Kapitola I.

29. srpna 2014 v 13:33 | Karin |  Nová doba Bradavic
Rozhodly jsme se se setřenkou začít psát fanfikci na Harryho Pottera. Děj je o dvě generace posunut dopředu. Já píši za Lótiel a sestřenka za Damiena. Její povídku najdete zde: http://nekolover4evr.blog.cz/1408/nova-doba-bradavic-1-dil


Jmenuji se Lótiel Failo a v Bradavicích jsem teď nová, přešla jsem z Krásnohůlek. Je mi šestnáct let. Abych se přiznala, spíš než kouzlení mě baví bylinkářství a péče o kouzelné tvory. Mám k tomu vrozené předpoklady - pocházím z rodiny víl z jihu Skotska, nejspíš proto jsem se octla v koleji Havraspáru - Rowena z Havraspáru odtud také pocházela. S podivem je, že jediná z rodiny mám černé vlasy, jelikož severské víly jsou zpravidla světlovlasé.
Právě jsem se plahočila chodbami vedoucími z koleje, abych našla skleník číslo sedm, ve kterém jsem měla mít za chvíli hodinu bylinkářství s Pomonou Prýtovou. Popsali mi ji jako postarší dámu s rozcuchanými šedivými vlasy. Byla jsem zvědavá a snad i natěšená, ale můj orientační smysl se momentálně rovnal nule a to už jsem v Bradavicích přes týden. Měla bych si někde sehnat mapu hradu, pomyslela jsem si. Když už jsem si začínala myslet, že přijdu hned na první hodinu pozdě, všimla jsem si, že na chodbě nejsem sama. Stál tam černovlasý kluk ze Zmijozelu a šklebil se na mě. Jak jinak, o zmijozelských studentech už jsem se ledacos doslechla od spolužáků. Hlavním bodem bylo držet se od nich dál.
"Ztratila ses?" zeptal se, když se přestal ušklíbat. Nic jsem mu na to neřekla, pokrčila jsem rameny a dodala si odvahu, že teď už určitě cestu ven dokážu najít sama.
"Já nekoušu," řekne a asi to má být pokus o sarkasmus. Kousnu se zevnitř do rtu, to dělávám když jsem nervózní. Ano, nutno podotknout, že občas bývám trochu zmatkář, ale bojuju s tím.
"Proč si myslíš, že jsem se ztratila?" pohodila jsem bojovně hlavou a vydala se dál chodbou, aby nepoznal, že moc netuším, kam se vydám dál.
Prý vidí, jak bloumám po chodbách a tak mi chtěl pomoc. "Jdu na hodinu bylinkářství, neměl bys v tuhle dobu už taky někde být?" osočím se na něj. Poradím si sama, leze mi na nervy.
"Tak hele neprskej kotě a já mám taky bylinkářství a Prýtová mě poslala pro našeho nováčka.. Prý aby ses nám neztratila," řekne a zase se u toho tak pitomě šklebí. Chvilku uvažuju, jestli ho neodpálkovat, ale na druhou stranu… Pokrčím rameny a přehodím si tašku na druhé rameno. Chtě nechtě se tam stejně musím dostat a můžu si gratulovat, že jsem znemožněná ještě předtím, než dojedu na hodinu. "To tady posílají eskortu pro každého, kdo je tu nový?" zpražím ho, ale přece jen už o něco mírněji. Hodná holka - pochválím se v duchu a tentokrát se pousměju sama pro sebe já.
"Ne jen pro ty jedince co mají už skoro patnácti minutové zpoždění," vrátí mi to i s úroky.
"Dík," špitnu. Poražená. "Nemusíš se bát, na všechny ostatní hodiny už hravě trefím. Jsem rozený talent." Pak mě předběhne a všemožně zatáčí chodbami, snažím se zapamatovat cestu a moc za ním nezaostávat. I tak se nemůžu zbavit pocitu, že je to tu všechno stejné. Vyvede mě ven na pozemky, vypadá to na docela hezký den. V dálce uvidím špičky skleníků.
"To vidím. Tady se ztratíš rychle a mapu opravdu nedostaneš pokud nejsi prvňák, tak tě nikdo nepovede. Drž se u mě a nebudeš mít ani žádné problémy," řekne podezřele přátelsky. Mlčím. Ať si o mě myslí co chce, ale kamarádit se s někým ze Zmijozelu? Postarám se o sebe sama. Jen se nechám dovést na hodinu… ale proč by posílala profesorka někoho, na koho není spolehnutí? Maminka mi vždycky říkala, že nemám lidi soudit hned na první pohled…
"Vím co si o mě myslíš ale není to tak…" Řekl. Doufám, že neumí ještě číst myšlenky nebo tak něco! Nejlepší obrana proti tomu je pobrukovat si v hlavě nějakou hloupou melodii. Tak směle do toho. Lalalalalala… Najednou se zastavil a zostražitěl. Nechápu moc co dělá, tak ho s nakrčeným obočím pozoruju, než mi dojde, že někde hledá kočku. Nejspíš mu utekl domácí mazlíček… ale ne, vždyť má za krkem fretku.
"Ehm," odkašlu si. "Nechci tě zdržovat od toho, co právě děláš, a tak zatím půjdu na hodinu. Tam už trefím…" pozoruju ho, jak soustředěně dřepí v trávě a větří. Ptá se, jestli jsem neslyšela někde mňouka kočku. Dřepnu si opodál a zaposlouchám se. V tu ránu mám tu jeho fretku omotanou kolem ruky a chtě nechtě musím přiznat, že je strašně roztomilá, jak čumákem doráží, abych si ji pohladila. Má hrozně jemný, bílý kožíšek. Ten kluk si ji zavolá, když vidí, že se s ní mazlím. Aby se nezbláznil. Teď má v jedné ruce fretku a v druhé jakési zmoklé, urousané kotě. To jsem zvědavá, jestli si je vezme s sebou i na hodinu. Rozpřáhnu omluvně ruce. Aby se nezbláznil.
Dovede mě do skleníku, kde už celá třída stojí v řadě kolem stolů s květináči, ze kterých trčí malinké stromky - Růžence. V Krásnohůlkách jsme je měli v parku už vzrostlé. Jsou to kouzelné stromy, které produkují omamnou vůni, po které se člověk cítí uvolněně a jaksi blaženě. Evidentně to zabíralo, protože spolužáci vypadali nějak spokojeněji, než včera na hodině lektvarů. Stoupla jsem si na konec řady a navlékla si zahradnické rukavice, které tam byly pro mě nachystané. Ten kluk mezitím něco zašeptal profesorce a ona ho propustila z hodiny mávnutím ruky i s kočkou a fretkou. Kdo ví, co s tím kotětem udělá. Byla bych si ho klidně nechala, takový společník by se mi hodil. Následně jsme se věnovali péči o stromy, bylo nám vysvětleno, že nejsou dobré jen jako ozdoba kouzelnických parků, ale že se z jejich listů, které časem zrůžoví, dělají vonné esence, které léčí deprese, paranoidní stavy, schizofrenii, hysterii…
Po hodině jsem se vydala za skleníky, kde stála alej stromů. Chtěla jsem se podívat, jestli tam nenajdu Kůroleza, jednoho jsme měli doma ve Skotsku na zahradě a jako holčička jsem si s ním hrávala. Je to malinké stvoření, které je jakoby z větévek a kůry, na jejichž konci mu obvykle raší miniaturní lístečky. Jsou velmi mírumilovní a dovedou přimět své větve všemožně růst a tak si i tvarovat tělo. Kousek z jeho kůry mám ve své kouzelnické hůlce. Jednou, když jsem ho zalila vodou s trochou oleje z Růžence, vyčaroval kolem sebe spoustu svítícího chmýří, co vypadalo jako chmýří z pampelišky. Bylo to neuvěřitelné. A tak jsem se usadila pod strom a v duchu si zpívala jednu z vílích písniček, které jsem si pamatovala z dětství.
Kůrolez se ani tak neobjevil, buď nejsem dost trpělivá, dobře naladěná, nebo tu prostě žádný takový kouzelný tvor není. Z tašky jsem si vytáhla učebnici bylinkářství, abych si přečetla pár kapitol dopředu, což jsme dostali za domácí úkol. Většinu z toho už jsem stejně znala z Krásnohůlek, osnovy se poněkud lišily.
Přisedla si ke mně spolužačka Amélie, jedna z prvních "kamarádek" tady. Máme postele na koleji hned vedle sebe. Je to věčně usměvavá blondýna se zapletenými barevnými dredy ve vlasech, co v jenom kuse musí něco brebentit a pusu snad nezavře ani když spí. Nezapomněla mě upozornit, že musíme pomalu jít na hodinu přeměňování. Blížily jsme se k učebně, když pod námi najednou začala vibrovat podlaha a ze stropu se sypat prach. Seběhly jsme pak dolů po schodech a našly nějaké dva kluky a holku ležet a podlaze a před nimi byla krev. Ale hýbali se, pak se i pokoušeli zvednout, zatímco jeden z nich cedil mezi zuby:"tohle tě přijde draho!"
Zeptala jsem se Linie Flaningové, co že se tu stalo a ona mi řekla, že se nějaký Damien Raddle ze Zmijozelu a Nathan Potter z Nebelvíru do sebe pustili. Asi to prý bylo kvůli fretce jednoho z nich. Dokonce na sebe tasili hůlky. A ta krev je Damienova, vyslali na něj řezací kouzlo. On se pak přemístil.
Samozřejmě celá situace měla následky, jakmile se přihnala profesorka Obrany proti černé magii a začala se ptát, co se tu vlastně stalo, ale to my dvě s Amélií už spěchaly na hodinu přeměňování, ve které jsme měli přeměnit žábu v rej motýlů. Dost zvláštní, tahle škola. Pořád mi nešlo z hlavy, jestli ten Damien je ten samý kluk, který mě ráno vedl na hodinu bylinkářství. Usoudila jsem, že asi ano, když měl bílou fretku, ale tím pádem to bude pěkný výrostek a bude jen dobře, když se s ním nebudu znát.
O tom, že jsem se ve svém úsudku pravděpodobně mýlila, mě přesvědčil hned následující večer, kdy mi během večeře přistál na stole zelený balíček. Tedy byla to spíš krabice se spoustou otvorů, ve které se něco hýbalo. Přemýšlela jsem, kdo by mi mohl něco poslat, ale nic mě nenapadalo. Rozvázala jsem mašli a pomalu odklopila víko. Bylo tam to malé kotě, které včera ten černovlasý kluk našel. Ale teď už vypadalo docela jinak - bylo čisté, evidentně dobře najezené a pospávalo. Tedy teď už překvapeně koukalo do světla. Na krabici visela cedulka, té jsem si všimla až teď. Stálo tam:
Doufám že se ti dáreček bude líbit
má krásná mírně rozcuchaná vílo.
Se srdcem na dlani tvůj…
Ale bylo mi hned jasné, kdo to poslal, i když se nepodepsal. Najednou jsem dostala hrozný vztek. Co si o sobě ten …. myslí? Jak jako MÁ vílo? A jak jako rozcuchaná?! Byla bych si to kotě nechala, ale… Vzala jsem kotě z krabice do náruče, párkrát jsem ho pohladila a vydala se ke stolu Zmijozeláků, abych Damiena chytla za hábit a vytáhla na chodbu. Čapla jsem ho za ruku a bylo mi jedno, kdo se na nás kouká, nebo dělá, že se nekouká.
Ach ta moje povaha. Je to rodinné prokletí, které jsem zdědila po své babičce. Když si víla začne s kouzelníkem, nemá se to a dopadá to tak, že první dítě ob generaci bude mít pravděpodobně rozpolcenou osobnost. Napůl vílí - romantickou, laskavou, něžnou, pečlivou a napůl … inu asi člověčí - vzteklou, vzpurnou, nezávislou, rebelskou. A teď ta člověčí prostě převládla, i když jindy bych mu třeba jen za kotě poděkovala a pitomoučce se u toho usmívala. Tyhle stavy jsem nebyla schopná vůlí ovládat.
"Proč ji nechceš? Líbíš se jí," osočil se hned za dveřmi. Zalapala jsem po dechu a skoro se třásla vzteky, vlasy mi při tom poletovaly ze strany na stranu, jak jsem zuřila.
"Kotě za nic nemůže, ale ty jsi evidentně prototyp sebevědomého pitomce, který… který…" hledala jsem marně slova. "Co sis prosímtě myslel? Ani nevím jak se jmenuješ a ty beztak nemáš tucha, jak se jmenuju já a už mi píšeš takový pitomosti! Já nejsem nějaká hej počkej! Nejsem!" nadechla jsem se.
"Tak hele promiň. Ok? Já se ti omlouvám a prostě je mi to jedno, ale teď se mi vyhýbej."
"Teda, jestli si ten vzkaz psal ty.?" zvedla jsem jedno obočí. Mírně přikývl, evidentně zaskočený. Pak odešel. Nějak sklesle. Byla jsem z toho zmatená. Proč se tváří ublíženě? Jeden by řekl, že je to prototyp frajírka. Nerozumím tomu. Hladila jsem kotě, tiskla ho k ňadrům.
Konečně mi došlo, co jsem to zase provedla. Zase jsem dřív mluvila, než myslela a vztek mi zatemnil hlavu. Rozběhla jsem se za ním. Viděla jsem, jak spěchá chodbou, spolužáci mu uhýbali z cesty s respektem.
"Počkej!" zavolala jsem na něj. Ale on pokračoval dál, ven z hradu. Kotě ublíženě zamňoukalo. Rozhodla jsem se, že na něj počkám na nějakém taktickém místě, dokud se nevrátí zpátky. Určitě se bude muset vrátit tou samou cestou, a tak se nemineme.
"A co ty drobečku, jak ti mám říkat?" pošimrala jsem kotě pod bradou. Nic mi na to neřeklo, tak jsem si ho položila na klín a drbkala ho.
Pokračování zde
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama