Promiň

30. října 2012 v 12:39 | Karin |  Téma týdne
Dnes jsem se poranila, snad abych zjistila, jestli ještě něco cítím. Běžne se bodá do panenek, prý je to nebolí. Občas jsem jako ta panenka, které někdo vytahal všechnu tu plyš z hrudi a nasypal tam hrsku hřebíků.
Poslední dobou hodně pláču, sama (ne)vím proč. Připadám si jako natažená na skřipci. Tahají odporní skřetové do všech stran a smějí se. Jsem sama. Ustrašená kopu kolem sebe.
Kdepak jsou víly? Květiny schovaly se pod nánosy bahna. Motýli mrznou. A vrány klovou do očí. Prostě proto. Věci mizí, obrací se v prach, snad se zas dokáží povznést. Zářit. Žít! Křik rozléhá se tmou a vrací se zpět.
Miluji tě, ale i tak se schovávám pod plášť, abys nemohl vidět... Kouzlím falešné úsměvy. Proč? Proč si ubližujeme my dva? Když se milujeme...
Radovala jsem se z maličkostí.
Měl jsi tu samou bundu, jako na našem prvním rande.
Sněželo! Jako vždycky, když jsme měli schůzku, tak sněželo.
Koukali jsme na pohádku o Sněhurce.
Chodili jsme na náměstí na palačinky, ale už nebudeme. Nemám ráda palačinky. Ten večer, když jsem je dělala, jsi se naštval a odešel pryč.
Myslím, že když přestaneme dělat večeře a budeme spolu mluvit, bude nám krásně. Pořídíme si křeslo a budeš mě v něm chovat. Víš, jak mívám špatné dny. Promiň, že jsi to musel absolvovat.
Občas si člověk vzpomene na něco, co už dávno potlačil. Už jako dítě, když se to dělo. A pak, když je zle, najednou se to vynoří z hlubin paměti a zakousne se hluboko hluboko do hlavy. Nejdřív příjde pláč. Tenkrát jsem taky plakala a dělala, že spím. Ano, když mi ubližoval, dělala jsem, že spím, aby mě nechal být. Teď dělávám, že spím, protože mě pak hladíš po vlasech a líbáš na čelo. Pak se mi udělalo zle. Pocit na zvracení. Přijde třesavka. Tak hrozná, že se mi rozklepe celé tělo a já marně lapám po dechu. Jakobych se měla udusit. A po tvářích mi tečou slzy. A bolí to. Celé tělo se otřásá vzlyky. A někde uvnitř se zabodávají hřebíky. Bože... Přestane to. Zbyde prázdno. Nicota. Všechny kontrolky zhasly. Je jedno, co se bude dít. V tomhle stavu. Trvá to hodiny. Někdy celé dny.
Zachránil jsi mě z propasti. I když to byla trochu tvoje vina, že jsem do ní spadla. Promiň mi, že jsem teď taková. Musím nechat zhojit poškrábané ruce od toho, jak jsem se drala nahoru. Věř mi, miluju tě a zase budu jako dřív. A při tobě stát. Protože jsi můj hrdina.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Inu~ | Web | 30. října 2012 v 13:13 | Reagovat

Tvoj článok je úplne brutálny *_*
Na moju logiku príliš úžasný, ale páči sa mi to ^^ píšeš veľmi pekne ~ a voláš sa tiež Karin ako ja :3

2 Vendy | Web | 4. listopadu 2012 v 22:43 | Reagovat

To je děsně krásný.
A smutný.
A krásný.
A smutný...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama