Zahání Diskordii

21. srpna 2013 v 13:25 | Karin |  Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)
Dnes odešla, ale ne úplně, protože v našich srdcích zůstane navždy. Nebylo jí ani sedmdesát, byla krásná a vždycky bude, uvnitř mojí hlavy. Vymažu vzpomínky na její nemoc. Na pár měsíců v nemocnici. Věděla jsem, že to přijde, protože ji teď pustili domů. Každý z nás chce umřít doma. Možná jsem nejprve vyplakala potok slz a ještě pár, ale teď pociťuji podivný klid, protože už je jí daleko líp.
Škoda, že se nedočkala pravnoučat. Řekla bych, že škoda, že mě neuvidí dodělat školu, ale vím, že ona tam bude. Měla ráda moje psaní.
Je první, kdo mi umřel. Nebyla jsem nikdy na pohřbu. A kéž by to ještě pár let vydrželo.

Moje babička.
Krásná jako Sněhurka od Disneye. Má hodně podobné vlasy. Nejjemnější ruce na světě. Směje se a to vždycky rozesměje i nás. Má modré oči.
Babička a její modrá halenka s květinami, kterou od nás dostala. Nosí ji často.
Amarilis- její oblíbená květina. Naučila jsem se to jméno nazpaměť. Schválně. A k narozeninám jsem jí jeden nakreslila. Taky má ráda kopretiny.
Babička, která si schovává všechny moje obrázky a má některé vystavené vedle našich fotek. Třeba ty tučňáky, co jsem kreslila.
Vaří tu nejlepší krupičnou kaši na světě. Nikdo jiný ji tak neumí. K narozeninám peče vždycky dort s mandlemi, stříbrnými kuličkami a růžičkami nahoře. Je to tradice.
Na dovolené v Jeseníkách si vždycky dáváme borůvkové knedlíky a ona si pak rukama zahřívá pivo, aby nebylo tak studené.
Zmrzlinu vždycky nechá rozpustit na takovou kašičku. A pak, když sedíme na terase, vezme talíř (po snězení zmrzliny) do rukou a oblíže ho.
V zoologické zahradě říká, že umí podle slunce poznat, kolik je hodin. A opravdu ano! Dole u lachtanů nám to povídá. (A přitom se možná koukne dědovi na hodinky).
V Naloučanech chodíme na houby - sbíráme rádi ty malé s černým kloboučkem. Chodíme ke mlýnu a krmíme obrovského bernardýna Baltazara. Stavíme domečky pro skřítky z mechu, klacíků, kamínků. Děláme jim malé mističky na jídlo.
Babička, která říká, že jsem její sluníčko. A taky vždycky říká, i když je nemocná, "Když tě vidím, tak se mám dobře.".
Babička nám čte pohádky, když jsme u ní na návštěvě. O Broučcích, trpaslících, elfech a vílách. Ráda poslouchám pohádky o vílách. A než utrhnu květinu, musím se jich zeptat, jestli smím.
Když jsem byla jako malá v nemocnici, přinesla mi anděla. Aby na mě dával pozor. Anděla z keramiky, který má u sebe malou ovečku. Ten anděl pak hlídal i u její postele.
Je kouzelná, vždycky najde ztracenou věc. Udělala jsem jí diplom pro nejlepší babičku. Byly na něm nalepené ulity ze šneků.
Učí nás, že nemáme zabíjet žádná zvířátka. A tak zachraňuji včelky, motýlky, mravence, brouky... Ve vitrínce má velkého sršně a nějaký další hmyz, který našla. Taky svoje první botičky. A panenku, kterou jsem měla na dortě, když mi byl rok.
Babička, u které se musíme vždycky na oslavě vyfotit. Má to ráda. Ale ne digitálem, pěkně starým foťákem s filmem.
Babička, která nikdy neřekla křivého slova. A měla nás ráda všechny stejně - moc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Genevieve | Web | 24. srpna 2013 v 10:46 | Reagovat

Upřímnou soustrast, Karin. Babička musela být opravdu skvělá, jak jsi ji vylíčila. Když na ni budeš vzpomínat, zůstane navždy s tebou.

2 Vendy | Web | 27. srpna 2013 v 11:57 | Reagovat

To je mi líto, Karin. Tvá babička je krásná, myslím, že jste byli její radost. Taková ta správná babička, je vidět, že jsi ji měla hodně ráda, když takhle krásně o ní píšeš. Je dobré, zachytit tyhle drobnosti, dokud v paměti nevyblednou (a snad nevyblednou!). Taky se snažím dávat dohromady drobnosti o mé mámě a sem tam připíšu i co si vzpomenu o babičkách a celé rodině vůbec).
Tvá babička byla živá, uměla se dívat kolem sebe a nebyl jí lhostejný život jako takový. Uměla se z něho těšit a tu lásku k životu předala i tobě. Ten diplom o nejhodnější babičku, z něj musela mít určitě radost! A andělíčka, kterého ti přinesla, si schovej na památku... není to věc, je to dárek od srdce.
Je mi moc líto tvé babičky, Karin, mohla tu ještě nějaký rok pobýt. Ještě aspoň pět, nebo deset let...
Upřímnou soustrast.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama