Listopad 2016

Kniha takzvaná putovní

15. listopadu 2016 v 20:01 | Karin |  Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)
Vy knihomolové to určitě znáte - jedna pořádně tlustá kniha leží na nočním stolku, připravená na večerní společné chvíle při rozsvícené lampičce, nebo u odpoledního šálku čaje (obzvlášť v tomhle zimním počasí); a druhá, podstatně tenčí, je neodmyslitelnou součástí batohu nebo kabelky. A jsou i mistři, kteří rozečtených knih mají najednou ještě víc a ty se jim povalují různě po bytě.
Na základní škole jsem si půjčovala hromady knížek z knihovny a tajně si čítávala pod lavicí i během přestávek. Na střední mi nejlepší kamarádka knížky schovávala, abych se s ní o přestávce bavila a neměla pořád nos zanořený mezi stránky. Během vysokoškolského studia při hodinové cestě autobusem z Brna do Olomouce do školy jsem hltala cestovní knihy (obvykle to byla povinná četba ke zkoušce), pokračovala v nich i při jízdě tramvají a občas, když to bylo hodně napínavé, i při chůzi ze zastávky domů. Později jsem si svoji putovní knihu nosila do práce, aby mi udělala radost během obědové půlhodinky. To byl nejpříjemnější způsob, jak se odreagovat.
A teď? Před porodem jsem si koupila v Levných knihách oddechové čtení - Láska v Provenci. Během těhotenství jsem si hodně oblíbila beletrizované cestopisy z italského prostředí (především Frances Mayesovou vyprávějící o životě v Toskánsku), protože jsem se skoro nikam nedostala. Takže cestování se odehrávalo prostřednictvím knih. A teď zpět k tomu, co jsem načala - Lásku v Provenci jsem si zabalila do tašky do porodnice s tím, že si pak budu číst, když bude miminko spát. Naivní představa. Mnohem lepší bylo pozorovat miminko jak spí, vážit ho, krmit, vozit na sesternu a samozřejmě být v kontaktu s přáteli na sociálních sítích a přijímat gratulace. Doma kniha putovala do knihovny.
Máma si musí na čtení najít čas a jak dítko roste, je příležitostí víc a víc. Naposledy jsem četla povídky A. E. Poa, byla to taková mňamka na týden.
A co teprve knihy z knihoven a antikvariátů? Kéž by tak mohly vyprávět i o tom, kde všude byly a s kým. Já jsem taky pár kousků vyvezla za hranice, aby si užily tepla, moře a slunce. Snad jim to zvedlo náladu (v těch policích to nebude kdo ví jak pohodlné). Brala jsem je po výletech po republice, balila do všemožných tašek, kufrů, batůžků a naštěstí nikdy nikde žádnou nezapomněla.
A tak vás nabádám - cestujte s knihami, jsou to báječní společníci :) a hlídejte kamarády, ať vám je neschovají.

Miluju a přebaluju

10. listopadu 2016 v 10:54 | Karin |  Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)
Už je to devět týdnů, co světlo světa ve třičtvrtě na dvanáct spatřila naše nádherná dcera a prozářila naše životy.
Jaký byl porod? Prý na prvorodičku rychlý (po šesté ráno jsme přijeli do porodnice a samotná "akce" trvala necelé 4 hodiny). Kdo to sám nezažil, nepochopí tu směsici strachu, natěšení a radosti. Ano, bolí to, ale přejde to a nikdo jiný to za vás neudělá. A především to stojí za to.
Roste nám před očima. Už teď máme plnou tašku oblečení, ze kterého vyrostla a za chvíli se nám ani nevejde do proutěného košíku, který tu má na spaní přes den. Vlásky už jí přerostly přes ouška, ale na culíčky si ještě počkáme. A je krásná. Modrooká, usměvavá, falďatá a má dvě brady. Prý malý Budha, říkal dědeček.
Je úžasné sledovat pokroky, jaké dělá. Jsou jí dva měsíce a už sleduje hračky, obličeje, drží hlavu, máchá ručičkama, směje se a brouká. (Někdo ji naučil i plakat, ale nikdo se nechce přiznat, že to udělal).
Je nádherná a je naše. Má tu tolik lásky, že ji sotva unese :). Občas se na chování stojí fronta a ona možná bude malinko zhýčkaná, ale které miminko to nepotřebuje.
A je jí fajn. Nosí se v šátku, spí mámě na břiše, když kouká na Ohnivý kuře, každý den vycházkujeme (a celé to prospí), u doktorky obdivují jaké má faldíky a ďolíčky.
Tatínek by se pro ni rozkrájel. Přebaluje, chová, koupe, hraje si a samozřejmě jako správný Pilot dělá letadlo! K tomu se zvládá starat ještě o maminku, aby se neodbývala.
Žijeme si, milujem se a přebalujem.
Jo a jsme zasnoubení.

Postava víly ve slovanské mytologii

8. listopadu 2016 v 14:18 | Karin |  Čtenářský deník
Rozhodla jsem se zveřejnit kapitolu z mé bakalářské práce na téma Víly v české literatuře pro děti a mládež, za kterou mi byl udělen titul. Čerpala jsem z mnoha velmi zajímavých zdrojů, jejichž seznam naleznete na konci článku. Doporučila bych vám však ještě jednu, ze které jsem ve své práci nečerpala, ale která mě inspirovala - Kniha elfů a víl od Ditte a Giovanniho Bandini. Tak se pusťte do čtení a věřte na víly.

Postava víly ve slovanské mytologii

V Encyklopedii slovanských bohů a mýtů synonymně označena jako samovila, samodiva (u jižních Slovanů, figurují víly jako bohyně počasí, působí větry, bouře, deště), později nahrazena rusalkou u východních Slovanů (bohyně vod).Podle Naďi Profantové a Martina Profanta "výraz pochází od slovesa viliti, tj. být posedlý."[1]Toto vysvětlení výrazu se vyskytuje taktéž v knize Lubora Niederleho, který uvádí, že "víla souvisí se slovanským viliti - zmítati sebou, vášnivě létati a se stč. vila - blázen."[2] Označení rusalka vzniklo patrně z "rusá" podle barvy vlasů, nebo "rusa" ve významu řeka.
Tyto mytické bytosti jsou nejčastěji spjaty s vodním živlem. Úcta k řekám a duchům v nich přebývajícím byla zdůrazňována jako jeden ze základních rysů slovanského náboženství. Jsou známy i skalní a lesní víly, v Chorvatsku a Bulharsku také mořské. Jan Máchal uvádí, že se v Rusku věřilo, že rusalky jsou duše nepokřtěných dětí, žen, které spáchaly sebevraždu, nebo zemřely před svatbou a toulají se nocí, protože nemají pokoje.[3] Bývají také řazeny mezi démonické bytosti, do skupiny elementárních bytostí (rusalky i víly) a vegetačních démonů (lesní panny, polní žínky). "O vílách se vypráví hlavně na Balkáně, v Bulharsku od 13., v Srbsku od 14. stol., známy však byly i ve střední Evropě, v Čechách např. v 15. stol., nepřímo také ze starších místních názvů (Vilice, Vilov, Vilín atd.)."[4]
Vystupují v podobě krásných dívek oděných v bílý, jemný šat tenký jako pavučina, případně jsou zcela nahé. Dlouhé vlající vlasy představují zdroj jejich životní síly. Někdy jsou jim připisována i blankytná, sotva viditelná křídla. Jejich krása u člověka vzbuzuje neovladatelnou touhu. Vyznají se v bylinách, mají léčitelské schopnosti. Vyprávělo se, že v lese, ve kterém víly přebývají, se nachází studánka s léčivou vodou, jež dokáže obživit i mrtvé. Lesní víly rády pomáhají mladým dívkám se sběrem hub, předením lnu, popřípadě si prý mohou děvčata vyprosit krásu. Slovinci věří, že: "Vily k lidem byly laskavy a dobrotivy, oznamujíce jim zvláště příhodnou dobu k orbě, setbě a žatvě. Kromě toho samy obilí opatrovaly, plevel a koukol z něho vytrhávaly kladouce je na hromadu v kopky […] Když lidé začali hříšně žíti, když na polích rozmáchal se hvizdot, křik a práskot bičů […] zmizely z kraje a vrátí se prý opět, až bude na zemi lépe."[5] Existuje celá řada pověstí o sňatku mezi vílou a člověkem, ale mnohdy jejich soužití nedopadá dobře. Muži nesmí vílám připomínat jejich původ, v opačném případě od nich ženy navždy utečou.
Mohou působit pozitivně, ale dovedou být i nebezpečné a zlé např. pomást člověka na rozumu (srov. staročeské vila = blázen[6]). K jejich naklonění jim lidé přinášeli oběti v podobě koláčů, květů, pestrých stužek. "Tančí a zpívají vilino kolo, a to především v noci."[7] Tanec je u přírodních národů často spojen s magickými představami, nejinak je tomu i u tance víl, či divoženek. Traduje se, že kdo vstoupí do vílího kruhu symbolizujícího Slunce, toho víly utancují k smrti, nebo dokonce roztrhají v divokém taneční reji. Staří Slované se těmto kruhům (poznali je podle vyšší a zelenější trávy) zdaleka vyhýbali, nekáceli na nich stromy, nežnuli trávu. Na druhou stranu prý vílí tance na poli zaručovaly bohatou úrodu.
"V Čechách se dochoval jediný starší (předknižní) doklad o působení víl z 15. století v básni o Jětřichu Berúnském:, ,Getrich…/genz mu byli dali wilij./Tu swe ztratil wšechny syly.´"[8] Později se Kosmas zmiňuje o tzv. oreádách "…užívá řeckého označení horských nymf zřejmě pro podobné bytosti, ctěné ještě v jeho době v Čechách. Odpovídají horským vílám…"[9]V Kosmově kronice je zmínka o obětech studánkám z jedenáctého století. K většímu rozšíření pověstí o lesních vílách, tehdy lesních žínkách nebo pannách, začalo docházet v Čechách od 15. století.[10] Pokud bychom měli krátce zmínit světový kontext, nejčastěji portrétovanou vílou je Tetanie, královna víl v Shakespearově Snu noci svatojánské a taktéž z pera anglického spisovatele Jamese M. Barrieho Tinkerbell (překládáno jako Zvonilka), která je společnicí Petra Pana.