Červenec 2016

451 stupňů Fahrenheita - pár citátů

23. července 2016 v 17:16 | Karin |  Čtenářský deník
Ray Bradbury: 451 stupňů Fahrenheita. Baronet, 2009. 160 stran.
Je to americká klasika a nemusíte být právě fanouškem sci-fi, aby na vás tato kniha zapůsobila. Musíte mít rádi knihy a to bohatě stačí. Kniha popisuje fikční svět v neblahé budoucnosti, ve kterém vládne jakási forma totalitární spotřební společnosti, a lidé se změnili na tupé ovce. Inteligenti byli vyhnáni z měst a hasiči místo hašení požárů pálí knihy a s nimi rovnou celé domy. Lidé se stali konzumenty zábavy a o nic jiného se nestarají (možná bychom taky místo chytání pokemonů měli otevřít oči. Trochu Orwellovské a trochu Postmanovské (Ubavit se k smrti - největším nepřítelem lidstva a inteligence je televize). A navíc aktuální. Jen si přečtěte následující úryvky (z vydání od Baronetu, 2009, překlad Jarmily Emmerové a Josefa Škvoreckého).

"Nu, protože když se nad tím člověk upřímně zamyslí, copak mezi ním a Mildred nestojí stěna? A doslova ne jenom jedna stěna, ale prozatím vlastně tři! A pořádně drahé! A ti strýčkové, ty tety, ti bratránkové a sestřenice, ty neteře, ti synovci, kteří na těch stěnách bydlí, ta užvaněná banda opic, která drmolí o ničem, o ničem, o ničem a hodně nahlas, nahlas, nahlas." S. 48.

"'Kristepane,'" zvolal Montag. 'Hodinu co hodinu tolik těch hnusných krámů na nebi! Jak se tam k čertu každou vteřinu, po celý náš mizerný život ty bombardéry dostávají? Proč o tom nikdo nechce nic říct! Od roku 1960 jsme se pustili do dvou atomových válek a vyhráli jsme je! Copak jsme na svět kolem sebe zapomněli proto, že jsme bohatí a ostatní svět chudý a že nám je to prostě jedno? Slyšel jsem nějaké pověsti, že svět prý umírá hladem - ale nám se vede báječně! Je to pravda, že se svět dře a my si hrajeme? A že nás kvůli tomu tolik nenávidí? Čas od času jsem také zaslechl nějaké řeči o nenávisti. A víš ty proč je nenávist? Jedno je jisté, já to nevím! Možná že nám knihy pomůžou napůl ven z jeskyně. Mohly by nám aspoň pomoct, abychom přestali dělat ty pořád stejné pitomosti a omyly!'" S. 75.


"Ne, ne, to, co hledáte, není jen v knihách, vůbec ne. Sáhněte po tom všude, kde to objevíte, ve starých gramofonových deskách, ve starých filmech, u starých přátel. Hledejte to v přírodě a hledejte to v sobě samém. Knihy byly jenom jedním z rezervoárů, kam jsme ukládali všemožné věci, když jsme se báli, abychom je nezapomněli. Není v nich vůbec žádné kouzlo. Kouzlo je pouze v tom, co knihy říkají, v tom, jak sestehovaly útržky světa dohromady a udělaly nám z nich jediné roucho." S. 83.

"Čím víc pórů, tím víc pravdivě zachycených detailů života dokážete dostat na jeden čtvereční centimetr papíru, tím jste literárnější. Ať je to jak chcete, tohle je moje definice. Říkat detaily. Stále nové detaily. Dobří spisovatelé se života dotýkají často. Prostřední po něm jen občas rychle přejedou rukou. Špatní ho znásilní a dál se o něj nestarají." S. 84.


"Televizor je "skutečný". Je na dosah ruky, má rozměry. Řekne vám, co si máte myslet, a natluče vám to do hlavy. Musí mít pravdu. Vypadá tak věrohodně. Žene vás tak rychle ke svým vlastním závěrům, že vaše mysl nemá čas, aby protestovala: 'Vždyť je to nesmysl!'" S. 84-85.

Stephen King - Bazar zlých snů (Potěšení z dobrého příběhu dvacetkrát jinak.)

11. července 2016 v 18:41 | Karin |  Stephen King
Stephen King: Bazar zlých snů. Beta - Pavel Dobrovský, 2016. Překlad Linda Bartošková. 472 stran.

Nejnovější počin z pera mistra hororů zajisté potěší nejen jeho skalní fanoušky. V úvodu k celé sbírce povídek King píše, že mu tvorba povídek dělá radost a je to zjevné - na své si díky žánrové nevyhraněnosti sbírky přijdou milovníci strašidelných příběhů, sci-fi, nostalgických povídání a dokonce i poezie.
Každý z příběhů je opatřen krátkým úvodem, ve kterém se dozvíte něco o prvotních impulsech, které vedly k jejich napsání. Budete ohromeni, jak malé postrčení mnohdy vede k napsání dobré povídky.
King ve sbírce "prodává od všeho trochu" - na své si přijdou milovníci příšer ve stylu Christiny, nebo naopak malých démonů ukrývajících se v těle dítěte, milovníci elektronických knih, příběhů z vězeňského prostředí, postapokalyptických příběhů v duchu Svědectví, i ti, kteří prostě milují, když zůstanou na konci vyprávění hledět s otevřenou pusou. Nechybí ani Kingovy typické sarkastické poznámky, humor, literární a hudební odkazy i mnou oblíbené zdánlivě bezvýznamné detaily a výčty (třeba toho, že má hlavní hrdina v brašně zvětšovací sklo, nejnovější vydání Zámku a klíče - dílo Kingova syna Joe Hilla - a svačinový sáček s několika slepovanými sušenkami Oreos s dvojitou náplní.)

Název knihy navozuje dojem, že půjde vesměs o hororové a děsivé příběhy, tak tomu ale i přes všudypřítomnou smrt není. Nakonec to ale vůbec nevadilo, protože Kingovy příběhy mají vždycky zuby, na to se můžete spolehnout. Tím chci skončit, protože: "…je to v podstatě příběh jako každý jiný, což znamená, že si ho máte spíš vychutnat než rozebírat."


Zase nám jiskří oči

6. července 2016 v 11:27 | Karin |  Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)
Mám báječného muže.
Dobře, než jsem se k tomu zjištění dobrala, párkrát jsem klopýtla a párkrát se mi to vrátilo se vší parádou. A možná právě proto vím, že žádného jiného prince nechci. Pilot je ten pravý, skutečný hrdina.
S úsměvem zvládl moje těhotenské výkyvy hormonů (možná ne vždycky s úsměvem, ale neutekl, ani se mě nepokusil osprchovat studenou vodou, abych se probrala). A teď úsměvem zvládá i to, že je toho na něj víc a víc, protože už ledasco fyzicky nezvládnu.
Vynahrazuje mi všechny činnosti, které teď nesmím dělat a je trpělivým posluchačem nářků (jak já bych si chtěla sednout někam na zahrádku a dát si pivo!).
Smějeme se spolu jako dřív a to nejen mému přibírání na váze. Musím se usmívat, když ho vidím. Zase mu jiskří oči a kdykoli poklekne a začne se pitvořit na bříško, nejraději bych ho zlíbala. Neustále mě překvapuje něžností, která tam někde dřímala. Navíc mu z nějakého důvodu stále přijdu přitažlivá, což mi velmi rád dokazuje.
Pochopil, co taková těhule potřebuje (žádné odmlouvání, hodně lásky a zmrzliny?). Vymaloval pokojíček, složil postýlku, čte bříšku před spaním pohádky a hladí. Trpělivě postává v obchodech s dětským oblečením a nechává si vysvětlovat, proč potřebujeme to a ono. Upřednostňuje naše potřeby a přání před svymi. To je ten správný muž a otec.
Je mi jasné, že si spolu ještě užijeme hodně trápení, ale věřím, že toho smíchu bude přece jen víc.
1...2...3...♥