Únor 2012

Je květina a jediná, co věří

20. února 2012 v 22:48 | Karin |  Svět je opět krásnej (střípky rockerské princezny)
Je to zajímavý pocit, když poslucháte slova písničky a zjišťujete, že je to vlastně o vašem životě. A posloucháte to znova a znova a objevujete další skryté významy. Přesně tohle dneska dokázal Tom Klus (ne, že bychom si říkali tak důvěrně, ale když už mě tak dobře zná...) v písničce Kfjetina.
"Z lidí se stávaj dospělí, protože není dost pochopení.
A měním se taky já, tou dobou s ní..
Pod muší křídla se schovává..
Vždycky,když tuší, že prší na duši.
Z nadzemských výšek mi zamává a srdce buší..

Je květina a jediná, co věří,
Že zvěři dá se věřit,
Že na trnitým keři dá se spát.."

Pohrávala jsem si s myšlenkou napsat o tom, jaké je to, když se z lid stávaj dospělí. Je mi devatenáct, čeká mě maturita, příjmačky na vysokou... Čím víc na mě kladou nároky a chtějí, abych byla dospělá, tím víc chci být dítětem. Včera jsem jela v tramvaji a koukala na malou blonďatou holčičku v růžových sněhulích, které mohlo být tak deset let a rozpustile se houpala na oranžové tyči k držení. Co by se stalo, kdybychom se vyměnily? Bylo by mi deset a neřešila nic jného, než aby mi sponečka ve vlasech ladila k tričku.
Objevila jsem v sobě "vnitřní dětský zrak", tak tomu teď říkám. Co si pod tím představit? Prostě si ho zapnete a najednou vidíte všechny věci jako malé dítě.. všechno je velké a barevné. Docela běžně se zapíná sám od sebe, když jdu sama ze školy domů se sluchátky v uších a myšlenkou na volné odpoledne, nebo pokud jsem na procházce se "svým klukem"- ve chvílích, kdy jsem šťastná.
Nejraději mám teď sníh. Jakmile se z oblohy začnou snášet bílé chuchvalce zmrzlé vody, v hlavě se ozve "cvak" a mně je deset. Zvedám hlavu k obloze a nechávám si vločky dopadat na rty, tváře, do vlas. A jsou tak krásné. Protínají svou bělobou svět a mění ho. Schovají všechnu tu šeď a špínu města. Poslouchali jste někdy, jak to zní, když sněží? Jako prskavky. Šumí to. Chci vločky chytat do dlaní a koukat se, jak se rozpouštějí. Válet se v něm, mít ho ve vlasech a házet ho "mému milému" za krk.
Když sněží, svět mění barvu.
Chodím po obrubnících, s rukama rozpaženýma- po chodníku chodí každej, to je nuda. A po kolejích, když mě drží za ruku a kontroluje, aby mě něco nepřejelo.
Šoupu nohama a oťukávám špičky bot.
Chci tančit v dešti.
Při vaření zpívám a hopsám po kuchyni.
Ležím na břiše v trávě, pozoruju mravence a brouky, jak lezou po stéblech a maj svůj vlastní malej svět.
Chci bejt princeznou, tou co nemá na šatech volánky, ale v srdci touží po tom, aby se o ni muži prali, skládali básně o její kráse, klekají jí k nohám a nosí květiny.
Jsem naivní a jediná, co věří.
Nechci bejt dospělá. Raději prospím celé odpoledne, protože snový svět je mnohem hezčí, než ten skutenčej. Tam nemusím nic, tam prostě JSEM. Nemusím se tam starat o to, že nemluvíme s babičkou, nebo že ten, koho mám ráda není zrovna se mnou.
On říká, že blbnu a neví, že je to díky němu, protože jsem tak šťastná, že bych mohla dělat v leteckým průmyslu. A když vám svítí slunce do očí, vy je mhouříte a smějete se, protože vás ON drží za ruku, tomu se říká štěstí.
Nebudu dítě, jelikož bych pak nemohla bejt s ním. Ale on mě do toho dětského světa čas od času vezme- v knihkupectví stojím před regálem, kterej je až po strop nacpanej knihama a připadám si menší a menší. Chci zkamenět, bejt tam věčně jako socha knihomola.
A hladí mě ve vlasech, tak něžně, že mám skoro slzy v očích. A já mu dělám medvědí obětí. Mluvíme o svých snech.
Vzal mě do parku, sněželo. Byla tma, jen pár pouličních lamp vrhalo naoranžovělé světlo a z vloček dělalo poletujícíc světlušky. Byly tam "svatební oblouky" porostlé zbytky ustlých květin. Procházeli jsme se kolem zasněžených pítek pro ptáky, drželi se za ruce. Zapnula jsem svůj "dětský" zrak a zimní krajina se proměnila na jaro. Vymýšlela jsem záhony plné květin a maminky s kočárky na cestičkách. Víte jak se tomu říká? Absolutní štěstí.
Uvařili (uvařil s mým kybicováním) těstoviny, pustili Nirvanu a zhasli světla. Sedla jsem si mu na klín s talířem na klíně. Dal mi lžíci, fakt obrovskou a já si byla jistá, že už ničím jiným nikdy těstoviny jíst nebudu. Do zad mě hřálo jeho tělo, na šíji šimral dech. Bylo to to nejromantičtější, co jsem do té doby zažila. Bylo mi prostě dobře.

Každý z nás potřebuje někoho, kdo ho do toho bezstarostného dětského světa vezme. Mám víc štěstí, než rozumu. Já, věčná naivka. A jediná, co věří.



Prodám Tmu v pytli

11. února 2012 v 20:37 | Karin |  Téma týdne

Prodám tmu v pytli! Je jako nová, téměř nepoužitá! Model "No stars" 2009.
Pytel je z kvalitní pevné tkaniny, nepropustný, červeno černý, na zavázání. Velikost 50 cm.
Speciální šňůrka s ocelovým lankem je v ceně. Protržení ani zničení hlodavci není možné. Vhodné pro uložení na teplém, suchém místě.

Tma je neporušená, absolutně černá, bez hvězd a dalších vedlejších produktů (lze zakoupit samostatně). Otvírat pouze pod dohledem dospělé osoby. Příbalový leták je součástí balení. Pro venkovní použití. Neužívat na denním světle. Nekonzumovat! Neklopit!
Cena dohodou. Dodání do dvou pracovních dnů.

Střípky z půlnočních sedánků

8. února 2012 v 13:21 | Karin |  Téma týdne
Zjistila jsem, že při nočním vysedávání v zakouřených podnicích nad panákem tequily, zatímco kolem duní hudba a hemží se to tam páry s jazyky vzájemně nacpanými do úst; se mi docela dobře píše. Bohužel, většinou jsem v takovém stavu, že udržení myšlenky je složitější, než se zdá.
Posedávám tam, u stolu s cizími lidmi a pozoruju je. Vezmu mobil a vymýšlím si jejich životy. Vymýšlím jim jména, povolání, barvu auta i sedačku v obýváku, je to zábava.
A sem ty sřípky, co zbyly, budu psát.

A tak seděl zahalen v oblaku kouře z její cigarety, s pohledem upřeným do plné skleničky bílého vína. Na tváři lehký, zamyšlený úsměv a v srdci kdo ví co. Vedle sebe kouřící obrýlenou tmavovlásku, které se o půl hodiny později představil jako Miloš. Taková prazvláštní dvojce na druhé straně stolu. A ona mluvila a mluvila. Pak se jen usmál a řekl: "Promiň kotě, ale já netančím."


Paul mluví o dceři Meadow

6. února 2012 v 11:27 | Karin |  Články, recenze
Paul si uvědomil, že Meadow vyrostla

Zdá se to být teprve včera, co jsi Paul Walker hrál s Barbie s jeho dcerou Meadow Rain (narozena 28. ledna 1999), ale nyní herec říká, že vstoupil do zcela nové kapitoly otcovství.
"Ona vykvetla!" říká nová tvář Davidoff Cool Water o jeho malé holčičce. "Má prsa a teď to nestojí za nic. Je to smutný den pro mě...většiny tatínků se to může týkat."

Nadšený nedávným stěhováním Meadow z Havaje do Kalifornie, aby mu byla blíž, popisuje pyšný tatínek svoji dceru jako dobrý mix obou rodičů.
"Je trochu jako její matka (Rebcca), ale i jako já," říká Walker. "Meadow je víc volná. Je tulačka a oceňuje i malé věci."

Pokud jde o to, jak se přizpůsobil tomu, že z Meadow je teď teenager, herec přiznává, že to není snadný úkol.
"Nechápete, že už vám nedává tolik zpětní vazby, jako před pár lety. Ptáte se na otázku a získáte dvoj-slovnou odpověď, takže je to docela frustrující. Ale pokud sedíte zticha, ona se otevře a odhalí spoustu- trik je jen poslouchat."

Pro všechny kluky, kteří se přijdou o Meadow ucházet, ochranitelský tatínek posílá varování: "Pokud nepůjdou přeze mě, dostanou kulku," žertuje.
Melody Chiu
Říjen 2011


Špatnej den

5. února 2012 v 23:26 | Karin |  Sebedestruktivní pochody
Jsou dny dobrý a jsou dny špatný. A i ty špatný dny většinou začínaj dobře. Mám svou hranici, takovou pomyslnou modrou čárku a jakmile se přes ni dostanu, začnou blikat červený světýlka. A nad ní, je je další, červená čára, při který řvou poplašný systémy na plno. Dneska jsem to zvládla oboje během tří hodin. Ne, nejsem na sebe pyšná.
Jsem člověk, co ráno vstává s naprosto čistou hlavou a úsměvem na tváři (alespoň tak funguju posledního půl roku) a až do večera se mě dobrá nálada držela. Pak jsem sice asi dvě hodiny dělala z jablek pyré, namísto ročníkovky, ale to se dá zvládnout (stejně bych tu ročníkovku asi nedělala).
A pak přišla smska od člověka, co kdysy (asi před třemi triliony let) byl můj kamarád. Že prý si mám zkontrolovat mail, že mi něco poslala. Jsem zvyklá na ledasco od člověka, který zná moje slabiny, jako svý boty a někdy zahání nudu tím, že se do nich strefuje s obličejem staženým do ublížené masky. Dneska mě čekal kopanec rovnou do hlavy a takovej, že jsem snad mohla i slyšet přecvaknutí neviditelný páčky šílenství, co je tam ukrytá. Páčka s nápisem: Nepřepínat. A já blbá, zvědavá ženská jsem samozřejmě mail otevřela a přečetla si všechno co v něm stálo, třebaže mě začalo polívat horko a před očima se dělaly mžitky. Celou tu dobu jsem si říkala, že mi to poslala jen proto, že chce na sebe upozornit a tak trochu tím volá o pomoc, ale teď už vím, že to byl prostě jen dobře maskovaný kopanec.

Poslala mi svoji seminární práci o Sexuálním zneužívání dětí. Fakt parádní počtení na nedělní večer. Fakt parádní počtení pro někoho, kdo o tom ví trochu víc, než by vědět měl.
Obzvlášť část, kde je "fiktivní" příběh jedné dívenky, co se mi až nápadně hodně podobá.
Víte co je to skladiště paměti? Ten termín vymyslel sám Mistr King a krásně ho natočili ve filmu Pavučina snů. Představte si átrium, po jehož obvodě jsou točité schody a stěny jsou z krabic a v těch krabicích jste uloženi vy. Nic jinýho. Vaše první kroky, oblíbený písničky i první sex. Je tam všecko. Některý krabice otvíráte den co den, zatímco jiný, jsou tam někde úplně vzadu nahoře, víko maj zaprášený a jsou celé oblepené vrstvou lepící pásky, aby se nemohly otevřít. Jsou na místě, kterýmu se vyhýbáte jako čert kříži, třebaže si nalháváte, že nevíte, že tam ještě jsou. Jenže teď se všechny naráz rozlepily. Roztrhly se a dolů padaj popsaný papíry vaším rukopisem, fotky a všechna ta ..špína.
Jak málo stačí k tomu, aby se ta tenká hranice porušila? Aby sebenalhávání skončilo? Stačí jeden jedinej mail.
S klidem jsem jí odepsala, že tohle je za mnou, že je to pryč. A že pěkně děkuji. Ano, lhát občas umím.
Jenže to za mnou není. Napustila jsem si plnou vanu a lehla si do ní. Jo, bylo by fajn si odpočinout, na nic nemyslet. Nemyslet na ten nepořádek ve skladišti paměti... Nakonec jsem z vany vylezla za pět minut, na okraji vany ležely holítka.. s břivami. Špatnej nápad se na ně byť jen koukat.
Otevřela jsem si pivo. A byla sprostá.
Při každém zavření očí to vidíte. Jak sestřihy z hodně hnusného filmu. Cvak, říká nekřič. Cvak, jste desetiletá holčička. Cvak, sundává z vás pyžamo. Cvak, všechny ty noční můry. Cvak, tma. Cvak, modlíte se, aby to už skončilo.
Třesou se vám kolena. A jediný, co v tu chvíli fakt potřebujete, je obejmout. Jenže obejmout od někoho, koho máte fakt rádi. Obejmout od muže, jaká ironie. Zabořit mu hlavu do ramene, vdehovat jeho vůni, nechat se hladit ve vlasech a nasouchat, jak vám šeptá ty uklidňující slova a vám je úplně jedno, že si ani neumí představit jak strašnej je to pocit. Důležitý je jen to, že je tady.
A sedíte doma za počítačem, povídáte si s lidma a děláte, že se nic neděje. Naládujete do sebe večeři, nějak. Dopijete první pivo a to co říkáte, jsou furt ty stejný keci. Hlavně ať nikdo neví, jak vám opravdu je. Řešíte jejich problémy, chcete jim pomoc. Jenže kdo pomůže vám? Nikdo z nich to neumí a ani nehce.
Otevřela jsem si láhev vína.
Chci se vypsat ze svých pocitů. Sakra, nejede mi blog. A tak chodím po pokoji a pí*uji... mám chuť jí poslat tam, kde slunce nesvítí. Za všechno může ona. Kdo taky jinej. Zákeřná..
Celý večer vedu konverzace, zachraňuju vztahy a opíjím se. Ach ano, až je mi horko a padá na mě únava. Jazyk i nohy se mi pletou. Už nejsem sprostá. Prohlížím si starý fotky a bulím. Klasika, vždycky pak bulím.
Bojíte se jít spát. Bojíte se vlastních snů, co by vás mohly strašit. Víte, že takový přijdou. A ze všeho nejvíc se bojíte zhasnout světlo. Kriste pane, dospělej člověk co se bojí stisknout vypínač. A pak kdo je psychicky labilní. Další sklenička vína.
Necháte si rozsvícenou lampičku, jak jinak. Ale jamile zavřete oči..cvak..cvak..cvak. Třeštíte je do stropu a opakujete si, že je to pryč. Chcete ty obrazy poskládat do krabice a nacpat zpátky nahoru do police. Nemáte na to sílu, ne dnes. A tak ležíte, tisknete polštář na obličej, co je stažený do divného šklebu a děláte to, co jste dělali jako malí. Opakujete si: mysli na něco hezkýho. Mysli na něco hezkýho. Pes běžící po rozkvetlé louce. Maminka a tatínek u vánočního stromku. Jahody na narozeninovém dortě. Večeře s vaším milým. Polibky. Smích, když vás lehtá na žebrech. To, jak vám říká drštičko. Oblíbený herec v reklamě na parfém. Letící motýli...

1-0 pro strašidlo.