Srpen 2013

Zahání Diskordii

21. srpna 2013 v 13:25 | Karin |  Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)
Dnes odešla, ale ne úplně, protože v našich srdcích zůstane navždy. Nebylo jí ani sedmdesát, byla krásná a vždycky bude, uvnitř mojí hlavy. Vymažu vzpomínky na její nemoc. Na pár měsíců v nemocnici. Věděla jsem, že to přijde, protože ji teď pustili domů. Každý z nás chce umřít doma. Možná jsem nejprve vyplakala potok slz a ještě pár, ale teď pociťuji podivný klid, protože už je jí daleko líp.
Škoda, že se nedočkala pravnoučat. Řekla bych, že škoda, že mě neuvidí dodělat školu, ale vím, že ona tam bude. Měla ráda moje psaní.
Je první, kdo mi umřel. Nebyla jsem nikdy na pohřbu. A kéž by to ještě pár let vydrželo.

Moje babička.
Krásná jako Sněhurka od Disneye. Má hodně podobné vlasy. Nejjemnější ruce na světě. Směje se a to vždycky rozesměje i nás. Má modré oči.
Babička a její modrá halenka s květinami, kterou od nás dostala. Nosí ji často.
Amarilis- její oblíbená květina. Naučila jsem se to jméno nazpaměť. Schválně. A k narozeninám jsem jí jeden nakreslila. Taky má ráda kopretiny.
Babička, která si schovává všechny moje obrázky a má některé vystavené vedle našich fotek. Třeba ty tučňáky, co jsem kreslila.
Vaří tu nejlepší krupičnou kaši na světě. Nikdo jiný ji tak neumí. K narozeninám peče vždycky dort s mandlemi, stříbrnými kuličkami a růžičkami nahoře. Je to tradice.
Na dovolené v Jeseníkách si vždycky dáváme borůvkové knedlíky a ona si pak rukama zahřívá pivo, aby nebylo tak studené.
Zmrzlinu vždycky nechá rozpustit na takovou kašičku. A pak, když sedíme na terase, vezme talíř (po snězení zmrzliny) do rukou a oblíže ho.
V zoologické zahradě říká, že umí podle slunce poznat, kolik je hodin. A opravdu ano! Dole u lachtanů nám to povídá. (A přitom se možná koukne dědovi na hodinky).
V Naloučanech chodíme na houby - sbíráme rádi ty malé s černým kloboučkem. Chodíme ke mlýnu a krmíme obrovského bernardýna Baltazara. Stavíme domečky pro skřítky z mechu, klacíků, kamínků. Děláme jim malé mističky na jídlo.
Babička, která říká, že jsem její sluníčko. A taky vždycky říká, i když je nemocná, "Když tě vidím, tak se mám dobře.".
Babička nám čte pohádky, když jsme u ní na návštěvě. O Broučcích, trpaslících, elfech a vílách. Ráda poslouchám pohádky o vílách. A než utrhnu květinu, musím se jich zeptat, jestli smím.
Když jsem byla jako malá v nemocnici, přinesla mi anděla. Aby na mě dával pozor. Anděla z keramiky, který má u sebe malou ovečku. Ten anděl pak hlídal i u její postele.
Je kouzelná, vždycky najde ztracenou věc. Udělala jsem jí diplom pro nejlepší babičku. Byly na něm nalepené ulity ze šneků.
Učí nás, že nemáme zabíjet žádná zvířátka. A tak zachraňuji včelky, motýlky, mravence, brouky... Ve vitrínce má velkého sršně a nějaký další hmyz, který našla. Taky svoje první botičky. A panenku, kterou jsem měla na dortě, když mi byl rok.
Babička, u které se musíme vždycky na oslavě vyfotit. Má to ráda. Ale ne digitálem, pěkně starým foťákem s filmem.
Babička, která nikdy neřekla křivého slova. A měla nás ráda všechny stejně - moc.

Karel Čapek - Hordubal, Povětroň, Obyčejný život

20. srpna 2013 v 8:15 | Karin |  Čtenářský deník
Noetická trilogie, jejíž jednotlivé díly mají ilustrovat tezi, že poznání druhého člověka i sama sebe je téměř nemožné a je jedno, z jaké strany se díváme. Jde o to, kdo se dívá a občas se do toho pohledu připlete i barevná mýdlová bublina...
Díla vycházela samostatně v Lidových novinách v letech 1932 až 1934. A také je lze samostatně číst, jelikož romány nemají společné téma, ani děje. Trilogii spojují filozofické myšlenky a závěry. Projevuje se v ní jeho humanismus, soucit s člověkem.

Hordubal
Hordubal byl kritikem F. X. Šaldou oceněn jako krásná balada v próze a spojen s Olbrachtovým románem Nikola Šuhaj loupěžník. Oba spojuje Podkarpatská Rus a žánrový charakter.
Předlohou byl Čapkovi skutečný případ otištěný v Lidových novinách 14. října 1932.
Hordubal- vážný a smutný hrdina. Chodí klátivě a těžce. Netypický, ale dobrý.
Několikeré nazírání na osud Hordubalův vyúsťuje v závěru v poznání, že Hordubalovo srdce, dobré lidské srdce horala se ztratilo - zůstalo nepoznáno.
Hordubal byl vychvalován na přednáškách až do nebe a ano, hned první kniha je velmi dobrá, pak se ale to kouzlo někam ztratilo a já pořád čekala, kde je tam schované takovéto velké TO. Nenašla jsem ho. Daleko víc se mi líbil Povětroň.
- Máme hned několik já nepoznaných. -

Povětroň
Tematickou konstrukci příběhu tvoří tajemství Případu X, neznámého cizince, který přežil pád letadla. Upadl však do bezvědomí a již se z něj neprobral.
Snaží se k němu přiblížit svým osobitým stylem tři postavy: zdravotní sestra, jasnovidec a básník. Jejich představy ovlivňují jejich vlastní zkušenosti, zážitky a fantazie. Právě rozličné vyprávění ze tří zorných úhlů je shodné s Hordubalem. Nápadněji také vystupuje do popředí problematika filozofická - jakou hodnotu a smysl má lidský život?
Román je plný vůní exotiky, bručícího hmyzu, konfliktů. Stejně tak je nabit světlem i temnotou.
A nemyslete si, že by titul Povětroň byl snad povětrný. Povětroň je meteor - metafora protagonisty a lidské existence vůbec.
Podle mě nejlepší příběh celé trilogie.
"Nenapíšu ten příběh, jako jsem nenapsal většinu jiných; ale abych se ho zbavil - Mimoto vy jste mého hrdinu víceméně vyrobil z kalika a vaty, a proto vám ho vracím. Nehledíc k tomu, že jste mi poradil, abych pouštěl duhové bubliny. Tato by mohla být velmi duhová; ale doba je příliš vážná, abychom se dívali fascinováni do planoucích a měnivých barev života."

"Vidíš přece, že ještě nejsem dost zralý, abych žil. Ještě - ještě nejsem tak celý, abych trval, ne tak statečný, abych se rozhodl; ještě nejsem z jednoho kusu jako ty, jako ty. Prosím tě, co by sis počala s touto hromadou? Vždyť sám nevím, co ze mne bude, nevím, kde mám hlavu a patu. Copak ty, ty jsi věčná, ty víš všechno, co je třeba vědět, ty víš, že patříš; ale já -"

"Mohl bych vám vypravovat padesát životů, a všechny jsou lež; zůstaly po nich jen jizvy."

"Fantazie sama o sobě se zdá imorální a krutá jako dítě; libuje si v hrůzách a směšnosti."

"Snažím se omluvit literaturu za její zálibu v tragice a výsměchu. T obé jsou totiž okliky, které si fantazie vynašla, aby svými prostředky, svými neskutečnými cestami vytvořila iluzi skutečnosti. Skutečnost sama v sobě není tragická ani směšná; je příliš vážná a nekonečná na to i ono."

- To, kdo jsme, naše já, tvoří ostatní. -

Obyčejný život
Příběh obyčejného života jednoho obyčejného muže. Tedy jen možná. Po smrti starého muže našli jeho sepsanou autobiografii, v níž popisuje své dětství, dospívání a pozdější život. Ale i v životě obyčejného člověka je hned několik Já. Ale ta mnohost je v pořádku. Jedna z nejlepších knih, jakou jsem kdy četla.

"Na dva kroky ode mne seděla na kameni pěnkava, hlavičku na stranu, a dívala se na mne jedním okem: Co ty vlastně jsi? Ani jsem nedýchal, bál jsem se, že ji zaplaším; cítil jsem, jak mi bouchá srdce. A najednou to přišlo. Nevím, jak bych to popsal, ale byl to strašně silný a jistý pocit smrti."

"Tatínka jsem měl rád, protože byl silný a jednoduchý… Mnoho nemluvil, a když už, tedy ne o sobě: nikdy jsem se nezbavil pocitu, že kdyby chtěl, mohl by povídat o velkých a hrdinných činech, které dělal, a já bych položil dlaň na jeho mocný, zarostlý hrudník, bych cítil, jak to v něm duní."

"Jsou ještě jiné světy, které má dítě samo pro sebe; například někde jsou mezi delšími prkny narovnána kratší, a vznikne maličká sluj, má to svůj strop a stěny, voní to pryskyřicí a vyhřátým dřevem; sem by se nikdo nevměstnal, ale je tu dost místa pro kloučka a jeho tajemný svět."

- Ani my sami nevíme, kdo jsme. -