II. Ukecaná dívka

15. června 2012 v 12:42 | Karin |  Chvilky mimo realitu - příběh
Vykonala jsem svůj klasický rituál před psaním, takže jsem si zase navlékla vytahaný svetr, uvařila si hrnek zeleného čaje, pak usedla za stůl. Mlčky jsem hleděla na prázdnou stránku v notesu, napsala větu, dvě, pak je škrtla a znovu. Najednou se rozdrnčel telefon. Vztekle jsem vykřikla, mrštila blokem o stůl, zhluboka se nadechla. Znovu zadrnčení. Zvedla jsem sluchátko.
"Prosím?!"
Chvilku bylo na druhém konci ticho, bojovala jsem s nutkáním to položit a vrátit se k práci, když se ozval nejistý hlas. "Ahoj Kim, tady Nody Esop. Dneska jsi mě vezla do města. Víš, ten stopař."
Usmála jsem se do prázdného bytu. Jasně, ten roztomilej kluk v kapuce. To volá brzo, asi nezná pravidlo tří dní. No jo, Evropan, co bych chtěla. Nasadila jsem příjemnější tón a poptala se, jak se mu v Americe líbí.
"No víš, Kim," začal. Okamžitě jsem odtušila, že to nebude jen tak. "Jsem teď ve vězení, protože jsem se byl podívat na střechu mrakodrapu a nechal se při tom chytit."
Mlčela jsem. Dělá si ze mě srandu? "A co potřebuješ ode mě?"
"Chtějí, abych zaplatil nějakou kauci, ale já tu nemám nikoho, kdo by ji za mě zaplatil a nemám ani peníze. Tedy, mám peníze, ale ne tolik, kolik po mně chtějí."
Kauce je kolem tisíce dolarů. Zamyslela jsem se. Peníze mám na účtu, i když jich nemám zrovna nazbyt. Dát je cizímu chlapovi, co je ve vězení? Tisíc babek? Ale co, maminka říkala, jak se mám družit, tak taky začnu. Je tu nový, potřebuje pomoc. Vím, jaké to je.
"Dobře, já se o to postarám. Pak mi to někdy vrátíš, Nody," usmála jsem se s povzdechem. "Přijedu tam pro tebe." Položila jsem telefon, navlékla se do černých džínů, obyčejného trička s krátkým rukávem, popadla klíče od auta, peněženku a chvilku čelila vyčítavému pohledu kocourka Rolanda, že už ho zase nechávám doma samotného. Seběhla jsem schody do přízemí, sedla do auta a vyjela do ulic.
Ještě nikdy jsem přímo na policejní stanici nebyla. U přepážky mě poslali k pokladně, odtamtud k přepážce a pak mě posadili do haly. Vodili kolem mne opilce, zloděje, bezdomovce… Nic moc prostředí pro ženu, která na kurzu sebeobrany vydržela jen dvě hodiny. Nakonec přišel strážník, že si pro svého přítele můžu přijít. Vstala jsem, prošla chodbou a tam uviděla Nodyho, pořád v té modré mikině, s výrazem tak provinilým, až jsem se musela kousnout do rtu, abych nevyprskla smíchy.
"Ahoj trestanče," nadhodila jsem hned provokativně, ale pak se mile usmála. Chudáček. "Zkus příště nelézt na střechy, kde je zákaz vstupu," zazubila jsem se.
"Děkuji, že jsi mě nenechala na holičkách, nevím, co bych bez tebe dělal,". Strážník mu opět připomenul zákony, vrátil mu těch pár věcí a nechal nás jít. Mohla jsem Nodymu říct, ať si jde po svých, ale když on byl tak roztomile pokořený, že jsem nepotlačila touhu vyjít si s ním na večeři.
"Jo, mám hlad, že bych snědl celého Minotaura!" pronesl s úplně vážným výrazem. Propukla jsem v takový smích, že jsem se musela zachytit na okamžik stěny. "Víš co, Nody? Ty jsi vážně zvláštní," smála jsem se.
"A ty si fakt milá a hodná a obětavá. Moc takových lidí jsem nepoznal, myslím si, že by se každý pro mě jen tak neobětoval," řekl. Pak chytil mé ruce do svých a zadíval se mi do očí s takovou upřímností, až se mi zježily chloupky na pažích. "Si fakt úžasná a závidím muži, který s tebou jistě teď je."
Popravdě jsem mu odpověděla, že nikdo takový není. Pohladil mě něžně po tváři, čímž mě trochu polekal, tak jsem si odkašlala a ukázala směr, kudy se dostaneme do mé oblíbené italské restaurace.
"Tak jdeme na tu večeři? Mám děsný hlad, zrovna jsme si chystali udělat večeři s Rolandem, když jsi volal," řekla jsem, nevnímajíc jeho překvapený výraz. "Roland je můj kocour, nebo vlastně spíš ještě kotě, mám ho krátce a je to takový pán. To bys měl vidět, co dělá, když není po jeho," začala jsem natáčet vlasy na prst. "Když jsem odcházela, netvářil se zrovna šťastně, snad nic neprovede. Minule jsem ho nechala doma samotného a rozcupoval mi plyšáka," povzdechla jsem si. Koukla jsem se na Nodyho, který poslouchal, na tváři lehký úsměv. Pokynutím hlavy mi naznačil, abych pokračovala. "Je to můj jediný miláček, když nepočítám Paula Walkera z Rychle a zběsile. On jediný, se na m nikdy nevykašle. Jediný normální mužský."
Míjeli jsme nasvícené výlohy obchod, s křiklavě červenými cedulkami hlásajícími závratné slevy. Míjeli jsme desítky lidí ze všech koutů světa. New York je jako jedno velké chaotické mraveniště. Když jsem zvedla hlavu k obloze, hvězdy téměř nebyly vidět, na to si nikdy nezvyknu. Ani na ten pocit, že nikde a nikdy nejste sami se sebou. I v tom nejskrytějším koutu parku kolem vás prochází maminy s kočárky, nebo kluci okupující kolečkové brusle.
"Ale všichni muži…" začal se Nody bránit, ale já mu skočila do řeči. Zastavila jsem se, plácla se přes pusu, jak jsem dělala vždycky, když mi to až moc mluvilo a nechtíc jsem někoho urazila. "Promiň, já vím, že všichni chlapi nejsou stejní. To je jasné," vrtěla jsem hlavou. "No a ty máš nějakého mazlíčka?" odváděla jsem řeč jinam. Odpověděla jsem si sama. "No určitě ne, když takhle cestuješ. A co vlastně děláš? Kolik je ti let? Tak dvacet? Na víc bych tě netypovala, na věk mám většinou docela dobrý odhad. Tak dvacet, možná dvacet dva, víc určitě ne."
"Je mi devatenáct, bude mi dvacet. Máš docela odhad. Vlastním jeden velký podnik, tam u nás," odpověděl mi, pozorujíc, jak skáču přes dlažební kostky tak, abych se nohou nedotkla spáry. Kolem jezdily žluté taxíky. Lidí tu bylo snad ještě víc než odpoledne. V ulici se mísily pachy různých druhů jídla spolu s pachem výfukových plynů. Začervenala jsem se, když mi došlo, že mě Nody pozoruje a já skáču po kachličkách jako malé dítě.
"Tak to jsi skoro stejně starý jako já, protože mně je dvacet. A co dělám, už víš."
Právě nás míjela dvojce uniformovaných policistů. Nody svěsil ramena, tváříc se možná co nejméně nápadně. Ruce strčil do kapes, očima těkal nervózně ze strany na stranu. Začala jsem se chichotat. "Mám z nich teď trochu respekt," pronesl a začal se také usmívat. "Jak tě vůbec napadlo lézt na mrakodrap? Sama bych tam nevylezla nikdy. Ne, že bych se bála výšek, ale mám z nich respekt," zvedli jsme hlavu k obloze, kterou lemovaly skleněné stěny výškových budov, odrážející pouliční oranžová světla. Dívala jsem se vzhůru, zkoušejíc odhadovat, jak je to asi vysoko.
"No víš, já mám výšky rád. Když jsi tam nahoře, jsi sama a můžeš o všem přemýšlet. Nikdo ti neříká, co máš dělat, jak se máš chovat, co říkat… Rozumíš jak to myslím?"
Přikývla jsem, načež jsem konečně odtrhla pohled od těch hrozných výšin. "Ale stejně nepochopím, proč sis nevylezl na nějakou, na kterou je přístup. Třena na támhletu," ukázala jsem na nedaleký mrakodrap.
Zeširoka se na mě usmál. "Vždycky děláš to, co je dovolené? To, co dělají všichni? Ne každá budova je dokonalá, miluji architekturu a řeknu ti, že dokonalá budova byla právě tam."
"Odkud přesně jsi?" odtušila jsem, že by se mohl rozpovídat o architektuře v jeho zemi.
"Anglie!" vyhrknul. Zaraženě jsem si jej prohlížela. To je na svoji zemi tak hrdý? "Londýn," pokračoval. "Žiju tam a úplně to miluju, i když je Amerika taky krásná." Pak se odmlčel. Hlava nechápala, proč Nody najednou tak vyhrkl. Jako by lhal. Ale co by z toho měl? Peníze? Zábavu? Ne, lháři vypadají jinak. Prohrábla jsem si vlasy, abych získala minutku na přemýšlení. Nakonec jsem to nechala být. "Tak to je super, mám tam nějaké příbuzné. Přímo v Londýně. Mám raději Ameriku, možná to zní namyšleně, ale mám tu svého Rolanda, co mi právě nejspíš cupuje koberec, otce, matku, která mi neustále někoho dohazuje," odfrkla jsem si. "To je samé: Kim, co si to oblékáš? Kim, co to jíš? Kim, najdi si chlapa," zastavila jsem se naproti němu. "Ty si neumíš představit, jak je to pro dospělého člověka ponižující! Žiju sama, stojím na vlastních nohách, a když zavolám domů, stejně se vždycky akorát pohádáme. Nezajímá ji, jak se mám, ale s kým spím!" rozhodila jsem vztekle rukama, až jsem jej málem praštila do obličeje. Raději mírně popošel dozadu, nespouštějíc ze mě oči. "Nemám ráda nálepky kariéristek, ale je mi dvacet a chci něčeho dosáhnout, než budu mít manžela a děti. Přece nebudu nezajištěná. Navíc to co dělám je běh na dlouhou trať. Nikdo se nestane spisovatelem ze dne na den. A už vůbec ne ženská. Všiml sis, jak je nespravedlivá společnost v tomhle ohledu? Vyjmenuj mi pět spisovatelek a máš u mě večeři," koukla jsem na něj zostra. "Ani já jich tolik vyjmenovat nedokážu. Rowlingová, co napsala Harryho Pottera, Simone de Beauvoir, co je feministka a Mayerová, co píše slátaniny!" zavrčela jsem. Koukla jsem se na něj.
"Proč se tvůj kocour jmenuje Roland?"
"Co?" pozvedla jsem obočí v tázavé grimase. "On je ve skutečnosti Roland Deschain."
"Ony se dávají kočkám i příjmení?"zeptal se dokonale zmatený.
Zasmála jsem se. "To je jen moje specialita. Je pojmenován po pistolníkovi z jednoho románu od Stephena Kinga. Ta kniha je nazvána Temná věž."
"To je ten tvůj knižní idol, že?"
"Jak jsi to poznal?" nadhodila jsem ironicky. "On je bůh. Je to mohla. Je to genius. Vymyslel něco naprosto nového. Píše o úplně obyčejných lidech, co se dostali do neuvěřitelných situacích. Líbí se mi to. Narodil se v roce 1947 v Maine, kde strávil taky většinu života a kam často zasazuje svoje příběhy. Začal psát, když mu bylo dvanáct let, byl podobný knihomol jako já. Studoval univerzitu v Oronu. Angličtinu a tvůrčí psaní se zaměřením na učitelství,"povzdechla jsem si. "Tam taky potkal svoji ženu. Nemohl najít práci učitele a tak dělal v prádelně, to ho dost poznamenalo, musela to být docela hrůza. Přispíval do nějakých pánských časopisů, docela živořil. Carrie, jeho první román, vyhodil po pár stranách do koše, ale našla jej jeho žena a donutila ho, aby ho dopsal. Stalo se to bestsellerem. Teď žije Bangoru, na zimu jezdí za dětmi na Floridu…" přednášela jsem neúnavně. "Promiň, nechala jsem se unést. Dala bych cokoli za to, smět si s ním jen podat ruku," sklopila jsem oči. "Je hustej, osm let byl na kokainu, chlastal jak duha, cigarety pálil jednu za druhou. Některý knížky psal tak zfetovanej, že ani neví, že je napsal. Takhle bych dopadnout nechtěla."
Odmlčela jsem se. Změřila jsem si Nodyho od hlavy k patě, s hlavou nakloněnou ke straně. "Ty máš rád W.S., že?"
Všimla jsem si, že nechytá a tak jsem byla nucena vysvětlit mu význam zkratky, značně pobaveným tónem. "William Shakespeare. Romeo a Julie? Hamlet? Zkrocení zlé ženy?"
Hned horečně přikyvoval. "Mám rád i Homéra, mám hodně jeho děl doma."
Octli jsme se před restaurací Luiso Glabchi. Z reproduktoru nad vchodem se linula italská hudba, skrz prosklené okno byly vidět zaplněné stoly. Nody otevřel dveře, galantně a nechal mě vejít jako první.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vendy | Web | 20. června 2012 v 0:25 | Reagovat

Pěkně jsem si početla. Až mi bylo líto, že se za článkem zavřely dveře a další osudy Kim a Nodyho už musím ponechat jim samým.
A Kinga mám taky ráda,ale to už jsem asi kdesi psala...
Máš pěkný styl, píšeš poutavě, vážně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama