Prosinec 2014

Co se mi dnes zdálo

15. prosince 2014 v 10:48 | Karin |  Soutěžní povídky a ostatní

Běžela jsem po louce a kolem se míhaly vysoké stonky květin zakončené pestře žlutým okvětím. Běžela jsem, ačkoli mi vysoká světlounce zelená tráva kladla odpor. Jakoby se mi chtěla zamotat do kotníků, chytit mě svými stébly, zadržet, povalit do trávy a tam mě laskat lístky a mámit směsí vůní a barev, tak dlouho, dokud bych si nepřipadala jako v ráji. Běžela jsem, vlasy za mnou vlály a já chvíli marnivě myslela na to, jak krásné jsou, když do nich proudí sluneční paprsky. Rudé. Vdechovala jsem paprsky slunce. Hltavě jsem je polykala, aby mi rozehřály útroby. Běžela jsem jako smyslů zbavená a chtělo se mi najednou smát díky vší té lehkosti. Běžela jsem po louce ke stromům. Mezi dvěma duby vykukovala cesta do lesíku. Vedle cesty posedávali kluci, znala jsem je od vinění. Vždycky tam sedávali a pozorovali, jak kolem nich probíhám. Někdy mě se smíchem povzbuzovali.

Přistěhovali jsme se sem nedávno. Sem k jezeru. Do domku, který musí stát na dlouhém silném kůlu, aby ho voda nezaplavila, když se vylije ze břehů. Není to klasický dům. Pomáhala jsem se stavbou, proto vím, že jeho zdi jsou postaveny z dlouhých seříznutých klád. Takových domků stojí několik v řadě, jsou propojeny lávkami, které tvoří vlastní spleť ulic.
Rána tu bývají krásná. Sedíme na verandě, rozednívá se a pozorujeme, jak se nad vodou vznáší mlhavý opar. Dotýká se vody. Tu a tam z něj vyletí pták a zase zmizí. Ale je tu většinu času chladno, těžko si na to zvykám. Chtěla bych se v tom jezeře jednou vykoupat. Panuje tu kolikrát hrozné ticho. Dokud se stavěly domky na vodě, bouchala kladiva, rachtaly pily, chlapi na sebe pokřikovali, ale to je pryč.
Měla jsem to tu ráda do první noci. Babička říkala, že to, co se člověku zdá první noc v novém domě je důležité. Zdálo se mi o dvou mladých lidech, kteří také žili v domku nad vodou. Neměli moc peněz, tak si vybrali domek s nejnižším kůlem. Přišla noc. Objímali se ve spánku. Pršelo. Voda se vyvalila ze břehu, až k jejich domku. Stoupala. Přikradla se tiše, jako lupič. Prsty ohmatávala podlahu, nábytek, pak i zdi, rošt postele, dva spící milence. Neprobudili se. Pak jsem viděla dům plný vody. V něm se vznášeli. A ona vypadala jako nevěsta v bílé noční košili. Jakoby pořád spali. Mrtví.

Od té doby utíkám z domku pryč. Mám pocit, že mě tam ty stěny umačkají. Utopí. Ztrácím se v lesíku a hledám tam víly. Čas tu plyne pomaleji, než kdekoli jinde na světě. Existují tu zvláštní místa, tajemná a je toho tolik, co ještě můžu prozkoumat. Babička mi darovala atlas rostlin. Teď už vím kolik je hodin jen podle toho, která květina se rozevře, nebo naopak zavře. Když je čas k obědu, zavře se měsíček rolní. Večer se řídím podle květů máku. Sedávám na louce, ne na té u domu, ale za lesíkem. Rozjímám tam, pozoruji motýly, povídám si s vílami. Říkám jim o světě lidí, když mi sednou do dlaně a baví se tím, jak velké mám podle nich prsty. Na oplátku mě učí rozpoznávat jednotlivé druhy hmyzu, nebo mi posílají hezké myšlenky. O jejich společenství moc mluvit nechtějí, je to tajné.

Proběhla jsem kolem kluků u lesíku, po hliněné stezce mezi stromy. Zastavila jsem se, když jsem si všimla modrých květů zvonku tam, kde les přecházel v louku, ale ještě tam panoval polostín. Kde jsou zvonky, jsou i víly. Přidřepla jsem si u květiny a vyhlížela blankytná křidélka vykukující zpoza listu dubu, nebo většího kamene. Naslouchala jsem. Snažila se zklidnit dech, uvolnit se. Nastavila jsem ruku dlaní vzhůru, když jsem si všimla rostliny opodál. Natáhla jsem se a jeden z listů utrhla. Byl černý jako noc, rudě žilkovaný, tvarem připomínal jinan. A znamenal jediné. Smrt.