Říjen 2012

Promiň

30. října 2012 v 12:39 | Karin |  Téma týdne
Dnes jsem se poranila, snad abych zjistila, jestli ještě něco cítím. Běžne se bodá do panenek, prý je to nebolí. Občas jsem jako ta panenka, které někdo vytahal všechnu tu plyš z hrudi a nasypal tam hrsku hřebíků.
Poslední dobou hodně pláču, sama (ne)vím proč. Připadám si jako natažená na skřipci. Tahají odporní skřetové do všech stran a smějí se. Jsem sama. Ustrašená kopu kolem sebe.
Kdepak jsou víly? Květiny schovaly se pod nánosy bahna. Motýli mrznou. A vrány klovou do očí. Prostě proto. Věci mizí, obrací se v prach, snad se zas dokáží povznést. Zářit. Žít! Křik rozléhá se tmou a vrací se zpět.
Miluji tě, ale i tak se schovávám pod plášť, abys nemohl vidět... Kouzlím falešné úsměvy. Proč? Proč si ubližujeme my dva? Když se milujeme...
Radovala jsem se z maličkostí.
Měl jsi tu samou bundu, jako na našem prvním rande.
Sněželo! Jako vždycky, když jsme měli schůzku, tak sněželo.
Koukali jsme na pohádku o Sněhurce.
Chodili jsme na náměstí na palačinky, ale už nebudeme. Nemám ráda palačinky. Ten večer, když jsem je dělala, jsi se naštval a odešel pryč.
Myslím, že když přestaneme dělat večeře a budeme spolu mluvit, bude nám krásně. Pořídíme si křeslo a budeš mě v něm chovat. Víš, jak mívám špatné dny. Promiň, že jsi to musel absolvovat.
Občas si člověk vzpomene na něco, co už dávno potlačil. Už jako dítě, když se to dělo. A pak, když je zle, najednou se to vynoří z hlubin paměti a zakousne se hluboko hluboko do hlavy. Nejdřív příjde pláč. Tenkrát jsem taky plakala a dělala, že spím. Ano, když mi ubližoval, dělala jsem, že spím, aby mě nechal být. Teď dělávám, že spím, protože mě pak hladíš po vlasech a líbáš na čelo. Pak se mi udělalo zle. Pocit na zvracení. Přijde třesavka. Tak hrozná, že se mi rozklepe celé tělo a já marně lapám po dechu. Jakobych se měla udusit. A po tvářích mi tečou slzy. A bolí to. Celé tělo se otřásá vzlyky. A někde uvnitř se zabodávají hřebíky. Bože... Přestane to. Zbyde prázdno. Nicota. Všechny kontrolky zhasly. Je jedno, co se bude dít. V tomhle stavu. Trvá to hodiny. Někdy celé dny.
Zachránil jsi mě z propasti. I když to byla trochu tvoje vina, že jsem do ní spadla. Promiň mi, že jsem teď taková. Musím nechat zhojit poškrábané ruce od toho, jak jsem se drala nahoru. Věř mi, miluju tě a zase budu jako dřív. A při tobě stát. Protože jsi můj hrdina.

Stephen- rozhovor (srpen 2012)

22. října 2012 v 20:15 | Karin |  Stephen King
Na internetu se mi zadařilo objevit hotový poklad- přeložený rozhovor s S. Kingem z letošního srpna. Trochu jsem si oddechla, že Steve vypadá na svůj věk (a všechny ty úrazy) dost čile. Jeho smysl pro humor mě dostával pokaždé do kolen ("Nebudu postávat v knihovnách po celém světě a říkat tajemným hlasem: Vem si moji knížku..."). Mluví o psaní, knihách, dětství a dostává moderátora tím svým neustálým- "No."

http://www.videacesky.cz/talk-show-rozhovory/stephen-king-u-craiga-fergusona


Stephen King: Dallas 63Mimochodem, když už jsme u těch novinek, tak 30. listopadu konečně vyjde v češtině nejnovější román Dallas 63 (v anglickém originále 11/22/63 vyšla již loni). Na více než 850 stranách nás King zavede do roku 1963, kdy žil ještě Elvis i prezident Kennedy. Hlavním hrdinou je učitel angličtiny na střední škole, který se nějakým způsobem dostane do minulosti a tu může změnit. Ale co když...


Chci letět domů a cítit...

8. října 2012 v 22:38 | Karin |  Sebedestruktivní pochody
Kdo čeká záplavy romantických průpovídek, zklamu ho, dlouho tu nepršelo.
Kdo čeká pokus o břitký humor, možná si přijde trochu na své.
Kdo čeká dlouhý výčet toho, co všechno trápí moji ubohou dušičku, směle do toho.

Jsem na vysoké škole, kde každej jede jen a jen na sebe. Musela jsem si sestavit rozvrh, zařídit trilion věcí, bloudit školními budovami hledajíc učebny, spřátelit se s cizími lidmi, přežít. Seděla jsem v prázném pokoji s hlavou v dlaních, civěla na povalující se osobní věci a toužila je nacpat do batohu, sednout na autobus a jet pryč. Zdrhnout. Jsem útěkářka (nic nového pod sluncem). Přemýšlím o tom, jak strašně daleko to mám domů. Jak daleko je to ke všem, co mám ráda. Napadlo mě, že si budu zase psát deník, jako když mi bylo nějakých třináct.
Na to, že si plním sen, je to trochu moc depresivní. Moc málo času na cokoli. I na psaní a to mě štve nejvíc. Napsala jsem se do školního časopisu a nechávám se kritizovat. Musím psát o tom, co mě nebaví. V životě ze mně novinářka nebude...