoční. Argo, 2015. 117 stran.

Čtenářská výzva 2017 - Databáze knih

3. ledna 2017 v 18:00 | Karin |  Čtenářský deník
Jste také uživateli Databáze knih? A neunikla vám čtenářská výzva na rok 2017?
Loni jsem měla na čtení hromadu času - od února do konce srpna jsem si lebedila doma s rostoucím břichem a knihy ve mně doslova mizely (i když s pokročilejším stupněm těhotenství klesala náročnost přečtené literatury). Výzva na rok 2016 byla v pořadí první, obsahovala dvacet témat a účastnilo se jí téměř dvanáct tisíc nadšených knihomolů, i když ne všem se ji podařilo kompletně dokončit. Já ji pokořila a jsem na sebe pyšná. Jistě je to jedna ze zajímavých motivací, proč usednout ke knize.
Letos je vypsáno opět dvacet témat, jejichž seznam naleznete níže.
Témata
1. kniha, která je starší než čtenář
2. kniha, která je autorovou prvotinou
3. kniha, která má na Databázi knih méně než 500 hodnocení
4. kniha odehrávající se v budoucnosti
5. kniha od severského autora
6. kniha, jejíž děj se odehrává v Praze
7. kniha od držitele Pulitzerovy ceny
8. oblíbená kniha rodičů, prarodičů
9. kniha, odehrávající se na ostrově
10. kniha psaná formou deníku
11. kniha od autora ze sousedícího státu
12. kniha od autora z žebříčku 100 nejoblíbenějších autorů na Databázi knih
13. kniha poprvé vydaná v roce 2017 (zcela nová kniha)
14. kniha od českého autora
15. kniha se zvířetem v názvu
16. darovaná kniha
17. kniha, která má jednoslovný název
18. kniha s jménem v názvu
19. kniha pohádek
20. kniha, jejíž první věta je otázkou
Zaujaly vás? Je to výzva, nebo pro vás dvacet knih za rok nepředstavuje složitý úkol?
Přiznám se, že letos to pro mě výzva rozhodně bude, protože už jsem máma. Na druhou stranu je to všechno o uspořádání priorit. Při krmení malé si můžu číst (a ne brouzdat na facebooku). A když usne, je to ideální doba na další ponoření do příběhu. A navíc přece můžeme knižní výzvu plnit společně s dcerkou! To bude mnohem větší zábava :)!

Jsem brána - český nezávislý film podle povídky Stephena Kinga

3. ledna 2017 v 12:53 | Karin |  Stephen King
První český film natočený podle povídky Stephena Kinga ze sbírky Noční směna má za sebou premiéru na prestižním festivalu scif-i a hororu v Sydney.
Patnáctiminutový film natočen z pohledu hlavního hrdiny - kosmonauta infikovaného během mise na Venuši podivným virem. Prsty mu mutují a pokrývají je oči, kterými mohou mimozemšťané pozorovat náš svět. Hlavní roli ztvárnil mim Radim Vizváry (ve filmu jsou z něj vidět jen ruce).
Režisérem je Robin Kašpařik, který oslovil Stephena Kinga prostřednictvím dopisu. Je známo, že King je ochotný pomáhat mladým tvůrcům, takže českému režisérovi film prodal za symbolický jeden dolar pod podmínkou, že snímek nesmí vydělat ani korunu. Jsem brána tak vznikl především díky sponzorům a lidem s láskou filmu, kteří byli ochotní pracovat zadarmo nebo za symbolickou odměnu.
Film je unikátní tím, že je natočen ve dvou verzích - první klasická je určená pro promítání na festivalech a druhá revoluční metodou tzv. fulldome, která bude promítána v planetáriích do obřích kupolí (kam se běžně promítá hvězdná obloha). Nejobtížnější bylo podle režiséra vytvoření náročných počítačových efektů, s kterými mu pomohl hollywoodský trikař Gene Warren III. Jen vznik vesmírné mlhoviny trval filmařům rok a půl.
Snímku Jsem brána jsou věnovány celé webové stránky, takže pro více informací doporučuji rozkliknout zde.
A první trailer si můžete vychutnat například zde.
Vzhledem k inovativnímu pojetí filmu jistě půjde o neopakovatelný zážitek, který ještě umocní prostorový zvuk. A pokud vím, je Robin Kašpařík průkopníkem, neboť sci-fi horor ve fulldome před ním nikdo nevytvořil. Máme se rozhodně na co těšit! Čest zlatým českým ručičkám a odvaze vyzkoušet něco nového.

Václav Řezáč - Černé světlo (1940)

3. ledna 2017 v 9:36 | Karin |  Čtenářský deník
Václav Řezáč: Černé světlo. Státní nakladatelství krásné literatury a umění 1961, 295 stran.
Citace z Černého světla jsou z vydání Státního nakladatelství krásné literatury a umění z roku 1961. Strany, ze kterých citace pochází jsou uvedeny v kulatých závorkách.
Černé světlo je monografický psychologický román z roku 1940. Název je možno chápat jako symbolické zobrazení zla v člověku, které se postupně rozlévá v celém jeho nitru.
Dílo bylo ve své době ceněno kritikou, která přirovnala autora k Dostojevského umění sestupovat do hlubin rozpadající se duše a postihovat v člověku složitost stavů.
Ústřední postavou je Karel, typický případ méněcennosti, vyvolané málo odolným organismem a matčinou výchovou. Karel je slabý a síly se bojí a zároveň na ni chce vyzrát.
Jeho snaha dosáhnout pomyslného vrcholu ve společnosti není snahou vypořádat se s nespravedlností, nebo nuzným původem, ale mravním kazem.
Příběh je vyprávěn v 1. osobě, tedy je to bilance života, nenásleduje však smrt, ale ztráta iluzí. Karel je v románu charakterizován jeho samotnou zpovědí, jeho činy, ale také pomocí vnitřních monologů, které se v knize hojně vyskytují.
Jiří Opelík v Lexikonu české literatury uvádí: "Retrospektivní výpověď hlavní postavy o vlastní cestě k hrůzné ničemnosti, odhaluje zlo v "červivém člověku" jako výsledek neschopnosti vyrovnat se s obsesemi z dětství, pocitu méněcennosti a sociálního outsiderství."
Významový těžištěm románu je otázka dobra a zla člověka. Jsme nasměrováni k poznání, že i zlo v sobě obsahuje zárodek dobra, stejně tak naopak.
Čtenář je postaven do zvláštní situace, protože na jedné straně vidí do nitra hlavní postavy a na druhé straně tu jde o sebeinterpretaci intrikána, který ničí životy lidí nenapravitelným způsobem. Hodnocení, zda je Karel opravdu skrz na skrz zlý nechává autor na nás. Myslím si, že i negativní postavy jsou díky průhledu do jejich nitra lidsky pochopitelné, čímž se problematizuje jednoznačnost jejich odsouzení.

Pro Řezáče není důležitá vnější charakteristika hrdiny, ale naopak charakteristika vnitřní, kterou vykresluje napříč celým románem. Zlo v hrdinově duši roste s jeho úspěchy pomocí lží a on bezohledně ničí všechny, kteří mu stojí v cestě. Hrdina nelituje ničeho a nikoho.
"Jak ho tak vidím padat z dobrého pijáckého rozmaru do zoufalství bezradného vdovce, jemuž byla svěřena výchova dospívající dcery, zplodí má zlomyslnost nového spratka… Smějte se se mnou! Jsem si od této chvíle jist, že není nic, co by se mi nemohlo povést." (S. 230.)
Hned v první kapitole popisuje Karel svoji nejranější vzpomínku z dětství. Jako dítě pozoruje potkana na dvorku. Seběhnou se dospělí a chtějí jej zabít. Malý Karel, citlivý chlapec chce zvíře zachránit, přestože se jej štítí, má jej zároveň rád. Ale setká se silnýma rukama řezníka Hordy: když křičel, aby potkana pustil, chytil ho řezník, vyzdvihnul rukou do vzduchu a druhou rukou těsně u Karlova obličeje drtil potkana.
"Popadl mne za záda kabátu, zdvihl před sebe, a jak mě tak držel, mával mi potkanem blízko před obličejem. Na, na, tu máš myšičku, na! Viděl jsem střeva deroucí se ze zvířete horem i dolem, cítil jsem odporný puch, který z něho vystupoval."
V románu se objevuje několikrát podobenství - život Karlův je životem krysy a oba potká stejný konec. "Potkan je v koutě, už neunikne, staví se na zadní nožky a prská (…) Klenka neslyší a jeho zrůdné oči vidí jen mne. Kde je Frantík Munzar, aby mně chránil svým tělem, odvrátil ode mne toto nebezpečí nebo přijal trest za mne?" (S. 197)
V tomto okamžiku už nemůžeme tvrdit, že je Karel "démonem" - vždyť dokázal mít rád a litovat zvíře.

Nemalý podíl na tom, co se z Karla stalo, měli i jeho rodiče. Otec, slaboch, který se mu nevěnoval. Matka a její nekritická láska, která v dítěti rozvrátila smysl pro mravní řád. Lhala otci, nekárala chlapce. Už jako dítě se tedy naučil lhát a slabošsky utíkal vždy, když mu kvůli jeho zlým činům hrozila odplata.
Ale jak uvádí František Buriánek v knize Z moderní české literatury: "I když je tedy objektivním společenským prostředím třídně, sociálně determinován, nemůže tím být zbaven své individuální viny. Je za ni také trestán."
Když mu rodiče předčasně zemřeli, ujali se mladého Karla teta a strýc Kuklovi. Tam se zamiloval do jejich dcery. Láska prochází vývojem- nejprve dívku obdivuje, byl by schopen jí vše obětovat, postupně mu dochází, že by spolu s dívkou mohl získat i něco dalšího.
Jednak ve vztahu Karel hledá cestu ke své vlastní jistotě - když získá Markétku, zbaví se pocitu méněcennosti. Má ji rád kvůli sobě, ne kvůli ní.
"Jsem do ní zamilován, nepochybuji o tom, ale jak vypadá láska lidí mně podobných? Hledám v ní cestu k své vlastní síle a jistotě, chtěl bych do ní usednout jako do lodi, která mě má bezpečně dopravit k uskutečnění mých plánů, má se mi stát odčiněním slabosti a pokoření, jíž jsem trpěl." (S. 128.)

Zároveň je mu dívka prostředkem, jak získat firmu. Na konci knihy, když pochopí, jak moc dívka miluje jiného, rozhodne se ji zničit, pokořit. Teta se snaží mu v tom bránit.
"Je v tobě červ. Vidím ho ve tvých očích a vím, že kdybych ti položila ucho na prsa, slyšela bych, jak uhryzává tvé srdce. Červivý člověk nemůže nikoho milovat."
(S. 161.)

Svými podlými činy rozvrátil dosud dobré vztahy v rodině Kuklových a ze sobecké žárlivosti překazil Markétce lásku s hudebním skladatelem Klenkou. Když vyšla pravda najevo, chtěl se Karel slabošsky zbavit zodpovědnosti a skočil z okna svého podkrovního pokoje. Lékaři ho zachránili, ale ne jeho nohu. Musel tedy také začít nosit dřevěnou protézu jako kdysi rybičkář Prach a zůstal na světě sám. Cítil se právě jako ten potkan - zatlačený do kouta a bezmocný. Přestože se sám potrestal, je jeho okolí natolik rozvrácené, že nic nejde vrátit. Smrt by pro něj byla vysvobozením, ale byl "odsouzený" k životu...
Zajímavé je srovnání s jiným psychologickým románem, mladším - Neviditelným od Jaroslava Havlíčka z roku 1937. Havlíček je totiž názoru, že je třeba, aby každá postava v uměleckém díle byla i ve své nízkosti lidská. Proto odmítá vytvoření postav jednoznačně zlých, protože je to příliš snadný úkol. Důležitý je především závěr románu.
V Neviditelném se na konci Švajcar trápí a utrpení je výsadou lidí. Kdyby lidský nebyl, šklebil by se podobně jako Karel v Černém světle.

Konec hlídky

2. ledna 2017 v 23:17 | Karin |  Stephen King
Tak jako každý rok před vánoci, vydává nakladatelství Beta novou knihu Stephena Kinga. V roce 2016 je to třetí díl série o Billu Hodgesovi s názvem Konec hlídky. Předchozí části Pan Mercedes (Beta - Pavel Dobrovský, 2014) a Právo nálezce (Beta - Pavel Dobrovský, 2015) se v Americe staly bestsellery. Tentokrát anotace hlásá, že ačkoli šílený vrah Brady leží zdánlivě bezbranný na nemocničním lůžku, jeho mozek pracuje a přemýšlí o pomstě. Nemůže se smířit s tím, že se mu nezdařil atentát na stadion plný dětí čekajících na koncert a právě detektiv ve výslužbě Bill Hodges musí zabránit dalším ztrátám nevinných lidských životů. Po boku mu samozřejmě budou stát Holly i Jerome, které znáte z předchozích knih.
Nemusíte se bát, že si nerozvzpomenete na první díl, protože King hned v úvodu vše připomíná.
Pokud se chcete navnadit, ukázku z knihy naleznete zde: https://issuu.com/knihybeta/docs/konec_hlidky_ukazka/4.
Moje recenze tu snad bude přidána co nevidět.
A nesmí chybět ani pořádně temný trailer!