Září 2012

Být či nebýt

7. září 2012 v 19:14 | Karin |  Téma týdne
Téma týdne- "Jsem šíleně dospělý/á!".
Tenkrát, když mi bylo čerstvých osmnáct, tak mi "Jsem dospělá!" málem nechali tetovat. Zmíněné slovní spojení jsem používala kdykoli jsem potřebovala prodloužit večerku, pustit na rockový koncert, nalít si sklenku červeného, jet na víkend s kamarádkami na chatu. Nejsem hloupá, vím, kdy se to hodí vytáhnout. Jsou to dva roky, co se honosím statusem dospěláka, avšak mé předpotopní názory, časté výstřelky a neschopnost si říct i o kopeček vanilkové zmrzliny; hovoří o opaku. Nebojte se, to poslední máme v rodině, jelikož moje maminka si neumí ve čtyřiceti koupit ani rohlík v pekárně.
Má to svoje výhody, můžu nekontrolovatelně holdovat alkoholu, sexu (občas), flákat se nocí.
Dětičky, musím se vám pochlubit. Ten poslední půlrok mi pomohl ze všeho nejvíc. Nový přítel totiž není jako můj tatínek, na kterého platí nevinný úsměv ("jsem tatínkova holčička a vždycky jí budu"). Tu a tam mě v obchodě donutí říct si, co chci; zvednout cizí zvonící telefon a dokonce i ten vlastní. Stala jsem se jednou z dalších obětí řádění Steveho Kinga a jeho knihy Puls, tudíž přijímat nevyžádané hovory nepřipadalo v úvahu. Vzali mě na vysokou, kde netuší nic o mojí šlechtěné neschopnosti komunikovat na úřadech; do jiného města. Snad mi i tohle pomůže se osamostatnit. Zaplatila jsem svoji první složenku. Na poště si dokázala nechat okopírovat maturitní vysvědčení. Zvládnu sama cestovat vlakem bez záchvatů paniky. Zařídila jsem si ubytování... Děvčátko nám vyrostlo. Možná to má co dělat se sebevědomím. Možná mi nic jiného nezbývalo.
Zjistila jsem, že být dospělou mě i tak moc nebaví. Samé starosti. Permanentka na stres a bolesti hlavy. Nestíhám! Nevím, co dělat. Nakreslit falešný úsměv, ze skříně vytáhnout sebeovládání. Pořád poslouchat, že jsem dospělá a musím to a musím to. Já nechci! Budu dupat nožičkama, vztekat se a dělat obličeje. Já tu svoji dětskost potřebuji! Nemůžu bez ní žít. Chci běhat v trávě, i když se to nehodí. Chci tu a tam mluvit nesmysly. Opít se a všem říkat pravdu. Ležet v trávě a pozorovat mraky, které vypadají jako srdíčka.
Málem jsem si koupila svůj první těhotenský test. Čtrnáct dní jsem si hladila břicho, říkala mu jménem a věřila, že se mi podařilo si zbabrat život. Jak se učí děti plavat? Tak, že se hodí do vody. Dělej co umíš. Díky bohu nic nečekáme. To zas jen zapracovaly nervy a to, co mělo přijít, se zpozdilo.
Jsem teď sama v cizím domě. On chodí každé ráno pryč, jakoby musel do práce. Políbí mě na rty a zmizí. A já si říkám, že bejt matka, tak se zblázním! Pořád doma, sama. Akorát uvařit, uklidit, uvařit, umejt nádobí, uklidit, pít kafe... Chtěla jsem pracovat-psát, ale nešlo to, vždycky jsem si našla něco "zábavnějšího".
Nejsem připravená na svět dospělých. Ale oni se neptaj. To nejlepší už jsem si užila- dvacet let bez starostí. Je na čase platit a bude to už jen horší. Jsem naivní, tak věřím, že se mi to časem zlíbí.
Ptám se tedy vás, kdyby vám dal někdo na výběr, byli byste raději dětmi, nebo dospělými?