Sladké sny

22. prosince 2012 v 12:26 | Karin |  Soutěžní povídky a ostatní
Povídka napsaná na hodinu tvůrčího psaní. Je to jedna z nejtěžších věcí, co jsem napsala. Ne proto, že by bylo těžké proniknout do mysli šílence, ale protože mně samotnou děsili ti bez očí... Tohle je pro mého kamaráda Bena, který ví, o čem mluvím.


Sladké sny


Okolo tma, těší se na ráno a slibuje, že vše bude v pořádku. Na oknech mříže, co to znamená? Sedím u jednoho z nich v bílé košili a pozoruji, jak se havrani v obloučcích snášejí z oblohy. Jsem vězněna ve věži. Nahoře v nicotě. Ruce mi svázali kolem těla, abych se nemohla bránit. Čekám, až přijde stráž a uvolní mě, protože už jsem zase klidná. Taková, jakou mě chtějí mít. Do cely vkrádá se chlad z kamenných zdí a pokládá ruce na zátylek. Chvěji se. Jsem vděčná za ticho panující kolem. Brzy se začne zase ozývat nářek spoluvězňů, smích šílenců a strašidelné hlasy. Pozoruji, jak krvavé slunce protrhává nízká oblaka na horizontu. Pere se s nimi, kouše, seká, až i ony se zbarví do ruda a zmizí. Ona se dívá se mnou.

Poprvé jsem ji potkala v parku nedaleko našeho domu. Seděla na houpačce v tmavě modrých šatech pod kolena. Tmavé vlasy povlávaly podle toho, jak foukal vítr. Pobrukovala si nějakou píseň. Byla sama, ostatně jako vždycky. "Máš tady volno?" Zeptala jsem se a usadila se na houpačku vedle ní. Přikývla. Představila se jako Joanna. Natáhla jsem k ní ruku. "Já se jmenuju Katharina."
Stiskla mi dlaň. "Já vím." To se stalo před necelým rokem, chvilku po rozvodu našich.

Byl obyčejný den. Jeden z těch, co se opakují pořád dokola. Venku pršelo. Prstem jsem jezdila po kapkách stékajících po okně. "Nepodniknem něco?" Joanna seděla na posteli a kreslila si pastelkami louku se spoustou květin. Pak vzala černou fixu a mezi vysoká stébla trávy začala domalovávat černé postavy bez očí, se sešitými ústy. Zamračila jsem se a od kresby odvrátila zrak. Děsilo mě to, co se v té černovlasé dívence skrývalo.
"A co bys chtěla? Někam se projít? Vždyť je venku hnusně," pronesla jsem otráveně.
Odložila fixu, posadila se na koberec a kývnutím naznačila, abych se k ní připojila. Uštědřila jsem jí mrzutý pohled, ale udělala jsem, co chtěla.
"Ukážu ti něco, o čem nesmíš nikomu říct. Důvěřuj mi, bude se ti tam líbit. Teď mi podej ruce, dlaně nahoru. Zavři pomalu oči a neotvírej, dokud ti neřeknu, abys to udělala." Provedla jsem všechno tak, jak mi řekla. Na chvilku se mi zamotala hlava, pak řekla, abych se podívala, co je kolem. Údivem mi spadla brada. Svět se proměnil. Kolem se rozprostíral prales. Ze stromů vysely dlouhé úponky lián, nad hlavou zpívali cizokrajní práci. Nebyla vidět obloha, protože ji zakrylo listí. Vonělo to tam mechem, vlhkem, podzimním rozkladem a nedaleko se ozývalo šumění vody. Bosé nohy se bořily do kypré hlíny, která dávala život bílým květům orchidejí. Najednou kolem mne něco rychle proletělo a s cinkotem zmizelo v korunách stromů. Ve vzduchu zůstal pár okamžiků zlatý prach, než se snesl k zemi.
"Co to bylo?" pronesla jsem uchváceně.
"To byla víla," špitla Joanna. Seshora se k nám nesly hlásky a pak tiché chichotání. Na hřbet ruky mi usedl velký motýl s modrými křídly. Několikrát jimi zamával a svět kolem zmizel.
Zase jsme seděly na podlaze v dětském pokojíku s vybledlými stěnami, které snad kdysi mohly být hezké. Do okna bubnovaly kapky deště.
"Proč jsme zase tady?" zakňučela jsem. "Vem mě zpátky. Prosím," povzdech.
Zavrtěla hlavou. "Takhle to nefunguje. Abych tě tam mohla zavést, musíš pro mě něco udělat. Nějakou prácičku." Pokrčila jsem rameny, tak pokračovala. "Potřebuju, abys šla ke tvojí mámě do kabelky a z peněženky jí vzala nějaké peníze na bonbóny. Víš, jak je mám ráda. Ty žvýkací, co vypadají jako zvířátka. Ale ne hned teď, vezmeš je, až bude spát."
"Proč bych jí měla brát peníze? Jestli budu chtít na bonbony, tak stačí, když jí o ně řeknu," divila jsem se.
"Co na tom nechápeš? Řekla jsem ti, jak to má být, abych tě tam mohla vzít. Zbytek už je na tobě. Jinak to nejde. Tak si uvědom, co je pro tebe důležitější. Jestli to, aby byla za dobře s matkou, která na tebe kašle, nebo se mnou ve světě, kde létají víly a je tam krásně. Já tě mám ráda!" Rozčílila se.
"Neudělám to, je to špatné," odvětila jsem. To ji naštvalo ještě víc. Vztekle shodila věci ze stolku na zem a zakřičela. "Tak si dělej, co chceš! Buď si tady sama, zavřená! Užij si to!" Pak zmizela. Marně jsem ji volala, prosila, slibovala. "Kde jsi?!" Schovala jsem hlavu do dlaní. Co jsem to jen udělala. Uzavřela jsem se do sebe, zamknula se na pět západů hluboko uvnitř. Byla jsem osamělá.
Otočila jsem se a Joanna už zase seděla na posteli a pozorovala mě.
"Nech mě být, chci být sama," zavrčela jsem. Řekla, že mě nemůže nechat, protože je kamarádka. Ozvalo se zaklepání na dveře. Zamručím. Dovnitř vklouzne matka, divně se dívá. Jako na blázna. Odvrátím pohled k oknu. Na rameni ucítím její ruku. "Co se to s tebou děje, drahoušku? Co jsem udělala špatně, že to je takhle?" Nedovedu se ani pohnout, tupě zírám. Z jejího doteku mě mrazí.
"Řekni jí něco, víš, že musíš," nabádala Joanna. Jen já věděla, že tu je. Mluvily jedna přes druhou, bylo to k zešílení. A lhaly obě dvě.
"Mlč už!" vykřikla jsem.
"Co se děje Kathrin? Proč jsi taková?" ozve se máma. Nemůžu jí o Joanně říct. Jsem v pasti strachu, ze které není cesta ven. Snažím se najít slova, která bych mohla vypustit z úst, abych měla pokoj. Lhát o tom, že nevím, jaká jsem pro ni přítěž a že mě nenávidí. "Není to tvoje vina, že se rozvedli. Jestli jí o mě řekneš, zavře tě do blázince. Ona ti neuvěří, že jsem skutečná. Tak to raději ani nezkoušej," ozve se pro změnu Joanna. Otřu si uslzené oči. "Jsem jen unavená, mami," špitnu.
Joanna pak vymýšlela různé úkoly, které jsem musela plnit, aby mě mohla vzít do těch krásných světů plných barev. Byly to špatnosti. Schovávala jsem lidem věci, schválně neděla domácí úkoly, ubližovala toulavým kočkám, kradla v obchodě. A když jsem nesplnila to, co Joanna chtěla, pak mě vzala na místa strašidelná tak, že už při vzpomínce na ně mám husí kůži.Temné lesy, místa bez světla, sklepy, hřbitovy… Nic z toho se ale nevyrovnalo místu, jako je tohle. Prázdná cela jen s postelí a stolem. Zamčené dveře. Mříže v oknech. Lidé v bílých pláštích, kteří nemají tušení, co se mnou dělat. A hlavně není kam utéct před ní. Ona se zlobí a chce na mě poslat zlého draka.

Padla tma a vzala s sebou všechna strašidla, co našla. Zatím si mezi sebou jen šeptali, ale brzy začnou křičet. Postavy, jež nemají prsty na rukou, postávají u postele jak temné sudičky. Cítím na zádech jejich dech, třebaže mají ústa sešitá. Tisknu k sobě potrhanou panenku bez očí. Dřív místo nich měla knoflíky, ty mě ale děsily víc, než prázdné otvory. Je mi podobná. Vlastně je úplně jako já. Za okny padají listy ze stromů a než se dotknou země, pokroutí se, zhnědnou. Mlha se plíží zahradou, cítím, jak páchne rozkladem. Kovová brána porostlá břečťanem je protkána pavučinami. Plevelem zarostlou cestu lemují podivné rostliny s namodralými květy od měsíčního světla. Praskliny ve zdech křičí do tmy děsivou minulost. Žalostný křik havranů se rozléhá krajinou za noci draka. Měsíční svit se prolévá zamřížovaným oknem. Kreslí na zdi stín dívky choulící se do klubíčka na pryčně. Hubené tělo se chvěje, jak lapá po dechu. Dýchání bolí.
"Jdi pryč, nech mne být," prosím jí tiše. Koutkem oka pozoruji její černou siluetu postávající v rohu postele. Vrtí pobaveně hlavou.
"Ne, já nikam nepůjdu. Jsi blázen, a blázni musejí být pod zámkem. Věděla jsi, že tu jednou skončíš. A teď mě potřebuješ."
"Nejsem blázen!" rozkřikla jsem se. "To všechno je kvůli tobě! To ty jsi mě naváděla, abych dělala ty hrozné věci! Už na mě nemluv!" Položila jsem si dlaně na uši, nehty zaryla do tenké kůže kolem.
"Přijdou si pro tebe a způsobí ti bolest. Oni můžou, protože ty jsi blázen," šeptala.
Posadila jsem se na posteli, kolena si přitáhla pod bradu. Měsíc poodhaloval její černé oči.
"Proč jsi pořád tady?" Ptala jsem se, i když jsem věděla, že nikdy neodejde. Nikdy nepustí svoji kořist. Neunaví se a já neuniknu z dosahu slov, která nabádají ke špatnostem.
"Nikdy neodejdu, moje milá. Jsi má hračka, loutka zavěšená na provázcích. Nejsi dost silná na to, abys mne dokázala zabít. Máš mě ráda. Beze mě jsi jen kůží obalené nic. Vzduch," mluvila líbezně. Krutost schovaná v hlase mi postavila chloupky na rukou.
"Tak vezmi pryč alespoň je. Pak ti pomůžu," prosila jsem.
"Bojíš se jich víc, než mě? A to nemají prsty, kterými by škrábali. Ústa mají sešitá, tak nemohou ani kousat. Ty se jich bojíš jen proto, že šeptají?" Smála se, když černé postavy udělaly krok blíž a já vykřikla. "Oni nikam nepůjdou, protože mi pomáhají a ty věř, že existují daleko strašnější věci. Můry co v noci nakladou vajíčka do uší a člověk se zblázní, skřeti s ostrými zuby, krysy a…" odmlčela se. "Draci, moje milá. Takoví, před kterými jsi neochránila svoji matku. Odnesli si ji s sebou a až do konce života se bude svíjet v bolestech, jak jí dračí oheň bude proudit žilami. Je to jed, který zabíjí příliš pomalu na to, aby se to dalo unést. Pálí vnitřnosti…"
"To je lež! Ona je doma!" Vyskočila jsem z postele a přeběhla pokoj ke dveřím. Zabušila jsem na ně pěstmi.
"To bych nedělala. Drak ještě není nasycen. Přivoláš ho." Kdesi bouchly dveře.
Sesula jsem se k zemi. Pode mnou se ozývalo těžké dunění. To se drak prodíral chodbami a hledal další oběť, kterou napustí jedem a pak pomalu sežere. Plakala bych, ale oči jsem měla vyschlé. V ústech se rozlila měděná chuť krve z rozkouslého rtu. Nehty jsem zaryla do tváří, zůstaly mi pod nimi kousky kůže. Začala se mi motat hlava. Drak se přibližoval. Schovala jsem tvář mezi kolena.
Osvoboď se. Špitl jeden z bezprstých stojící ke mně zády. Osvoboď se. Zašeptaly stěny.
Ozval se zvuk tříštěného skla. Sklenice ležící na stole spadla a rozbila se na velké střepy. Ta zlá dívka se sehnula, vzala jeden z nich do dlaně a položila ho přede mě.
"On tě slyšel, moje milá," ztišila hlas. "Vezmi to a udělej to, co je třeba, aby tě nedostal."
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, to je špatné… Neudělám to." Pozorovala jsem ji. Dunění se přibližovalo. Začalo mi hučet v uších. Stěny cely zrudly, jakoby je pokryla krev. Najednou tu bylo hrozné horko. Sálalo odevšad. Osvoboď se. Zachraň se. Zavřela jsem oči. Ti temní tvorové se otočili ke mně. Udělej to. Vezmi střep. Nebolí to. Nečekej na jed. Váhala jsem. Střep se zaleskl, jakoby mrkl. Je to správné. Uchopila jsem jej.
"Tak je to dobře. Pomož si, zachraň se. Měla by sis pospíšit, je blízko," natáhla se a ledovou rukou mě pohladila ve vlasech. "Tohle je jediná správná věc."
Přikývla jsem. Pozorovala jsem svá předloktí, bílá jako sníh. Neposkvrněná. Modré žilky pulsovaly životem. Hlasy kolem zesílily. Šeptali najednou naléhavěji. Strašidelněji. Osvoboď se z nicoty. Nebolí to. Udělej to!
Bzukot v hlavě sílil, až hraničil téměř s bolestí. Vykřikla jsem, ostré hrany střepu se mi zaryly do dlaně, máchla jsem rukou a bodla ji do břicha. Překvapením vyjekla. Pak se začala smát. Ruka projela prázdnem. Smích šílence ustal, oči temně zažhnuly. Napětí rozvibrovalo částečky vzduchu. Uchopila mě za zápěstí pravé ruky, zazubila se a přiložila hrot na mé levé předloktí. Panenku bodni, jí to nebolí. Bodni ji a nikomu to nepoví. Smrt si ji vezme dřív než drak a budou spolu tančit věčností.
Vyřinula se krev. Žíly se podvolily. "Ne!" Drásavý výkřik nepřehlušil blížící se dunivé kroky draka, ani šepot temných postav, které, cítíc krev, počaly se ke mně sklánět. Další zející rána, kterou uniká život. "Prosím ne!" Mé prosby byly zbytečné, věděla jsem, že ona toho nenechá. Osvobodí mě ze spárů šílenství. Podvolila jsem se. Svět se začal vzdalovat, šednout. Slyšela jsem, jak se podivné bytosti chechtali. Za dveřmi se ozval výkřik draka. Stala jsem se obětí lásky mého druhého já. Tlukot srdce ve spáncích zpomaluje. Na pořezanou ruku usedl motýl, a třebaže jeho dotek moc bolel, nekřičela jsem. I já se v takového motýla proměním.
Dveře se rozletěly a dovnitř se nahrnul proud světla. Drak je tu. Jde si pro kořist. Vykřikla jsem. Každý nádech se mění v utrpení. Přesto se pokouším doplazit ke zdi. Něčí ruce mě uchopily. Zmítám se ve snaze se zachránit před jeho jedem. Ptá se, proč jsem to udělala. Pak píchnutí na paži a bolest. Palí to. Jed postupuje paží ke krku, do hlavy. Jakoby v mých žilách někdo zapálil oheň.
"Sladké sny," špitne ona.
Ráno jsem se probudila ve svěrací kazajce. Přibylo prášků. Doktoři nevěřili, i když si nikdo z nich nedovedl vysvětlit záznam z kamery v pokoji. Záznam, na kterém se sklenice sama od sebe sesunula ze stolu a roztříštila se.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vkxtreeme | Web | 22. prosince 2012 v 17:18 | Reagovat

Ale je to pěkně povedené, fakt moc dobře odvedená práce.

2 vkxtreeme | Web | 22. prosince 2012 v 17:19 | Reagovat

u nás teďko nesněží ;-)

3 Lilie | 23. prosince 2012 v 14:02 | Reagovat

Tohle jsem zrovna dneska asi číst neměla... Ale jinak skvělá práce.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama