Březen 2012

Hodina Země

31. března 2012 v 23:12 | Karin |  Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)
Už nějakou dobu si uvědomuju, že planetu jen tak nezachráním, ani když třídím odpad (pro pobavení kolemjdoucích), jezdím MHD a zachraňuju všechny ty berušky, pavoučky, housenky, ještěrky, konipásky a podobnou havětinu. Zničili jsme si ji sami a to za ta poslední dvě století. Žijeme ve světě, kdy elektřina je naprostou samozřejmostí i v největších zapadákovech, stejně jako pitná voda tekoucí z kohoutku po litrech. Jsme zhýčkaní, rozmazlení, leniví...
Dnes je hodina Země a to znamená, že se po celém světě zhasla na hodinu světla. Já jsem vypla i počítač, televizi, vypojila zářivku rybičkám v akváriu. Prošla jsem dům a všude pozhasínala světla, přes protesty zbytku domácnosti. Neměli šanci, já je ukecala. Vzala jsem si pár svíček, skleničku červeného vína, sirky a zamkla se v koupelně. Napustila jsem si vanu, dala si tam pěnu, pustila si klidnou hudbu (Glena Hansarda a Nickelback), zapálila svíčky, pěkně se tam naložila a přes půl hodiny relaxovala. Připadám si jako úplně nový člověk!
Připojil se k nám i zbytek ulice a v jednotlivých oknech zářily plamínky. Jen mě mrzí, že tu nebyl se mnou "pilot", abychom se pak šli společně podívat na hvězdy neosvětlené tolik světly města..
Nezachránila jsem planetu..možná jen naštvala pár idiotů v elektrárně (kéž by!).. ale zase jsem si uvědomila, jak je krásné se občas prostě zastavit, vypnout, zhasnout a žít.

Můj vztah k poezii

27. března 2012 v 21:07 | Karin
Nepovažuji se přímo za fanouška poezie, za život jsem přečetla sotva deset básnických sbírek, zato bez donucení. Nemám k tomu žádný zvláštní důvod, poezie tak jako všechno ostatní má své pozitivní i negativní stránky.
Z té trošky, kterou jsem přečetla, bylo 90% napsáno "prokletými básníky" a vyděděnci společnosti. Jsem ráda šokována a nejhlubší zářez v mém pomyslném literním srdci zanechal Rimbaud a Erben. Mám být konkrétnější? Příběh o spáči v úvalu, vojáčkovi ležícím v trávě, jehož uniforma je proděravěná kulkami, mě opravdu šokoval. A to nemluvě o Vodníkovi. Co z toho plyne? Když poezii, tak tu temnou.
Další pozitivní stránka básniček? Napadlo vás někdy, že hudba je celá o poezii? Slova se musejí rýmovat, aby se píseň dala poslouchat. A většinou- u těch dobrých hudebníků- vypráví příběh se spoustou skrytých významů, které objevujete až při padesátém zopakování písně, kdy znáte slova a bratr vám vztekle mlátí do dveří, že pokud ještě jednou uslyší "Jane became insane", bude nucen užít fyzického násilí na vaší osobě. Znáte Tomáše Kluse? Toho mohu nazvat básníkem.
Poezie může být pro někoho těžká na pochopení právě kvůli významům ukrytým mezi řádky. Já, člověk s fantazií tak bujnou, že najdu skryté významy i tam, kde nejsou, s tím nemám problém.
Mám ráda Shakespeara. Proč? Byl to člověk píšící o lásce takové, jak ve skutečnosti je. Ráda čtu jeho sonety, třeba dva denně, ale zato několikrát.
Proč tedy nehltám básně po stovkách a raději v knihovně sáhnu po pětisetstránkové knize s pobožným výrazem vrytým do tváře? Mám ráda příběhy, hrátky se slovy, dlouhá souvětí na půl strany, modré oči pistolníka Rolanda z Temné věže i chudáčka Dannyho z Osvícení. Abych si mohla zamilovat literárního hrdinu, musím o něm vědět všechno, od barvy vlasů k velikosti bot. To však v básničce nenajdu. Proto potřebuji těch svých nerýmovaných pět set stran.
Poezie není pro každého, člověk do ní musí prostě dorůst. A já jsem zatím ještě pořád na začátku puberty.

Lay lady lay

25. března 2012 v 22:23 | Karin |  Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)
Jsem taková princezna.. ještě pořád. Trochu jsem se bála, že se vrátí Mia a všechno pokazí, ale nedostavila se, slečínka. Měla jsem v pátek maturitní ples, na kterém byli všichni, na kterých mi záleží (krom rodičů). Nejlepší kamarádka, kamarád, banda spolužaček a spolužáků i "pilot". Vlastně bych ho pro ten večer měla oficiálně překřtít na "prince". Měla jsem překrásné královsky modré šaty, růži ve vlasech a na krku klíč od mého srdce, který pak dostal ON. Byl to dokonalý večer, noc a ráno. Víc snad ani nemusím dodávat. Ten pocit, že vás při usínání někdo objímá, kolem sou rozházené lístky růží, v noci vás přikrývá, aby vám nebyla zima a po ránu se usmívá.. to je absolutní štěstí. A já jsem zamilovaná až po uši :)


Jane became insane

25. března 2012 v 17:14 | Karin |  Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)
Je mi skoro až hanba, že jsem zapomněla propagovat mé milované Beatsteaks a dávala přednost novým kapelám. Tal tady to napravuji se vším všudy. Nějak na ně mám dneska náladu (asi že mám tuhle pecku na vyzvánění na mobilu a čas od času se mi někdo ještě pokouší dovolat a neví, že telefony prostě a jednodušše nezvedám a pak tahle písnička hraje klidně dvakrát, nebo třikrát po sobě, než to ten dotyčný vzdá ;-) ). Jsou skvělí, jsou šílení, jsou svoji. Nevím, jestli je za to, že jsou Němci milovat, nebo jimi na oko opovrhovat (a stejně je v skytu duše milovat). A fakt mě mrzí, že jsem ty mý kluky na loňským Rock for people prošvihla.
A tak tedy Jane became insane. Písnička, co mě vždycky dokáže rozesmát, ať jsem v sebevětším srabu ♥



Je tohle realita?

17. března 2012 v 19:07 | Karin |  Dopisy schizofreničky pro tu druhou
Nevím nemám zdání
Jestli je to realita a nebo můra ze spaní..

Tak nějak nevím co dělat. Kam směřovat a co chci a co nechci. Každou chvíli to vidím jinak. Dneska bych svůj mozek klidně někomu dala na ulici v papírový krabici od bot, jen abych už dál nepřemejšlela. Život není sranda a tak nějak je to všechno horší a horší. A štěstí je věc pomíjivá..kluzká mrcha, co než ji stihnete pořádně uchopit, už je zas pryč. Zvykla jsem si na to, že když přijdou tyhle depresivní stavy, stačí se vyspat a svět je zase krásnej, ale teď to z nějakýho šílenýho důvodu nefunguje. Ublížil mi. Mám nutkání zase vzít nohy na ramena, zdrhnou tak, jak to dělám vždycky. Spálit za sebou mosty, neohlížet se. Bejt sama, v klidu a občas si postěžovat, že ze mně bude "stará pana". Vím, chlapa prostě nemám šanci pochopit, ani nechci, ale... Nevím, nemám ponětí, jestli se chci zbavit právě jeho. Možná je lepší zbavit se sama sebe.. Nějak to dopadne, vždycky to tak je. Už si nechci nechat ubližovat, na to nemám znova. Vím, princové vymřeli už před sto lety, stejně mám raději rockery, ale občas by se nějakej šikl.. A on tu byl, jenže se to všechno pokazilo jednoho večera před nějakým tím měsícem a od té doby se to sype úplně úplně všechno. Kdyby jen věděl, co tím způsobil. Nevím, nemám zdání..


Jay pro milou zcwoklou

17. března 2012 v 18:26 | Karin |  30 Seconds To Mars
Jedna šílená slečna mě navedla ke snu o Jaredovi, který v klipu The Kill líbá..Jareda nebo možná Barta Cubbinse. Tohle sice není přímo líbání, ale Zcwoklou i její kámošku Ofélii by to mohlo potěšit. Tak teda Jay pro Tebe.


Mandrage v Brně

16. března 2012 v 21:36 | Karin |  Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)
Bylo to boží! Nebylo tam tolik lidí, jak jsem se bála a prostředí bylo fajn. Kluci vyběhli na podium v červenejch kalhotech (štěstím se mi rozslzely oči) a začali hrát Mechanika. Bylo to boží! Ten pocit je k nezaplacení. A rozjeli to! Já křičela, zpívala, vřískala, hopsala, tančila, skandovala a pohazovala vlasama. Sakra, během dvou písniček jsem se platonicky zakoukala do Víti, do toho jeho nádhernýho úsměvu s dolíčkem v koutku. Hráli všechny moje zamilované: Air arabic, Diplomata, Psychologa, Barboru, Mozek, Geometrii, Hledá se žena i ty Šrouby a matice. Hráli Punk rock song, což je písnička, na které jsme s mojí nejvíc nejlepší kamarádkou ujížděly ještě na základce. To je prostě náš song a o to víc jsem zpívala a skákala.
Pila se spousta piva. Dostali jsme přídavek v podobě Františkových lázní a Kapek proti slzám, ta mi od tý doby hraje v hlavě.
Pak byla autogramiáda. Dostala jsem od pilota tričko Mandrage a šla si ho nechat podepsat. Pěkně na prsa (samozřejmě protože jinde je to triko moc tmavé a podpisy by nebyly vidět :D .. a nebo taky ne :D). Kluci byli úžasní, přirození, skvělí. Se smíchem mi podepsali triko (měla jsem ho na sobě, potvora). Bolan měl krásně zvýrazněné oči, Mates byl krásnej sám o sobě, Coopi byl miloučkej a u Víti stačil ten úsměv. Tak jsme se i vyfotili a já zmizla. Boží!!!
No a dneska nemůžu pomalu ani mluvit :D bolej mě nohy a jsem šťastá jak blecha ♥


Když se šťastné zítřky stanou minulostí

14. března 2012 v 22:25 | Karin |  Dopisy schizofreničky pro tu druhou
Když se šťastné zítřky stanou nešťastnými dnešky, sní se o šťastných pozítřcích.- Jiří Žáček
Píšu Ti ,protože mě trápí spousta věcí
Nejen prázdný cesty domů
A to věčný přemejšlení k tomu
Trápí mě pět ranních probuzení v týdnu
A to pořád není všechno.
Trápí mě, že mě lidi nechápou
A že se držejí
Svejch kolejí a kolem
Jako by nic a kolem jako by nic
Jenom prochází se- Tomáš Klus

Moje drahá milá protivná Mio,
dnes by ses mi tu fakt šikla. Vlastně jsi odešla teprve před chvíli a místo abych byla ráda jako obvykle, chybíš mi. Nevím, mám nějakej asi špatnej den. Zas jsem někomu něco neúmyslně udělala svou upřímností. Nevím trápí mě spousta věcí, už od samého rána. Nevím co dělat a kam jít.. Nevím co HO trápí a když jo, stejně si myslí, že mu od toho nemůžu pomoc. Sakra, vždyť vztah je o tom svěřování se. A zas dělám blbost, že to píšu sem, protože se On naštve.. Nevím chci se zachumlat do postele, přehodit si peřinu přes hlavu a vzbudit se v červnu. Jo, příští týden je ten ples, na ten se těším, ale jinak.. Uh už toho mám plný kecky.
Potřebuju Tebe, moje milá. Tvoje blbý kecy, sprostý slova, vzteklý obličej, dávku feminismu a humoru. Nejspíš bych tu pobíhala jen ve spodním prádle, vyřvávala Jane became insane, chystala se na zítřejší koncert a ještě dělala škleby do zrcadla. A bylo by mi fajn. Většinou tebou pohrdám, protože se s tebou nedá vyjít, chci abys šla pryč, ale teď tě potřebuju. Tak se přestan urážet a pojď sem. Mrcho.



Já jsem ta matice

11. března 2012 v 20:30 | Karin |  Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)
Má milá M,
Jsme šrouby a matice.. teda ta matice jsem já, tím jsem si jistá. Na víkend jsem byla u "pilota". Jasně, měla jsem přijet už včera, ale nakonec jsme se vraceli "až" dneska dopoledne. Já s hlavou v oblacích a cucflekem na krku, on s lehkým úsměvem na rtech...na těch sladkejch rtech...sakra!
Měla jsem z toho nervy. Jet k Němu a představit se rodičům..já, s ofinou do očí, podivným vzezřením a oděná..no ne zrovna reprezentativně a už vůbec ne v barvách! Ustoupila jsem a vzala si bílý tričko (s kytarou). Celou cestu- dvě a půl hodiny- nadával sprostě a hádal se s GPSkou. Ona zas nadávala jemu, že překročil rychlost a měl odbočit vlevo. Jasně, nasadila jsem příjemnej úsměv, přikyvovala a krčila rameny dle potřeby. Je to prostě šMOULA, nervák, já to beru, taky při řízení nadávám, i když ne tolik. Koupili jsme rodičům láhev vína a dali se do představování. Jsou milí. O tom žádná. Aspoň že tak, po tom hororu, co bylo u bejvalýho.
Ještě jsi neusla? Já to zkrátím, já vím! Koukali jsme na filmy, probírali knížky, dostala jsem nádhernou básničku, kterou mi musel pod pohrůžkou přečíst (měla jsem slzy v očích, bylo to romantický a nesměj se!), mazlili jsme se dlouhý předlouhý nádherný hodiny a pak šli spát. A usínala jsem mu polonahá na rameni přesně tak, jak to miluju. V noci mi bylo chladno, tak mi dal svůj vršek od pyžama, hladil ve vlasech a občas políbil na čelo.
Ráno vstával dřív než já a když jsem se probudila, donesl snídani o třech chodech a čaj. Jenže taky bylo skoro deset, když já milostivě vstala. Zůstali jsme do večera a tak nějak vyplynulo ze situace, že by se hodilo přespat a vyrazit až ráno. Já se měla rozhodnout. Ty víš, jak na tom jsem a to jen kvůli tobě! Rozdvojená osobnost, paráda. Bylo to jasný, představa další noci s ním byla silnější, než nějaké svědomí, nebo povinnosti!
Nachystal večeři, sedli jsme si do postele.. vzal hřebínek a česal mi vlasy. Chtělo se mi štěstím brečet. Tohle taky ještě nikdo nedělal a bylo to tak..úžasný! Dokonalý! Něžný! Dostalo mě to do kolen.
A pak jsme spali. Měla jsem špatnej sen, stává se. Nic moc si z toho nepamatuju, nebyl tak zlej jako obvykle, ale vyděsil mě. A "pilot" mě objímal a tišil, dokud jsem zas neusla.
Ráno jsem se vzbudila o něco dřív a koukala se jak spí, jsem potvora. Pochrupoval a trošku se usmíval, chtěla jsem ho hladit ve vlasech a taky po těch fascinujících rtech, ale vzbudil by se, tak jsem jen tiše trpěla a kochala se. Polibek na dobré ráno, snídaně do postele. Polibky, objímání ("Ty seš takovej tuleň, viď?"), prohlížení starých fotek, pošťuchování se..zase mi česal vlasy a pak řekl, že mě miluje. Asi se mi na chvíli zastavilo srdce. Možná jsem špatně slyšela? Přiznávám, čekala jsem na to celý víkend, kdykoli řekl, že mi chce něco povědět. Říká se tomu "polechtat ego". Řekla jsem na to, že to tak určitě není.
Zeptal se, jestli ho miluju. Lhala jsem.
Jeli jsme domů, hráli Šrouby a matice.. my do sebe ryli a svěřovali se. Zastavil u domu, dala jsem mu dlouhou pusu a šla.
A teď koukám na mobil, jako by ho mohl můj pohled přimět k tomu, aby zazvonil.. napsal, jenže chci víc. Nikdy nevíte, jak vám něco může chybět, dokud to není pryč. A pilot mi chybí tak, jak je to jen možný. Vím, že je občas nesnesitelenj, protivnej chlap, jenže to je každej druhej. Ať je raději protivnej teď, aspoň si tím definujem vztah, než bejt pak překvapená. Věřím mu. Úplně ve všem.. Teď už mě nesmí opustit. Teď už mi nesmí ublížit, protože..


Horrible

5. března 2012 v 15:18 | Karin |  Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)
Zjistila jsem děsnoděsnou věc napříč vším tím sebezapíráním a feministickými kecy. Jo, zjistila jsem ji včera v noci, když jsem jela v šalině z jednoho povedenýho rande s klukem, kterého budeme nazývat prostě jako "pilot". A přesně ten si teď s klidem na tejden sbalil batoh, nasadil kanady a šel se vzdělávat. Randíme spolu už nějakej ten měsíc, nebo dva. Jestli ho mám vystihnout jedním slovem, tak je KOMPLIKOVANÝ. Je to šílenec, protiva.. je to brblal a vtipálek. Je romantickej, ironickej a ješitnej, až to bolí! Je to děsnej egouš, ale taky docela hezkej, to se musí nechat. Pořád si ještě nezvykl, že všude chodím pozdě, zato se sžil s mojí rozpolcenou osobností, změnami nálad a jak on říká: "divnými myšlenkovými pochody". Nosí mi ty nejkrásnější tulipány a objevil tajné místo na krku, kam mi tu a tam vtiskne polibek. Drží mě za ruku, když chodím po kolejích, křičí, když si zouvám boty a dělá mi čaj. Je sladkej a zároveň mám sto chutí ho začít škrtit. Hádáme se a pak milujem..a pak si zas nadáváme. Je děsno děsnej!
Já, velká rebelka, se nepotřebuju vázat. Nepotřebuju chlapa k životu, nechci ho!
Já, velká rebelka se zamilovala.. husa! A třebaže si ještě teď nadávám, bouchám se pěstičkama do hlavy jak malé dítě a poslouchám soucitné řeči kamarádek, co tvrdí, že to nemám HROTIT, tak nevím. Nejspíš jsem si na to sebepopírání zvykla. Jenže.. včera byl tak fajn.. jen tak s ním ležet v posteli, polonahá, opřená o jeho hrudník a sledovat, jak se usmívá jedním koutkem úst. Pak si sedět na stole jak madam "Veledůležitá", sledovat, jak jen v trenkách běhá z jedné strany pokoje na druhou a balí si věci. Nadává, že zapomněl kartáček a bude si muset koupit další (už asi desátej), připevňuje si na košili takovéty stříbrné blbosti (musí pravítkem odměřit, kam to připíchnout) a pak zas nadává... Sakra já s ním fakt chci bejt, schovávat mu tvář do ramene, stěžovat si, líbat ho... a varovný systémy hlásí: Nevázat se, nevázat se a nezvykat si..
DĚSNÝ!

Foto dne- dobrou noc a sladké sny

4. března 2012 v 23:15 | Karin |  Fotky Paula Walkera
Je to jedna z mála fotek, u které jsem si hned nebyla 100% jistá, jestli je to můj mužíček, nebo není :) a on to je můj mužíček, jen se koukněte na ten špičatý nosánek a rty lákající k políbení :) a tak vám přeji dobrou noc a sladké sny o tom, o čem byste rádi snili. Já si nechám zdát o panu Dokonalém ♥

Foto dne: jde se na pivko

3. března 2012 v 13:24 | Karin |  Fotky Paula Walkera
Skvělé, když počasí porušuje všechny pravidla schválnosti a o víkendu je pěkně :) A tak místo dělání seminárky si beru otrhaný kalhoty, kecky, koženou bundu a jde se s nej kámošem na procházku a pak s mojí drahou na malibu a pivko do pivováru, kde je dneska nějaká akce. :) Jsem děsná a vím to o sobě, ale život se má žít :)
Pac a pusu všem :) a milujte se a množte se :-*