Duben 2014

Tajemství Povětroně Karla Čapka

11. dubna 2014 v 15:14 | Karin |  Čtenářský deník
Karel Čapek: Hordubal / Povětroň / Obyčejný život. Československý spisovatel, Praha 1965. 360 stran.
Povětroň
Nejprve byl publikován v Lidových novinách - od 5. 11. 1933 do 10. 1. 1934. Knižně vyšel roku 1934. Noetická trilogie jako knižní celek vyšla teprve v roce 1956, tedy až po Čapkově smrti. Povětroň je druhým pokračováním, společně s novelami Hordubal a Obyčejný život.
Povětroň znamená meteor - je to metafora protagonisty a lidské existence vůbec. Neznámý se zřítil z nebe během bouře.
Trilogii spojují filozofické myšlenky, zvláště pak pragmatický relativismus, který připouští existenci mnoha pravd. Ačkoli se Čapek přímo nehlásil k žádnému z filozofických směrů, můžeme v jeho dílech nalézt prvky pragmatismu.
Trilogii také propojuje motiv srdce, ať už ztraceného, nebo slabého. Oproti Hordubalovi, ve kterém je také život člověka vyprávěn několikerým způsobem a srdce se navždy ztratilo, v Povětroni se lidé všemožně snaží srdce ztraceného člověka objevit.
Pokud jde o zařazení díla k nějakému žánru, jeví se to zde jako značně problematické.
"Ze zřetele žánru, žánrové formy, nedojdeme ani u Povětroně k čistému a tradičnímu typu. Románová stavba nemá postupně se rozvíjející jednotnou syžetovou linii, lze tu mluvit o variantě rámcové novely."[1]
Povětroň je oproti Hordubalovi neukotven v čase a prostoru, ačkoli se v básníkově povídce objevuje přesná lokace místa - Kuba.
Myslím si, že Čapek svou noetickou trilogií zdůrazňuje složitost lidské osobnosti a její nepoznatelnost. Jako noetické romány je autor označil v doslovu k Obyčejnému životu. Hordubal se setkal s nepochopením ze strany recenzentů, kteří označili hlavního hrdinu prostě jen za "primitiva", místo toho, aby v něm odhalili složitost citlivého muže. Naopak Povětroň byl literárními kritiky ceněn a to i takovými, kteří k Čapkově tvorbě měli stálé výhrady.
"První část pozdější trilogie, která se jedněm zdála příliš spekulativní a málo zakotvená v soudobé společenské skutečnosti, pohoršovala naopak jiné svou údajnou společenskou škodlivostí. Teprve druhá část, Povětroň, zaznamenala obrat v kritice, třebaže i v tomto případě se vyskytli zásadní odpůrci díla. Povětroň byl přijat kladně jak Šaldou, tak Arne Novákem, dvěma kritickými veličinami, které se dříve (ale i později) netajily zásadními výhradami proti Čapkově tvorbě i jeho občanským postojům."[2]
Případ X
"A kdo to vlastně je?" ptal se [básník], aby byla řeč o něčem jiném.[3]
Někdo, kdo spadl z nebe jako meteor. Zřítilo se letadlo a shořelo spolu s jeho doklady. V kapse mu našli jen francouzské, americké a anglické mince a holandské dubbeltje.
Člověka poznáme podle jména, ale Neznámý nemá doklady. To, že člověk pozbyl jména z něj činní jedinečnou bytost. Bezejmenný je tajemstvím, jak se píše v páté kapitole:
"Kdyby měl jméno, kdyby měl aspoň jakékoliv jméno, nebyl by tak - co vlastně? Snad znepokojivý nebo co. Ano, říká se tomu tajemství."[4]
Člověka poznáváme podle toho, co nám řekne, ať už o sobě, nebo o světě, ale případ X je v bezvědomí. Člověka nějak zařadíme, poznáme podle toho, jak vypadá, ale případ X nemá tvář, celý je ofačovaný do bílého. Bílá zde na mě působí jako symbol prázdnoty, nicoty a nevědomí.
"Vždyť on nemá tvář," řekl chirurg tiše. "Je tak popálen… Ani tvář, ani jméno, ani vědomí - Aspoň něco kdybych o něm věděl!"
Až básník ho ve své povídce pojmenuje jako Mr. George Kettlering, ale to také není jeho pravé jméno, vzpomeňme si, jak Kubánec koupil doklady po jakémsi člověku, který zemřel v nemocnici. O touze lidí pojmenovávat věci a tím si je přiblížit, zbavit zneklidňujícího tajemství už Čapek psal ve svých sloupcích.
Jan Mukařovský ve své studii "Významová výstavba a kompoziční osnova epiky Karla Čapka" poukazuje na určité spojení Povětroně s detektivním žánrem. Zdůvodňuje to tím, že detektivka také začíná otřesem, zločinem a následně se situaci snaží vyšetřovatelé přijít na kloub. Tato myšlenka mě zaujala. Povětroň začíná tajemstvím, pádem člověka, jenž je ve stavu podobnému smrti. Chirurg, jeptiška, jasnovidec a básník se pak stávají "vyšetřovateli" případu. Každý z nich k rozluštění případu užívá svoji jedinečnou metodu.

Povídka milosrdné sestry
Povídka je koncipovaná jako vyprávění snů, které se sestře zdály po několik nocí. Vypráví je chirurgovi v jeho pokoji. Ale promění se perspektiva, protože vypravěčem je v tuto chvíli především sám Neznámý. Neznámý ze začátku mluví cizím jazykem.
V podstatě lze celý příběh shrnout jako sen o nenaplněné lásce a zbabělosti. Snad se ten sen zdál jeptišce právě proto, že Případ X poznal něco, co jeptišce bude navždy zapovězeno - milování. Ve vztahu Případu X k oné dívce lze spatřit autobiografické rysy, na které upozorňuje Ivan Klíma - Čapkovo životní dilema, zda se navrátit k ženě, se kterou z nějakých důvodů nemohl zůstat.
"Vidíš přece, že ještě nejsem dost zralý, abych žil. Ještě - ještě nejsem tak celý, abych trval, ne tak statečný, abych se rozhodl; ještě nejsem z jednoho kusu jako ty, jako ty. Prosím tě, co by sis počala s touto hromadou? Vždyť sám nevím, co ze mne bude, nevím, kde mám hlavu a patu. Copak ty, ty jsi věčná, ty víš všechno, co je třeba vědět, ty víš, že patříš; ale já - "[5]
Nakonec se rozhodne, že se k dívce vrátí, protože sám sebe zajisté najde v tom, že bude moci někomu patřit, ale nedoletí.
Do snového vyprávění Případu X se tu a tam vkrádá pobíhající realita, třeba když zapomene, co chtěl říct, protože má právě zimnici.
Internista a chirurg
V jedenácté kapitole probíhá rozhovor mezi dvěma lékaři, kteří se snaží určit diagnózu a původ muže. Všímají si jeho tetování, chodidel, jizev a odhadují, odkud asi letěl, zda z Afriky, Indie, nebo odjinud. Užívají množství latinských názvů nemocí, které celému vyprávění dodávají na "pravdivosti".
"Prosím vás, kde jinde by vzal fiebre amarilla?" (Vyslovil amarilja, jako by si pochutnával na této výslovnosti.)[6]
Jasnovidec si jim druhý den stěžuje na bolesti, které potvrzují pravdivost jejich domněnek - Případ X má žlutou zimnici. I nemocniční prostředí zde má význam - v nemocnici se přece nemůže odehrávat nic nereálného.

Jasnovidec
Povídka jasnovidcova začíná popisem metody a některých pojmů - v podstatě se vyznává, že není ani tak telepat jako spíš analytik. Jeho metodou je dohad, intuice. Jeho z nebe spadlý Případ X byl chemikem, který objevil novou sloučeninu. Objev však nebyl uznán, a proto prchá do ciziny. K návratu je pohnut až tehdy, když zjistí, že jeho objev, nově publikovaný jiným vědcem, byl vědci přijat.
Také jasnovidec užije cizího jazyka, když mu chirurg připaluje cigaretu. Daleko víc se v jeho vyprávění objevují exotické motivy.
"Kde byl? Mám dokonale určitý dojem prostorový a čichový. Žár, který se třese nad hnědým polem. Hluboký věčný bzukot a praskající šum, hrdelní bublání a skřeky podobné smíchu a dávení… Guadelup, Haiti a Trinidad."[7] O chvíli později lokalizuje místo jako Kubu. Posluchači čekají v životě Případu X lásku, ale ta tam není. Hned v úvodu rozmlouvá s básníkem o "tom co ho přivezli", ale nejsou schopni si porozumět. Jasnovidec má těžší úkol, protože on si nevymýšlí, ale poznává dojmy a konstruuje z nich skutečnost. Jasnovidec musí umět odhadnout pravdu, jinak by nebyl jasnovidcem. Básník jej ve čtvrté kapitole dokonce degraduje na jakéhosi kouzelníka v negativním slova smyslu.
Jasnovidec nevěří na náhody, ale na logiku a rovnováhu. Rovnováha byla zachována, když Neznámý spadl.
"'Není žádných náhod. Bylo nutno, aby se ubíral tak prudce. Nechává za sebou ohnivou čáru jako meteor.'
'A proč se zřítil?'
'To už byl doma.' Jasnovidec zvedl oči. 'Rozumíte, musel se zřítit. Nebyl by už mohl nic udělat. Stačí, že se vrátil.'"
V povídce jasnovidcově lze spatřovat prvky intertextuální s jiným Čapkovým románem a sice s Krakatitem. Hlavní hrdina je chemik, přímo posedlý svojí prací, látkami, které mohou změnit tvář světa; je i podobné povahy.

Básník
Povídka básníkova je konstrukce z reálné matérie, logiky a fantazie. Má rysy dobrodružné, psychologické i realistické. Úděl básníkův je domyslet to, co bylo jen naznačeno. Stvořit z úlomku celého člověka. Z okamžiku celý život. A rozhodně ne obyčejný.
"Nejsem tak lidský jako vy; nemyslil jsem na jeho pozemské záležitosti, ale posedla mne nad ním vášeň detekce. A teď už mne nic a nikdo nezadrží; mějte se tu dobře, já musím za ním. Když je tak neznámý, já si ho vymyslím, budu ho hledat v jeho možnostech…"[8]
Svět a člověk je tedy udělán z hrsti faktů a celého vesmíru možností. Pouze básník je schopen tyto možnosti spatřit. Básník si musí vymýšlet. Nedělá to jen ze záliby, ale je k tomu vnitřní silou poháněn.
Důležitou roli hraje incipit začínající scénou, kterou čtenář vnímá prostřednictvím subjektu básníka, jenž ji pozoruje z oddělení chirurgického oddělení. Čtenář je tedy do románu uveden právě básníkem, což podle Všetičky opět staví tuto postavu do popředí.
"Co mně je vůbec po tom, jak se mají věci ve skutečnosti? Mé řemeslo je vymýšlet si, že, hrát si, předstírat -"
Básník z Povětroně v úvodu svého vyprávění předkládá jakýsi manifest spisovatelské tvorby, toho, jak dílo vzniká, jak se při jeho tvorbě básník "pokouší o samu skutečnost", že život básníkových postav není tak zcela vymyšlen, že je vlastně básníkovým vlastním životem a že on je každou ze svých postav. Popisu fabulačního procesu je věnován značný prostor, Čapek není jediným spisovatelem, který nechává čtenáře nahlédnout, jak funguje vymýšlení příběhů, ale jeho podání se mi zdá specifické.
"Hle, fixní idea fantastů; honit skutečnost oklikami přeludů. Myslíte-li, že nám stačí vyrábět iluze, jste na omylu; naše manie je obludnější; pokoušíme se o samu skutečnost."[9]
Podobně filozoficky uvažuje o světě fantazie a dvojakosti.
"Fantazie sama o sobě se zdá imorální a krutá jako dítě; libuje si v hrůzách a směšnost. Jak často jsem vedl své fiktivní osoby cestami hoře a ponížení, abych je mohl tím hlouběji litovat!"[10]
Básník se snaží přijít skutečnosti na kloub, proto si musí vymýšlet a mnohdy se snaží ze všech těch možností najít jen tu jedinou možnou - skutečnost. Ale Povětroněm nám Čapek ukazuje, že jediná možnost neexistuje.
Na začátkuztrácí Případ X na Kubě paměť. Básník se obhajuje, že je to sice postup běžný v romantických novelách, ale člověk, který ztratil paměť je podoben člověku bez vědomí, svědomí. Bez paměti není pro člověka ani skutečnost. Kubánec se obává, že si Případ X pamatuje okolnosti noční vraždy a v podstatě ho vydírá - dokud o něj bude postaráno, paměť se nevrátí. Kubánec jej zaměstná jako dopisovatele, protože Neznámý umí spoustu jazyků. Cestuje po ostrovech a shání pro Kubánce pozemky pro pěstování třtiny, dohlíží na otroky… Pak ale pozná Kubáncovu dceru, která se vrátila ze studií a zamiluje se do ní. Kubánec ale nechce o jejich lásce nic slyšet a vyžene ho. Případ X chce prodávat asfalt, aby vydělal dost peněz a mohl si dívku vzít, ale obchody nejdou. Když už je v koncích, píše dívce dopis a podepíše se svým pravým jménem.
"Nevida pro slzy, slepě, bezvědomě napsal své pravé jméno, které po tolik let ztratil z paměti."[11]
Vzpomněl si na dětství, na matku, na otce. Na to, jak se v osmnácti potloukal po světě, dělal otci dluhy a znepřátelili se. Byl nosičem v přístavu, námořníkem, sklepníkem, vydržovala si ho mulatka, ke které vodil opilé chlapy. Ale uvědomil si, že je dědicem nejméně třiceti milionů. A on se kvůli lásce poddá.
Je zvláštní, že teprve když začal psát dopis své milé a nepsal ho na stroji, ale rukou, poznal opět sám sebe prostřednictvím písma. O tom, jak písmo vypovídá o lidské osobnosti, už Čapek psal v Povídkách z jedné a druhé kapsy.
Stejně tak není těžké nalézt podobnost mezi Kubáncovou dcerou Mary a princeznou z Krakatitu - obě jsou snědé, mají chmýřím pod nosem, dobrý původ, který jim brání v lásce.

Exotika
Ivan Klíma o Čapkově umění popisu napsal následující:
"Dovedl na nepatrný prostor vtěsnat tropický žánr, exotickou vůni pralesa, lenost okamžiku, duševní stav hrdinů, jazykový kolorit…"[12]
Čapek sice nikdy v žádné exotické části světa, ale tato místa jej lákala, podněcovala jeho fantazii. Při psaní Povětroně si důkladně zjistil všechny údaje - leteckou dopravu, podnebí, obchod… Ve třicátých letech minulého století to každopádně nebyl tak lehký úkol jako dnes. Popis staví na výčtech a dominují u něj barevné a sluchové vjemy.
"Mohl bych nyní dost podrobně popsat krotony s listy červeně a žlutě žíhanými, tak nádhernými, že by je člověk považoval za jedovaté; alkafy s listy miniovými, sametové lupeny anthurií skloněné nad temnými tůněmi, jež nasládle páchnou hnilobou, porosty černého pepře a tvrdé poháry bromélií…"[13]
V lecčem mi popisy připomněly Italské listy. Čapek i při popisu exotiky sází na "obyčejnost". Když popisuje motýla, nepopíše žádný neznámý druh, ale snad jednoho z nejkrásnějších a nejznámějších motýlů vůbec - modrého Morpha. Popisuje horko, lepkavou špínu, močály, žáby, cikády, vůně a chutě, dusné květy, mulaty… Zdá se, že nepotřebuje lyricky vykreslovat obzor, spíš na sebe vrší smyslové dojmy a to takové, jaké máme zhruba při představě Kuby i my.
Užívají (zejména básník) velké množství španělských slov, které také podpírají sloupy "pravdivosti". Například:
Como va? (Jak je?); Caballero (Gentleman); A la salud de usted! (Na vaše zdraví!) Muy amigo mio. (Můj dobrý příteli); Este hombre. (Tento muž)…
V čem se povídky shodují?
Jak jsem psala výše, ve všech třech se objevují španělská slova, která jednotlivým vypravěčům signalizují pravděpodobný původ Neznámého - Kubu.
Ve všech třech vyprávění chybí matka.
Jasnovidec vysvětluje, že netrpělivost, nutkání stále něco opouštět Případu X pramenila z toho, že nikdy neměl ruky, které by se mohl chytit. Neměl jistoty.
A vyprávění básníkovo začíná podobmě: "Začněme od začátku: Byl chlapec, který neměl matky.
Špatně, a takto nelze dál. Případ X přece nemá tváře ani jména, nemá totožnosti, je Neznámý. Dáme-li mu domov, budeme ho znát, abych tak řekl, odmalička; přestane být neznámým a ztratí to, co je nyní jeho nejsilnějším a určujícím znakem
."[14]
Také se shodli v charakteristice otce Neznámého - byl bohatý, ale pro chlapce cizí. Nezajímal se, nesdílel stejné názory…

Konec
Na konci případ X umírá, aniž by byla zjištěna jeho totožnost. Chirurg dočte dopis od básníka a starý internista jej informuje o pitvě. Z Paříže přišla depeše - jméno případu X bylo i tak příliš zkomoleno, ale byl zapsán jako Kubánec. Čtenář je spokojen, protože získal přesvědčení, že se básník nemýlil a vlastně každý z pozorovatelů, kteří se nad ložem umírajícího sešli, odhalili kousek jeho osudu.
Z dopisu jednomu čtenáři
Jeden ze čtenářů se Karla Čapka zeptal, co chtěl vlastně Povětroněm říct, tedy na obhajobu tohoto díla vznikl Dopis jednomu čtenáři. V něm se mimo jiné vyjádřil i o noetice a přiznal, že toto téma ještě zcela nevyčerpal.
"Skutečnost je strašně složitá, i budiž nám podán její zjednodušený obraz. Nechceme trpět nejistotou a otázkami, jak to vlastně je. Ukažte nám věci jenom z jedné strany, aby nás nemátly jejich druhé strany a jejich rub. To je zhruba noetický stav, ve kterém žijeme."[15]