Únor 2015

Rychle a zběsile 7

28. února 2015 v 22:31 | Karin |  Články, recenze
Tak za dva měsíce a pár dnů bude v Čechách premiéra. Světlo světa spatřilo pár trailerů a jestli vás zajímá, o čem že ta sedmička vlastně bude, odkazuji vás na super článek na moviezone. Jako nejpodstatnější se alespoň mně jeví fakt, že Briana nechají tvůrci žít, odejít do důchodu. Podle všeho to bude akční, akční, akční. Nemám ráda Rocka, ani Stathama. Bojím se, že Paul tam nebude dost vidět, bojím se, že bude moc "počítačový". Nemůžu se dočkat, až zase bude řídit svůj Skyline, ale bude to úplně naposledy a ta představa je hrozná...
Konečně se uzavře kruh - zapadne třetí díl za sedmičku. Jako obvykle budou dva týmy - jeden kolem Dominica a druhý kolem Shawa (to je ten Statham). A všechno to nejspíš začne, když Torettův dům vyhodí do povětří. Podle všeho se pak značná část filmu bude odehrávat v Abu Dhabí.
Walkerovi bratři - mladší Caleb a starší Cody. Při natáčení Rychle a zběsile 7.



Soucitně

26. února 2015 v 9:50 | Karin |  Téma týdne
Včera se mně dotkl výrok prezidenta o smrti vegetariánům. Na zdraví. Nejsem si jistá, jestli je při pití vína běžné přát někomu smrt. To, že je to ignorant a provokatér vím už dlouho. Teď mu nejspíš došly vtipy. Mrzí mě, že většinová společnost na vegetariány kouká jako na nějaké maniaky, členy sekty.
K tomu, abych se zamyslela nad tím, co jíme, stačilo jedno video.
Není to jen o jezení, ale o celkovém přístupu k nim. Jsou to myslící a cítící živé bytosti, ne věci. A něco jako humání zabíjení opravdu neexistuje. Lidé jsou brutální. Změnil se vztah mezi lovcem akořistí, neboť zvířata jsou chována v klecích, bez možnosti úniku. Jsou vykořisťována, týrána tím nejhorším možným způsobem. Odmítám se na tom jakkoli podílet.
Před pár lety jsem tu na blogu uveřejnila úvahu na téma vegetariánství. Měla jsem úplně jiné názory a životní hodnoty než dnes.
Maso se dá nahradit. Tofu jsem se naučila připravit tak, že chutná i příteli a když nechce, prostě uvařím tak, aby on si k tomu dal maso a já ne. Tempeh, nebo sojový tataráček, to je vážně lahoda. Dělala jsem hamburgery ze sojového masa a bratr ani nepoznal rozdíl.
Když mě maminka čekala, prý se na maso nemohla ani podívat. Kdykoli viděla párek (o množství masa v párku se můžeme dohadovat), šla zvracet. Ale to nic neznamená. Nikdy jsem nejedla uzeniny (smrdí mi), takže jsem se jich ani nemusela vzdávat. O Vánocích jsem vztekle pod stromečkem oplakávala kapra, kterého táta kuchal v kuchyni. Ano, ani mně se nevyhlo: Nebudu jíst Ušáčka! Děda choval (NE pěstoval! Sakra!) králíky. Chodili jsme si je hladit, chovali si je, dávali jim jména. Maminka je dělala na smetaně. Pamatuju si, jak jsem stála v kuchyni u zdi a brečela a brečela, že to jíst nechci. Tatínek si mě teď dobírá.
Nejsem vegetariánka, jím ryby (zatím). Ale věřím tomu, že lidská psychika je tak mocná, že si lze vypěstovat vyloženě odpor k takovým produktům. Uvědomila jsem si, že ten stejk je mršina. Mrtvola. A navíc dost stará. Není to hrozné? Zvedá se mi žaludek, když chodím kolem kebabů, ve kterých mají půlku nabídky vegetariánskou a půlku s HALAL masem!
Nejsem pitomá, abych jednou v těhotenství nejedla maso (když na něj budu mít chuť?) a nedávala ho svým dětem. Jednou to bude jejich volba, ale nebudu riskovat jejich zdravý vývoj (ať si výzkumy říkají cokoliv, znám odkojené vegetariány, kteří v dětství byli 10x častěji nemocní, než ostatní děti).
Raději zkouším něco nového. Naučila jsem se jíst náhrady masa, kuskus, fazole na deset způsobů, mungo klíčky, do moučníku přidávat ovesné vločky, milovat smoothie... Mám výbornou vege Kuchařku ze Svatojánu.
Máme možnost volby.

Přáníčkování

26. února 2015 v 9:21 | Karin

Stephen King - Pan Mercedes (2014)

25. února 2015 v 22:01 | Karin |  Stephen King
Pan Mercedes
Stephen King: Pan Mercedes. Beta - Pavel Dobrovský, 2014. Překlad Linda Bartošková. 376 stran.
"V nuzném městečku na americkém středozápadě dojde k neštěstí - neznámý řidič v ukradeném mercedesu úmyslně vjede do fronty nezaměstnaných před pracovní agenturou a na místě zůstane osm mrtvých a patnáct zraněných. Řidič z místa činu ujede.

Po několika měsících dostane vysloužilý zatrpklý policista ze stejného městečka podivný dopis od kohosi, kdo se k činu přihlásí a zároveň oznámí, že chystá mnohem strašlivější útok - plánuje zmasakrovat tisíce lidí. Policistu to probudí z letargie a nastane závod s časem, aby zločinci ve vražedném útoku zabránil." viz Databazeknih.

Po Lunaparku je Pan Mercedes ještě větší detektivka. Tentokrát s detektivem ve výslužbě, jednou trochu bláznivou dámou a inteligentním mladým mužem, kteří stojí proti bláznivému maniakovi. Pan Mercesed, ten vrah, je dokonale psychologicky prokreslená postava se všemi těmi hrůznostmi, co to obnáší (nabízí se srovnání s vyšinutou Annie z Misery). Bohužel už od samého začátku víme, kdo je vrah, a proto nám nezbývá nic jiného, než se tahat za vlasy a doufat, že na to co nejdřív přijde vysloužilý detektiv Hodges (a že mu to teda trvá). Na jednu stranu jsem nadšená ze všech těch podrobností (kdo pije jakou kolu, kolik kafe a proč, pár odkazů na rockovou muziku), na tu druhou byla první polovina knihy šíleně zdlouhavá. Oživily ji snad jen přepsané dopisy od Mercedesového vraha a jejich následný rozbor. A pak konverzace detektiva a mercvraha pod Modrým deštníkem. Nelze nezmínit i mistrův smysl pro sarkastické poznámky, u kterých úlevně vyprsknete smíchy, než vás zase rychle vyděsí/šokuje/napne.
Mám mnohem raději jeho knihy o paranormálních jevech, kde se podle mě naplno projevuje jeho vypravěčský talent. Ale ano, líbila se mi. Jsem kingofil, nejsem nezaujatá.

Po ránu princezna je ospalá

25. února 2015 v 18:03 | Karin |  Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)
Jsem prý hrozně křehoučká, malinká jako víla. To mi říká, když mě při usínání hladí ve vlasech. Jindy šeptá krásné věci o naší společné budoucnosti. O dětech. Těch nejkrásnějších. Které samou láskou skoro umačkáme. Zasněně mi hladí "prázdné" bříško a slibuje, že o mně/nás bude vždycky pečovat. Já to samé dělám pro něj. Každý večer mu převazuji ránu, dělám snídaně, obědy. Občas ho i polituji, ale ne moc často, aby si nezvykl. On vaří skvělé večeře a kupuje mi knihy, květiny a nugátové bonbony. Vrtá police (i když se to nesmí), abych si měla kam usadit všechny mé rozkošné víly. Dělá, že ho zajímají mé přednášky o "zajímavé" literatuře. Vybírá mi šaty, těšíme se na léto. Vybírá dům. Na hřbitově se mnou zapaluje svíce. Je hrozně chytrý, umí skenovat a kopírovat (já ne).
Společně šetříme na dovolenou u moře. Prý nám šetří na svatbu (božíčku! ♥). Zodpovědný pán.
Chválí každý moučník (zmlsanec zmlsaný), nesnáší lechtání, říká mi nosorožče, kreslí autíčka na obálky dopisů.
Říká Miluji tě a já chvíli mlčím, pak se zeptám: "co jsi říkal?" a on to musí zopakovat. Smějeme se tomu.
Je to strašná náhoda a štěstí.

Nehodící se škrtněte

13. února 2015 v 9:47 | Karin |  Téma týdne
Tak mám hotovo. Všechny zkoušky na vysoké splněny, některé napodruhé. Podivný pocit.
  • Zapsat se na státnice.
  • Napsat bakalářku.
  • Obhájit ji.
  • Udělat státnice.
  • Najít si dobrou práci (knihovna, knihkupectví, antikvariát, nakladatelství, noviny - nehodící se škrtněte)
  • Založit rodinu. Vdát se. (Libovolné pořadí)
  • Chovat se jako dospělá žena, matka.
  • Ano, samozřejmě se přestěhovat do vlastního a zasadit strom.
Momentálně pro tohle všechno už třetí den nedělám nic. Jsem vyfluslá ze zkoušek, takže leda piju kafe, víno, poslouchám řvoucího Gerarda Waye, Beatsteaks, čtu jiné než české knihy (drahouška Steveho Kinga), uklízím a když už nemám co bych, schovám se v knihovně, nebo doma koukám na blikající kurzor textového programu. Bez textu. Zatím se nebudím s výkřikem jména mého vedoucího práce, ale něco poslat bych mu měla.
Lék na všechnu bolest světa pro mě momentálně představují Čtvrtkovy pohádky plné víl. Takových nekomerčních, českých bytostí. Jo a vybírání šatů na ples, promoce, pláž na ebay. Tím se dá zabít víc času, než lajkováním na facebooku.
Ve školní knihovně se mě ptali, jestli jsem během prokrastinace také kreativní. Odpověděla jsem, že ano. O zkouškovém jsem vyrobila pět přáníček (3 k narozeninám, 2 valentýnky). S tupým výrazem jsem razítkovala srdíčka, motýlky, kreslila, měřila, stříhala, vybarvovala, líbala svoji kaligrafickou sadu. A proč ne, to je taky lék.

Nadpis

12. února 2015 v 19:58 | Karin |  Dopisy schizofreničky pro tu druhou
Maminka mi to říkala...
Chlapi lžou. Opakovaně. Žádné třikrát a dost. Jsme opakovaně (z)klamány. Horší je to, že nejspíš pevně věří tomu, že ženy jsou jen slepice a neumí si dát dvě a dvě dohromady. A když chlap kouká na porno, nikdy si toho nevšimne, protože už se naučil vymazat historii, ale na ulozto si neumí odškrtnout erotické vyhledávání. A oni se dovedou tvářit jako by se nic nedělo. Tak jak nemáme být podezřívavé?
Jak máme věřit, že je to mrzí? Jak máme věřit, že jsme opravdu krásné, jediné, milované, když se pak večer ukájí nad masturbující ruskou studentkou, souložící manželkou, zásuny na stole...?
Možná jsme jen hysterky. Možná nás to nebolí.
Možná jsme měly zůstat u svých idolů a své strasti svěřovat jen deníkům. Je to bezpečnější. Fotografie nalepené na zdi nelžou. Deníky nemluví a nejspíš je jim to všechno úplně jedno.
Prý je TO jejich způsob relaxace, odreagování. No. Nejspíš potřebují relaxovat 8x za den a využít každou volnou chvíli (zatímco žena je v práci, učí se na zkoušky). A já myslela, že nejlepší způsob relaxace je u dobré knihy.
Kdyby to řekl narovinu, když jsem se ptala, nejspíš bych se uraženě otočila, odfrkla si, ale za chvíli by to bylo oukej. Místo toho jsem si chtěla v počítači vyhledat pohádkovou lampičku a vyhodilo mi to podobné ohavnosti, jako když jsem si zkoušela hledat knížku J.M.Barrieho Malý bílý pták.
Vyhledat programy a soubory -> porn -> výskytů 15.
Gratuluji. Už potřetí.
Tlak asi 250/150. Rozlité kafe a takový vztek! Zabalit knihy, přestat bulit, umýt nádobí, přestat bulit, obléct se, přestat bulit a být nad věcí, poslat mu strohou sms, přestat bulit a jít DOMŮ.
Má talent všechno podělat, když to jde dobře.
Ne, nic mu nechybělo.
22 sms zpráv. Nelžu, myslel jsem jen na tebe. Pozvracím se.