1:05

15. září 2013 v 1:26 | Karin |  Dopisy schizofreničky pro tu druhou

1:05
Raději utekl, než aby s tebou/námi byl. Odešel, aby se nemusel dívat na netečnou dívku zachumlanou do deky. Pohled jsem upírala pryč a byla jsem schovaná ve své malé krabičce s mašlí. Za dveřmi se silnými zámky. Schoulená v klubíčku. Hloupá.
Raději utekl, než aby se ptal. Proč jsem smutná. Proč bulím.

Brečela jsem pro definitivno. Pro smrt, co stále ještě krouží kolem a kosa jí nevychladla. Pro pohřby a zástup lidí v dešti. Pro padlého hrdinu v knize. Pro babičku. Jen pro ni. Proto, že je tam dole sama a je jí zima. Proto, že mi strašně chybí její ruce. Smích. Proto, že na hrobě se nebyl otec ještě ani podívat. Proto, že kdo ví, jak to bylo. Proto, že třeba umřela, protože jsem ji nepřišla skoro měsíc navštívit. Proto, že už mi teď nikdo nepoví, jak je rád, že mě vidí. Proto, že mám uvnitř sebe strašnou bolest. Nepopsatelnou. Nekonečnou. Drásá mi orgány. Cítím jí v břiše, tak se choulím do klubíčka, když vzlykám. Proto, že nejsem silná. Proto, že se mi chce skoro pořád brečet a nejde to. Ne před ním. A už ho nebudu… obtěžovat.
Mám pocit, že jsem sama. Jakoby někdo kus ze mne vyrval a já musím poslouchat všechny ty hrozné věci, o kterých jsem dřív neměla zdání. A nemám komu to říct. Pilot neposlouchá. Kamarádka? Sama má bolest - rýpat v ráně nebudu. Mám maminku, ale ta je smutná stejně jako já. Asi jako jediná mi rozumí. Ví, jak se cítím. A ví, že babička by plakala ze všech nejvíc a tak já smím taky. Tatínek se nad to povznesl.
Mrzí mě, že babička, co mi zbyla, je sobec. Není schopná pomoc ani vlastní dceři v zármutku. Všechno je jen divadlo. Ukázat se na pohřbu a zmizet. Ubohé.
Pláču proto, že se s tím nedá nic dělat. Že ona je pryč. A jako bych zbyla sama na celém světě. Pláču, proto, že neumím být jako ona, i když bych tak strašně chtěla. Být nejlaskavější člověk na světě, spravedlivý, čestný a přitom tak silný… Když jsem silná, jsem zlá. Když jsem laskavá, tak jsem slaboch a pláču.
Ptám se, co je to za život, když nesmím plakat ani před někým, s kým bych ten život měla sdílet…
Ptám se, proč jste mi ji vzali…

Příště, až budu chtít plakat, nejdřív se zeptám, zda smím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vendy | Web | 22. září 2013 v 22:34 | Reagovat

Čtu a brečím s tebou. Protože tyhle pocity moc dobře znám. Smrt bereme jako běžnou část života, ale když se nás dotkne osobně, je to jak úder do žaludku, po kterým jen těžko vstaneš a který cítíš ještě kolik dní (měsíců).
Máš babičku hodně ráda, to je poznat z tvých slov. A babička měla hodně ráda tebe. Ztráta někoho, koho milujeme a o kom víme, že nás měl stejnou měrou rád, hodně bolí.

2 Martina | 19. října 2013 v 22:04 | Reagovat

Připoměla jsi mi loučení s mojí babičkou :( Vzpomínky na ni. Jako bychom měly babičku společnou. Laskavou a silnou :) Její upracované ruce, vůni, smích...

3 Tajemná Temnota | E-mail | Web | 15. září 2014 v 21:11 | Reagovat

To je mi líto. Ale ti co milujeme, nás nikdy neopustí <3.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama