Leden 2013

Plyšový medvídek pro prokletou dívenku

31. ledna 2013 v 17:06 | Karin |  Sebedestruktivní pochody
Bylo, nebylo, na jednom děsivém místě seděla dívenka s vlasy spadenými do tváře. Zamčená v pokoji na sedm západů. S okny zatlučenými tlustými prkny.
Venku se rozkládal hustý les. V něm žila podivná zvířata s chybějícími končetinami a brouky živícími se jejich masem v prázdných očních důlcích. Jednorožci byli pokousáni a zbaveni kouzelných rohů. Víly roznášely prach, který zabíjel. Květiny chřadly a požíraly žáby. Motýli mají potrhaná křídla zbarvená krví těch, co se na nich živili.
Dívenka se pohoupávala do rytmu jakési ukolébavky, jež jí celé roky hrála v hlavě, dokud ji úplně nepřipravila o rozum. Prozpěvovala si. Snad vesele. Lalala... Ale z očí jí tekly slzy. Zanechávaly na tvářích bílé cestičky, jak smívaly nánosy špíny.
Pokojík byl téměř prázdný. Tapety na stěnách se loupaly kvůli vlhkosti a odkrývaly původní odporně hnědou malbu. Pod podlahou žily krysy. A dívenka slyšívala, jak zarývají drápy do prken. Jednou se k ní dostanou a pak ochutnají něco opravdu libového. Mladé masíčko.
V rohu, u zatlučeného okna ležela zažloutlá matrace. Na straně vykukovalo pokroucené péro. Nad ní byla do stěny zatlučená police s panenkami. Vlastně to nebyly jen tak obyčejné panenky. Tyhle měly sněhově bílou kůži a až nápadně moc se podobaly lidem. Jedna ležela na zemi vedle matrace. Ústa měla pevně sešitá nití, jakoby snad mohla kousat. Zelené oko vytřeštěné hrůzou zíralo do prázdna. Druhé chybělo. Nejspíš se někam zakutálelo. Rusé vlasy zacuchané do chomáčů.
Ze stropu kapala voda. Kap... Kap... Kap... Rudá. Nebyla to voda. Byla to krev. Na půdě leželo tělo jedné rusovlasé dívky se sešitými ústy.
Dívenka se zachvěla chladem. Na nahém tělíčku vyskočily pupence husí kůže. Zápěstí zdobená obvazy k sobě přivinula plyšového medvídka. Potrhaného od krys a sešlého věkem. Byl její, jen to je důležité. To on ji zachraňoval před hlasy, které ji naváděly ke špatnostem. Před nutkáním zabodávat špendlíky do panenek. Protože když to dělala, někdo zemřel. A pak byla dívenka moc smutná, tak brala do rukou nůžky a rozdírala si zápěstí do krve jejich hroty. Co jiného mohla dělat zamčená v pokoji. Celé roky sama.
Malá, prokletá holčička.

Tvůrčí psaní na UPOL

28. ledna 2013 v 14:36 | Karin |  Čtenářský deník
Tvůrčí psaní. Tak se jmenuje předmět, kvůli kterému jsem se rozhodla upsat se na minimálně příští tři roky Univerzitě Palackého v Olomouci. Zakroužkovala jsem si ho červeně, několikrát, a modlila se, aby na mě zbylo místo. Když berou 15 lidí z celé fakulty, rovná se přijetí výhře ve sportce. Tudíž jsem sepsala půvabný motivační dopis, který jsem zaslala paní, co nám navyšuje kapacity. Naštěstí za týden odepsala, že se jedno místo uvolnilo a ona ho pro mě drží. Ach, nejspíš umím být docela přesvědčivá, když se vychvaluji a tak trochu hraji na city.
Uspořádala jsem soukromou oslavu pro mě a moje ego. Jako doporučená literatura se ukázal Stephen King se svou knihou O psaní. A tak jsem první tři dny na koleji četla a četla. Už po několikáté.
Psát 500 slov denně. Pozor na příslovce. Vydržet a psát.
Pak jsem zase pro změnu dostala strach, že budu sedět se zkušenými "psavci" a úspěšně se znemožním. Většina spolužáků byla opravdu starší než já a mnozí z nich opravdu dobří. Ale neznemožnila jsem se. Před sebe jsem vyskládala blog, propisku a Kingovu učebnici. Tvářila jsem se sebevědomě, profesionálně a uvnitř schovávala uzlíček nervů.
Do třídy pak přišel postarší, velmi sympatický pán v saku. S aktovkou pod paží. Antonín Bajaja. Autor devíti knih, spousty fejetonů a esejí. Pan spisovatel.
Před sebe si pak rozložil jakési "schéma", do kterého si zapsal údaje o nás. Číslo ze STAGU, jméno, obor, oblíbené autory, zkušenosti se psaním… Zjistila jsem, že svými zkušenostmi poněkud vynikám nad "šuplíkovými" spolužáky. Nakonec prohodil, že už o mně někde slyšel. Nejspíš jsem zčervenala jak rajče (fráze pochycená z novodobé slátaniny Padesát odstínů šedi- že by mi taky vynesla miliony?). Kinga odkýval, i Joe Hilla a Williama Goldinga. S prvně jmenovaným oblíbencem jsem nebyla ve třídě sama, naštěstí. Na další hodinu nám zadal úkol- donést oblíbené úryvky. Jo a taky nás přesadil, abychom seděli podle těch čísel. Spousta srandy na několik dalších hodin.
Po cestě domů jsem skoro brečela do telefonu štěstím, protože ON o mě už slyšel!
Úryvky jsem přinesla z Kingovy Temné věže (jak taky jinak). Ukázalo se, že "pan učitel" má obrovský přehled a zná autory moderní i klasické. Některé dokonce osobně. A tak nám závistí cukaly koutky. Pak si na stůl vyskládal hromadu papírů z aktovky a co chvíli se jimi přehraboval, aby něco našel, něco nám sdělil…
Netřeba popisovat každou hodinu. Těm vyvoleným bych zkazila překvapení. Hodiny byly koncipované dobře i za cenu páteční výuky. Donutil mě konečně zase použít Word. Psali jsme fejeton a pak povídku. Nezadal téma, jen rozsah a datum, kdy je máme odevzdat. Pochopitelně jsem na nich dělala večer před termínem. A pak jsme je četli nahlas a on k tomu měl poznámky, stejně jako spolužáci. K tomu se váže zkušenost se slečnou, která jako jediná studovala něco úplně jiného- matematiku. Velmi si mě "oblíbila" a neustále rýpala, že se jí to a to nelíbí. Její oblíbenou knihou byl Chrám matky boží v Paříži a netušila, kdo to napsal. Dejme tomu. King byl na ni moc sprostý a já zase psala moc jako on. Tedy spíš se jí vůbec nelíbil můj fejeton, ale jinak se jí vlastně líbil. Ach bože, ukamenovat takové… Dejme tomu. Pak, když četla ten svůj, ukázalo se, že to 1. nebyl fejeton a 2. bylo to něco mezi povídkou a úvahou, ale nedotažené. I tak jí ale řekl, že se mu práce líbí, ale… Neshodil ji tak, jak by mohl.
Nakonec nám přečetl svůj nejnovější fejeton a esej a já se přistihla, že jen fascinovaně zírám. Ten člověk by měl předčítat pohádky. Má uklidňující hlas a mimo to i smysl pro humor. Když kamarád četl úryvek z McBaina, někdo zaklepal a pan "učitel" otevřel se slovy: "Moment, ono se tu teď vraždí." Netajil se tím, že věčně bojuje s technikou. Svěřil se, že poslouchá Franka Sinatru (ostatně stejně jako já právě teď). Rozebíral s námi politickou situaci, děti zkažené počítači, Padesát odstínů šedi… Zapamatovala jsem si gesto, které prováděl při nasazování brýlí…
Ptali se ho, co by udělal, kdyby byl konec světa. Odpověděl: "Napsal bych o tom."
Teď už jen doufám, že bude psát pořád dál a předávat svůj um těm, co přijdou po nás. Lidí jako on je už málo. Sečtělých a spravedlivých.

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

17. ledna 2013 v 14:45 | Karin |  Čtenářský deník
Ransom Riggs: Sirotčines slečny Peregrinové pro podivné děti. Jota, 2012. 358 stran.
Kdybych měla knihu shrnout do pěti vět:
Kdysi dávno na jednom opuštěném ostrově žily v sirotčinci velmi podivné děti.
Čekejte trochu tajemna, rozervané hrdiny
a atmosféru jako z románů Agathy Christie.
Dobové fotografie vás
popadnou za ruku a vtáhnou do zvláštního černobílého světa.
Není
to klasický horor, spíš pohádka pro dospělé, při které ale mrazí v zádech.
Prvotina Ransoma Riggse Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti se zdařila a lze předpokládat, že se brzy dočkáme pokračování.

Sirotčinec má nádherný přebal, který dokáže na první pohled zaujmout. V tom tkví většina úspěchu.
Hlavní hrdina, šestnáctiletý Jacob je neoblíbený, podivný kluk bez přátel. Vlastně na něm není zajímavého vůbec nic ani pro čtenáře, který by mu měl fandit. Je nemastný, neslaný. Najde svého dědu (který je mimochodem taky bláznivý) těsně před smrtí a dozví se, že příběhy o podivných dětech, které mu vyprávěl jako malému, nejsou tak úplně vymyšlené. Rozhodne se s otcem odjet na vzdálený ostrov u břehů Walesu, aby tomu celému přišel na kloub.
Přiznám se, že jsem čekala něco o dost strašidelnějšího. Sirotčinec je spíš počtení pro náctileté, kteří to autorovi ještě budou "žrát". Ale abych nebyla jen kritická, byly tam i pěkné momenty.
Cestování smyčkami, to bylo pěkně napsané.
Podivné děti, které stále žijí (to musím prozradit) jsou nádherně vykreslené a některé si zamilujete daleko víc, než hlavního hrdinu. Navíc vždycky po popisu některého z obyvatel sirotčince, následuje jeho fotografie. A ty jsou pomalu lepší, než děj knihy.

A konec? Uspěchaný a odkazující k druhému dílu, který bude. Ale už od třetí čtvriny kniha ztratila šmrnc a já ji četla spíš ze setrvačnosti.
Možná měl autor prozradit tajemství domu trochu později. A udělat to celé temnější. Kéž by.
Hodnocení: 3 z 5.

1:25

4. ledna 2013 v 1:57 | Karin |  Dopisy schizofreničky pro tu druhou
Tu a tam to bejvá špatný samo od sebe. Tu a tam tomu něco pomůže a dost často tomu pomůže někdo. Haleluja, chlapi jsou prachobyčejná zvířata. Alespoň ti, co spí se svými dcerami, vnučkami a podobně. A mě to okrádá o spánek.

Držela jsem ruku za zády, opřená o zeď. On, ten co mě měl chránit, chtěl, abych mu ji ukázala. Přesně tu, kterou jsem si před pár minutami ozdobila hroty nůžek. Jen maličko. Tak, aby se to dalo schovat pod náramky.
"Jsi blázen," zavrčí a já se směju jakoby nic, protože už je to přeci za mnou. Na takové pitomosti jsem stará... ach neumíte si představit, jak moc to pomohlo.
Před pár minutami mi sebral veškeré iluze a spláchl je do záchodu. Vztekle? Vesele? Od každého trochu. Ani nepoznal, že jsem se "sekla". Varovné kontrolky se rozblikaly jak vánoční stromeček a pak se všechny systémy odebraly na kutě. Píp. Zhasnuto. A v hlavě přes celou obrazovku fotografie z dětství. Jak se nademnou ten hnusák hrozivě sklání. Jeho tyčící... nutí abych... musela jsem... kéž by byl někdo, kdo by mě před tím zachránil. Ten obraz je v hlavě a ta začíná bolet. Masíruji si spánek bříšky prstů. Ať to zmizí. Ať to je konečně pryč.
Strčil do mě. "Co se děje? Ty jsi na mě naštvaná?"
Ticho.
"Co ti je? Můžeš se mnou mluvit?"
Další strkanec do ramene. Udělej to ještě jednou a ... Zatřásl se mnou. Vypukla jsem v pláč.
"A co je s tebou? Že už ani nepoznáš, co se děje..." bezmocně vzlykám.
Ta fotka pořád v hlavě. Děvka nechce pryč. Chci maminku, třebaže si myslí, že jsem jako malá měla noční můry jen z pitomého seriálu Věřte nevěřte.
"A proč se ti to zase vrátilo? Co jsem udělal špatně?" vztahuje to hlupáček zas všechno na sebe.
"Ty nic. Dneska jsem se dozvěděla, že ..... manžel se vyspal s její nezletilou dcerou."
"Ale co to má co dělat s náma?"
"Nic! Jen to, že mě taky zprznili jako malou. Ale jinak nic!.... Jdu si udělat kakao."

Zamčela jsem se na záchodě, bojuji s nutkáním začít zvracet. Jen to ne. Hlava se mi motá jak opilému člověku. Už "ho" s tím nebudu víckrát otravovat. Už nikdy víc. Je to celé jen moje "věc". Moje debilní fotka v hlavě, která se přidá do alba k těm dalším.
Nůžky se lesknou ve světle žárovky. A říkají ano ano..prosím. Vysvoboď se.
Úleva. Rudé M vtisknuté nadobro do kůže. Znamená, že mu to už nemám víc říkat. On má svých starostí dost. A netuší, jaké to je... Stejně na ty nejhorší věci zůstanu nakonec sama.
Ťuká na dveře. Zahlaholím, že jsem v pořádku. Ach... nádherný pocit se mi rozlévá žilami.
"Tak už pojď. Doufám, že sis nic neudělala."
"Néééé."

"Ukaž mi tu ruku," říká. Na stole leží hrnek s kakaem. V jednu ráno. Zapíjím brufen sklenkou martini, kterou nechala mamka na stole. Mmmm. A hle, nohy se nekontrolovatelně třesou. Ale fotka z hlavy zmizela. Alespoň dokud se nezhasne. Jsou skoro dvě ráno a já raději píšu, než abych šla spát. Netoužím po špatných snech. Dneska ne.
A ruce s náramky se třesou.