Květen 2016

Proč milovat českou filologii se zaměřením na editorskou práci na UPOL

14. května 2016 v 9:21 | Karin |  Téma týdne
Tento článek vzniká tak trochu jako reakce na ten, který napsala moje kamarádka Viky na blogu victorias-stories.blog.cz. Já jsem jí totiž ten obor, univerzitu a město doporučila. Jsem zodpovědná, že si nejspíš doživotně zamilovala Olomouc a zároveň zprotivila češtinu jako takovou. Nutno asi podotknout, že ona je talent na cizí jazyky, zatímco já až tak ne, takže mi asi nezbývalo nic jiného, než prostě češtinu milovat takovou, jaká je.
Začnu výhodami české filologie.
  • Pokud milujete čtení, je to obor přesně pro vás. Každý semestr vás zahltí spoustou povinných knih, ať už beletristických, nebo odborných textů. Pozor, přijdou i semestry, kdy vám dá vyučující volnou ruku a řekne, abyste si četli cokoli z daného období, jen toho musít být dost (30, 40 knih). Než jsem nastoupila na vejšku, českou literaturu jsem téměř nevzala do ruky, až tam mi ukázali všechny její krásy a naučili mě ji milovat! Dobře, Slávy dcera není zrovna zábavné čtivo (a taky se přiznám, že jsem si přečetla první zpěv a stačilo mi to), ale z literatury následujících období jsem opravdu přečetla všechno! Dokonce jsem si tehdy poprvé přečetla Máj, on totiž profesor Tureček na přednáškách uměl tak krásně a zajímavě přednášet, že jste prostě měli chuť si to přečíst.
  • Pokud milujete psaní, je to obor přesně pro vás. Každý semestr se otvírají velmi zajímavé béčkové předměty, ve kterých se můžete různě kreativně uplatnit (ať už při psaní závěrčných esejí, nebo při hodinách tvůrčího psaní). Mimo jiné na bohemistice fungují i studentské časopisy: Helena v krabici a Pačes. A nebudu opomínat ani každoroční literární soutěže, nebo Lžičku v šuplíku (literárně-kulturní občasník, kam můžete poslat své texty).
  • Budete pravděpodobně studovat s dalšími více, či méně do knih a psaní zažranými lidmi. Tím pádem si budete o knihách povídat, půjčovat si je a společně se o ně prát v knihovně (ano, tam je totiž vzhledem k počtu studentů občas žalostně málo výtisků).
  • Budete mít přehled. Neskutečný. Naučíte se všechno o knihách již vyšlých, i o těch, které jsou právě nominované na Magnesii Literu (a naučíte se, co je Magnesia Litera :D).
  • Naučíte se psát obstojné referáty, eseje a snad i přenášet. A hlavně přemýšlet! Nejen o tom, co by ten, či onen asi chtěl slyšet, ale i o tom, proč to autor napsal tak a tak, jaké využil motivy a td.
  • Máte možnost navštěvovat velmi zajímavé volitelné semináře. Ať už vás zajímá tvorba Karla Čapka, reflexe židovství, dětská literatura, pop kultura, Bible, nebo třeba divadla.
  • I předmět/vyučující, který/ého budete k smrti nenávidět, vás může příjemně překvapit. Třeba, když konečně přestante rozebírat poezii (děláním půlkroužků a čárek grrrr) a vyučující vám dá přečíst text, který změní vaše nazírání úplně na všechno. Pro mě to byla jedna z Trapných povídek (Otcové) od Karla Čapka. Během semináře jsem ji prostě musela dočíst a nějak mi nešla z hlavy. Nakonec jsem celé léto trávila ponořená jen do Čapkových knih. A užila si to!
  • Budete zápasit a rvát se. Pořád. Když je na semináři patnáct lidí, musíte se sakra projevit, aby jste dostali referát, o který máte zájem. A on už samotný zápis na předmět je občas pořádný boj.
  • Pobavíte se. Ať už nad literárními texty (čtením Máchova deníku jsem bavila celý pokoj na koleji), referáty spolužáků, nebo poznámkami vyučujících. Naprosto excelující v tom byl profesor Tomáš Kubíček (který už bohužel na UPOLU neučí) a profesor Petr Bílek z Prahy, který tam už prý taky není. Byli tak inspirativní, že s jejich hláškami byly zásobeny celé facebookové stránky. Ono, když na jedné z prvních přenášek o literatuře slyšíte, že Babička Boženy Němcové monstrum, to si zapamatujete do konce života.
  • Škola vás zásobí i mimoškolními aktivitami. Pořádají se tam úžasné besedy/autorská čtení (třeba s Emilem Haklem, Michalem Vieweghem), přednášky zaměřené na tisíc různých témat. A taky si uvědomíte, čím déle budete na škole, jaké kapacity vás vlastně učí! (Bez Kubíčka už skoro nemá cenu do té školy chodit, jak hlásal nápis na dívčích záchodkách v přízemí).
  • Užijete si i akce knihovny Zbrojnice. Ta totiž pořádá například každoroční přespání v knihovně s programem (a kdo by nechtěl ležet celou noc mezi voňavými knížkami), pořádá čtenářské tématické večery, školení o e-zdrojích a podobně. Budete tam trávit hodně času a jestli jste vážně knihomoli, budete to tam milovat! Můžete si tam totiž k tomu šílenému studování udělat kafe, čaj, nebo si ohřát oběd. A to se občas hodí.
Hlavní zásadou je, že by vám nemělo chybět nadšení. Jsem prostě ten typ člověka, co si na všem dokáže najít něco fascinujícího.
A vůbec neberu v potaz lingvistické disciplíny. Ty totiž pro mě byly většinou utrpením. Úvod do studia jazyka je ještě dost nenásilný, ale jakmile přijde lexikologie, fonetika, morfologie (toho se děs, studente!), lezla jsem pod stůl a nadávala jak špaček. I když musím uznat, že nakonec i ty fonetické rozbory byly zajímavé. Na druhou stranu syntax mě bavil. On si každý najde to svoje, byli tam nadšenci i do morfologie, takže tím neříkám, že je to hrůza pro každého.
S uplatněním si moc jistá nejsem. Dělala jsem prodavačku v Levných knihách, v nakladatelství mě nechtěli (samozřejmě nemám dostatečnou kvalifikaci?!) a nevyšel ani pohovor do knihovny (buď kvůli naopak vysokému titulu Bc., nebo prostě už měli předem vybráno? Ono to nakonec ani nevadí, když teď čekáme na mimčo.)

Lehkost motýlích křídel v pražské botanické zahradě. Zas tak lehko těm motýlům není.

5. května 2016 v 13:59 | Karin |  Úvahy
Každý rok se v pražské botanické zahradě koná výstava motýlů, letos nazvaná Lehkost motýlích křídel.
Motýli pochází z farmy ve Stratfordu nad Avonou (vám literárně znalým to jistě hned připomene Williama Shakespeara) a líhnou se přímo v Praze. Skleník Fata Morgana, ve kterém výstava probíhá, je jistě hojně navštěvovaný i během roku a působí jako tropický prales, ve kterém pestrobarevní motýli působí přirozeně. V expozici jsou umístěny i motýlí krmítka, můžete je tedy pozorovat z blízka a skleněné líhně, kde při troše trpělivosti a času uvidíte celý proces. Můžete spatřit nepřeberné množství druhů a barev motýlů, a když se jim zalíbíte, třeba si na vás i sednou. Sahat na motýly je ale přísně zakázáno. Bohužel ne každý byl ochoten to dodržovat.
I přesto, že mě pohled na ty krasavce poletující mezi zelenými rostlinami nesmírně těšil, odnesla jsem si rozporuplné pocity. Brzy jsem si všimla, že jsou mnozí potrhaní a spatřila jsem i viníky - rodiče nehlídající své ratolesti a ty, nemajíce rozum, prostě chytaly motýly přímo za křídla a tak jim zkracovaly život. Ještě horší byl pohled na mrtvá motýlí tělíčka na parapetech, nebo na ty jedince, kteří se marně tiskli ke sklům doufaje, že nějak vyletí za světlem. Uvědomila jsem si, že jim je odebrána svoboda a i dospělí lidé se chovají nevybíravě (třeba když se opírají o líhně a tím motýly plaší). Došlo mi, že my lidé jsme vážně hrozně krutí a staráme se především o svoji zábavu.
Ten motýlí ráj, co je nedaleko Ždánic (přírodní rezervace), je k pozorování motýlů daleko vhodnější. Člověk si užije procházku na čerstvém vzduchu, motýli si na něj sice jen tak nesednou a nejsou ani tak exotičtí, ale zato jsou svobodní a zdraví.
Přidávám pár fotek: