Září 2013

Podzim voní

29. září 2013 v 18:10 | Karin |  Soutěžní povídky a ostatní
Mám ráda podzim, protože voní. Suchým listím, tlením, senem.
Voní po palačinkách s marmeládou. Voní burčák, čaj s medem. Šípkové keře s trny. Ořechy.
Jeho svetr voní po pracím prášku - na, obleč si to, ať ti není zima.

Mám ráda podzim, když svítí slunce a je babí léto.
Sedíme na kameni u rybníka. Rákosí šumí, ryby vyskakují nad hladinu. Překrásná labuť, vážky, odlesky slz.
Běháme v hromadách listí. Hledám tam sedmikrásky. V zámeckém parku mezi stromy.

Mám ráda podzim, protože je svěží. Všechno se chystá spát.
Rána jsou chladná, u rtů se tvoří obláčky. Prší a já se směji. Svítí? Pláču skloněná u náhrobku. Spí.
Jeho rty studí. Ruce objímají... tělo.

Schovala jsem se v malé místnosti uvnitř mojí hlavy. Vedle skladiště paměti.
Kreslím si jednorožce, motýly, květiny. Sama. Cizí. Nemluvím, nesnídám, nespím. Nejsem.
Mám ráda, když mi odemče dveře a na chvíli se můžu smát. Třeba v hromadě listí.


Paul Walker - Davidoff

19. září 2013 v 20:55 | Karin |  Fotky Paula Walkera
Paul Walker zapózoval v reklamě na vůni značky Davidoff pěkně vyslečený do půl pasu. Ale není to jen tak samo sebou.
"Lákali mě na reklamu různých jiných vůní už v minulosti, ale neměl jsem zájem. S Davidoff je to jiné. Nejsem ten typ chlapa, který nafotí reklamu a pak se baví o tom, jakou kosmetiku používá. Tímto způsobem se mi podařilo zůročit moji práci ve prospěch oceánu a to je pak projekt, na který kývnu." Prozradil to v rozhovoru pro GQ magazín. Novinkou kampaně je totiž spolupráce s organizací National Geographic - značka Davidoff slibuje, že koupí parfému zároveň ochráníte 10 metrů čtverečních oceánu.
A to byl nebyl studovaný mořský biolog Paul Walker, aby na to nekývl.


Jak hodnotit génia. Stephen King - Temná věž

18. září 2013 v 12:40 | Karin |  Stephen King
Stephen King: Temná věž. Beta - Pavel Dobrovský, 2010. 728 stran.
Nevím, zda si vůbec smím dovolit hodnotit génia.
Nevím, jestli se mi ještě v žvotě poštěstí zažít takové dobrodružství napříč osmi knihami.
Nevím, potkám-li po cestě takové společníky jako byl Roland, Jake, Ochu, Eddie a Susannah. Ka-tet.

Trvalo mi týdny, než jsem se odhodlala otevřít poslední díl série. Jakobych se bála otevřít ty dveře, protože se za nimi může skrývat příšera. Možná pavouk bez jedné nohy s červeným znamením karmínového krále. Možná upíři. Určitě smrt. Znám sai Kinga dost dlouho na to, abych věděla, že nemá v oblibě dobré konce.

Ka se rozdělilo. Jake, Ochu a otec Callahan se vydali zachránit Miu (i jejího chlapíčka). Eddie a Roland se vrací od spisovatele Kinga v klíčovém světě - museli zařídit pár věcí ohledně růže na prázdé parcele a společnosti Tet.
Mia porodí chlapíčka - syna Rolanda a Karmínového krále. Napůl člověk a napůl pavouk. Velmi nebezpečný a velmi hladový. Toužící po jediném - zabít pistolníka, svého Bílého otce.
Společenství má hlavní úkol - zachránit poslední dva zbývající paprsky. Jak? Osvobodit bořitele a zachránit v klíčovém světě toho spisovatele před smrtí - zachránit ho před koly dodávky v roce 1999. Protože všechno je devatenáct.
A nakonec zabít Flaga (chcete-li Waltera), pavouka Mordreda a ve věži zničit šíleného Karmínového krále.

Krásně povyprávěno, jako obvykle. Odkazy na další díla, postavy... jakoby se snažil tím uzavřít vše, co mu zbývalo.
Běžně knižní hrdiny neoplakávám, kdepak, ale ... Steve, co takhle jednou "dobrý konec", když už se tě vydali zachránit?
Když už jsem u toho Kinga-postavy, jeho použití pro mne nebylo na obtíž. Dokonce se mi moc líbilo, i když rozdělilo fanoušky na ty, kteří jsou pro a ty, kteří nesouhlasí. Také výskyt deux ex machina se do mystického světa hodil a říkejte si co chcete. King své dluhy splácí, přestože jej Pistolník nenávidí.
Zarazilo mne, že ani jeden z největších padouchů společenství vážněji neohrozil. Z Flaga se vyklubala jakási pouťová atrakce, což se vzhledem k počtu nočních můr, které mi přivolal, zdá jaksi nepatřičné. Karmínový král je šílený, to ano. Ale vypadá spíš jako vzteklý Santa, který to přehnal s kofeinem, než jako obávaný zloduch nejvyššího řádu. A Mordred? Nakonec je mi ho i líto.

Přišel konec, kterého jsem se tolik bála. Konec dlouhé cesty, konec Paprsku, který spojuje Medvěda Šardika a Želvu
Maturina skrze Temnou věž. Konec něčeho geniálního, nad čím strávil přes třicet let a já několik týdnů. Srdce mi divoce buší, jako bych šla po těch točitých schodech věže spolu s Rolandem (který vypadá určitě jako Clint Eastwood), v očích slzy, protože ani ... není tak úplně pryč.
Želva zpívá. Růže šeptají.


"Muž v černém prchal přes poušť a pistolník mu byl v patách."


Je to všechno.
Stačí to.
Říkám díky, sai Kingu.
Dlouhé dny a příjemné noci.

Stephen King: Temná věž. Beta-Dobrovský, Praha 2010, 728 s.

1:05

15. září 2013 v 1:26 | Karin |  Dopisy schizofreničky pro tu druhou

1:05
Raději utekl, než aby s tebou/námi byl. Odešel, aby se nemusel dívat na netečnou dívku zachumlanou do deky. Pohled jsem upírala pryč a byla jsem schovaná ve své malé krabičce s mašlí. Za dveřmi se silnými zámky. Schoulená v klubíčku. Hloupá.
Raději utekl, než aby se ptal. Proč jsem smutná. Proč bulím.

Brečela jsem pro definitivno. Pro smrt, co stále ještě krouží kolem a kosa jí nevychladla. Pro pohřby a zástup lidí v dešti. Pro padlého hrdinu v knize. Pro babičku. Jen pro ni. Proto, že je tam dole sama a je jí zima. Proto, že mi strašně chybí její ruce. Smích. Proto, že na hrobě se nebyl otec ještě ani podívat. Proto, že kdo ví, jak to bylo. Proto, že třeba umřela, protože jsem ji nepřišla skoro měsíc navštívit. Proto, že už mi teď nikdo nepoví, jak je rád, že mě vidí. Proto, že mám uvnitř sebe strašnou bolest. Nepopsatelnou. Nekonečnou. Drásá mi orgány. Cítím jí v břiše, tak se choulím do klubíčka, když vzlykám. Proto, že nejsem silná. Proto, že se mi chce skoro pořád brečet a nejde to. Ne před ním. A už ho nebudu… obtěžovat.
Mám pocit, že jsem sama. Jakoby někdo kus ze mne vyrval a já musím poslouchat všechny ty hrozné věci, o kterých jsem dřív neměla zdání. A nemám komu to říct. Pilot neposlouchá. Kamarádka? Sama má bolest - rýpat v ráně nebudu. Mám maminku, ale ta je smutná stejně jako já. Asi jako jediná mi rozumí. Ví, jak se cítím. A ví, že babička by plakala ze všech nejvíc a tak já smím taky. Tatínek se nad to povznesl.
Mrzí mě, že babička, co mi zbyla, je sobec. Není schopná pomoc ani vlastní dceři v zármutku. Všechno je jen divadlo. Ukázat se na pohřbu a zmizet. Ubohé.
Pláču proto, že se s tím nedá nic dělat. Že ona je pryč. A jako bych zbyla sama na celém světě. Pláču, proto, že neumím být jako ona, i když bych tak strašně chtěla. Být nejlaskavější člověk na světě, spravedlivý, čestný a přitom tak silný… Když jsem silná, jsem zlá. Když jsem laskavá, tak jsem slaboch a pláču.
Ptám se, co je to za život, když nesmím plakat ani před někým, s kým bych ten život měla sdílet…
Ptám se, proč jste mi ji vzali…

Příště, až budu chtít plakat, nejdřív se zeptám, zda smím.

Pod povedeným přebalem se skrývá povedený příběh. Chování nočních motýlů - Poppy Adamsová

13. září 2013 v 11:39 | Karin |  Čtenářský deník
Poppy Adamsová: Chování nočních motýlů. Knižní klub, 2009. 304 stran.
Pod povedeným přebalem se skrývá povedený příběh.

Hlavní hrdinkou je stará žena, Ginny, která sama žije v chátrajícím viktoriánském domě svých předků. Zvykla si na život v ústraní a je pro ni šok, když se k ní po sedmačtyřiceti letech vrací mladší sestra Vivien. Ginny zasvětila celý svůj život výzkumu - stejně jako její otec byla uznávaným odborníkem na noční motýly. Nejspíš se pro to narodila, jelikož povahou byla uzavřená, praktická a srovnávala život lidí s chováním motýlů. Zpočátku se na mladší sestru těší, třebaže tím naruší její pečlivě vybudované návyky - všechny dveře by měly být zavřené, do čaje minimum mléka a nejprve nahřát porcelán, neustále kontrolovat kolik je hodin... Ale energická Vivien brzy začne Ginny mluvit do vzpomínek až natolik, že se Ginny rozhodne pro radikální řešení.

Kniha je členěna na poměrně krátké kapitoly, ve kterých se střídá retrospekce s přítomností. Vědkyně chornologicky vzpomíná na dětství prožité v sídle se sestrou, na dobrodružné výpravy, školní léta. Vzpomíná na maminku Maud, která ji učila se před posměšky schovat uvnitř vlastní hlavy; na otce Cliva příliš zabraného do výzkumu, než aby se staral o pozvolna se chátrající sídlo. Nebýt té nehody, kdy mladší sestra Vivien spadla ze zvonice a způsobila si zranění znemožňující mít vlastní děti, byly to krásné časy.
Ale kniha je právem členěna mezi thrillery a život není procházka růžovým sadem. Maud se propila k alkoholismu, který jí pomáhala Ginny před ostatními skrývat, přestože se záhy stala cílem jejích opileckých útoků. Clive zůstával nadále ponořen do výzkumu. Maminka Maud nešťasnou náhodou zemřela. Mladší Vivien se otce zřekla a doma se neukázala sedmačtyřicet let.
Jenže paměť může klamat. Stejně tak může klamat ten, kdo s vámi sdílí sídlo. Zvláštní, jak se vzpomínky sester rozcházejí.

Autorka sama je absolventka přírodních věd a podařilo se jí formou monologu vystavit temný příběh spojený s vědeckým popisem detailů ze života nočních motýlů. Vědecké poznatky nejsou na obtíž. Dozvíte se o sběru housenek, kukel, chytání motýlů; co který druh potřebuje k přežití, kde se vyskytuje, jak ho nalákat, chytit... a popřípadě usmrtit.

Poppy Adamsová: Chování nočních motýlů. Knižní klub, Praha 2009, 304 s.



Čekání na motýla - pohádka

2. září 2013 v 20:49 | Karin |  Soutěžní povídky a ostatní

Chtěla bych vám vyprávět příběh. Mluvit o zázraku, kráse. Budu šeptat, mohl by se zaleknout a uletět příliš brzy.
Bylo nebylo jedno Zahradní království. Postavené z listí a slov všech pohádek, které znala. Cesty ze žlutých cihel, jednorožci, duha, skřítci i elfové, hodná zvířátka, stromy a v nich samozřejmě víly.
Byla nebyla jedna moc hodná paní. Nejspíš anděl, kterého seslali z nebe, aby na zemi dohlížel na lidi a dělal jejich životy lepší. Měla vnučku a v její hlavě stvořila to království. Ruce si zamazala od hlíny, když kolem cestiček sázela květiny. A četla pohádky.

Bylo nebylo… Jednou, v krásné zahradě plné růžových keřů, na jednom z nich vyrostlo poupě. V ten samý den se zrodil malý elf - sotva jako malíček velký. Zrodil se, aby květ opatroval. Mnul si očka a udiveně se díval na vycházející slunce. A jak hřálo! Cítil, jak se jeho droboučké tělíčko krásně zahřívá. Povylezl z květu, posnídal trochu rosy a nabídl včele nektar z mladé růžičky - takový med je nejlepší. Roztáhl průsvitná křidélka, jež se zablyštěla pod slunečními paprsky. Prošel se ven po listu, až na samotný okraj a pak už jen jeden krok a maličký květinový elf tančil ve vzduchu. Celý svět jakoby se kolem něj točil.

Zahrada byla tak obrovská. Z okolních květů počaly vykukovat hlavičky ostatních obyvatel růžového keře. V korunách stromů švitořili ptáčci, prozpěvovali si, rozcvičovali. A dole v trávě, tam to teprve žilo. Tesaříci s dlouhými tykadly líně šplhající po stéblech trávy, párek chrobáků držících se za ruce, pestrokrvečník, zelení zlatohlávci; také slunéčko neboli beruška chlubící se svými červenými krovkami. Květopas na pampelišce u žlutého skřítka. Nekvetly tam jen růže, ale i konvalinky, náprstníky, modré zvonky a ladonky - přesně takové, jaké mají elfové rádi, protože jim poskytují báječnou skrýš.

A tu uslyšel skřítek mlaskání. Dole se popásala macatá housenka na zelených výhoncích jetele. Pranic se mu nelíbila. Byla tlustá, zelená a ohavně chlupatá. Nehledě na to, že nebyla obeznámena se způsoby slušného chování a cpala si do tlamičky, až se jí dělaly boule za ušima. Skřítek jen vrtěl hlavičkou, div si ji neukroutil, nedůvěřivě pozorujíc stvoření.
"Jdi si mlaskat jinam, ty jedna..." obořil se.
Něco kolem něj najednou prolétlo, až málem ztratil rovnováhu a zapomněl mávat křidélky. Zachytil se větvičky růže a rychle se schovat do poupěte. Pěkně se zavinul do růžových lístků a ani nedutal. Ale nic se nedělo. Jen z dálky slyšel kroky a pak hlásek, dívčí. Pomaloučku poodhrnul růžový závěs.
Růžový keř se zasmál a pobídl elfa: "Nic se neboj, maličký. Jen vykoukni ven a uč se o lidech."

Pod stromem sedělo děvčátko. Světlé vlasy jí splývaly po ramenou na bílé šaty s kvítečky. Do bosých chodidel ji šimrala tráva. Modrýma očima hltala svět ve všech jeho barvách. Něco si pobroukávala a pak si všimla osamělé sedmikrásky v trávě. Skřítek se zarazil. Snad ji holčička nebude chtít utrhnout! Vždyť ji tím zabije. A co teprve chudák elf, který má květinku na starost. Díval se, jak dívenka natahuje ručku, ale pak se zarazila. Zavřela oči, tak jak nejvíc to jde - tak to děti dělají, když si něco přejí - a zašeptala: "Smím si ji utrhnout?"
Elf v bílém kabátku, který ke květině patřil, pomalu zavrtěl hlavou. Sedmikráska byla jediná v okolí, a když se jí to podaří, příští jaro by jich tu mohlo být mnohem víc.
Děvčátko za chvíli spustilo ruku zpátky do klína a přestože bylo smutné, pousmálo se. "To nevadí."
Růžový elf se mračil. Myslel si, že jsou lesní bytosti lidem skryty, ale ukazuje se, že to dítě je vidí. Nakráčí si sem, div jej neporazí, nebo nezašlápne a ...
Než stačil něco provést - on měl občas totiž hrozně zlotřilé nápady - ozval se růžový keř.
"Ta dívenka vás nevidí, ale jen cítí. Jste pro ni jen jiskřičky světla, tak se nemusíš bát. Neublíží ti. Je hodná, " a jako na potvrzení jeho moudrých slov, přiletěl motýl - modrásek. Třepotal si křídly a dával na odiv svoji krásu. Párkrát zakroužil kolem stromu, to aby se předvedl. Pak se snesl až k sedmikrásce, jakoby se chtěl napít nektaru, ale jen jako, protože hned zase vzlétl a frrr rovnou k ohromené holčičce.
"Ty jsi ale krásný," špitla. A ano, on se naparoval ještě víc, až usedl na hřbet její ruky. Složil křídla, aby ukázal kresbu na spodní straně - oranžové kruhy, šedé lemování na světlém podkladu. Pohupoval tykadly, rozverně. Křídla zase rozložil a ukázal modré šupiny na svrchní straně. Skřítkovi připadal modrý jako obloha - krásný - a přitom pochází z takové ošklivé nenažrané housenky. Dívenka s úsměvem tajila dech, když si ho ze všech stran prohlížela.
Pošimral ji nožičkama, zatřepotal křídly a frrrr byl pryč. Takoví oni jsou - přelétaví.

Tak se jí odvděčili, že neutrhla květinu.
Protože Bylo.