Listopad 2012

Fejeton o rýmě

27. listopadu 2012 v 22:55 | Karin |  Soutěžní povídky a ostatní
Listopadová rýma

Nestává se často, aby mě políbila múza na špičku nosu a špitla slastně, byť trochu ochraptěle, své "Napiš o tom." Týden jsem si marně lámala hlavu, o čem že bude můj pokus o fejeton. Nebylo by špatné pochlubit se mým úspěšným všeděláním na poslední chvíli, ale to bych pak mohla vypadat jako lenoch a takové nálepky se člověk jen těžko zbavuje. Psát o nadcházejících vánočních svátcích, nebo velikonočních vajíčkách, co se prodávají s předstihem už od září, připadalo v úvahu, ale pak jsem si v autobuse všimla kluka s kapesníkem u nosu. Postával s hlavou svěšenou, jakoby jej ve svislé poloze držel jen tlak těl spolucestujících. Vlasy měl rozčepýřené na všechny strany, unavené oči přivřené, ústa naopak otevřená, jak lapal po dechu. Nos spíš připomínal zarudlou bambuli, než smyslový orgán, za který se lidé vodí, či do kterého si dávají, ať už rány, nebo pokrmy. Při podrobnějším prozkoumání okolního prostoru jsem si nemohla nepovšimnout, že podobných mátoh je kolem mne vícero.
Kde oni jedinci k rýmě přišli? Inu někteří pobyli pár dní u tety v Rýmařově, zbytek nejspíš nedbal rad zkušených maminek a lidí z filmového průmyslu, kteří ponoukají: "Ten svetr si nesvlíkej." Ale vykládejte to člověku, který posilněn několika drinky odchází, či je poponášen, z diskotéky a po cestě ho nenapadne nic lepšího, než průběžně různými částmi těla zkoušet tvrdost obrubníku, popřípadě z ryze vědeckých účelů otestovat teplotu Moravy ve tři ráno. V listopadu.
Všeznalá internetová wikipedie definuje rýmu jako zánětlivé onemocnění nosní dutiny. Nebudu tu popisovatprojevy poruchy průchodnosti nosu, jelikož je to nevhodné, nechutné a neestetické. Avšak vyděsil mě fakt, že někdy mohou být příčinou rýmy jisté adenoidní vegetace. Jsem si jistá, že žádné adenoidní cosi nemá v mých dutinách co dělat a raději si budu lít solné roztoky i do uší..
Léky prý neexistují. Zajímalo by mě, na co se doktoři šest let učili, když pak člověka nedokážou zbavit ani tak banálního onemocnění. Neschopenku vám nedají, ze školy neomluví a co víc, vždyť vás nikdo ani pořádně nepolituje! Z rýmy se lze vykřesat pomocí dalších alternativních, samozřejmě v praxi ozkoušených, metod. Maminka mi v dobré vůli jednou na rýmu udělala cibulový sirup- šťávu z cibule smíchanou s medem. Důrazně upozorňuji všechny, aby se nepokoušeli tímto způsobem zbavovat výše zmíněného neduhu ráno po prohýřené noci s kamarádkou láhví tequilly. Neudělalo to dobře mému žaludku a těm adenoidním potvorám uvnitř mé hlavy to bylo jedno.
Nelze opomenout i nepříjemný fakt, že jedinci postiženi rýmou v noci chrápou. Simulace zvuku cirkulárky, popřípadě vzteklého medvěda, kterému někdo sebral sklenici medu, není zrovna srovnatelná s melodií letní noci. Kolikrát se to, co spící člověk vyluzuje, dá považovat až za trestný čin!
Je prokázáno, že nemoc hůře snášejí muži. Usmrkanci, aneb smrkající chlapi se obvykle chovají jako den před jistou smrtí. Naříkají, ani jíst jim nechutná, ani spát jim nechutná a přesto se vehementně dožadují zvýšené péče. A ať vás ani nenapadne zpochybňovat jejich zdravotní stav. Rovná se to dráždění hada bosou nohou. Situace se uvolní jen, když dávají v televizi fotbal, ale jen o malinko a ženy musí být pořád ve střehu, kdyby něco potřebovali. Třeba poosmé změřit teplotu.
Na internetu jsem se dočetla, že také chilli papričky působí proti churavosti. Avšak neumím si představit, jak si cpu pěticentimetrovou zeleninu do nosu. V dobrém úmyslu jsem si také vyhledala asociace ke slovu rýma. Tvůrce slovníku si nejspíš taky cpal papriku do nějakých tělních dutin, jelikož ať přemýšlím, jak přemýšlím, stále nenacházím souvislost mezi slovy rýma a křídla. Snad křídla nosu, jakožto jeho boční výběžky?
První, co si při slově rýma vybavím je kapesník, nebo také šňupec, šňuptychl, smrkáč, utřinoska a čistonosoplena. Kapesníky jsou papírové i látkové. Příznivci látkových kapesníků jsou většinou muži, snad proto, že je pak nemusí po vyprání ještě "s radostí" přežehlovat. Já jsem látkových kapesníků užívala většinou jako působivých přehozů na postele v domečku pro panenky. Také mi sloužily k dělání poznámek, respektive uzlíků, které symbolizovaly nějaký důležitý úkol, na který jsem si stejně nevzpomněla. Do látkových kapesníků se dají balit buchty (myslím pečivo), popřípadě pár švestek na cestu. Nebýt kapesníků, snad by nebylo ani kapesného, jelikož drobásky, co upadly dědečkovi v autě a my je pak jako děti vytahovaly, jsme rovněž uschovávali do malých ranečků.
Výjimkou v užití byla jistá nóbl dáma jménem Mary Jacobová. V roce 1913 použila dvou hedvábných kapesníků a stuhy k tomu, aby si ušila prapodprsenku. Tradici jsme v moderní době poněkud poupravily a kapesníky si ty méně obdařené z nás v pubertě strkaly do podprsenek, ale o tom se nemluví.
Dámy užívají povětšinou kapesníků papírových, jejichž použití je snadnější, všestrannější a především působivější. Plačící Bridget Jonesová by nevypadala tak melodramaticky bez záplavy použitých kapesníčků povalujících se v dosahu postele.
V souvislosti s rýmou se také mluví o rýmě jako trám. Zeptala jsem se kamaráda matematika, jak je možné přirovnávat něco, co je velké k trámu. Velká je díra, vesmír, ale trám? Nemluvě o tom, že trám je čtveratý, zatímco produkty rýmy dostávají se ven otvorem kulatým, popřípadě oválným, podle toho, zda máte frňák, či nosík. Odpověděl následovně: Mám rýmu jako trám. A protože (A = B & B = C) => (A = C), pak je velká díra velká jako moje rýma.
Lze chytit rýmu z rýmů? Ano! Ohroženi jsou především čichači tiskařské černi a básníkáři. Rýmy pak jsou dvojího typu: bohaté a chudé. Jejich nosy jsou podle toho obohaceny, nebo ochuzeny.
Myslím si, že o rýmě toho už bylo řečeno dost. Hypochondři a slabší povahy se již uložili k ozdravnému spánku, poté co provedli příslušná preventivní opatření. A já bych měla dbát moudra Karla Čapka, který napsal, že by se o rýmě nemělo vůbec mluvit, protože pak třeba pojde už z nedostatku veřejného zájmu. A to by bylo príma.

Karin

Stephen King je Pod kupolí

20. listopadu 2012 v 11:13 | Karin |  Stephen King
Stephen King: Pod kupolí. Beta - Pavel Dobrovský, 2010. Překlad Linda Bartošková. 944 stran.

Těžko hledat někoho, kdo by neznal jeho jméno. Pro milovníky hororu je modla, pro začínající autory, kterým se dostalo do ruky O psaní je učitelem, děti i dospělí se choulí do peřin při čtení jeho takzvané pohádky Dračí oči a i absolutní "nečtivci" roní krokodýlí slzy za Johna Coffeyho při sledování Zelené míle. Řeč je o jednom z nejúspěšnějších autorů současné doby, který má na kontě přes šedesát napsaných knih. Řeč je o Stephenu Kingovi, který se opět rozhodl opustit škatulku spisovatele krváků a napsat něco na pomezí sci-fi a hororu. Devíti set stránkovou knihu s názvem Pod kupolí zavřel ústa všem kritikům, kteří tvrdili, že poté, co jej v roce 1999 srazilo auto a vážně poranilo, se jeho styl psaní zhoršil. Král hororu Stephen King vytáhl ze skříně černý plášť a za troubení famfár usedl zpět na trůn strachu. Román vydalo nakladatelství Beta v roce 2010 a několik týdnů okupoval žebříček nejprodávanějších titulů.
Vítejte v Chester´s Millu. Kocháte se pohledem na krajinu z vyhlídkového letadla, pozorujete lidi, kteří se pod vámi procházejí a najednou je něco špatně.
Barbie se podíval nahoru. To pěkné letadýlko, které mu ještě před pár vteřinami prolétalo nad hlavou, padalo z nebe, ovšem ve splácnuté verzi jako z Bizarního světa. Na silnici cosi třísklo, rozmetalo kolem hroudy asfaltu a pak se to opilecky odvalilo do vysoké trávy nalevo. Vrtule.
Autor vás nemilosrdně strčí pod kupoli spolu s šedesátkou dalších obyvatel městečka, kteří jsou odkázáni pouze na sebe a ty, kteří velí. Nabízí se otázka, odkud se tajemný poklop vzal, z čeho je tvořen a především jak se ho zbavit?
Pak do čehosi vrazil, a pořádně. Žádná překážka tam nebyla, ale Barbie viděl, jak se chlapovi splácl nos na stranu, protože se zlomil. Chlap se odrazil zpět a krvácel z úst, nosu a čela. Civěl na Barbieho užaslýma, zmatenýma očima a Barbie na něj civěl úplně stejně.
King rád studuje lidské chování v extrémních situacích a čtenář je svědkem přeměny civilizovaných občanů zmanipulovaných strachem v primitivní stvoření. Dochází potraviny, vzduch se nejprve enormně zahřívá a pak začíná ubývat. Atmosféra v městečku houstne a osídlení řídne, protože lidé umírají. Zlí i ti dobří. Rukou vlastní i cizí. Ze stránek lezou vnitřnosti, tak jak má King rád. Vyvedené jsou záporné postavy, které čtenář z hlouby duše nenávidí a při čtení bojuje s nutkáním hodit knihou o zeď, protože "je to prostě nefér, zatr-paceně". Bastardem s velkým B je dokonale vykreslený samozvaný vládce městečka Velký Jim, místní radní, který rozmáčkne kohokoli, kdo se mu postaví do cesty a v nastalém chaosu si libuje.
"Je to jako konec světa," ozval se Andy tichým, ohromeným tónem.
"Žvandy dandy!" okřikl ho Velký Jim. Poprvé od chvíle, kdy Kupole zaklapla, ho napadlo, že tuhle situaci možná nedokážou zvládnout - on ji nedokáže zvládnout - ale hned tu myšlenku zuřivě zahnal.
Naštěstí se pod kupolí nachází i několik odvážných, kteří se postaví na konci nejen radnímu, ale i samotné kupoli. Právě konec knihy se ukázal jako jedno z nejdiskutovanějších témat. Je mi to líto, ale přikláním se k většinovému názoru, že byl zbytečně uspěchaný a jaksi nedotáhnutý. Posledních sto stran je trochu málo na vysvětlení záhadného jevu. King je mistrem v mnoha ohledech, ale konec byl přitažený za vlasy a já vím, že by to dovedl napsat i lépe. Nechceme žádné zelené mužíky, kteří za všechno můžou.
Idea knihy se datuje rokem 1976, jak se King svěřuje v doslovu a tím popírá názory, že by hlavní zápletku "ukradl" z filmového zpracování seriálu Simpsonovi. Před více než třiceti lety napsal šedesát stran rukopisu, ty dal do krabice, krabici na půdu a pak všechno úspěšně ztratil. Naštěstí se mu podařilo se i po takové době rozvzpomenout a román dopsat.
King je mistr v navození atmosféry. Když řekne, že je tma, tak všechna světla kolem zhasnou a vy pořádně nevidíte na písmena. Bravurně zachází s jazykem. Občas chrlí víc slov, než je třeba, ale tentokrát udržel slovní gejzíry na uzdě, to je další bod k dobru.
Ti, kteří mají jeho další výtvory v malíčku, si budou libovat nad množstvím odkazů na jeho předešlá díla.
Za zmínku také stojí poznatek, že BETA konečně po letech přišla s obstojným přebalem na knihu. Bravo!
Jako nevýhoda se může jevit rozměr díla. Opravdu to není knížka, kterou dáma hravě strčí do kabelky. Devět set stran se pořádně pronese, obzvlášť v pevné vazbě.
Hlavní postavy jsou sice charakterizovány bravurně, ale ty, které si má čtenář oblíbit, jsou načrtnuty poněkud plošeji, než v jeho podobných dílech, a to je škoda.
Dalším faktem, který nelze bohužel opomenout je množství chybějících slov, špatných předložek a šotků. Vinna je v tomto případě čistě na straně korektora, který se může při takovém rozsahu lehce přehlédnout, ale chyby byly natolik do očí bijící, že mi nezbývalo nic jiného, než popadnout tužku a alespoň v mém vlastním výtisku chyby opravovat.
Shrnuto, podtrženo: King ukázal, že i v třiašedesáti letech má co říct. Umí postrašit. Šokuje. Myšlenka izolace působí neotřele. Téměř tisíc stránek není problém zhltnout na pár posezení a pak přijdou otázky. Nebýt podivného konce, možná bych Pod kupolí zařadila i do top desítky titulů. Pro čtenáře bez zkušeností s Kingem je možná trochu vhodnější, než pro ostřílené fanoušky. A jak říká: Pravda je někde venku.

Paul v reklamě na Renault (2012)

14. listopadu 2012 v 22:41 | Karin |  Videa s Paulem
Pan Dokonalý se činil (cítím se trochu dotčena, že nám nic o chystané prácičce nesdělil na svých facebookových stránkách) v reklamě na nový Renault Fluence GT. Sice ho mám spojeného spíš se značkou Nissan a naprosto jsem nepochopila význam pochodující slepice... ale sluší mu to. A z toho jeho úsměvu jsem si poslintala tričko i stůl spolubydlící... ♥ lepší něco, než nic.


Pačes, aneb angažmá ve školním časopise

7. listopadu 2012 v 22:05 | Karin |  Úvahy
Slečinka se angažovala a snaživě píše do časopisu, který vychází u nás na Filozofické fakultě v Olomouci. Jmenuje se "Pačes" aneb Populárně akademický časopis editorského studia... sakra ten název je podobně dlouhý jako název mého oboru ;-). Zkušenost zajímavá. Hodiny a hodiny práce, přemýšlení, focení, opravování. Odměnou dva kredity a tištěná verze časopisu. A řeknu vám, že je moc miloučký už od pohledu! Takový barevný, papír lesklý, krásný. Pomazlit se znovu a znovu. Ano, o podpatcích se mi nepsalo dobře, to se přiznávám bez mučení. Je to na tom i poznat. Zato o knihách a Rebelkách se píše o poznání líp. Vždyť přece King říká, že máme psát o tom, co známe. Vždycky.
Časopis vychází jednou za měsíc a je i v internetové podobě tady: http://cis.webnode.cz/products/paces-4-2012/
Takže, až se někdo bude moc nudit, hledejte články podepsané mnou. Vážně to není nějaká "velká věc", ale naplňující.

Ukázka z recenze na knihu- Pět vět o nových knihách
Říká se, že v okamžiku smrti ztratíme přesně 21 gramů, tolik váží kolibřík. A kolik váží vina? Dvojjazyčný scénář ke stejnojmennému filmu o křehkosti lidského života, lásce, naději a relativitě spravedlnosti. Profesor matematiky čeká a transplantaci srdce, dárcem se stává otec rodiny sražený autem, které řídil bývalý vězeň. Několik zdánlivě nesouvisejících příběhů se spojí a zapůsobí tak, že po zbytek večera budete přemýšlet.
Guillermo Arriaga: 21 gramů. Garamond, Praha 2012, 220 s.

Dotek jiných světů

2. listopadu 2012 v 22:07 | Karin |  Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)
Našla jsem ho. To místo, kde se světy dotýkají byť jen konečky prstů. Ano, kritici můžou říct, že to celé je vlastně jen výplod další pomatené mysli pisálka. A především spisovatelé berou své náměty z tohoto světa ale…
Našla jsem růži. Tedy, byla jsem k ní dovedena. Nešla jsem po cestě ze žlutých cihel, ale po paprsku, který drží věž. Kdo četl Kingovu ságu Temná věž, ten ví. Kdo ne…
Byla nebyla v úplně jiném světě veliká věž s tajemstvím. Kolem ní stovky růží. Osamělý pistolník putující pláněmi, dveře do jiného Kdy a Kde. Vlak jménem Blaine (Karlík šš). Čtyři lidé tvořili ka-tet. Osud. Jedny z těch dveří vedou i do našeho světa. Ve městě New York na opuštěné parcele, kde by mohl vyrůst kolosální mrakodrap, roste rudá růže. A zpívá všem, co chodí kolem. Někteří pochopili, že je symbolem Dobra. Jiní jen ví, že je jim najednou lépe a všechno bude v pořádku. Možná růže dokáže putovat z místa na místo v tom našem Kde, nebo jich je tu víc. Kolem věže kvete přece celá zahrada.
Jedna z nich zpívá v zámeckém parku na tajném místě. Neprozradím kde, někdo by ji mohl zničit. Utrhnout. Lidé rádi vlastní krásné věci. Její stonek se ovíjí kolem bílé pergoly ze dřeva, květ je rudý jako krev a voní jinak, než jakákoli jiná květina. Voní jako letní ráno. Voní senem a babiččiným svetrem. Voní jako tělo muže, vedle kterého se ráno probouzíte. A v noci září. Možná díky žárovkám, co jsou pod ní. Možná prostě proto, že je kouzelná.
Ony parky obecně skrývají mnohá tajemství a krásy. To v nich se nacházejí brány jinam, ven z té šedi špinavých měst. Existují pak lidé, kteří takové brány pečlivě střeží a chrání kouzly. V Olomouci při noční procházce s mým milým jsme našli strom umění, nebo možná přání. Roste v samém srdci parku a je obrovský. A taky zpívá. Řekla bych, že je to lípa, ale jistá si tím určitě nejsem. V čem je tak jiný? Je ověšený desítkami kartiček se vzkazy. Netuším, čí to byl geniální nápad, ale je to kouzelné. V tu chvíli se kolem rozžhnuly stovky světýlek a já tiše pobíhala od jedné větve k druhé, četla všechny ty básně, citáty, životní moudra a chvěla se po celém těle. Taková nádhera! S úctou jsem se pak dotýkala kůry stromu nesoucí stopy desítek let trpělivého vyčkávání. A děkovala. Protože taková místa mě dostanou tam, kam patřím. Do jiného světa. Kde se fantazii nekladou meze, kde je všechno možné. Chci se tam vrátit, sednout si pod strom do trávy a dýchat. Protože pak budu mít čas na to, odcestovat tam pryč. Představte si duhovou bublinu, kterou musíte nechat projít do vašeho srdce. Ale musí přejít celá, aby se objevil klíč… A jít do světa víl, kde lidé věří.