Srpen 2012

Paul news

30. srpna 2012 v 21:05 | Karin |  Fotky Paula Walkera
Opět na facebookovém profilu zveřejnil novou fotografii.
"Podívejte se, co jsem našel."


Jsem

25. srpna 2012 v 16:37 | Karin |  Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)
Jsem motýl, nech mě tak...
Jsem motýl, nechej mě tak!
Jsem motýl, co ze strachu mu utrhali křídla.

Jsem dívenka, co posedává ráda ve vysoké trávě spolu s rozkvetlými sedmikráskami a obléká se celá do černého, aby se chránila před ošklivými věcmi (lidmi). Trochu samotářka, co jí společnost dělají knihy.

Jsem dívenka, co dělá hlouposti, chyby a má temnou stránku. Pak není motýlkem, ale můrou poletující nocí hledajíc světlo, o které by se mohla spálit. Nebo nůžky, ostré, co přikládá tu a tam k zápěstím. Asi tak jednou za čtrnáct dní, když se to tu zdá neúnosné. Máčí rty ve sladkém víně, kouše si nehty. Ptá se proč. Křičí do tmy, volá o pomoc. Má úžasné sebedestruktivní schopnosti a za sestru sebelítost. Křídla složená kolem těla jako štít, potrhaný, ale neprostupný. Jak ptáče, co jsem dnes viděla na chodníku... mrtvé a zašláplé.
Jsem dívenka, co by chtěla být princeznou. Hopsá po obrubnících, směje se na svět, roztahuje ruce a točí se. Dovede létat, vidí víly, zachraňuje berušky z jezírka. Dovede plakat. Tančí. Miluje život, svět. Věří v dobro. A je tak naivní... Motýlek, co poletuje z květu na květ v záři jarního slunce a dokáže všechno na světě.

Jsem dívenka, co tu a tam rozdává rány. Zavře srdce do krabičky na psacím stole. Je sebejistá, nebezpečná, divoká. Bezohledná. Sobecká. Motýl, co chce být středem pozornosti i za tu cenu, že by jej mohl chytit sběratel a přišpendlit na nástěnku.

Kubrickovo Osvícení

21. srpna 2012 v 17:52 | Karin |  Stephen King

Výtisk románu Osvícení, který patří Stanleymu Kubrickovi (ten režíroval film). Můžete si všimnout poznámek, komentářů, zvýrazněných pasáží.. Obvykle bývá vystavena v Londýnském muzeu, teď ale cestuje po světových výstavách.

Píšu ti, protože..

14. srpna 2012 v 22:28 | Karin |  Dopisy schizofreničky pro tu druhou
Ty,

píšu ti, protože mě trápí spousta věcí. Pět ranních probuzení v týdnu a pocit, že se všechno kolem točí a já nemůžu spát. Zdá se, jakoby se nebe zatáhlo šedými mraky, cítíš to a já to cítím taky. A jak málo stačilo k tomu, abychom všechny poslaly zas domů. K tomu, abychom se stočily do ulity, kopaly kolem sebe nožičkama, utíkaly. Aby ten, kdo se zdál perfektní, ukázal se jako vlastně svým způsobem běžný. Stačila půl hodina, během které se pohádka proměnila v realitu a láska v strach. Stačilo pár slov, které proměnily vše, co za půl roku řekl, v prach. Stačilo se pohádat.

Hele, nech mě taky něco k tomu říct, svou miloučkou Miu nech promluvit. Mluvit o tom, že ty sama jsi na něj křičela... teda vlastně jsem to byla já. Ty ses pak schovala do koupelny, kam za tebou nemohl a polykala slzy. To ty jsi to zvorala, i když to nebyla tvá vina. Ty bys zasloužila...

Ten pocit, když pak s námi nemluvil, když odsekával a ptal se na věci, které znal. Ten pocit, když zvýšil hlas a začal na mě řvát. Strach. Pak jsem jen čekala, kdy mě praští. Neudělal to. Neudělal by to. Snad. Zpanikařila jsem a schovala se do sebe. Nebrečela jsem, před ním ne. Místo toho jsem na sebe navlékla deset ochraných vrstev, zavrtala se do sebe, uzamkla se do malé truhličky schované kdesy v mém těle a křičela tam o pomoc. Ne, nebyl tu nikdo, kdo by mě mohl zachránit. Z prince se na těch pár okamžiků vyklubal drak. Stává se to.
Vím jedno jedinné, víckrát už to zažít nechci. Za svůj život jsem se bála až až. Myslela jsem si, že jeho se bát nemusím, ale kdo ví. Když se mě pak dotkl, pohladil, otřásl mnou chlad. Chtěla jsem se otočit na patě a utíkat pryč. Nedotýkej se mě. Prosímtě, nesahej na mě. Otevřely se rány, tekly z nich špatné vzpomínky, hnus a hnis.
Omlouval se, prosil, sliboval. Miluju ho, nechci bez něj být a zároveň se ho bojím. Co teď dělat? Bojovat sama se sebou a schovat slabiny. Na tvář namalovat klaunský úsměv a dělat, že je svět v pořádku. Nedat najevo bolest. Schovat běžecké boty. Naučit se věřit a milovat. Potřebuji čas.
Jestli to udělá znovu...

III. V nemocnici

4. srpna 2012 v 21:20 | Karin |  Chvilky mimo realitu - příběh

V sanitce mi museli píchnout nějakou uklidňující injekci, protože jsem se vzbudila až velmi pozdě večer, v nemocnici na pokoji. Svět se mi točil. Ani po maturitním večírku, kde jsem do sebe naklopila půl lahve tequily, jsem nebyla v tak "pohrouženém" stavu. Bylo mi zle, kdykoli jsem jen pohnula očima, žaludek se mi rozhoupal, z hlavy vystřelovala tupá bolest. V ústech jsem měla sucho jak na poušti. Za sklenku čaje dala bych půl království.
Co tu vlastně dělám? Pootočila jsem hlavu na stranu. Slyšela jsem pípání přístrojů, ale příliš vzdáleně. Kroky na chodbě. Někdo se tam krátce zasmál. Hleděla jsem na zavřené dveře s okýnkem, kterým proudilo naoranžovělé světlo do pokoje. Stěny byly nejspíš bílé, ale v té tmě se to těžko určovalo. Druhá postel byla ustlaná a prázdná. Vedle nočního stolku příliš maličkého na cokoli, stál závěs s kapačkou, která mi ústila do žíly. Zahučelo mi v uších. Měla jsem nehodu. Bylo tam hrozné horko. Něco mi trčelo z břicha, kus kovu. Ježiši, budu tam mít obrovskou jizvu. Co když to trefilo vaječník? Co když pak nebudu moc mít děti?
Sebrala jsem všechnu sílu, co mi zbyla. Sklonila jsem hlavu, bradu přitiskla k hrudi s pohledem upřeným dolů. Pomalu jsem rukou nadzvedla přikrývku, pak odhrnula spodek pruhovaného pyžama z břicha, kde se měla nacházet ta sálodlouhá jizva. Ale nebyla tam. Nebylo tam ani škrábnutí! Jen na pravém boku ošklivá fialová modřina. Nevěřícně jsem prsty přejížděla po kůži. Na tváři se mi rozlil úlevný úsměv. A věřte nebo ne, v tu chvíli mi opravdu bylo jedno, jestli je to možné, či nemožné. Zavřela jsem oči, pronášejíc krátkou modlitbičku ke všem svatým, na které jsem si vzpomněla a pak jsem hmátla po zvonku, kterým jsem přivolala sestřičku.
Přiběhla postarší korpulentní dáma v modré uniformě, s širokým úsměvem od ucha k uchu. Čokoládově hnědé oči zasvítily, když pohledem těkala po pokoji.
"Konečně jste se nám vzbudila, slečno," pronesla, kontrolujíc poloprázdnou kapačku. "Jak se cítíte?"
"Mám žízeň," špitla jsem. Sestra, podle jmenovky Julie, zkontrolovala na hodinkách čas.
"Tak já vám přinesu trochu čaje. Už je půl deváté, takže si to můžeme dovolit, ale jen jeden hrnek, ano? Mohlo by se vám udělat špatně."
Přikývla jsem, hltajíc očima džbán postavený na stolku. Nalila mi, podepřela hlavu a pomohla mi napít se. Hned jsem se cítila o moc lépe. Usmála jsem se na ni a konečně se mohla začít ptát, co se stalo, když mi už krk nesžírala bolest.
"Co se stalo? Moc si toho nepamatuju."
"Měla jste nehodu v automobilu. Na Brooklynském mostě jste narazila do auta jedoucího před vámi…"
"A co je mi?" skočila jsem jí do řeči.
"Nikdo to nechápeme, hořelo to tam, ale vy jste měla štěstí. Jen máte trochu pochroumanou nohu, ale na to se vám doktoři už podívali," sáhla do nohou postele pro chorobopis. "Když vás dostali z auta, tak jste upadla do bezvědomí, asi kvůli šoku. Tlak i teplotu už máte v normě. Dali jsme vám nějaké léky na bolest do kapačky. Zítra už vás propustíme domů," usmála se. "Nejspíš při vás stáli všichni svatí. Rodinu jsme prozatím neinformovali, ale na chodbě jsou telefony, takže si kdykoli můžete zavolat. Župan máte pověšený tady," ukázala na věšáček vedle umyvadla. "Toalety jsou na chodbě. Policie vás kvůli té nehodě bude prý kontaktovat na mobilu v průběhu týdne," pokrčila rameny. "Byla bych raději, kdybyste ještě dnes nevstávala a raději se pořádně prospala. Kdyby cokoli, zazvoňte, mám dnes noční."
"Takže jen ta noha? Žádné jiné zranění?" změřila jsem si ji pohledem.
"Ne, slečno. Jste jinak v absolutním pořádku."
"To ale není možné, vždyť…"
"Nemusíte se bát, pracují tu profesionálové. Prohlédli vás od hlavy až k patě. Buďte ráda, jste dítětem štěstěny. Viděla jsem tu nehodu v televizi a vypadalo to opravdu hrůzostrašně. Byla to vina toho řidiče před vámi. Naštěstí nikdo nezemřel. Teď už si lehněte a odpočívejte. Kdybyste nemohla usnout, cinkněte a já vám donesu prášek na spaní."
Mlčky jsem přikývla. "Nestavoval se tu za mnou někdo, zatímco jsem spala?"
"Ne, nikdo tu zatím nebyl," pronesla sestra mezi dveřmi a zmizela na chodbě. Byla bych o tom přemýšlela i dál, ale přemohla mě únava a než jsem se nadála, spala jsem jako zabitá.

Ráno jsem se cítila o moc líp. Vyhrabala jsem se z postele, oblékla si župan, popadla berle a vydala se do sprchy. Ještě pořád jsem na sobě měla tu a tam zbytky zaschlé krve. Jak jsem na sobě mohla mít krev, když se mi "nic" nestalo? Vrtěla jsem hlavou, nechápajíc, jak je to možné. Vykoukla jsem na chodbu, ještě se ani nepodávaly snídaně, měla jsem víc jak půl hodiny na to, abych ze sebe udělala člověka. Ploužila jsem se ke sprchám. Nikde nikdo. Na sesterně zvonil telefon. Zavřela jsem se tam, svlékla se a postavila se před zrcadlo. Tělo mi zdobily modřiny různých velikostí, tvarů i barev. Tu nejhorší jsem měla na pravém boku, další po rukou, nohou, zádech… Sykla jsem, když jsem se jen špičkou prstu na tom místě dotkla. Osprchovala jsem se, oblékla se zpět do vypůjčeného pyžama, navlékla si tmavomodrý župan, který mi byl až příliš velký a vydala se zpět do pokoje na snídani. Jenže zatímco jsem se ploužila s mokrými vlasy přilepenými k tváři do pokoje 107, všimla jsem si mladíka sedícího na lavici, který mi až příliš připomínal Nodyho. Napadlo mě, že jsem možná jen definitivní obětí svých přeludů a prostě toho kluka vidím všude, ale pak zvedl hlavu.
"Jé, Nody, co tady děláš?" vypískla jsem radostně, opřela berle o zeď a sedla si hned vedle něj. Konečně nějaká známá tvář. Zatvářil se překvapeně, pak zmateně, pak oba výrazy spojil v jeden. "Jé ahoj, co ty tu děláš? Je to vůbec možné, taková náhoda!"
Ušklíbla jsem se. "Měla jsem včera nehodu na Brooklynském mostě. Muselo to bejt i ve zprávách. Doktor říkal, že mám velký štěstí, že jsem to vůbec přežila."
"Cože?! Slyšel jsem o tom něco ve zprávách, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že bys tam mohla být právě ty! Co je ti? Máš něco s nohou? Jsi jinak v pořádku?!"
"Nejspíš při mně stáli všichni svatí a jeden velkej andělíček strážníček," upřela jsem na něj pohled. Ani nemrknul. "Měla jsem ránu v břiše, spoustu modřin, jinak jsem v pohodě."
"To je moc dobře," přikyvoval horečnatě.
Pozorovala jsem sestru z včerejšího večera, jak mizí v jenom z pokojů. "A co ty tu teda vlastně děláš?"
"No," zamyslel se na okamžik. "Musel jsem si zajít k doktorovi… na gynekologii," pronesl s ledovým klidem, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na celičkém světě. "Co?" koutky úst mi vylétly nahoru do pobaveného úsměvu.
"Něco mě bolelo, tak mě poslali sem," pokrčil rameny. Bojovala jsem se smíchem. Umí mě vždycky tak hezky pobavit. "Ty jsi šílený," zazubila jsem se. Vypadal, že vůbec nechápe, co se mi na tom nelíbí.
"Dáme kafe?" ukázal na automat stojící u sesterny. Přikývla jsem, sahajíc po berlích.
Upila jsem ze svého kelímku něco, co sice barvou připomínalo kávu, ale chutí ani vůní ne. Zašklebila jsem se. "Teda, asi jsem rozmazlená z těch našich kaváren, ale tohle je hrozná náhražka kafe! První co udělám, až mě pustí bude, že si zajdu na pořádnej hrnek," odložila jsem kelímek na stranu a přitáhla si župan.
"Není to nejhorší. Rodiče už ví, že jsi tady?"
"Jo, už jsem jim volala, ale až teď ráno, potřebovala jsem být sama," zalhala jsem pohotově. Kdybych bývala zavolala domů, vyslechla bych si akorát přednášku o tom, že neumím řídit. "Stejně to nechápu, jak je možný, že jsem přežila," špitla jsem. Oči se mi rozslzely. Protřela jsem si je, skrývajíc rozpaky. Chytil mě kolem ramen v přátelském utěšujícím gestu. "Buď vděčná, Kim. Měla bys být ráda. Až přijdeš domů, vezmeš si blok a tužku, tak to ze sebe všechno dostaneš a bude dobře," usmál se povzbudivě.
"Jsi stejně zvláštní, Nody," pronesla jsem s pohledem upřeným na bílou dlažbu. "Přijde mi, že o tobě vůbec nic nevím, i když jsi mi toho tolik řekl. Jasně," ušklíbla jsem se. "je to i moje vina, protože tě nikdy nenechám domluvit a pořád bych žvanila jen já, ale…" kývala jsem hlavou ze strany na stranu jako vždycky, když jsem něco říkala už po sto padesáté.
"A co chceš vědět?" zeptal se a já cítila, jak jeho paže najednou ztuhly. Pohledem provrtával protější zeď. "Občas je lepší, když člověk neví," odmlčel se.
"Jak se jmenují tvoji bratři?" vytáhla jsem z pomyslného košíku první z mnoha otázek. Mlčel. "Nody?"
"Cože? Na co ses ptala? Promiň, zamyslel jsem se," omlouval se. Změřila jsem si ho pohledem. "Mám teď nějaké starosti a ty jsi mě taky vylekala, Kim."
"Já? Vylekala? Jak?" zvedla jsem obočí k otázce.
"No, tím… jak jsi mi řekla o té svojí nehodě, víš."
"Promiň, mám teď nějak všeho plnou hlavu," pokrčila jsem rameny. "Musím na policii sepsat protokol, nebo co. A na pojišťovnu kvůli autu. Ještě, že jsem si ho nechala pojistit, jinak bych nedostala ani vindru. Ale že bych v nejbližší době sedla do auta, to mě ani nenapadne," otřásla jsem se jen při tom pomyšlení.
"Měla by sis jít teď odpočinout, ještě ti dlužím tu večeři," pomohl mi vstát.
"Jé, promiň, že to včera padlo, ale myslím, že chápeš, že jsem se ti neměla jak ozvat a zrušit to," omluvný úsměv. Prohlédla jsem si ho. Vypadal jako úplně obyčejný kluk. Vlasy měl rozcuchané, slepené gelem, za nehty trochu špíny. Zavrtěla jsem hlavou, abych ty myšlenky odehnala. Jak je jen možný, že tam teda byl na tom mostě? Já jsem ho tam viděla. A kdykoli se na něj podívám, uhne pohledem, jako by měl výčitky svědomí, nebo lhal. Fakt je, že jsem se praštila do hlavy, tak to klidně mohla být jen halucinace.
Zastavila jsem se před dveřmi do pokoje a vážně na něj pohlédla. Odtušil. "Mám pocit, že tě něco trápí,"
Chytila jsem ho za ruku, oči upřela do těch jeho nejzkoumavěji, jak jsem jen dovedla. "Kdybys mi lhal, řekl bys mi to?" smrtelně vážně. Pozorovala jsem vnitřní boj v jeho hlavě i to, jak se nervózně ošil, přešlápl z nohy na nohu, uhnul pohledem, promnul si nos. "Asi bude lepší, když se už neuvidíme," odpověděl ledově klidně a pustil mou ruku.
"Ty něco tajíš?" sevřela jsem rty.
"Nemůžu ti říct, co se děje. I když bych vážně rád, tak nemůžu," zalovil v kapse a vytáhl hrst bankovek. "Tady máš za kauci a za tu večeři. Nechci ti být dlužen, už tak si se mnou měla jen samé maléry."
Zmateně jsem zamrkala očima, upřímně litujíc své neuvážené otázky. Ale to, jak se zachoval, bylo dost podivné. Prostě začal pálit mosty, místo toho, aby se postavil odpovědnosti čelem. "Cože?" šokovaně.
"Brzy se uzdrav, Kim," pohladil mne v otcovském gestu po rameni, otočil se na patě. Kráčel si to chodbou přímo ke dveřím z oddělení. Jakoby se nic nedělo. "To teď jako všechno zahodíš?!" zavolala jsem. Neotočil se, došel až ke dveřím. "Nody, počkej!" Na kratičký okamžik se otočil, s pevně sevřenými zuby, pokynul hlavou a opustil místnost. S nechápavým výrazem jsem hleděla na dveře a čekala, že se vrátí. Byli takoví, co nejdřív sehráli velmi dramatické představení, ale pak se vrátili. On takový nebyl. V pokoji jsem bezmocně sedla na postel a stále si přehrávala rozhovor. Nechápala jsem, jak ho mohlo něco takového tak naštvat. Utekl jako zbabělec. A já pitomá mu ještě vyprávěla svůj život, své sny… Přežila jsem ještě jeden den v nemocnici, kdy se neustále starali, jestli se mi netočí hlava a jestli můžu spát. Konečně se přehoupla další noc. Ve snídani, kterou přinesli, jsem se jen pošťourala, abych si co nejdřív mohla začít balit, i když vlastně ani nebylo co. Všechny jsem pětkrát ujistila, že jsem v pořádku, podepsala revers, pak se oblékla do nějakého vypůjčeného oblečení, snad od armády spásy, co na mě viselo. Na sesterně mi dali krabici s osobními věcmi a tradá do víru velkoměsta. Na pořádné kafe.



Žiju si na zdravé noze

1. srpna 2012 v 13:03 | Karin |  Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)
Dobré ráno lidičky, je tu půl 11, čas pozdní snídaně. Vyměnila jsem misku lupínků s mlékem (mléko tu opravdu chutná jako něco, co ze sebe vyloučila kráva v dobrém slova smyslu) za misku ovoce s ovocem. Ne, že bych vás tou fotkou chtěla naštvat..nebo vlastně trochu jo. Dovolte, ať vám svoji snídani představím: to žlutozelené je žlutý meloun jemný tak, až se chce člověku brečet rum, do kterého by ty kousky naložil. To červené je vodní meloun a to oranžové jsou místní broskve sladké tak, že vám to vystačí na další týden bez sexu, nebo porna (dle gusta).
Cena: pár euro, kousek palce levé ruky odřízlý velmi velkým, zlým nožem. Maso gratis. Nebojte se, ten kousek masa si dokáže odříznout každý sám, doma a můžete si vybrat z které ruky :). Ať žije nešikovnost.
Pak se posadit do křesílka na terasu s výhledem na ostrov a usmívat se. Já se zas ozvu děti..třeba při večeři.