Červenec 2012

Paul v Londýně natáčí FF6

30. července 2012 v 21:16 | Karin |  Články, recenze
Paul Walker všemožně na internetu informoval, že přilétá do Evropy, konkrétně do Londýna. Pak si postěžoval na zdejší zataženou oblohu, objevil se na slavnostním zahájení olympijských her a dnes pěkně tweetoval následující:
First day of filming Fast 6 is underway!!! Are you guys as excited as I am?
Takže dnes (30.7.2012) je oficiálně první den natáčení Rychle a zběsile 6. A já věřím, že se bude na co těšit.
Proč další pokračování? Ne, nebude z toho seriál, ale když pětka vydělala za dva měsíce 600 milionů, tudíž se stala nejúspěšnějším dílem serie a většina lidí se shodla, že byla i nejzajímavější, tak proč nepokračovat. Vlastně vydělala tolik, že už je jistý i sedmý díl, který se bude ale natáčet až po šestém (a jestli vás to zajímá, tak se bude točit v Německu).
Režírovat bude opět Justin Lin, objeví se všichni staří známí a i nějací neznámí. Odehrávat se bude v Evropě (jak ti bystřější z vás už pochopili). Začíná se v Anglii, následovat budou Kanárské ostrovy.
Americká premiéra je naplánovaná na 24. května 2013.
Podle fandimefilmu.cz by šestka měla být přímým pokračováním pětky, ve kterém Toretto (Vin Diesel) zjišťuje, že Letty (Michelle Rodriguez) je naživu a řídí v Evropě pašování ilegálních imigrantů. Proto se Toretto setkává s O 'Connerem (Paul Walker) a dalšími přáteli, aby se společně vypravili do Evropy, Letty našli ji dřív, než ji vypátrá policie.


Dáreček od milé zcwoklé

29. července 2012 v 9:39 | Karin |  Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)
Kirinka je umělkyně tvořící na pomezí dokonalé krásy a absolutní dekadence. Kirinka kreslila na přání obrázky a já, vlezlá, pěkně prosila taky o jeden. Je tady. Mé šílené já. Otrhaný motýlek a tak krásný, až se dech tají. S jednou punčoškou na bosé nožce. A je tak krásně... děsivá.



Blue world

28. července 2012 v 18:25 | Karin |  Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)
Tak nějak jsem dnes přemýšlela při pohledu do vzdouvajících se vln, které s sebou odnášely částečky písku zpod mého těla a tvář mě pálila od slunce. Uvědomila jsem si, jak podobní si s "Pilotem" jsme. Jak stvoření pro sebe. Fascinováni modrou.
On miluje oblohu, vzduch, létání. Snad pro tu nekonečnou svobodu, volnost, vzrušení a krásu. Ano, dovede mi dávat fantastické přednášky o vzdušných proudech a když jsme spolu pouštěli draka, oči mu svítily takovou radostí, že na to do smrti nezapomenu. Občas je i on mým velkým dítětem. Přiznávám se, že letadlům houby rozumím, ale ráda jsem od něj vzdělávána. A mám ráda, když vzhlédne nadšeně k obloze, udělá ten svůj nadšený pazvuk, pronese tu a tam nevhodnou větu (to už se mi tolik nelíbí), a pak zavalí něco šíleného jako D-194 (právě jsem si to vymyslela) s tím, že tak se to letadlo jmenuje. Klidně by mohl kecat, nepoznala bych to. Je hezké, když je pro něco nadšený. Třeba jednou sám bude takové řídit/pilotovat. Splníme mu sen. To by bylo milé.

Já miluji vodu, moře, potápění. Když sluneční paprsky dopadají na hladinu, pod vodou kreslí na vaší kůži čárečky. Když plavete a máte pořád dost vzduchu. Když prozkoumáváte kamenité dno a hledáte poklady, mušle, pozorujete rybky, krabi, hvězdice.. Je to jiný svět. Miluji tu volnost kolem sebe a ten klid. Rozmachovat se pažemi, neomezována ničím a nikým kromě vlastních plic. A mám ráda modrou. A Paula Walkera ve filmu DO HLUBINY.
A jsou místa, kde se nebe a voda potkávají, víte...

Makes me cry

27. července 2012 v 22:03 | Karin |  Dopisy schizofreničky pro tu druhou
Má nemilá Karin,

to zas máme den! Nesnáším to jméno, co jsi mi dala! Nesnáším, když mě zavřeš do tý krabice ve skladišti paměti a vytáhneš leda když se ti zrovna hodím! Co to máš za způsoby?! Bejt tebou, držela bych se za hlavu a zpytovala svědomí. Huhu, ty to vlastně teď děláš. A jsi tak slabá! Ufňukané děvčátko s rozbitým kolínkem. Aspoň jsi dneska ty svý hloupý slzičky schovala za sluneční brýle. Ty první. Ty druhé nejsou pod slabou zářivkou zrovna vidět.

Zajímavý poznatek- máme klaustrofobii, neboť v autě (od cesty do Řecka) dostáváme neovladatelné záchvaty vzteku, až žilky v očích vesele praskají. V hlavě se nám honí nemožné myšlenky. A pořád to tvý: Já chci domů! Chci pilota a chci domů. Myslíš, že to nečemu pomůže? Pak si koukáme na zápěstí. Nechat si tam udělat motýlka a uletět. Někam daleko. A zatáčka, další, další, další.. horko. Jo, štve mě to všechno! Malej prostor, vedro, nuda. Bože, chci domů! Hned!
Bejt na dovolené, kde se nemůžete koupat,protože jsou velké vlny, to je nápad na Nobelovu cenu zhovadilosti.
Sliby, jak se budu moct potápět. Pff, vtipné! Neštvalo by mě to tolik, kdybych nevěděla, že na druhé straně ostrova ty vlny nejsou! A je jedno, jestli na pláž jedem kilometrů deset, nebo třicet. Nuda je to stejně! A dneska to bylo po cestě!
Nasadila sis hrdinsky brýle, žmoulala kapesník, plakala jak malá (ať žijí všechny sebelítostné stavy), pak jsi vytočila číslo a zavolala Mě. Krásnou, dokonalou Miu s prořízlou pusou. Nezvedala jsem to, docela jsem se bavila tím, jak moc mě potřebuješ. Jak jsi beze mě ztracená. Jak ve skladišti paměti hledáš dveře s mým jménem vymalované černě.
Jsem tu! Famfáry troubí! Moc dlouho jsi to beze mě nevydržela. Spousta slibů, nic z toho. Moc chceš domů.
Říkáš: Zblázním se tu! Je to teprve pátý den! Svěrací kazajku, nebo dvě, na mě. Bylo by to milé, děkuji pěkně. Přidejte dva ibalginy, bylinkový čaj a deset dní spánku. Nejhorší dovolená.
Tvářím se jakoby nic. Jakoby nic. Enjoyed it! A pak si nacpat propisku uchem do mozku a šíleně se u toho smát.

Chytly jsme se za ruce a zůstaly do večera pěkně spolu. Půl na půl. Každá jednu, nebo dvě věty. Zprávy z domova: Lidi se vesele rozcházej a já jim nemám jak pomoc.
Napsaly jsme "Pilotovi". Konečně! Alespoň jeho slova zmírní hrůzu dnešního dne.
"Promiň miláčku, týden snů se nekoná, protože doma někdo pořád bude." Nemůže za to. Zase slzy. To nevadí, to se domluví. Pojedem jindy. Jasně, co takhle zrovna v době, kdy mi "přijede teta Irma". Budu nevrlejší než obvykle, hlavu budu mít jak rohový barák, ze sexu sejde, bude mě bolet břicho a nebudu svá. Juhu. Po ničem jiným fakt netoužím. Ale budiž, máš to mít. A když dojedu z dovolené, jedem na školní výlet na dva dny se třídou, se kterou už se jen tak pohromadě nesejdem, třeba proto, že se v září stěhuju. Jsem ochotná se jednoho dne vzdát, abych mohla být s ním. A on mi řekne, že nemám jezdit nikam. Že on by to pro mě udělal. AU! Poslední kapka. Debilní den. Nikdy neděláte dost. Nikdy. A já bych tak chtěla být dobrá... Smutný, že pro něj bych první poslední udělala a snad se i snažím. Promiň.
Zase se mi chce utéct. Odehnat ho od sebe. Schovat se pod peřinu. Mít klid. Pokoj. Nic nemuset. Bejt sama. Nakreslit si po těle motýlky, vzít si k sobě plyšové medvědy, co mě ochrání. Stejně přijdou špatné sny.
Už s tím přestaň ty blbko a běž raději spát.
Mia

Blbej den, už zas

26. července 2012 v 22:29 | Karin |  Dopisy schizofreničky pro tu druhou
Ach bože Mio,

moje nemilá. Co to zas dneska s tebou/mnou je? Sedíš si tu, popíjíš pivo z plechovky jak starý kamioňák, sežrala jsi čtvrtku Nutelly a byla jsi na všechny hnusná. Přímo odporná!
Jo, nejspíš za to pro dnešek nemohly erupce na slunci, nebo jiná strana měsíce, ale náš tatínek, co byl od rána protivný jak... no jako každej normální chlap, když má svý dny a jeho ješitnost nebyla dostatečně ukojena. A tak jsme v autě mlčely, koukaly na cestu, schovaly se za sluneční brýle, myslely na "Pilota" každá po svém způsobu (Mio, gratuluji k vymyšlení nové polohy) a bavily se. On totiž náš drahý papínek chtěl poradit cestu, jenže ho nenapadlo nám třeba sdělit kam jedeme a kde zrovna jsme. Strčila jsem bráchovi mapu, aby naváděl a bavila se tím, jak lapá po dechu a bojí se zeptat. Haha. Mrcho!
Našli jsme krásnou pláž, kde byly mušle! Johó! Ale taky byly takové vlny, že i plavání bylo nemožné, natož šnorchlování. Poprosily jsme, abychom se na to místo vrátili jiný den, až se bude dát potápět, protože to musí být krása. Bylo nám oznámeno, že ne. Že je to daleko a bla bla. A odjíždíme, protože jinde určitě takové vlny nebudou. Kousla ses do rtu, abys nezačala nadávat, i když později jsi to stejně udělala. Sbalila jsi slunečník, ploutve, poslušně nasedla do auta jak tupá ovečka a pozorovala cestu. Ukázalo se, že i jinde vlny mlátí do břehů. Nečekaně. A ty ses chechtala jak blázen. Pochopitelně jsi také byla uražená a zbytek odpoledne s nimi nemluvila.

A po cestě do bungalovu ses bavila pohledem na naše rozplajzlá tlustá stehna. Možná zkusit tolik nežrat. A nežrat neznamená dát si plnou pusu oplatků a pak nutellu, huso! A co takhle jíst a trochu víc se hejbat? Jsi líná až hrůza. Zavři zobák. Ty ho zavři! Né, ty buď zticha chytračko, dneska jsem tu šéfem já. Vypadni už!
Uražené ticho.
Stejně mě má v hrsti, ta potvora. A je tady. Snad odejde zatímco budu spát. Jé, to by bylo milé.

Nakopnutí múzou

24. července 2012 v 21:47 | Karin |  Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)
Když vás v šalině nakopne múza (psáno na levém koleni při cestě na hlavní nádraží)

"Holčičky v patnácti znuděné životem pokuřující na zastávce MHD vedle odpadkového koše špinavého tak, že bych se ho nedotkla ani dlouhým klackem. Jedna z nich si čechrá vlasy a vy je nenávidíte za tu jejich bezstarostnost, protože nemusí nic, zatímco vy v pět ráno vstáváte do práce, kde dvanáct hodin makáte jak mourovatí za mizerný prachy, který vám stejně na daních sebere stát. A je vám zle z celé společnosti, která by si zasloužila plivanec ho xichtu. Když nastoupíte do autobusu, sedne si naproti vám povětšinou člověk nevábného vzhledu, ze kterého se i v poledne line pach zvětralého piva a nemytých nohou. Pohled upřete do nebes, co se zatáhla dešťovými mraky a vy víte, že jakmile vystoupíte (ať už kdekoli), začne pršet. A kdybyste se zeptali, proč? Zhora se ozve hlas a řekne- prostě je tu něco, co mě na tobě sere."

Zápisky z dovolené- Den první

24. července 2012 v 18:19 | Karin |  Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)

Bylo půl 5 ráno, když mě ze snění nelítostně vytrhl zvuk budíku. Vlastně jsem ani otráveně nezavrčela tak, jak to dělám vždycky. Snad to bylo tím, že jsem se nemohla dočkat, snad tím, že na to nebyl čas, jelikož Náčelník oznámil, že v pět se odjíždí. Bylo mi jasné předem, že zpoždění bude v tom nejlepším případě pouhých 30 minut. Nalila jsem do sebe jedno extra sladké kafe, energiťák, jakési rozpustné vitamíny a šťávu. O snídani jsem se ani nepokoušela. Probudili jsme bratříčka, který, jak se později ukázalo, nebyl schopen vybočit ze svého běžného "pracovního" režimu a do postele se dostal kolem druhé hodiny ranní.

Pršelo. Skvělé rozloučení s republikou. Natahali jsme posledních "pár" věcí do auta, od kterého já, s rostoucím děsem přihlížejících, dostala klíče. Že prý ať jedu alespoň do Bratislavy. To, že jsem dítětem štěstěny, které dosud nejelo v dešti, nikoho příliš nezajímalo a tak jsem se to ráno, po téměř roce, naučila zapínat stěrače. Halelujah!
Ne, neskončili jsme v první zatáčce omotaní kolem sloupu, ani v první křižovatce na zeleni kruhového objezdu a dokonce se mi i podařilo vjet na téměř prázdnou dálnici. A ono mi to i šlo. Tu a tam jsem někoho předjela, tam a tam někoho pustila před sebe. Najednou jsme byli na hranicích s Maďarskem, ani nevím jak. Prvních 268km za námi a přede mnou, přímo na hranici, policejní auto s majáčky, rozsvícená stopka a já infarktové stavy. Zastavila jsem. Vystoupili dva slovenští poliši, koukli do mého bledého obličeje, snad se jim mě zželelo, ale ukázali, abychom jeli dál a bavili se tam s výstražnými kužely. Dál nejedu! Musím najít srdce, co mi vylétlo kamsi do krku.
Dál už cesta tak zábavná nebyla, protože sedět vzadu je pěkná pruda. Tak jsem si za volant sedla znova, dokud jsme nedojeli k hranicím Srbska. Vystáli jsme si kolonu, abychom se zbytek odpoledne i část večera mohli "bavit" jednotvárností a zaostalostí jejich světa. Polovina domů neměla omítky, prý pak nemusejí platit daně, dokud ty domy nedostaví. Občas hořel kus trávy nebo pole. Krajina byla dost jednotvárná. Pole. Domek. Kukuřice. Stromy. Kukuřice. Chajda. Kopec… Ať žije komunismus. Žádné ulice, hlavní město spíš jako větší dědina. Čas jsem si opět krátila řízením, i když jsem musela všude dodržovat rychlost o 10 km/h nižší, než je nejvyšší povolená (tentokrát záměrně).
Makedonie? No na hranicích nás chytla bouřka jako by se blížil konec světa. Foukalo, hučelo, blýskalo se, bouchalo. Zůstali jsme v autě, že se to přežene a ono ne a ne. Asi za dvě hodiny jsme pokračovali. A to bylo teprve vzrůšo! Tma jak ve dvou rancích v sobě, uzoučké silničky bez osvětlení, šílení Makedonci nerespektující značky jako maximální rychlost 60, chybějící bílé čáry, všude kolem bouřka, poryvy větru… Kdo byl unavený, byl v tu ránu fit. Třeštili jsme oči, tajili dech, tu a tam užasle vyjukli (dobře, jukala jsem zas jen já, potroublá). Na hranice jsme dojeli hodně pozdě v noci. Přivítal nás jakýsi zatoulaný pes sedící v pozoru, pozorujíce popojíždějící auta s pohledem tak roztomilým, že byste mu dali poslední kus večeře, jen aby se usmál po psím způsobu.

Way away

21. července 2012 v 16:08 | Karin |  Dopisy schizofreničky pro tu druhou

WAY AWAY


Poslušně hlásím, že já a má milá Mia chystáme se na dalekou předalekou cestu do cizích krajin, kde olivovníky lemují cesty a Iónské moře omývá břehy. Do míst, kde s lidmi cloumá krize a bere jim vše, co během let získali. Chystáme se s rodiči na čtrnáct dní do slunného Řecka, kde počasí chápe význam slova "léto".
Tuto zemi navštívíme poprvé, jsem docela zvědavá. Je mi jasné, že mou milovanou (promiň Mio) Itálii to nepředčí, ale mohlo by to být fajn. Na poslední dovolené jsme byli před 4 roky a už je nejvyšší čas se okoupat ve slané vodě. Tatínek se nemůže dočkat, už od ledna mě zásobuje fotkami z Lefkady, spoustou videí a prvními řeckými slovíčky. Dokonce mě uplatil novým vybavením k potápění (ploutvemi, brýlemi, šnorchlem a dokonce i síťkou na poklady, která se dá připnout kolem boků). A já si dělala přece řidičák, abych mohla část cesty řídit (já blbá!).
Maminka tatínkovo štěstí nesdílí, jelikož ví, že se jí na rtu udělá opar z horka, rozbolí ji zuby z klimatizace a na pláž bude muset chodit po 300 schodech. Tak si tu provokativně sedí s nohama nahoře, letmo se usmívá a snaží se přežít.
A brácha? Flegmatik. Za 12 hodin vyrážíme a on má v obýváku na sedačce položené plavky, tričko, knížku, sluneční brýle a to je všechno. Nejhorší je, že on by s tím těch čtrnáct dní dokázal i vyžít.
Já si zabalila čtyři knížky (3 od Kinga), fotku s "Pilotem", plavečky, šatičky, botičky...
Mia si zabalila do lodního kufru CDčka, pytlík kousavého humoru, dvě černé tužky na oči, sbírku nadávek, černý lak na nehty, krabičku vzteku... teď tu běhá po domě, nervózní z toho, že všichni sedí a nic nedělají, bere do náručí věci, skládá je do tašek, bere další a zase je pokládá. Nadopovaná slečinka hrnkem kafe. A těší se!
Popřejte mi šťastnou cestu, poplivejte mi ramínka "tfuj, tfuj" a věřte, já budu celou tu dobu tvořit. Mia posílá kousavou pusu na krk každému, kdo o ni stojí. Mějte se tu krásně, v té zimě a tmě. Já jedu za světlem. Do světa.

Jednou..

21. července 2012 v 11:22 | Karin |  Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)
Víme, co jsme, ale nevíme, co můžeme být. - William Shakespeare

Život je o tom, abychom si plnili sny

6. července 2012 v 11:56 | Karin |  Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)
Dostala jsem skvělej nápad zamčít pesimismus (dokud nebudu psát na téma týdne) do velké truhly a zakopat ji na zahradě pod meruňku. Zlomila jsem dvě lopaty a způsobila si tržnou ránu na hlavě, ale to se stává i těm nejlepším. Přemýšlela jsem o čem napsat, co stvořit aby to nebyla slátanina, ale bylo to obstojné. K napsání "dobré" věci musí být lepší konstalace hvězd.
To, že poslouchám 30 Seconds To Mars asi nikomu neuniklo. Nejde jen o hudbu, i když je skvělá, ale i o tu filozofii. Jejich největší motto zní, že můžeme dokázat všechno na světě, když budeme chtít. A já chci! A budu se rvát. Vzali mě na vysokou školu, proto budu studovat až mi vědomosti budou vytékat ušima a kapat na učebnice.
Umím i docela psát, tak se budu mordovat s těmi pětisty slovy denně, třebaže pak budu mít v očích slzy.
Za maturitu jsem si slíbila kytaru, že se naučím hrát. K nápadu pořídit si vlastní kytaru mě přivedl "Pilot". Když jsme spolu v zimě začínali randit, chodívali jsme v Brně k planetáriu kolem zastavárny. Za výlohou byla vystavená kytara, skoro zadarmo. Krásná. Že prý, když odmaturuju, mi ji pořídí. Vždycky mě to lákalo, ale nikdy nebylo dost času nebo příležitost. A byla bych se toho zase možná i vzdala, nebýt maturitního večírku, na který kamarád vzal svou akustiku, naučil se mé milované "marsáky", hrál The Story do zblbnutí každou půlhodinu, když jsem ho požádala a nakonec mi strčil kytaru do ruky se slovy: "zkus to". Byl to večírek, já nadraná, ubrečená (jako vždycky když jsem nadraná), ale on se nebál. Řekl, ať brnku dvakrát tak, jednou tak, dvakrát tak. To, co jsem vyloudila, kupodivu nebyl nejfalešnější tón světa, ani skleničky na stole nepopraskaly. Tělem se mi prohnal blažený pocit, až se prsty na nohou zahřály. To by mě bavilo. Jen sehnat někoho, kdo by mě učil. Teď už mám i domluvené lekce u příbuzných. Jak já jsem šťastná.
Sestřenka mi prozatím půjčila svou kytaru, abych mohla trénovat. Narovinu říkám, že mám rozbolavělé konce prstů, až čekám, kdy začnou krvácet. Z jejich oblepování před hraním se stává rituál. Ne, nezahraju vám písničku od Kryla, zatím spíš zabrnkám pár akordů The Story. Moje přehmaty jsou mizerné. Ale vytrvám. Stojí mi to za to. Vždyť si plním sny.

Jared čte Kinga

6. července 2012 v 0:11 | Karin |  30 Seconds To Mars
Dostalo se ke mně pár fotek z domu pana Leta a nebyla bych to já, aby mě nejvíc nezaujala místnost s knihami. A ejhle! Vidíte tu tlustou černou knihu v přední řadě s nápisem IT? Ano, dílo mistra Kinga (v češtině vyšlo jako TO) :)
A řekla bych, že ta vedle ní je taky od Kinga.

Foto dne 2.7.2012

3. července 2012 v 23:18 | Karin |  Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)

To pilot přinesl mi okřídlený dáreček,
žehlil si problémy, zlobivý chlapeček,
motýli jsou prý víly proměněné,
matičkou přírodou v svět vypuštěné.
A tak motýlek seděl na hřbetu ruky,
pocházel nejspíš z nedaleké luky,
šla jsem ven, on roztáhl křídla,
zmizel mi pak, už to tak bývá.