Čekání na motýla - pohádka

2. září 2013 v 20:49 | Karin |  Soutěžní povídky a ostatní

Chtěla bych vám vyprávět příběh. Mluvit o zázraku, kráse. Budu šeptat, mohl by se zaleknout a uletět příliš brzy.
Bylo nebylo jedno Zahradní království. Postavené z listí a slov všech pohádek, které znala. Cesty ze žlutých cihel, jednorožci, duha, skřítci i elfové, hodná zvířátka, stromy a v nich samozřejmě víly.
Byla nebyla jedna moc hodná paní. Nejspíš anděl, kterého seslali z nebe, aby na zemi dohlížel na lidi a dělal jejich životy lepší. Měla vnučku a v její hlavě stvořila to království. Ruce si zamazala od hlíny, když kolem cestiček sázela květiny. A četla pohádky.

Bylo nebylo… Jednou, v krásné zahradě plné růžových keřů, na jednom z nich vyrostlo poupě. V ten samý den se zrodil malý elf - sotva jako malíček velký. Zrodil se, aby květ opatroval. Mnul si očka a udiveně se díval na vycházející slunce. A jak hřálo! Cítil, jak se jeho droboučké tělíčko krásně zahřívá. Povylezl z květu, posnídal trochu rosy a nabídl včele nektar z mladé růžičky - takový med je nejlepší. Roztáhl průsvitná křidélka, jež se zablyštěla pod slunečními paprsky. Prošel se ven po listu, až na samotný okraj a pak už jen jeden krok a maličký květinový elf tančil ve vzduchu. Celý svět jakoby se kolem něj točil.

Zahrada byla tak obrovská. Z okolních květů počaly vykukovat hlavičky ostatních obyvatel růžového keře. V korunách stromů švitořili ptáčci, prozpěvovali si, rozcvičovali. A dole v trávě, tam to teprve žilo. Tesaříci s dlouhými tykadly líně šplhající po stéblech trávy, párek chrobáků držících se za ruce, pestrokrvečník, zelení zlatohlávci; také slunéčko neboli beruška chlubící se svými červenými krovkami. Květopas na pampelišce u žlutého skřítka. Nekvetly tam jen růže, ale i konvalinky, náprstníky, modré zvonky a ladonky - přesně takové, jaké mají elfové rádi, protože jim poskytují báječnou skrýš.

A tu uslyšel skřítek mlaskání. Dole se popásala macatá housenka na zelených výhoncích jetele. Pranic se mu nelíbila. Byla tlustá, zelená a ohavně chlupatá. Nehledě na to, že nebyla obeznámena se způsoby slušného chování a cpala si do tlamičky, až se jí dělaly boule za ušima. Skřítek jen vrtěl hlavičkou, div si ji neukroutil, nedůvěřivě pozorujíc stvoření.
"Jdi si mlaskat jinam, ty jedna..." obořil se.
Něco kolem něj najednou prolétlo, až málem ztratil rovnováhu a zapomněl mávat křidélky. Zachytil se větvičky růže a rychle se schovat do poupěte. Pěkně se zavinul do růžových lístků a ani nedutal. Ale nic se nedělo. Jen z dálky slyšel kroky a pak hlásek, dívčí. Pomaloučku poodhrnul růžový závěs.
Růžový keř se zasmál a pobídl elfa: "Nic se neboj, maličký. Jen vykoukni ven a uč se o lidech."

Pod stromem sedělo děvčátko. Světlé vlasy jí splývaly po ramenou na bílé šaty s kvítečky. Do bosých chodidel ji šimrala tráva. Modrýma očima hltala svět ve všech jeho barvách. Něco si pobroukávala a pak si všimla osamělé sedmikrásky v trávě. Skřítek se zarazil. Snad ji holčička nebude chtít utrhnout! Vždyť ji tím zabije. A co teprve chudák elf, který má květinku na starost. Díval se, jak dívenka natahuje ručku, ale pak se zarazila. Zavřela oči, tak jak nejvíc to jde - tak to děti dělají, když si něco přejí - a zašeptala: "Smím si ji utrhnout?"
Elf v bílém kabátku, který ke květině patřil, pomalu zavrtěl hlavou. Sedmikráska byla jediná v okolí, a když se jí to podaří, příští jaro by jich tu mohlo být mnohem víc.
Děvčátko za chvíli spustilo ruku zpátky do klína a přestože bylo smutné, pousmálo se. "To nevadí."
Růžový elf se mračil. Myslel si, že jsou lesní bytosti lidem skryty, ale ukazuje se, že to dítě je vidí. Nakráčí si sem, div jej neporazí, nebo nezašlápne a ...
Než stačil něco provést - on měl občas totiž hrozně zlotřilé nápady - ozval se růžový keř.
"Ta dívenka vás nevidí, ale jen cítí. Jste pro ni jen jiskřičky světla, tak se nemusíš bát. Neublíží ti. Je hodná, " a jako na potvrzení jeho moudrých slov, přiletěl motýl - modrásek. Třepotal si křídly a dával na odiv svoji krásu. Párkrát zakroužil kolem stromu, to aby se předvedl. Pak se snesl až k sedmikrásce, jakoby se chtěl napít nektaru, ale jen jako, protože hned zase vzlétl a frrr rovnou k ohromené holčičce.
"Ty jsi ale krásný," špitla. A ano, on se naparoval ještě víc, až usedl na hřbet její ruky. Složil křídla, aby ukázal kresbu na spodní straně - oranžové kruhy, šedé lemování na světlém podkladu. Pohupoval tykadly, rozverně. Křídla zase rozložil a ukázal modré šupiny na svrchní straně. Skřítkovi připadal modrý jako obloha - krásný - a přitom pochází z takové ošklivé nenažrané housenky. Dívenka s úsměvem tajila dech, když si ho ze všech stran prohlížela.
Pošimral ji nožičkama, zatřepotal křídly a frrrr byl pryč. Takoví oni jsou - přelétaví.

Tak se jí odvděčili, že neutrhla květinu.
Protože Bylo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vendy | Web | 10. září 2013 v 14:39 | Reagovat

To je nádherná povídka!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama