Květen 2012

Pozdrav z Marsu

30. května 2012 v 17:14 | Karin |  Dopisy schizofreničky pro tu druhou
Má milá Mio,

posílám dopis z cizí planety, z jiného světa. Nejsem z Venuše, jako ostatní holky..moc mě to tam s nima nebavilo, příliš snobské, růžové a velká koncentrace slepic na metru čtverečním. Prudce klesající hladina IQ. Vzala jsem to oklikou na Mars, za třicet sekund nebylo co řešit. Jared byl potěšen, nebo mu to možná bylo jedno.
Drahoušku, vím, že jsem se dlouho neozvala. Bylo toho na mě hodně, byla jsem daleko, v zemi víl a elfů. Tam, kde kolem hlavy létají motýlci, pod nohama kvetou tulipány a mraky jsou růžovoučké. Tebe jsem tu sobecky nechala, ať se porveš za mě. Do ruky jsem ti dala meč, na nohy kecky a řekla: "Jdi kupředu a nevzdávej se."
Nekřič na mě, zlatíčko. Už je to všechno za námi. Zvládly jsme to!
Pokořily jsme maturitu! Za 7 z pěti předmětů. Mio, trochu jsi nám pohubla, ale to dokrmíme Nutelou. A s tou pletí budeš muset taky něco udělat. Je to normální, když je člověk ve stresu.
Byla jsi pěkně hnusná, to víš? Chovala jsi se jako zlá zapšklá ženská..možná frigidní? Vím, že chlapi jsou šovinistická prasata. Nekřič na mě. Oni si to ale nezasloužili. Chtěli ti jen pomoc. Rodiče i Pilot. Omluvily jsme se, bylo nám odpuštěno.
Hlavu jsme měly jako ve svěráku, pamatuješ? Říkala jsem si, jestli člověku může puknout hlava? Rozletět se na milion malých kousíčků a zaschnout na leštěném linoleu. Proč nás tohle v biologii nikdo neučil? Je to týden a pořád si pamatuji i tu otázku do psychologie číslo 11. Já už to nechci vědět! A jako na potvoru jsme si vytáhly tu, co nám nešla.
Brečela jsem, když jsi mě pustila k řízení. V páteční odpoledne. Řekla jsem profesorce z češtiny, jak velký je pro mě vzor. Jak moc bych chtěla být jako ona. Umělkyně.
Brečela jsem, když přišla květina od přítele z Anglie. Brečela jsem po hádce s Pilotem. Díky bohu, že jsi mě pak zas poslala pryč! Já na tohle nemám! Nech mě bejt...
Období vzdoru v sobotní ráno, když tam stál On, s tím svým vojenským batohem a oteklýma očima. Křičela jsi, že ti ublížil. Ať na tebe nesahá. Že s ním nikam nejedeš. Že se nebudeš vnucovat. Sou to kecy... devčátko moje, on se nenechal odradit. Stál při tobě, vytrval. Pomohl ti. Nám oběma.
Vzal nás na ten Mars, od toho je přece Pilot. Do krásné přírody. Sezení v trávě mezi květinama, to je přesně to, co jsme potřebovaly. Úsměvy, polibky, pohlazení, nic nedělání, krásný dort se svíčkou, spánek. Lásku. Potřebovaly jsme lásku. Obejmout a nepustit, i když kolem sebe kopeme. Správnej chlap.
Máme maturitu, má milá.
Dospělost je hnus.

Kdo nezažil..

25. května 2012 v 10:52 | Karin |  Sebedestruktivní pochody
Kdo nezažil, nepochopí.
Ve zprávách je to každý druhý den a když je týden dobrý, tak pak "jen" každý třetí večer. Stává se to. A vinu..no hodím to všechno na chlapy, protože to tak bývá. Protože povětšinou jsou to zvrhlí prasáci, kteří si potřebují snad něco dokázat.. a ničí životy dětem.
A když to pak vidíte v televizi a z mysli se vám noří vzpomínky na velké drsné ruce, pláč, prosby.. usmějete se na matku, co tam sedí u zpráv s vámi, odejdete na záchod, zamknete se, nacpete si pěst do pusy, aby nebyl slyšet váš křik a po tvářích se vám koulí slzy. Víte, že tenhle týden už nebudete dobře spát, nepůjde to. Víte, že tento týden se vás přítel nebude moci dotknout nikde jinde, než na tváři. Víte, že své sladké tajemství si budete muset držet dál. To prase potkáváte, na rukou máte husí kůži, co by prořízla tričko a chce se vám zvracet. Místo toho si odsednete na druhou stranu stolu, co nejdál to jde a vyprávíte, jak vám to jde ve škole.
Tohle je ten život, co jsme si nevybrali. Tohle je život, který musíme žít. A lidi nerozumí.
Já vím, jsou stovky holek, co jsou na tom mnohem hůř. Holky, které nedokázaly z toho hnusu utéct. Holky, co byly znásilněny. Holky, co se s tím nesrovnají. Holky, co nemaj svoje velké krabice ve skladišti paměti s nápisem NEOTVÍRAT.
Sakra, ale my chtěly jen trochu lásky. Takové, co patří dítěti.
Četla jsem Lolitu od Nabokova. Inu, poučné čtení to bylo. Poznávala jsem se, tu a tam. Možná, že jsou vyzývavé typy holčiček, ale to neznamená, že mají být... využity, zničeny. A i když pan Humbert svou Lo miloval, nemění to nic na tom, že jí zničil život.
Nechápu proč, nikdy to nepochopím a nikdy neodpustím. Je to neodpustitelné.
Díky bohu, že to nebyl nikdo z blízké rodiny.


Něco jako inspirace

19. května 2012 v 20:40 | Karin |  Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)

Sedíc tu, na oblém kameni, jehož zvrásněnou tvář netkly paprsky slunce v tento den, snad v záchvěvu zázraku zvaného inspirace, pozoruji stádečko bělavých ovcí pasoucích se bez obav z vlka. Sama. Vítr rozechvívá stébla trávy, jež svou svěžestí připomínají mi sedánky v rozkvetlé louce plné sedmikrásek. Tam u vás. Jak v jiném, tichém světě, připadám si tu. Letadlo protínajíc oblaka. Přede mnou kopce nořící se z matičky země, stromy, slunce pálíc do zátylku. Jeden pomíjivý okamžik lidského bytí. Vidím tě v každém obláčku vznášejícím se nad mou hlavou. Vím, že tyhle mé naturalistické záchvěvy nemusíš, ale snad jsem ti přiblížila můj pohled na svět. Můj smysl pro krásu. Dokonalost. Teď nemám strach, cítím pokoj a volnost...

Večer, konec máje, studený vzduch štípá mě do tváří. Sedím na louce, obklopena květinami. Žluté okvětí pryskyřníků, růžová jetelina, jitrocel a cosi modrého. Na obzoru se slunce ukládá k spánku mezi mraky. Zbloudilá včelka usedá mi na rukáv, tykadla kmitají ve vzduchu. Hele, kopretina! Dávám si jí do vlasů. Vidím, jak tu se mnou sedíš. Tvůj teplý dech na zátylku, ruka v mé dlani. Ten tvůj úsměv. Možná budem běhat po louce v záchvatu šílenství, strkat se, upadneme do vysoké trávy. Pak budem koukat na tmavnoucí oblohu a vědět, že ten okamžik nám navždy zůstane v paměti. Teď tu jsi se mnou, v srdci tě nosím i hlavě. Věř mi, lásko.

Psáno na koleni - Jak si udržet špatnou náladu

13. května 2012 v 23:44 | Karin |  Téma týdne
Jak si udržet špatnou náladu
Když ráno vstanu, kávu si dám, zapnu si televizi a přejde mě chuť k snídani. Moderátorka nasoukaná do krátké sukně a kozaček se usmívá do kamery, hlásíc předpověď počasí s tím, že možná bude pršet, místy svítit sluníčko a místy bude mlha. A na mně je, abych si vybrala, co se mi líbí? Pak přijdou zprávy, které poté, co se dozvím o třech vraždách, dvou loupežích a myši, které rostou vlasy, znechuceně vypínám. Ještě pořád mi na tváři pohrává něco jako úsměv, přestože při otevření dveří do spíže zjišťuji, že bratra opět přepadla mlsná a nenechal mi jediný kousek pečiva k snídani. To se zvládne, opakuji si.
Jen co vyjdu z domu, zarezonuje mi v hlavě hlas naší profesorky z účetnictví: "Nezapomeňte se připravit na nadcházející test, bude těžký." Samozřejmě, že jsem na něj zapomněla! To bych ani nebyla já. Už vidím ten její přísný obličej skrytý za obroučkami ještě přísnějších brýlí. Tu mě poleje horko a na rukou vyskočí husí kůže. Úsměv je zapomenut kdesi hluboko ve skladišti paměti.
Tramvaj je přecpaná lidmi, tak jako každé všední ráno ve čtvrt na osm. Tlačí se, strkají se, důchodci se ohánějí holemi, děti brečí křečovitě se držíc máminých sukní a za mnou stojící urostlý (porostlý) muž, nejméně týden neviděl místnost s nápisem: "koupelna". Nastoupí skupinka typických pubertálních děvčat s blonďatými lokýnkami, které se nahlas chichotají tomu, jak je vlastně Niko z Hotelu Paradise pohledný a já si musím zatínat nehty do dlaní, abych nezačala křičet.
Abych řekla pravdu, udržet si špatnou náladu je mnohem lehčí úkol, než si zachovat tu dobrou. Jen se koukněte kolem sebe! Špinavé ulice v šedi velkoměsta, špinaví lidé nesoucí si své špinavé osudy, lidi co nesnášíte, vás bombardují smskami a při volání s těmi, které snášíte, se vám vždycky v tom nejzajímavějším vybije telefon. Zkuste si sundat při jízdě v tramvaji sluchátka a zaposlouchejte se do rozhovoru, většinou mrzutých, spolucestujících. Už zase zdražili cukr, člověk si za chvíli nebude moc ani osladit život. Češi jsou největšími konzumenty alkoholu, no bodejď, za střízliva se tu žít nedá. V Kauflandu mají teď levnou kachnu. A politiky by měl někdo vyházet z oken.
Moje rada, zdarma? V tramvaji si nechte zapnutou hudbu, nekoukejte na zprávy, nečtěte sms zprávy od nepřátel a dělejte si tajné zásoby potravin v případě, že máte staršího bratra. Udržet si špatnou náladu je snadné, já mám ráda výzvy. Co zkusit udržet tu dobrou? To by byl úlet!

Paul a krokodýl

10. května 2012 v 23:00 | Karin |  Fotky Paula Walkera
Paul si s přáteli vyrazili v New Orleans ke krokodýlům. A pak vyvěsil na facebook pár pěkných fotek.

Řekni sýr

Nebuď načučený

To mi nikdo nemohl říct? :D - Paul by se mi líbil i bez ruky

Koukeeej!

Kolombus s bosýma nohama ♥

Miluju ty jeho bosé nohy ♥

Paul na koncertě v New Orleans

5. května 2012 v 21:10 | Karin |  Články, recenze
S potěšením sobě vlastním vám musím sdělit, že se zase konečně začíná něco dít :) Paulovi se v New Orleans evidentně líbí a navštívil tam festival, kde vystupoval Tom Petty and the Heartbreakers :) někdo šikovný se chopil kamery a umožnil nám skvělou podívanou na to, jak se slavný herec pohupuje v rytmu ♥ achjo on je dokonalej, perfektní. Dala bych cokoli za to, se s ním setkat...

Paul na levé straně v šedém tričku a kšiltovce s brýlema na očích. Před ním Jesse.


Paul Walker- Film Hours

4. května 2012 v 11:40 | Karin |  Články, recenze
Paul se s přáteli (na fotce je tam i Jesse, který snad pak na svůj profil přidá nějaké nezveřejněné fotky) vydal do New Orleans v Louisianě. V současné době tam natáčí nový film s názvem "Hours". Paul hraje otce novorozené holčičky po hurikánu Katrina, který se jí snaží udržet v nemocnici naživu.

Tvůrci dramatu říkají, že toto je jeden z nejnáročnějších filmových projektů, ale pro Paula Walkera, který hraje hlavní postavu Nolana, to nebude těžký úkol. Hlavní postavou je žalem zasažený muž, kterému zemřela manželka a zároveň se snaží, aby jeho předčasně narozená dcera přežila v inkubátoru, přestože vypadává elektřina, voda stoupá a nemocnice je opuštěná po hurikánu.
Producent filmu Peter Safran řekl, že je Paul doslova v každé scéně (super zpráva♥). Můžete zde vidět fotografii z natáčení, kde je Paul na střeše garáží, která má představovat střechu nemocnice. Tuto fotografii umístil na svůj facebookový profil a okomentoval slovy- sundejte ten vrtulník.
Tvůrci zdůrazňují, že "Hours" není jen příběh o Katrině, ale i o rodičovství. Myslím si, že pro takový úkol je Paul povolaná osoba, jelikož je otcem 13-ti leté Meadow a ví, co znamená být rodičem. Uvedl, že předpokladem otce, který bojuje, aby jeho dítě zůstalo naživu, je vymyšlení, co bude dál.
"Tento otec dělá všechno, co může, hlavně udržet věci v chodu, aby elektřina šla, aby to malé dítě žilo," řekl Walker. "Moje holčička je pro mě celý svět. Opravdu chci věřit, že kdybych se dostal do stejné situace, že bych se nad to dokázal povznést a že bych mohl vidět až do konce a udělal to, co by bylo potřeba, aby mé dítě přežilo. "
Premiéra filmu se očekává na začátku příštího roku. Vypadá to na zajímavou podívanou.
Budu vás průběžně informovat.

Z natáčení.