Listopad 2014

Rok bez Paula Walkera

30. listopadu 2014 v 11:20 | Karin |  Články, recenze
Zrušila bych dnešní datum. Dnes je prázdný den, mlhavý, studený, smutný, šedý, zbytečný.
Je to už rok a přesto je to jako včera. Zbylo prázdné místo, které nikdo nezaplní. Časem se zacelí, ale zůstane jizva.
Chtěla bych jen vybídnout, aby jste si našli minutku a zavzpomínali. Je hezké, že se po republice konají velké akce, srazy, na kterých se předvedou lesklá auta, zapálí se svíčky, vypustí lampiony. Snad právě proto tam nechci být se svým pesimismem a se svým smutkem. Na takové věci je nakonec stejně člověk vždycky sám. A ještě včera jsem netušila, jak těžké to bude.

Noc draka

23. listopadu 2014 v 21:42 | Karin |  Soutěžní povídky a ostatní
Okolo tma. Těší se na ráno a slibuje, že vše bude v pořádku. Na oknech mříže, co to znamená? Sedím u jednoho z nich v bílé košili a pozoruji, jak se havrani v obloučcích snášejí z oblohy. Jsem vězněna ve věži. Nahoře v nicotě. Ruce mi svázali kolem těla, čekám, až přijde stráž a uvolní mě, protože už jsem zase klidná. Taková, jakou mě chtějí mít. Do cely se vkrádá chlad z kamenných zdí a pokládá ruce na zátylek. Chvěji se. Jsem vděčná za ticho panující kolem. Brzy se začne zase ozývat nářek spoluvězňů, smích šílenců a strašidelné hlasy. Pozoruji, jak krvavé slunce protrhává nízká oblaka na horizontu. Pere se s nimi, kouše, seká, až se i ony se zbarví do ruda a zmizí. Ona se dívá se mnou.

Poprvé jsem ji potkala v parku nedaleko našeho domu. Seděla na houpačce, tmavé vlasy jí povlávaly kolem tváře podle toho. Pobrukovala si nějakou píseň. Byla sama, ostatně jako vždycky. "Máš tady volno?" Zeptala jsem se a usadila se na houpačku vedle ní. Přikývla. Představila se jako Joanna.
Byl obyčejný den. Jeden z těch, co se opakují pořád dokola. Venku pršelo. Prstem jsem jezdila po kapkách stékajících po okně. "Nepodniknem něco?" Joanna seděla na posteli a kreslila si pastelkami louku se spoustou květin. Pak vzala černou fixu a mezi vysoká stébla trávy začala domalovávat černé postavy bez očí se sešitými ústy. Zamračila jsem se a od kresby odvrátila zrak. Děsilo mě to, co se v té černovlasé dívence skrývalo.
"A co bys chtěla? Někam se projít? Vždyť je venku hnusně," pronesla jsem otráveně.
Odložila fixu, posadila se na koberec a kývnutím naznačila, abych se k ní připojila. Uštědřila jsem jí mrzutý pohled, ale udělala jsem, co chtěla.
"Ukážu ti něco, o čem nesmíš nikomu říct. Důvěřuj mi, bude se ti tam líbit. Teď mi podej ruce, dlaně nahoru. Zavři pomalu oči a neotvírej, dokud ti neřeknu, abys to udělala." Provedla jsem všechno tak, jak mi řekla. Na chvíli se mi zamotala hlava. Pak řekla, abych se podívala, co je kolem. Údivem mi spadla brada. Svět se proměnil. Kolem se rozprostíral prales. Ze stromů visely dlouhé úponky lián, nad hlavou zpívali cizokrajní ptáci. Nebyla vidět obloha, protože ji zakrylo listí. Vznášela se tam omamná nasládlá vůně a nedaleko se ozývalo šumění vody. Bosé nohy se bořily do kypré hlíny, která dávala život bílým květům orchidejí. Najednou kolem mne něco rychle proletělo a s cinkotem zmizelo v korunách stromů. Ve vzduchu zůstal pár okamžiků zlatý prach, než se snesl k zemi.
"Co to bylo?" pronesla jsem uchváceně, mžourajíc mezi stromy.
"To byla víla," špitla Joanna. Seshora se k nám snesly hlásky a pak tiché chichotání. Na hřbet ruky mi usedl motýl s modrými křídly. Několikrát jimi zamával a svět kolem zmizel.
Zase jsme seděly na podlaze v dětském pokojíku s vybledlými stěnami, které snad kdysi mohly být hezké. Do okna bubnovaly kapky deště.
"Proč jsme zase tady?" zakňučela jsem. "Vem mě zpátky. Prosím tě."
Zavrtěla hlavou. "Takhle to nefunguje. Abych tě tam mohla zavést, musíš pro mě něco udělat." Pokrčila jsem rameny, tak pokračovala. "Potřebuju, abys šla ke tvojí mámě do kabelky a z peněženky jí vzala nějaké peníze na bonbóny. Víš, jak je mám ráda. Ty žvýkací, co vypadají jako zvířátka. Ale ne hned teď, vezmeš je, až bude spát."
"Proč bych jí měla brát peníze? Jestli budu chtít na bonbony, tak stačí, když jí o ně řeknu," divila jsem se.
"Co na tom nechápeš? Řekla jsem ti, jak to má být, abych tě tam mohla vzít. Zbytek už je na tobě. Jinak to nejde. Tak si uvědom, co je pro tebe důležitější. Já tě mám na rozdíl od ní ráda!" rozčílila se.
"Neudělám to, nemá se to," odvětila jsem. To ji naštvalo ještě víc. Vztekle shodila věci ze stolku na zem a zakřičela. "Tak si dělej, co chceš! Buď si tady sama, zavřená! Užij si to!" Pak zmizela. Marně jsem ji volala, prosila, slibovala. "Kde jsi?!" Schovala jsem hlavu do dlaní. Co jsem to jen udělala. Uzavřela jsem se do sebe, zamknula se na pět západů hluboko uvnitř. Byla jsem osamělá.
Otočila jsem se a Joanna už zase seděla na posteli a pozorovala mě.
"Nech mě být, chci být sama," zavrčela jsem. Ozvalo se zaklepání na dveře. Zamručím. Dovnitř vklouzne matka, divně se dívá. Odvrátím pohled k oknu. Na rameni ucítím její ruku. "Co se to s tebou děje, drahoušku? Co jsem udělala špatně, že to je takhle?" Nedovedu se ani pohnout, tupě zírám. Z jejího doteku mě mrazí.
"Řekni jí něco, víš, že musíš," nabádala Joanna. Jen já věděla, že tu je. Mluvily jedna přes druhou, bylo to k zešílení.
"Mlč už!" vykřikla jsem.
"Co se děje? Proč jsi taková?" ozve se máma. Nemůžu jí o Joanně říct. Jsem v pasti. Snažím se najít slova, která bych mohla říct, abych měla pokoj. Lhát o tom, že nevím, jaká jsem pro ni přítěž.
"Není to tvoje vina, že se rozvedli. Jestli jí o mě řekneš, stejně ti neuvěří, že jsem skutečná. Tak to raději ani nezkoušej," ozve se pro změnu Joanna.
Otřu si uslzené oči. "Jsem jen unavená, mami," špitnu.
Joanna pak vymýšlela různé úkoly, které jsem musela plnit, aby mě mohla vzít do těch krásných světů plných barev. Byly to špatnosti. Schovávala jsem lidem věci, schválně neděla domácí úkoly, ubližovala toulavým kočkám, kradla v obchodě. A když jsem nesplnila to, co Joanna chtěla, pak mě vzala na místa strašidelnější, než si dokážete představit. Temné lesy, místa bez světla, sklepy, hřbitovy… Nic z toho se ale nevyrovnalo místu, jako je tohle. Prázdná cela jen s postelí a stolem. Zamčené dveře. Mříže v oknech. Lidé v bílých pláštích, kteří nemají tušení, co se mnou dělat. A hlavně není kam utéct před ní. Ona se zlobí a chce na mě poslat zlého draka.

Padla tma a vzala s sebou všechna strašidla, co našla. Zatím si mezi sebou jen šeptali, ale brzy začnou křičet. Postavy, jež nemají prsty na rukou, postávají u mé postele jak temné sudičky. Cítím na zádech jejich dech, třebaže mají ústa sešitá. Tisknu k sobě potrhanou panenku bez očí. Dřív místo nich měla knoflíky, ty mě ale děsily víc, než prázdné otvory. Za okny padají listy ze stromů a než se dotknou země, pokroutí se a zhnědnou. Mlha se plíží zahradou, cítím, jak páchne rozkladem. Kovová brána porostlá břečťanem je protkána pavučinami. Plevelem zarostlou cestu lemují podivné rostliny s namodralými květy, ze kterých odkapává jed a rozleptává kamení. Praskliny ve zdech křičí do tmy. Žalostný nářek havranů se rozléhá krajinou za Noci draka. Měsíční svit vtéká zamřížovaným oknem. Kreslí na zdi stín dívky choulící se do klubíčka na pryčně. Hubené tělo se chvěje, jak lapá po dechu. Dýchání bolí.
"Jdi pryč, nech mě být," prosím jí tiše. Koutkem oka pozoruji její černou siluetu postávající v rohu postele. Vrtí pobaveně hlavou.
"Ne, já nikam nepůjdu. Věděla jsi, že tu jednou skončíš. A teď mě potřebuješ. Přece bys tu nechtěla zůstat úplně sama, drahoušku."
"To všechno je kvůli tobě!" rozkřikla jsem se. "To ty jsi mě naváděla, abych dělala ty hrozné věci! Už na mě nemluv!" Položila jsem si dlaně na uši, nehty zaryla do tenké kůže kolem.
"Přijdou si pro tebe a způsobí ti bolest. Oni můžou, chtějí tě ochutnat," šeptala.
Posadila jsem se na posteli, kolena si přitáhla pod bradu. Podemnou se ozývalo dunění, které rozechvívalo nábytek v pokoji.
"Proč jsi pořád tady?" Ptala jsem se, i když jsem věděla, že nikdy neodejde. Nikdy nepustí svoji kořist. Neunaví se a já neuniknu z dosahu slov, která mě zbavují rozumu.
"Nikdy neodejdu, moje milá. Jsi má hračka, loutka zavěšená na provázcích. Nejsi dost silná na to, abys mne dokázala zabít. Máš mě ráda. Beze mě jsi jen kůží obalené nic. Vzduch," mluvila líbezně jako by vyprávěla pohádku, ale pod byla to převlečená krutost.
"Tak vezmi pryč alespoň je. Pak ti pomůžu," prosila jsem.
"Bojíš se jich víc, než mě? A to nemají prsty, kterými by škrábali. Ústa mají sešitá, tak nemohou ani kousat. Ty se jich bojíš jen proto, že šeptají?" smála se, když černé postavy udělaly krok blíž a já vykřikla. "Oni nikam nepůjdou, protože mi pomáhají a ty věř, že existují daleko strašnější věci. Můry co v noci nakladou vajíčka do uší a člověk se zblázní, skřeti s ostrými zuby, krysy a…" odmlčela se. "Draci, moje milá. Takoví, před kterými jsi neochránila svoji matku. Odnesli si ji s sebou a až do konce života se bude svíjet v bolestech, jak jí dračí oheň bude proudit žilami. Je to jed, který zabíjí příliš pomalu na to, aby se to dalo snést. Pálí vnitřnosti…"
"To je lež! Ona je doma!" Vyskočila jsem z postele a přeběhla pokoj ke dveřím. Zabušila jsem na ně pěstmi.
"To bych nedělala. Drak ještě není nasycen. Přivoláš ho." Kdesi bouchly dveře.
Sesunula jsem se k zemi. Pode mnou se ozývalo těžké dunění. To se drak prodíral chodbami a hledal další oběť, kterou napustí jedem a pak pomalu sežere. Plakala bych, ale oči jsem měla vyschlé. V ústech se rozlila měděná chuť krve z rozkouslého rtu. Nehty jsem zaryla do tváří, zůstaly mi pod nimi kousky kůže. Začala se mi motat hlava. Drak se přibližoval.
Osvoboď se. Špitl jeden z bezprstých stojící ke mně zády. Osvoboď se. Zašeptaly stěny.
Ozval se zvuk tříštěného skla. Sklenice ležící na stole spadla a rozbila se na velké střepy. Ta zlá dívka se sehnula, vzala jeden z nich do dlaně a položila ho přede mě.
"On tě slyšel, moje milá," ztišila hlas. "Vezmi to a udělej to, co je třeba, aby tě nedostal."
Zavrtěla jsem hlavou. Pozorovala jsem ji. Dunění se přibližovalo. Začalo mi hučet v uších. Stěny zrudly, jakoby je pokryla krev. Najednou tu bylo hrozné horko. Sálalo odevšad. Osvoboď se. Zachraň se. Zavřela jsem oči. Ti temní tvorové se otočili ke mně. Udělej to. Nebolí to. Nečekej na jed. Váhala jsem. Střep se zaleskl, jakoby mrkl. Je to správné. Uchopila jsem jej.
"Tak je to dobře. Měla by sis pospíšit, je blízko," natáhla se a ledovou rukou mě pohladila ve vlasech. "Tohle je jediná správná věc."
Přikývla jsem. Pozorovala jsem svá předloktí, bílá jako sníh. Neposkvrněná. Modré žilky pulsovaly životem. Hlasy kolem zesílily. Šeptali najednou naléhavěji. Osvoboď se z nicoty. Měsíc se k šepotu přidal. Bzukot v hlavě sílil, až hraničil téměř s bolestí. Vykřikla jsem, ostré hrany střepu se mi zaryly do dlaně, máchla jsem rukou a bodla Joannu do břicha. Překvapením vyjekla. Pak se začala smát. Ruka projela prázdnem. Smích ustal, její oči temně zažhnuly. Napětí rozvibrovalo částečky vzduchu. Uchopila mě za zápěstí pravé ruky, zazubila se a přiložila hrot na mé levé předloktí. Panenku bodni, jí to nebolí. Bodni ji a nikomu to nepoví. Smrt si ji vezme dřív než drak a budou spolu tančit věčností… Broukala si.
Vyřinula se krev. "Ne!" Drásavý výkřik nepřehlušil blížící se dunivé kroky draka, ani šepot temných postav, které, cítíc krev, počaly se ke mně sklánět. Další zející rána, kterou uniká život. "Prosím ne!" Mé prosby byly zbytečné, věděla jsem, že ona toho nenechá. Osvobodí mě ze spárů šílenství. Podvolila jsem se. Svět se začal vzdalovat, šednout, rozpíjet se do cárů mlhy. Slyšela jsem, jak se podivné bytosti chechtají. Za dveřmi se ozval řev draka. Tlukot srdce ve spáncích zpomalil. Na pořezanou ruku mi usedl čarokrásný motýl, a třebaže jeho dotek bolel, nekřičela jsem. I já se v takového motýla proměním.
Dveře se rozlétly a dovnitř se nahrnul proud světla. Drak je tu. Jde si pro mě. Vykřikla jsem. Každý nádech se měnil v utrpení. Přesto jsem se pokusila doplazit ke zdi. Něčí ruce mě uchopily. Zmítala jsem se ve snaze se zachránit před jeho kousnutím. Ptá se, proč jsem to udělala. Drak ke mně mluví. A už není horko, ale zima. Pak píchnutí na paži a bolest. Palí to. Jed postupuje paží ke krku, do hlavy. Jako by v mých žilách někdo zapálil oheň.
"Sladké sny," špitne ona.
Probudila jsem se přivázaná k posteli. Přibylo prášků. Pozbyla jsem Joanny. Snad. Doktoři mi nevěřili, i když si nikdo z nich nedovedl vysvětlit záznam z kamery v pokoji. Záznam, na kterém se sklenice sama od sebe sesunula ze stolu a roztříštila se.


Stephen King - Osvícení

3. listopadu 2014 v 21:19 | Karin |  Stephen King

Návštěva nejděsivějšího hotelu světa

Stephen King: Osvícení. Laser, 1993. 404 stran.

Osvícení vyšlo poprvé v roce 1977 v nákladu padesáti tisíc výtisků a stalo se prvním bestsellerem Stephena Kinga v pevné vazbě. O tři roky později natočil Stanley Kubrick hororovou klasiku s Jackem Nicholsonem v hlavní roli. U nás vyšlo poprvé až v roce 1993.
Jack Torrance je alkoholik, bývalý učitel, manžel a otec pětiletého Dannyho. Získá místo zimního správce hotelu
Overlook - dějištěm románu. Malý Daniel je skutečným hrdinou příběhu. Chlapec má zvláštní dar, takzvané osvícení - dovede zachytit myšlenky ostatních lidí, použít telepatii, vidí duchy, má imaginárního kamaráda a ten mu ukazuje budoucnost. Hotel je zlé místo, žije si vlastním životem a postupně přetváří Dannyho otce v maniaka, před kterým nemá rodina kam utéct. Čtenář s rostoucí hrůzou přihlíží, jak zlo postupně sílí, roste. Jsme svědky děsivých úkazů umocněných viděním pětiletého dítěte. Je to zejména duchařský příběh, protože Overlook je plný mrtvých, jež nenašli po smrti klid. Nejděsivější scénou je bezesporu návštěva pokoje 217, ve kterém sídlí pozůstatek ženy utopené ve vaně. King se přiznává, že mu dělalo potíže kapitolu dopsat, protože se bál ještě víc, než ten malý kluk. Malý Danny se pro mě stal největším knižním hrdinou. Postava Jacka Torrance je propracována do nejmenších detailů a jeho postupná proměna v šílence je vykreslena s naprostou dokonalostí. Je připraven všechny povraždit. Autor není nazýván mistrem hororu bezdůvodně. Spisovatel se nebojí použít nějaké to sprosté slovo, zdůrazňuje drobné detaily (například Jack kouří cigarety Luckystrike) a jak je u Kinga zvykem, kniha musí skončit totální destrukcí všeho. Strach i brutalita v závěru nedají nikomu spát, proto nedoporučuji číst si o samotě a pozdě večer.
Osvícení je natolik oblíbené, že čtenáři volali po pokračování - každého zajímalo, jak se s tím vším dokázal Danny vyrovnat a co/kdo z něj vlastně vyrostl? Proto se k němu King loni vrátil prostřednictvím románu Doktor spánek. Nutno podotknout, že styl psaní se naštěstí příliš nezměnil, ačkoli se zdá, že děj je pokračováním nejen Osvícení, ale i Prokletí Salemu. Staří známí se vrací, nejen Danny, ale s ním i všechny strašidla včetně dámy z pokoje 217
.

Rychle a zběsile 7 - trailer

3. listopadu 2014 v 21:06 | Karin |  Články, recenze
Tak je tu první trailer k chystanému poslednímu dílu Rychle a zběsile, který je zároveň i úplně posledním filmem zesnulého Paula Walkera. Premiéra v českých kinech je naplánovaná na 3. dubna 2015.
Je jasné, že s prvními díly nemá tenhle akčňák moc společného. Teď už jde spíš o tanky, skoky do letadel, nebo z letadel... zdá se mi to celé přitažené za vlasy. Paulovi tam rozstřílí auto, málem spadne ze skály. Tak mi vysvětlete, proč si to nenatrénoval i do reálného života :(
A za poznámku stojí, že film za něj pak dotočili jeho bráchové Cody Walker (ten má podobný obličej) a Caleb Walker (ten suploval postavu), značná část se taky dotvářela přes počítač. Myslím si, že tvůrci udělali správný krok. Uctili tak jeho památku. Jen mi vrtá hlavou plakát, protože na něm už je Paul evidentně počítačový.