Makes me cry

27. července 2012 v 22:03 | Karin |  Dopisy schizofreničky pro tu druhou
Má nemilá Karin,

to zas máme den! Nesnáším to jméno, co jsi mi dala! Nesnáším, když mě zavřeš do tý krabice ve skladišti paměti a vytáhneš leda když se ti zrovna hodím! Co to máš za způsoby?! Bejt tebou, držela bych se za hlavu a zpytovala svědomí. Huhu, ty to vlastně teď děláš. A jsi tak slabá! Ufňukané děvčátko s rozbitým kolínkem. Aspoň jsi dneska ty svý hloupý slzičky schovala za sluneční brýle. Ty první. Ty druhé nejsou pod slabou zářivkou zrovna vidět.

Zajímavý poznatek- máme klaustrofobii, neboť v autě (od cesty do Řecka) dostáváme neovladatelné záchvaty vzteku, až žilky v očích vesele praskají. V hlavě se nám honí nemožné myšlenky. A pořád to tvý: Já chci domů! Chci pilota a chci domů. Myslíš, že to nečemu pomůže? Pak si koukáme na zápěstí. Nechat si tam udělat motýlka a uletět. Někam daleko. A zatáčka, další, další, další.. horko. Jo, štve mě to všechno! Malej prostor, vedro, nuda. Bože, chci domů! Hned!
Bejt na dovolené, kde se nemůžete koupat,protože jsou velké vlny, to je nápad na Nobelovu cenu zhovadilosti.
Sliby, jak se budu moct potápět. Pff, vtipné! Neštvalo by mě to tolik, kdybych nevěděla, že na druhé straně ostrova ty vlny nejsou! A je jedno, jestli na pláž jedem kilometrů deset, nebo třicet. Nuda je to stejně! A dneska to bylo po cestě!
Nasadila sis hrdinsky brýle, žmoulala kapesník, plakala jak malá (ať žijí všechny sebelítostné stavy), pak jsi vytočila číslo a zavolala Mě. Krásnou, dokonalou Miu s prořízlou pusou. Nezvedala jsem to, docela jsem se bavila tím, jak moc mě potřebuješ. Jak jsi beze mě ztracená. Jak ve skladišti paměti hledáš dveře s mým jménem vymalované černě.
Jsem tu! Famfáry troubí! Moc dlouho jsi to beze mě nevydržela. Spousta slibů, nic z toho. Moc chceš domů.
Říkáš: Zblázním se tu! Je to teprve pátý den! Svěrací kazajku, nebo dvě, na mě. Bylo by to milé, děkuji pěkně. Přidejte dva ibalginy, bylinkový čaj a deset dní spánku. Nejhorší dovolená.
Tvářím se jakoby nic. Jakoby nic. Enjoyed it! A pak si nacpat propisku uchem do mozku a šíleně se u toho smát.

Chytly jsme se za ruce a zůstaly do večera pěkně spolu. Půl na půl. Každá jednu, nebo dvě věty. Zprávy z domova: Lidi se vesele rozcházej a já jim nemám jak pomoc.
Napsaly jsme "Pilotovi". Konečně! Alespoň jeho slova zmírní hrůzu dnešního dne.
"Promiň miláčku, týden snů se nekoná, protože doma někdo pořád bude." Nemůže za to. Zase slzy. To nevadí, to se domluví. Pojedem jindy. Jasně, co takhle zrovna v době, kdy mi "přijede teta Irma". Budu nevrlejší než obvykle, hlavu budu mít jak rohový barák, ze sexu sejde, bude mě bolet břicho a nebudu svá. Juhu. Po ničem jiným fakt netoužím. Ale budiž, máš to mít. A když dojedu z dovolené, jedem na školní výlet na dva dny se třídou, se kterou už se jen tak pohromadě nesejdem, třeba proto, že se v září stěhuju. Jsem ochotná se jednoho dne vzdát, abych mohla být s ním. A on mi řekne, že nemám jezdit nikam. Že on by to pro mě udělal. AU! Poslední kapka. Debilní den. Nikdy neděláte dost. Nikdy. A já bych tak chtěla být dobrá... Smutný, že pro něj bych první poslední udělala a snad se i snažím. Promiň.
Zase se mi chce utéct. Odehnat ho od sebe. Schovat se pod peřinu. Mít klid. Pokoj. Nic nemuset. Bejt sama. Nakreslit si po těle motýlky, vzít si k sobě plyšové medvědy, co mě ochrání. Stejně přijdou špatné sny.
Už s tím přestaň ty blbko a běž raději spát.
Mia
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Creepy cake | Web | 27. července 2012 v 22:32 | Reagovat

Líbí se mi ta část s tou propiskou do mozku xD
Na druhou stranu je mi tě líto, drahá. Mia se chová poněkud...nepříjemně.
Má Ophi se teď zázrakem chová mile, stále mi opakuje, že nikoho nepotřebuji, postačí ona.
Ale to je lehce...na palici, že.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama