Červen 2016

Blbnu. A prý je to úplně normální.

14. června 2016 v 19:18 | Karin |  Téma týdne
Blbnu.
A prý je to úplně normální.
Žiju jen (se) svým břichem.
No co byste čekali od holky/ženy, která má tři měsíce do porodu.
Okukuji ženské na ulicích. Hodnotím jejich břicha a odhaduji, jak moc jsou těhotné. Okukuji hubené holky (taky jsem tak vypadala :-(). Okukuji malé holčičky a usmívám se.
Jsem mimo. Zapomínám, neudržím myšlenku, už nedovedu ani sledovat film v kině (protože u toho malá kope a to je přece mnohem zajímavější).
Byla jsem parádní rockerka. Myslím, že mi to většinu času i dost slušelo (samochvála smrdí!). Teď mám na hlavě dva culíčky (s růžovou a bílou gumičkou s mašlí), na sobě modrorůžové o dvě čísla větší šaty (hlavně pohodlíííčko) a nehty jsem si nenalakovala od půlky ledna. Jsem rozbitá!
Vrchol blaha představuje večerní namazání bříška, pár kopanců, nebo ultrazvuk. Jo a cokoli s jahodama, čokoládové koblihy, meloun na kostičky, chleba s lučinou a pažitkou, tvaroh... V libovolném pořadí.
Většina debat se mnou nemá většího smyslu - poslední měsíce nedělám nic jiného, než že se kulatím a vymýšlím ptákoviny. Vrchol mých inteligenčních schopností se omezuje na vyluštěnou křížovku (jsem v tom docela dobrá), přečtený román(jo, ty knihy ve mně úplně mizí) a výběr rozkošných bodýček s Mickey Mousem.
Fotím si břicho a věším to na sociální sítě. A to jsem si vždycky myslela, že si takoví lidé zaslouží zastřelit.
Mám úplně vlastní svět, polopropustnou bublinu. Moc se na mě nemračte, ono to určitě přejde...

Pod toskánským sluncem

6. června 2016 v 11:45 | Karin |  Čtenářský deník
Frances Mayesová: Pod toskánským sluncem. Paseka, 2008. 290 stran.

Láká mě Itálie. Země, kterou jakmile jednou navštívíte, nemůžete ji přestat milovat. Pod kůži se vám dostane vůně moře, soli, bazalky, vína. Zamilujete si brzká rána a snídaně na terase. Slunce.
Je jasné, že se tam nějakou dobu jen tak nepodívám, a tak alespoň koukám na italské filmy - stále dokola na Italské námluvy (nemůžu se nabažit Roberta Downeyho Jr., jak tančí na mostě v nočním Římě), Prázdniny v Římě (to je klasika, co jen tak neomrzí), Do Říma s láskou a Pod toskánským sluncem. Posledně jmenovaný film se mi tak zalíbil, že když jsem narazila na jeho knižní předlohu, neváhala jsem ani chvíli. A musím konstatovat, že jak už to bývá, kniha je mnohem lepší.
Autorskou je Frances Maysová - Američanka, která propadla kouzlu Itálie natolik, že si tam pořídila dům a ve svých knihách popisuje život v Toskánsku. Kniha připomíná deník, z něhož vzešla, zahrnující pětileté období sžívání se s novou zemí i kulturou. Na počátku knihy jsme seznámeni se starou, rozpadlou usedlostí s krásným názvem Bramasole, která je třicet let opuštěná a autorka se rozhodla ji zachránit - zrekonstruovat. Jsme svědky náročných stavebních úprav a bavíme se u popisu italské "pracovitosti". Obdivujeme půvaby toskánské krajiny, objevujeme památky a učíme se italská slovíčka, která autorka do zápisů zakomponovala. Čteme o trzích, svátcích a dost často o dobrém jídle, kávě a víně. Jsme poučeni o tom, co všechno se dá na italských terasách pěstovat a cítíme vůni bylinek, které tam rostou. Kniha v nás zanechává pocit míru a chuť na cokoli italského. Autorka naštěstí uvádí i recepty na toskánské speciality, které si můžeme připravit doma (takže zítra budou lasagne s houbami).
Kniha je plná slunce, radosti, klidu, léta, všemožných vůní. Ale není to jen letní, odpočinkové čtení.

Uvědomila jsem si, že štěstí spočívá v trpělivosti a střídmosti. Nemusíme mít všechno nové a perfektní, to po nás chce doba! Zalíbilo se mi, jak popisuje, co všechno se dá využít a jak lehce lze jakýkoli kus starého nábytku proměnit v něco nádherného, vdechnout mu život. Jak se dá i těžká práce na zahradě, nebo v domě pojmout jako zábava. A jak si lze užít výsledky všeho toho snažení, jde jen o to vydržet, nevzdávat se a usmívat.
A že život stojí za to žít, trochu riskovat a vychutnávat krásy přírody.

Frances Mayesová: Pod toskánským sluncem. Paseka, 2008. 290 stran.
(Viděli jste někdy fotogeničtější knihu?)