Únor 2016

Vzpomínky na letní Vodici

19. února 2016 v 10:32 | Karin |  Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)
To únorové ubrečené počasí mě ubíjí, a tak se utěšuji vzpomínkou na loňskou letní dovolenou v Chorvatsku. Byla to moje první doopravdy dospělá dovolená bez rodičů a s přítelem.
Myslím na slunečná rána, během kterých nás budili sousedé snídající na terase. Vstávali jsme, když ještě nebylo takové horko a chodili po promenádě do centra na tržiště, kde jsme si kupovali čerstvé ovoce, nebo obrovské koblihy v pekárně. Byla to moje nejoblíbenější část dne. Jen mi dva, moře, všude klid. A tržiště plné sladkých, voňavých plodů. Po tamních melounech bych se mohla utlouct.
Myslím na večerní piknik strávený na jednom betonovém platě obklopeném vodou, při němž nám dělal společnost leda hodně zvědavý krab. Zapálili jsme si svíčky, poseděli na dece, vychutnali si víno a dívali se, jak slunce mizí za obzorem a objevují se tisíce hvězd úplně jiných, než vidíme u nás. Ten večer jsem si poprvé všimla zvláštních světélek ve vodě.
Myslím na noční koupání. Jak se zdála voda studená, ježovky nebyly vidět, ale světélka se objevila znovu. Fosforeskující plankton, který se rozzářil při doteku. Jakoby člověk plaval ve vílím prachu, nebo snad v nočním nebi. Byla to neskutečná a nezapomenutelná podívaná.
Myslím na život v moři, který jsme pozorovali při šnorchlování. Na všechny ty vylovené krásné mušle, na hvězdice a kraby, které jsme viděli na dně.
Myslím na výlet na souostroví Kornati, národní park. Poprvé jsem se plavila na lodi, respektive motorovém člunu. Z dálky jsme viděli hejno delfínů. Zakotvili jsme na Kornatu, chvíli se v zátoce potápěli a užívali si neuvěřitelně čistou vodu. Pak jsme pokračovali podél ostrovů (je jich tam kolem 1200). Obdivovali jsme kamenné zídky i kulisy, které zůstaly na jednom z ostrovů po filmování Motýlka. Nejbáječnější ale bylo šnorchlování mezi ostrovy. Bylo to jako ve filmu Do hlubiny. Skákali jsme do vody přímo z lodi, úplná pohádka!
Myslím na písečné pláže v Solarisu a na obrovskou pirátskou loď, ze které udělali prima bar.
Myslím na večerní grilování ryb (které kluci učili kouřit), báječné slávky i rizoto, který jsme si druhý den uklohnili ze zbytků. Myslím na studené pivo a posedávání na schodech. A na pizzový večer v restauraci na promenádě. A sladké palačinky. Jo, dovolená byla hodně o výborném jídle.


Naděje umírá poslední - nějak bylo a nějak bude

11. února 2016 v 14:16 | Karin |  Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)
Hledáme dům, domov a štěstí už jsme našli.
Už dvakrát jsme skoro bydleli, smlouvy se podepisovaly, odhadci se posílali, kauce se platily. Dvakrát nás podrazili. Ne, není žádná sranda koupit dům. Po dvou dnech beznaděje už zase začínáme věřit, že se na nás štěstí obrátí. (Dvojka je totiž šťastné číslo). Jsem ráda, že mám někoho, kdo se o mě posatará a nevzdá to/se. Vždycky bude hledat řešení, cestu ven.
Jenže už nejsme jen dva. V bříšku mám třetí srdíčko, které jen čeká do září, aby nám mohlo dělat radost a společnost. Jsem ve třetím měsíci a vlastně mi na nějakém bydlení zase tak nesejde. Mám pouze nutkavou potřebu zahnízdit, jedno kde, jen chci někam uložit to maličké, až přijde ten čas.
Teď jsme skutečně doma - u rodičů. Ano, jsme dospělí a stejně bydlíme u maminky, ale co na tom. Z maminky bude babička a ona si to užívá jak jen jde. Tatínek je na mě pyšný a byl by se pro nás rozkrájel. Připadám si jako královna vesmíru, všichni se o mě hezky starají, rozmazlují mě, dávají mi naději a útěchu. Můj muž mi denně nosí modré z nebe. Vždyť je to takové štěstí!