Březen 2013

Už s ní mluví

27. března 2013 v 10:10 | Karin |  Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)
Je to hrozné! Je to překrásné. Hladit okvětní lístky tulipánů. Zešílet.
Myslela jsem si, že neví. Možná mám občas pocit, že mě neposlouchá. Pletu se. Možná si jen myslel, že je to další výstřelek. Prostředek, jak být zajímavá. O kom to mluvím? Můj drahý Pilot a ona, mé druhé já.
Mia zrodivši se z ošklivých snů, křiku, bolesti… Je jako můj ochranný štít před vnějším světem. Když je zle, vezmu červený telefon a zavolám ji. Problém je, že dost často chodí i na nezvané návštěvy a mě odvleče násilím pryč.
Mia má strašně moc negativních povahových rysů. Je protivná, urážlivá, zlá, vzteká se, opovrhuje lidmi, utápí se v alkoholu (který pije z láhve), kouří vanilkové doutníčky, nosí podvazky. S ničím a nikým se moc dlouho nepáře. Umí dát ránu. Sebepoškozuje se. Křičí uvnitř mé hlavy, dost často. Kope kolem sebe a je strašně sprostá. Bláznivě se chechtá, nebo nemluví vůbec. Kouše si rty, škrábe lak z nehtů. Občas má dost debilní názory.
Ale i některé dobré rysy jsou jí vlastní. Miluje rockovou muziku, dovede na ni tančit. Úžasně se obléká. Občas je sexy. Sebevědomá, neústupná a tvrdohlavá. Nedělá jí problém se seznamovat, ale zato mlčet... Rebelka. Nebojí se.
Na jednu stranu jsem strašně ráda, že ji mám, protože mě zachraňuje tu a tam z brindy. Na druhu stranu mě do ní sama dostává. Tak co s tím..?

Včera jsme se s Pilotem pohádali: střídavě jsem se urážela a byla jedovatá. Tedy spíš ona. Myslím si, že už je na ten můj temperament zvyklý. Ale už to bylo přespříliš. Tak řekl: "Už toho nech, Mio."
Netušila jsem, že zná její jméno, ani to, nakolik si je vědom její přítomnosti uvnitř mé hlavy. Ale ono to pomohlo. Udělala rázem tři kroky vzad, ohromeně si tam sedla do kouta a bavila se tím, že si prozpěvovala jakousi melodii. Než se s ní pak pozdě v noci, po lahvi vína, miloval.
Jsme překvapeny. On mě zná. Asi daleko víc, než tuším. A ani trochu mě to neděsí, alespoň prozatím.
Stejně je to mrcha.

Propiska v mozku

23. března 2013 v 12:34 | Karin |  Dopisy schizofreničky pro tu druhou
Moje milá,
jo občas. A občas nejsi nic. Vůbec. Jen cosi, co víří vzduch, ale to neznamená, že existuješ.
Možná jsi, ale jen blázen a tohle celé je výplod tvojí choré mysli. Pěkně debilní. S dovolením, já bych už raději šla.
Mysela sis, že je všechno fajn? Že mě nebudeš potřebovat? Že si navlíkneš krásné šatičky, ano šatičky, tak tomu říkáš; budeš poslouchat francouzskou hudbu, tančit po kuchyni a nalhávat si, jak jsi krásná jen proto, že ti on podržel dveře.

Myslela sis, že nebudeš muset zarývat nehty do kůže a kousat si rty.
Teče ti krev, schovej to.
Ach, jak se ti ta bolest líbí.

Myslela sis, že se nebudeš muset schovávat? Utíkat?
Drahoušku, dnes ti přišla zásilka, deset deka sebeovládání. Je na čase ho do sebe nacpat. Namalovat úsměv. Povzdechnout si.
Miláčku, buď ráda, že se můžeš během noci učit, protože spánek teď na pár dní nepřipadá v úvahu.
Krásko, pojďme se opít. Já budu hodná, snad. Vychlastáme si mozeček. Necháme jej odplavit jako loďku z papíru, abychom se nezbláznily.

Schováš se v pokoji, ale tam nejsi v bezpečí. Mohl by přijít. Z tohohle snu se jen tak neprobudíš. Je dole, slyšíš, jak tam mluví. A v hlavě se míhají ty hrozné obrazy. Toho co ti dělal. Když jsi byla dítě. Drsné ruce šmátrající po těle. Třesou se ti prsty.
ZMLKNI!!!
Miláčku, vždyť tohle všechno se stalo a ty to víš stejně dobře jako já. A dělí ho příliš málo od toho, aby to udělal znovu.
Křičela bych.
To nic neznamená. Obě dobře víme, že jediný jeho dotek by tě definitivně připravil o rozum. Nebo o to, co z něj zbylo. Říkáš si, jak jsi dospělá a stejně se bojíš jako malé dítě. Možná dokonce trochu víc.
Sedíš s ním u stolu jakoby nic. "Ano, ve škole je to dobré."
Zarýváš nehty do kůže. Co kdybys to všem řekla, jaké prase tu s tebou sedí. Co kdybys vzala nůž a zabodla mu jej do hrudi... znovu a znovu. Protože ho nenávidíš. Zničil ti život a nedoplatil na to. Roky jsi čekala, až šlápne vedle, ale nestalo se to. Spravedlnost je výmyslem literárních teoretiků, ale tvoje jizvy jsou pravé.
Jsem unavená a nechci, nechci to poslouchat.
Povznes se nad to a zkus se osvobodit.
Dítě zavřené v šatní skříni.
Jsi jen kurva, tak se prober. My obě jsme.

Dnes tě nenechám ve štychu. Prostě mi uhni z cesty a dívej se, jak se to dělá.
Protože tu není nikdo jiný, kdo by tě zachránil před sebou samou. Vytáhni sebelásku z krabičky na stole.
Miluji tě,
tvá Mia.

Realita je vězení...

14. března 2013 v 10:51 | Karin

Země Nezemě rovnou až do rána

11. března 2013 v 23:12 | Karin |  Téma týdne
Rozhodla jsem se, že už mi ta dospělost pěkně leze krkem. Povinnosti, starosti, termíny, hádky, zklamání, realita. Nenávidím to. Nehledě na množící se noční můry, na které nezabírá uklidňující čaj (po kterém jsem zblblá ještě druhý den odpoledne). Jak říká Stephen King: "Příšery jsou skutečné a duchové taky. Žijí uvnitř nás a někdy vyhrávají."
Rozhodla jsem se odcestovat otevřeným oknem. Ne, nevolejte policii, nemám v plánu z něj vyskočit, ale odletět. Jako Petr Pan. Moje nynější posedlost jeho příběhem není zapříčiněna množstvím nevyužitého času, ale rozhodnutím napsat o Petru Panovi závěrečnou esej do Sémantiky populární kultury. Proč si práci nezjednodušit tím, že budete psát o dětské knize...
Začala jsem nejnovějším filmem z roku 2003, který snad většina lidí už zná. V hlavní roli s neodolatelným J. Sumpterem. Nehledě na úžasný soundtrack. Jak jsem ale postupně zjistila, film se od originálu liší.
Koukla jsem se na baletní představení ze Stavovského divadla.
Zašla jsem si do knihovny. Do dětského oddělení, kam mě jako malou posílali, když jsem si pod paží nesla Steveho Kinga. Napůjčovala jsem si čtyři různé knížky o Petru Panovi a čelila vyčítavému pohledu holčičky v růžovém tričku. "To jsi vysokoškolačka?" Krycí historka: knížky jsou pro moji malou sestru, která je zrovna nemocná. Chudinka.
Sehnala jsem si kreslené pohádky od Disneye. I ty o víle Zvoněnce.
Moderní filmy o Hookovi a Hledání Země Nezemě.
Googlila celé hodiny. Hledala eseje v angličtině...
A vyplatilo se to, protože teď už tam skoro jsem. Vím toho víc, než jsem doufala a Petr už možná stojí za oknem, protože věřím. Věřím na víly a pohádky. Věřím, že měl dobrý důvod pro to, aby nikdy nevyrostl a žije v zemi plné pirátů, tikajících krokodýlů, indiánů, mořských pann a kouzel spolu se Zvoněnkou. Věřím, že mi pomůže zahnat ošklivé sny a možná i vrátit kousek dětství o který jsem přišla... kvůli "těm špatným věcem".
Postava Petra se poprvé objevila již v roce 1902 v knize Jamese Barrieho Malý bílý pták (nezkoušejte si ji hledat na uložto, protože vám najde videa s nevhodným obsahem).
Věděli jste, že v prvním divadelním představení hrála Petra Pana žena a Zvoněnku udělali pomocí zrcátka a světla?
Věděli jste, že autor adoptoval pět dětí a podle jednoho z nich napsal právě postavu Petra Pana? A že ten chlapec v dospělosti spáchal sebevraždu?
Věděli jste, že J. Barrie věřil, že všechny děti jsou ptáčky, než se narodí. A okna dětských pokojů bývají zamřížovaná, aby nemohly děti uletět zpět na ostrov ptáků. To se podařilo Petru Panovi, který pak žil v zahradách spolu s vílami zřejmě navždy...
Stay not a grown-up.
A kudy kam? U druhé hvězdy doprava a pak rovně až do rána. Tam je Země Nezemě. A nezapomeňte na vílí prach a šťastné myšlenky, bez nich by to totiž nešlo.

A pro jistotu... nezapomeňte na mapu.

Making of campanha

6. března 2013 v 10:14 | Karin |  Videa s Paulem
Paul Walker při focení :)