Září 2015

Princ Krasoň

29. září 2015 v 22:55 | Karin |  Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)
Zešílela jsem a zamilovávám se do princů z pohádek (případně pohádkových seriálů) a to už jsem na to docela velká! Byl nebyl jeden seriál Once upon a time a v něm naprosto dokonale okouzlující princ Krasoň. Takový správný chlapík, který své milé slibuje, že si ji vždycky a všude najde. Dobrý, statečný, šarmantní, vtipný... Vymyšlený, ale živý.



Call it magic

24. září 2015 v 18:31 | Karin |  Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)
Poslouchá Coldplay, jak zpívají něco o magii, když jde na nákup. Koupit slaninu?!
Pere prádlo a má radost z práce (přišlo zboží, boží!). Do světa umělých zářivek přišly nové knihy. Upalte Zemana. Pojďte se schovat do světa za zrdcadlem. Vedla důležitý monolog o krásách Malého prince (toho z papíru). Happy end. Vrátil se na svoji planetu, protože jen tam mohl najít to, co celou dobu hledal...
Na kuchyňském stole rozkvetly zvonečky. Konečně. A bělá se tam sedmikráska. Voní.
Trpí u Pýchy a předsudku (ne ta sedmikráska) a pak si koupí Francouzskou poezii nové doby. Intelektuálka.? Zatížená na Karla Čapka, kterému však odmítá říkat "božský Kája?!", ačkoli Kingovi by klidně řekla Steve.
Uvařit jedno vejce natvrdo. Snít o princi Krasoňovi ze seriálu Once upon a time. Zase věřit.
Už chápe, proč lidem vyhovuje, když bydlí sami: tančí při vaření. Používá krátké věty a moc sloves. A spravit router už si dokáže taky sama. A vyměnit zářivku v práci. Bohyně.
Call it magic.


Šedej svět

20. září 2015 v 22:13 | Karin
Protkla jsem temnotu světa duhovými bublinami. Za noci, kdy měsíc dorůstal.
A snila jsem o vílím domečku mezi modrými květy zvonků. A o sedmikráskách zastrčených do vlasů.
Nedostávám je, nemám dárce.
Té noci jsem v dalekém parku potkala houpačku, jež mě vybídla k usazení. Vrať se na okamžik do dětských let a všechna ta podivná slova vytřepej z rukávů a nech je, ať je tma pohltí, nasytí se jimi. A ony padaly. S každým zhoupnutím jsem byla lehčí a lehčí. Žádné hypotéky, úvěry, pojištění, žádné musíš, nebude, nesmíš, není, neumíš.
A bylo mi lehce, i když jsem byla sama.
Pohoupej mě, žadonila jsem.
Ten divný pocit, který se dá popsat těmi francouzskými slovy.
Ty houpeš mě, to stačí. Nechci. Nejsi malá.
A já bych si teď nejraději otloukala hlavu o zdi a stoly, protože je tak těžká!
Nevím. Neznám. Nerozumím. A je to jen hoší. Občas tak cizí, smutné, hořké.
A já se těším na vílí domeček, zahrádku, červenou sedačku. Ale hned poté bych si oči vyplakala, protože mi někdo do rukávů nasypal nová divná slova. A já je nechci znát a nechci se hádat kvůli budoucím kuchyňským stolům, běžícímu času a věcem, kterým nerozumím.
Chci debatovat o odstínech modři nebe, tvarech mraků, vonět si ke květinám a brodit se třeba po kolena ve spadaném listí. Mít se na co těšit každý den. A i když se raduji z maličkostí, nakonec ze mně bude nejspíš pesimista. Ba co hůř, realista.
Říkala jsem, že mě to zničí. Říkala jsem, že byste se měli o mě bát. Zdrtí mě, ten dospělý svět. Děje se to.
A křik, výčitky, vina. A oči mě pálí a každý den mi na čele přibývá ošklivá rýha.
Nejsi už jako dřív.
Jako bych to nevěděla. Nic není jako dřív.

Dobrou noc. Právníci, schůzky, podpisy...

Tolik optimismu najednou?!

12. září 2015 v 19:24 | Karin |  Téma týdne
Nevědmost nebolí - nijak zvlášť originální myšlenka. Bolest, taková ta schovaná příliš hluboko na to, aby člověk brečel (myšlenka od Stephena Kinga, moudrý to muž, jak všichni víme). Dnes jsem si uvědomila, že člověk je možná šťastný, ale vždycky to pomine a nakonec se to změní ve vzpomínku, kvůli které budete ronit slzy. Tolik optimismu najednou?! Vše co milujete, ztratí se v dáli (zase napsal King). Život nám nadělí lidi, věci, donutí nás si je oblíbit a pak o ně přijdeme. Někdy bohužel i vlastní vinou/hloupostí.
Toužíme, doufáme, přejeme si, ale nemůžeme mít všechno. Nikdy. Buď a nebo.
A nevím, proč občas stojím v práci s pohledem upřeným na dveře a doufám, že Někdo/Nikdo přijde (aby pokrčil rameny, zavoněl a řekl, že to nevadí).
A jsem hloupá, vím to o sobě. Plníme si sny a já přesto pláču, schovávám se, bojím se života. Myslím na to, že za všechno dobré budu muset zaplatit. A nepomůže mi, když se schovám mezi stránky knih. Jsem dospělá a MUSÍM se podle toho chovat a uvažovat. Postavit se světu čelem a třeba ho i nakopnout, aby věděl, kde je jeho místo. Realita má pro mě mnohem menší cenu, než fantazie.
Potřebuji-li společnici, usadím si na rameno vílu.

Happy Birthday, my blue eyed angel

12. září 2015 v 19:05 | Karin |  Videa s Paulem
Milý, drahý...
Tak jako každý rok mu přeji všechno nejlepší, i když teď už je to asi jedno. Teď je to hořký, smutný den. A tak jako loni nesvítilo ráno sluníčko. Kde jsi? Ptám se a koukám se na nebe... Odpočívej v pokoji...