Leden 2012

Paul´s Road trip

26. ledna 2012 v 15:43 | Karin |  Články, recenze
Paul si založil další facebookovou stránku a vložil na ní nové fotky. Vyrazil spolu s kamarádem Jessem (dělá s ním v ROWW a určitě ho poznáte na pár fotkách s Paulem), který slavil 30. narozeniny, do Texasu. Udělali si výlet po třech národních parcích, ujeli přes 2000 mil za čtyři dny. Viděli tři parky: Carlsbad Caverns, Guadalupe Mountains a Big Bend. Zastavili se v Roswellu v Novém Mexiku (hlavní město UFO) a San Antoniu. Evidentně to byl podařený výlet.

Check out the view... the only thing that limits how far you can see if the curvature of the Earth

we still have to go all the way up there

taking a minute to enjoy the view

This way to the gun Show



SNOW! over a foot deep at some parts

Jesse and I on the road trip

Carlsbad Caverns

ROWW 2 roky

24. ledna 2012 v 13:48 | Karin |  Články, recenze
Tak jsou to už dva roky, co po zemětřesení na Haity založil herec Paul Walker organizaci Reach Out Worldwide. Na pomoc lidem, které postihla živelná pohroma. A práce je to vskutku záslužná a bohužel mají pořád co dělat.
Něco víc o organizaci ...zde.

Dostalo se ke mně výroční video o ROWW. Je to takový sestřih všeho, co se jim za ty dva roky povedlo. Klobouk dolů, jsou to skvělí lidi. A jen tak mimochodem v pozadí hraje 30 Seconds To Mars- Kings and queens ♥ Takže Paul Walker a kluci z 30STM v jednom- je to boží.
Užijte si to.





Vládce Mor

23. ledna 2012 v 14:17 | Karin |  Soutěžní povídky a ostatní
Vládce Mor

Tahle povídka vznikla jako reakce na jeden moc pěkný obrázek, na kterém byl nakreslen strašidelný muž, kolem něj poletovaly mouchy a pod tím prostý nápis: Vládce Mor. A tak jsem vyhrabala jakýsi cár papíru se začátkem povídky a konečně vymyslela, co s prchající dívkou bude dál. A tak díky patří autorovi obrázku, který pak zhodnotil i povídku a dal jí trochu lepší formu. Tak směle do toho...

Dívka pomalu zvedla pronikavé oči, ale hlavu zakrytou kapucí dál nechávala skloněnou tak, aby jí nebylo vidět do tváře. Hostinec byl plný lidí, všude se rozléhal bujarý smích obtloustlých mužů páchnoucích po pivu a levné kořalce. V místnosti bylo přibližně dvacet dlouhých stolů z masivních kusů dřeva, které se téměř prohýbaly pod množstvím talířů s typickými hospodskými pokrmy a džbány s vínem. Bylo zde dovoleno kouřit a tak byl vzduch doplněn mlhavým oparem stoupajícím z dýmek a štípal do očí. Uprostřed se nacházel taneční parket, kde právě za zvuků houslí poskakovalo několik dětí v obnošených oděvech a dva postarší páry osvěžující si taneční kroky.
Mezi tanečníky právě kličkovala podsaditá žena ve středních letech se zástěrou kolem krku-hospodská. Nad hlavou držela tác s umaštěnými talíři od guláše, použitými kalichy a tvář jí zdobil letmý úsměv. Občas se naklonila k hostovi, přijala objednávku a na okamžik se zapojila do debaty, kterou muži zrovna vedli. Teď právě mířila k nejzazšímu stolu, kde seděla zahalená dívka. Na stole stála jediná osamělá svíčka, která na stěnu vrhala podivné stíny a ošatka s nakrájeným chlebem. Dívce zpod kapuci vykukoval pramen tmavých vlasů, nebylo jí vidět do tváře a tak hostinská nevěděla, zda se na ni podivná zákaznice dívá, nebo je myšlenkami právě někde jinde.
"Váš jablečný mošt a kozí sýr," řekla mile a položila to na stůl, "pokud budete chtít další chléb, stačí říct. Jídelní lístek vám tu zatím ponechám."
Chvíli vyčkávala na místě a čekala, že se jí dostane alespoň zdvořilého poděkování, marně. Proto se otočila na patě a se zmateným výrazem odešla obsluhovat další příchozí. Ta dívka byla opravdu divná, snad nezpůsobí nějaké problémy.
Jméno té dívky bylo Arlen, pocházela z vesnice snad tisíc kilometrů od tohoto místa, právě byla na útěku. Její snaha o nevzbuzení pozornosti se minula účinkem a ona sledovala, jak si ta hloupá ženská v zástěře vyměňuje dojmy s hostinským a občas ukáže jejím směrem. Začala ukusovat sýr, bylo na čase zmizet. Zbytek chleba z ošatky zabalila do šátku a vložila do tašky- na horší časy. Na stůl položila stříbrnou minci, kapuci si stáhla víc do obličeje, propletla se mezi stoly s neobvyklou mrštností a opustila hostinec. Kolik času zbývá do zavření hlavní brány? Odvázala svého hnědáka od kůlu, vyhoupla se do sedla a pobídla jej ke klusu.
Na podobné úprky si začala zvykat, jelikož věděla daleko víc, než ostatní. Ano, z počátku se snažila měšťany varovat před tím, co brzy přijde, ale nikdo ji neposlouchal. Teď už pochopila, že to nemá cenu a stejně jim není pomoci. Jejich osud je dostihne, všichni zemřou. A ona si je jistá, že u toho nemusí být. A tak procválala otevřenou branou, nechávajíc za sebou další městečko, které čeká smrt. Když se otočila, aby si prohlédla hradby, na obzoru už se rýsovala neprostupná bílá mlha halící Jeho vojsko, které ji pronásledovalo celé měsíce. Ano, vzal jí matku, otce i sestru, ale ji nedostane. A tak kopla koně patami do slabin a hnala se vstříc neznámu, které bylo lepší, než zkáza rýsující se za ní.
Cválala celé odpoledne otevřenou krajinou, teď ji zmáhala únava a z jízdy bolela záda. Sesedla z koně a vklouzla do nízkého podrostu, který lemoval neprostupný listnatý les. Koně nechala pást na té troše trávy, co porůstala nezorané pole. Věděla, že získala jednodenní náskok a tak mohla v klidu najít místo na spaní. Obloha už tmavla a první z hvězd se vyloupla z té tmavé modré látky pokrývající nebe, měsíc jí svítil na cestu. Bylo slyšet, jak dívce pod podrážkami křupou drobné větvičky, kdesi, jako důkaz nadcházející noci, zahoukala sova a vznesla se nad stromy. Arlen věděla, že jít příliš hluboko do lesa by mohlo být nebezpečné, a tak ulehla do mechu vedle starého spadlého kmenu. Nebyla tak daleko, aby neviděla na svého koně a ani blízko, aby ji mohl někdo ze spaní vyrušit. Zakryla se těžkou plachtou a v mžiku usnula neklidným spánkem lidí, kteří roky prchají před svým osudem.
Zdálo se jí o minulosti. V tom snu se houpala na dřevěné houpačce, která byla pověšená v zahradě za domem, který sdílela s rodiči a sestrou. Bylo pozdní jaro, všechno kolem kvetlo a zelenalo se zdravím. Na obloze nebyl jediný mráček a vzduch byl tak teplý, že stačilo mít košili s krátkými rukávy. Matka připravovala hlávkový salát jako přílohu k obědu a něco si v kuchyni prozpěvovala. Arlen zvedla oči k obzoru, odkud se valily husté cáry bělavé mlhy. Tehdy netušila, co to znamená, ale instinkt jí velel, aby se raději ukryla do nevelkého domku z šedých balvanů. Nezamířila však do kuchyně za rodiči. Místo toho sešla schody do sklepa, pod nohama jí vrzala trouchnivějící prkna, o kterých matka říkávala, že si na nich jednoho dne zláme někdo vaz. Ve sklepě panovalo přítmí, světlo sem proudilo jediným malým okýnkem na západní zdi. Stěny lemovaly police napěchované džemy, kompoty, vínem, moštem, ovocem a zeleninou, ze zahrádky tak malé, že byla škoda mluvit. V zadním rohu stály tři obrovské sudy, ve kterých bývalo pivo, nebo naložené maso. Teď byly ale prázdné.
Najednou se setmělo. O nohu se dívce otřela kočka a nespokojeně mňoukla, znělo to jako obvinění. Arlen zvíře pohladila po vyklenutém hřbetě a uchopila prázdnou bednu. Přistrčila ji k oknu, stoupla si na ni a podívala se ven. Všude bylo bílo. Nikde se nic ani nepohnulo, ptáci nezpívali, nešumělo listí stromů, děti od sousedů, které si ještě před chvílí hrály na verandě, nebyly slyšet. Na rukou jí naskočila husí kůže a ona měla na kratičký okamžik pocit, že se pod ní podlomí kolena. To omračující ticho bylo k nevydržení, jakoby i dýchání působilo rámus. Vykulenýma očima sledovala dění, nebo spíše nedění, kolem. Mlha neproudila pootevřeným oknem, obtékala ho, jako by byla pevná hmota a Arlen z nějakého důvodu připomínala mléko. Tak hustá a neprostupná byla. Ozval se dusot koňských kopit. Ne jednoho koně, ale alespoň pěti. Zastavili se před brankou, to poznala po sluchu, sesedli a vydali se ke dveřím. Ozvalo se zabušení a dívenka se raději stáhla do přítmí. Kočka se naježila a začala výhružně prskat, to nebylo dobré znamení. Zabušení se ozvalo znovu, pak tlumená rána a matčin výkřik. Další rána, jak někdo praštil do velké almary stojící u dveří a pak zařval otec.
"Co tu chcete! Vypadněte z našeho domu! Hned! Jinak…"
"Ne! Prosím vás ne!" ozvala se matka uplakaně. "Nechte ho být!" vykřikla pronikavě a pak byl slyšet už jen pláč. I ten však během vteřiny ustal a zbylo ticho, ze kterého se ježily chloupky na zátylku. Arlen, schovaná ve sklepě, dostala strach. Nemarnila další čas, tiše si vlezla do zadního obrovského sudu a zaklopila jej těžkým víkem. Malým otvorem tam proudil paprsek světla a umožňoval jí vidět ven.
"Prohledejte dům!" ozval se cizí hluboký hlas a po schodech do patra zaduněly kroky ve zbroji. Někdo další šel k ní do sklepa. Slyšela jeho přerývaný dech a viděla ošoupané špičky bot, vykukující zpod černého pláště, splývajícímu kolem kotníků. Byl to evidentně statný muž. Prošel místností k policím, odkud vzal láhev moštu a jablko. Držel ovoce mezi palcem a ukazováčkem, zkoumavě si jej prohlížejíc a občas s ním pohodil, jako s hračkou. Pak jablkem prudce mrskl o zeď, kde se rozpláclo, nechávajíc po sobě vlhké šmouhy.
"Aaaaa!" zařval vztekle a udeřil láhví o zem. Rozbila se na tisíc malých kousíčků a mošt se rozlil po hliněné podlaze. Pak se otočil čelem k ní a zahleděl se na sud. Dívenka si musela přitisknout ruce na ústa, aby nezačala křičet. Nikdo ji nepřipravil na to, že může být člověk tak děsivého vzezření. Kápi, která mu předtím kryla tvář, měl staženou do temene, takže odhalovala holou lebku s černým znamením smrti táhnoucím se od čela dozadu. Kůži měl rozpraskanou, šedavou, vypadala jako půda, když dlouhé týdny neprší a ona se rozestoupí do prasklin. Na mnoha místech mu vystupovaly velké hnědofialové fleky- morové rány. Neměl obočí, nebo si ho alespoň dívka nevšimla a oči měl černé, jako uhel, bez bělma. Rty tvořily tenkou namodralou linku a ukrývaly žluté špičaté zuby. Na rameni mu seděla černá vypasená krysa s rudýma očima a lízala si tlapu, zatímco se jí kožich boulil, jak v něm lezly blechy a vši. Nebylo pochyb, s kým má dívka tu čest. Čítávala o něm v knihách své babičky, než odešla. Byl to vládce Mor. Ten, co putoval známým světem se svými posluhovači a na koho ukázal, koho se dotkl, zemřel. Někdy byl natolik milosrdný, že člověka kousl, vysál z něj život a dotyčný zemřel během vteřiny, jindy se dotyčný trápil celé dny. Nejprve dostal vysoké horečky, hlava jakoby mu měla puknout, uzliny pod paží nebo v tříslech mu zduřely, až byly velké, jako pomeranče a pak praskly, tekla z nich černá tekutina a dotyčný křičel a křičel. Nikdo mu nepomohl, protože to, co vytékalo z ran, byl jed. Nakonec nebožák dostal otravu krve a v bolestech konečně přišlo vysvobození. Na světě neexistoval lék.
Vládce pohladil krysu mezi ušima konečky zčernalých prstů a očima přelétl prostor.
"Vím, že tu někdo je," vycenil zuby v šíleném šklebu a usadil zvíře na okýnko, kde se krysa stočila do klubíčka, mrskajíc při tom holým ocasem. "A nepochybuji o tom, že bych tě snad nenašel," nasál zhluboka vzduch nosními dírkami s hlavou skloněnou k pravému rameni a sebejistým úsměvem. "Slyším tě, jak dýcháš a slyším bít tvoje srdce," odmlčel se na chvíli, znovu pátravě přejel očima po místnosti. Udělal několik kroků k sudům, natáhl ruku k víku a zasmál se. Odhodil poklop stranou a nakoukl do prázdného sudu. "Piky, piky, už tě skoro mám," zubil se, zatímco se druhý dřevěný dekl s prásknutím roztříštil o stěnu. Natáhl ruku s nehty zahnutými jako drápy, připraven chytit ji za vlasy a umlčet, když se ozvalo zaprskání kočky a pak vzteklé mňouknutí. Mor se chytil za tvář, na které zůstal krvavý šrám po zvířeti a chňapl po ní. Kočka nemarnila příliš čas a zakousla se mu do ruky, kterou ji chtěl polapit. Vztekle vykřikl a mrštil jí o zem. Zlomil jí vaz a mrtvé tělo ještě nakopl. "Potvoro jedna… nemám rád kočky!" Tahle kočka Arlen zachránila život, protože Mor pak vzal z okenní římsy krysu a odešel nahoru, odkud se ozývaly další rány a křik. Arlen zůstala v tom sudu schovaná do příštího rána, ve stavu podobném bezvědomí, kdy nevnímala, kdo je a proč je. Když se ráno probudila, mlha byla pryč spolu se vším, co měla ráda a co pro ni znamenal domov. V chodbě ležela tři mrtvá těla s očima otevřenýma hrůzou, krví zmáčené šaty se jim lepily k šedavé kůži a v pootevřených ústech se usadily první mouchy a kladly svá vajíčka do těch zejících černých štěrbin. Vesnici zasáhla černá smrt a zbyly po ní jen trosky. Nikdo z obyvatel nebyl ušetřen. Šla do stáje sousedící s domem, kde postával statný hnědák, který pomáhal při orání pole a jinak byl jen a jen její. Zprvu se bála, že snad nemoc postihla i jeho, ale jak zjistila, mor hubil "jen" lidi. Ve velkých očích mu vyčetla strach, neklidně přešlapoval z nohy na nohu, hlavou houpal do stran. Vyvedla koně ven, uklidnila jej.
Arlen procházela městem duchů s rancem na zádech a občas slyšela tichý nářek těch, co jim nemoc právě rozežírala orgány a kůži. Do těch domů nešla, nebylo jim pomoci.
Nevěděla však, že Vládce nechal ve městě špeha, který měl zjistit, zda někdo nevyvázl. Na zídce místní školy seděla totiž velká krysa, co pozorovala dívku a věděla, že se jí dostane chutné odměny, jakmile se pán dozví, kdo přežil a kam šel…
Arlen se s výkřikem probudila ze snu, po tváři jí kanuly slzy, nechávajíc na tváři ušpiněné od hlíny světlé cestičky. Zalapala po dechu a uklidnila se, až nahmatala v plášti zabalenou dýku. Končetiny se jí třásly, srdce zběsile bušilo. Pokusila se seskládat plachtu do úhledného balíčku, který pak připevnila k sedlu. Poplácala koně po krku a skromně posnídala zbytky chleba ze včerejška. Při pohledu na obzor se usmála, protože mlha halící Vládce byla pryč, nejspíš ztratil její stopu a vydal se špatným směrem. Chlad proudící ze země ji dokonale probral, tudíž byla připravena vydat se na cestu. Vyhoupla se na koně, kterého ani nebylo třeba pobízet, sám se dal do klusu po klikaté cestičce mezi stromy vstříc tomu, co je čekalo. Prodírali se hustým porostem, tenké větvičky obrostlé čerstvými listy škrábaly dívku přes tváře, na bahně podkluzovala koňská kopyta a tak bylo co chvíli potřeba sesednout a vzít to lesíkem. Na mechu leželo potrhané tělo strakapouda, peří bylo rozházené všude kolem. Možná se nacházeli v teritoriu nějaké šelmy, kterou právě vyrušili od siesty, proto přidala do kroku a popoháněla hnědáka kupředu. Kousek dál se již stromy rozestoupily kolem cestičky a umožnili snadnější průchod. Jenže kůň se zastavil a odmítal pokračovat v cestě. Arlen se nervózně rozhlédla kolem, hmatajíc po noži, ale nic podezřelého neviděla.
"No tak, Merline, co je zase s tebou?" poplácala hnědáka po krku a zatáhla za opratě. Stál dál jako přibitý a neklidně zaržál. "Pohni se!" nakázala. Kůň však jen přešlápl z nohy na nohu a pokusil se vytrhnout jí řemeny z rukou. Dívka uchopila nůž a schovala se za strom, číhajíc na případného útočníka. Najednou se ozval pláč. Nebyl to vzlykot dospělého, ani dítěte, spíš nemluvněte a to bylo značně podivné. Zpozorovala, jak se ve křoví, odkud křik vycházel, něco pohnulo a skrz větvičky prosvítá bledě modrá látka.
"Kdo tam?!" vyhoukla, skrývajíc se za kmenem jakéhosi buku, zatímco si přehazovala zbraň z jedné ruky do druhé, jako lovec, chystající se vrhnout nožem po nic netušící srně. V odpověď se jí dostalo jen dalšího pláče. Od dítěte přece žádné nebezpečí nehrozí, nebo ano? Nejprve bych ho měla utišit a pak až pátrat po tom, jak se sem dostalo. Tiše, jak to jen dokázala, se připlížila ke křoví, připravena kdykoli se bránit případnému útočníkovi. Jenže tam žádný útočník nebyl, jen několikatýdenní, zjevně hladové mimino, zabalené v modré dece. Zvedla jej do náručí a konečně si jej mohla prohlédnout. Mělo modré oči, jejichž barvu ještě zdůrazňovalo zarudnutí od pláče, které lemovala řádka černých řas, na hlavě chomáček vlasů. Ruce mělo zaťaté v pěstičky a špinavé od hlíny. Na čele se mu táhl ošklivý škrábanec s trochou zaschlé krve. "Kdepak máš rodiče, maličký?" zašeptala Arlen s tváří u jeho hlavičky a vtiskla mu na čelo letmý polibek. Dítě dál plakalo hlady, zimou a strachem. Svlékla si kabát a zabalila do něj malého chlapce. "Už neplač, maličký. Už je dobře, někde ti vyprosíme trochu kravského mléka, co utiší tvoje bolavé bříško. A umyjeme tě," šeptala. Nemluvně, jako by jí rozumělo, začalo ovládat své vzlyky a nechalo se uložit do ponča, co měla Arlen na sobě. Kůň také přestal demonstrovat, rozklusal se, jakmile se vyhoupla, i s dítětem v náručí, do sedla.
Vyjeli z lesa na zelenající se louku, slunce svítilo a klesalo k západu, kde se mohlo schovat za vrcholky hor. Dívka odhadovala, že do setmění zbývají ještě asi tři hodiny. Tím pádem v lese strávila půl dne, což značně komplikovalo její plán útěku. Jako by tam, v tom světě bez lidí, plynul čas jinak. Nakopla koně do slabin hnána v před vidinou dobrého jídla a možného spaní v něčem tak luxusním, jako je povlečená postel a ponořila se do myšlenek, co s nalezeným dítětem, které patřilo "bůh ví" komu. Na to, stát se matkou, se rozhodně ještě necítila a nemluvně představovalo leda nepříjemnou brzdu na útěku. Před ní se začaly rýsovat první domky s doškovými střechami. Postupně rozeznávala jednotlivé laťkové ploty, co kolem budov tvořily hrazení, kamennou studnu stojící na nedlážděném náměstíčku, holubníky na dvorcích, kupy schnoucí slámy, rozvěšené prádlo na šňůrách a… dveře otevřené do kořán. Krávy, kozy a dokonce koně, co neutekli, se popásali na trsech trávy rostoucí na okraji cesty. Drůbež pobíhala kolem a žádný sedlák v dohledu. To bylo divné. Arlen sesedla z koně, uvázala ho ke stromu a pohledem zkontrolovala dítě schované v ponču- spokojeně spalo s palcem vraženým do pusy. Rozhlédla se kolem a pak prošla pootevřenou dřevěnou brankou na dvorek prvního z domů. Pod nohama jí křupal písek a vítr jí vháněl vlasy do tváře. Na zemi ležela motyka, jako by ji někdo v běhu odhodil, u dřevěné lavičky opírající se o stěnu stavení byl převrhnutý kovový kbelík. Na pravé straně stála zkroucená švestka, ke které byl přivázaný jeden konec tkanice s prádlem, u kmenu vyhlížela opuštěná psí bouda s řetězem.
"Je tu někdo? Haló?!" Odpovědí jí bylo ticho, co narušoval jen jakýsi starý kohout s pokusem o kokrhání. Zaklepala klouby prstů na otevřené dveře, poté vkročila do malé předsíně, kde byly pověšené kabáty a pod nimi vyrovnaná řada bot. Dívka si všimla, že tam stojí i zablácené dětské střevíce. Prošla do další místnosti- kuchyně. Teď si již byla jistá, že dům někdo opustil ve značném spěchu, jelikož na stole ještě stály poloprázdné talíře s kaší, do které pak nalezl všelijaký hmyz. Na podlaze ležela dámská halena, jako by vypadla někomu z náručí. Po pravici měla příborník s otevřenými šuplíky, po levici skříň se zdobenými talíři a nádobami na vaření. Sklidil ze stolu opuštěné talíře a uložila na něj spící dítě. Pak vyběhla z domku a zamířila do malé stáje, kde, jak doufala, najde krávu s dostatkem mléka pro dítě. Jenže se zmýlila. Kráva stála pár metrů od plůtku a vesele se popásala na trávě. A podojit se nechala.
Když se Arlen vrátila do stavení, dítě už bylo vzhůru, snažíc se překulit na bříško. Chytila jej za drobnou ručku, umyla jej trochou vody a nakrmila. Všimla si, že má dítě v třísle nehezký štípanec od blechy, tak mu jej potřela lístky jitrocele a doufala, že maličké neonemocní. Za okny se zešeřilo, tak sebrala deku a vlezla si i s malým na půdu, kde si ve slámě udělali příjemný nocleh. Usnula, jakmile zavřela oči a nevšimla si ani dvou lidských ostatků v zadním konci půdy, ani vypasené krysy s žhnoucíma očima, co seděla na trámu nad nimi.
Probudil ji až řev dítěte. Posadila se, ale okamžitě ji silně rozbolela hlava, takže si musela znovu lehnout. Rozlepila oči a položila si ruku na čelo. Měla určitě dost vysokou teplotu. Dítě dál protivně křičelo, tak si jej přitáhla k sobě, aby ho pochovala. Znovu se posadila, tentokrát úspěšně. Pot jí stékal do očí a čeřil zrak, přesto si nemohla nevšimnout, jaké má chlapeček promodralé rtíky a z kůže mu sálá stejné horko, jako jí. Políbila jej na čelo a pokoušela se utišit pláč; pak konečně vzhlédla a spatřila naproti sobě sedět Jeho. Přes hlavu měl kápi, takže mu nebylo vidět do tváře, ale slyšela, jak se tiše chechtá. Na rameni mu zase seděla ta odporná krysa s karmínovýma očima. On si pohazoval s malou skleněnou koulí z ruky do ruky. Alen vykřikla, zaklesla paty do země a začala se od něj co nejrychleji odsunovat pryč.
"Děvče, mě už znovu neutečeš," zasykl, předmět v jeho dlaních se zastavil. "a i kdybys utekla, zemřeš. Bylo ti to souzeno, já nikoho nenechávám jen tak žít a ty jsi mi unikala příliš dlouho. Jsi mladá, nezkušená a neopatrná, to je tvoje mínus. Myslela sis, že když nevidíš mlhu, nesleduju tě. To byla chyba. Oddělil jsem se od svých poddaných a vydal se za tebou sám. A ty jsi mi tu práci tak ulehčila," zasmál se. "A pokud jde o to dítě, co teď dřímáš v náručí, byla to návnada. Není nic jednoduššího, než kousnout jednoho a nechat ho, aby to roznesl po okolí."
Arlen pohlédla na nemocné dítě ve svojí náruči a couvla o další metr.
"Kam chceš jít? To sis toho utíkání neužila dost? Děvče, ty jsi tak naivní. Odhrň si rukávek a podívej se."
Ostře na něj pohlédla a zkontrolovala si ruce. V podpaží jí zduřela uzlina a paži měla pokrytou velkými fialovými podlitinami. Byla nakažená.
"Zajímavé, že tě neprobudilo, když jsem tě ochutnal. Věř mi, byla jsi jiná než všechno, co jsem kdy zkusil. Asi proto, jak dlouho jsi mi unikala," odmlčel se a nasál vzduch.
"Mě jen tak nedostaneš!" vykřikla a mrštila po něm kusem polena, co leželo pod slámou. Hravě se letícímu kusu dřeva vyhnul a vyzývavě pokýval hlavou. Arlen položila nemluvně do slámy a sáhla do ponča, kde měla ukrytou dýku. Uchopila ji, ale on jí ji vyrazil z ruky. Zmáčkl jí zápěstí, až drobné kůstky pod jeho sevřením zapraskaly a jí vhrkly do očí další slzy. Jedním hmatem ji povalil na břicho, ruku zkroutil za záda tak, aby se nemohla ani hnout. Pokusila se ho kopnout, neúspěšně. A pak přišla bolest. Taková, jakou ještě nikdy dřív nezažila. Bylo to jako křeč, která se šířila žilami. Bylo to jako tisíc jehel zabodnutých do paže. Šířila se z paže, do ramene, po boku k nohám… Jakoby se krev v ní vařila. A pak přišla do hlavy. Jakoby měla lebku naraženou ve svěrači. Rozkřičela se. Jed jí proudil žilami a Arlen si dokázala představit, jak se jí v těle valí černá hustá tekutina. Začala se v duchu modlit k mamince. Snažila se myslet na to, jak voněla matčina košile, když si spolu v posteli četly pohádky na dobrou noc; jak se matka zvonivě smála, jak jemné měla ruce a pak jí vyvstal v mysli obraz… Za tu vteřinu, kterou si ho dokázala v mysli udržet, než zase nastoupila nesnesitelná bolest, pochopila, co má dělat. Vyprávěl se příběh o tom, jak zničit démona. Byl jen jediný způsob, jak to udělat. A šlo to jen tehdy, když se na někom krmil.
Cítila, jak ji pomalu opouští síla, kterou z ní Vládce hltavě sál. Jednu ruku ještě cítila, docela dobře. Zavřela oči a snažila se tvářit, že omdlévá (nebyl to zas tak obtížný úkol). Poslepu sunula ruku po prknech na podlaze, hledala nůž, co on odhodil. Pane Bože, prosím Tě, ať na něj dosáhnu. Ať je blízko a já udělám to, co udělat musím.
Prsty narazily na chladný kov, obemkly rukojeť a stiskly. Sebrala poslední zbytky sil, ignorujíc bolest, otevřela oči, stiskla dýku a vrazila si ji až po záštitu do hrudníku. Poslední co viděla, byl jeho překvapený výraz a výkřik.
Nedostal ji. Dostala se sama a vzala toho parchanta s sebou.

Stephen King

17. ledna 2012 v 22:43 | Karin |  Stephen King

Rozhodla jsem se vypsat si ty nejlepší "hlášky" z knih Stephena Kinga. Je to fakt umělec. Tak se kochejte a komentujte.



"Chodníky jsou plné lidí. Je pozdě odpoledne a lidé se vracejí domů po dalším dni v ocelových soutěskách Calla New Yorku, kde pěstovali peníze místo rýže, dá se říct prvotřídní druh. Ženy vypadají bizardně lidsky v drahých kostýmcích a v keckách, lodičky mají ve svých torbách, protože pracovní den skončil a ony jdou domů. Zdá se, že se všichni usmívají, protože slunce tak jasně svítí a vzduch je tak teplý, je léto ve městě a kdesi se ozývá sbíječka, jako v té staré písničce od Lovin Spoonful. Před ním jsou dveře do léta roku 1977, taxíky berou babku a čtvrťák za rito a pak třicet centů za každou další pětinu míle, dřív brali míň a později to bude víc než teď, v tomto časovém neklidně tancujícím bodě. Raketoplán s učitelkou na palubě ještě nevybuchl. John Lennon stále žije, i když dlouho nebude, jestli nepřestane s tím mizerným herákem, čínským bílým. Pokud jde o Edieho Deana, Edwarda Cantora Deana, ten ještě neví o heroinu nic.
Vlci z Cally (str. 466)

Kreativní lidé jsou zřejmě ve větším nebezpečí alkoholismu a závislosti, než ti v jiných zaměstnáních. No a co. Všichni vypadáme stejně, když zvracíme do odtoku."
Stephen King

Pomalu k nim kráčelo dítě. Poznali, že je to holčička jenom podle červenomodrých šatů. Hlavu měla rozmáčknutou po nějaké strašné autonehodě. Rozmáčknutou tak, že byla širší než delší. Oči měla jako slisované hrozny. Na jedné bledé paži nesla bílou plastovou kabelku. Ta holčička si nesla svou nejlepší kabelku k příležitosti zvané ,,Přejede mě auto, ale ještě o tom nevím."
Stephen King- Temná věž (Vlci z Cally) str.186

"Když byl jeho život zruinován, jeho rodina zabita, farma zničena, práce zmařena, křičel do nebes: "Proč Bože? Proč já?" a hromový hlas Boží odpověděl: "Bylo tu jen něco, co mě na tobě sralo."
Stephen King

Edie viděl ohromné věci..Viděl polibky mezi dveřmi a vrácení peněženky a muže, kteří došli na křižovatku a vybrali si správnou cestu. Viděl tisíce náhodných setkání, jež vůbec nebyla náhodná, desetitisíce správných rozhodnutí, stovky správných odpovědí,miliony nezveřejňvaných laskavých činů...
A tichý zpěvavý hlas růže. Ta píseň, která slibovala, že všechno může být v pořádku, všechno může být v pořádku, že běh všech věcí může být v pořádku.
Stephen King- Temná Věž (Vlci z Cally) str. 184/185


Čas, čas, čas

17. ledna 2012 v 22:18 | Karin |  Téma týdne
Čas, čas, čas
Čas nezvážíme, neuchopíme a především nezastavíme. Neovlivníme ho vůli, přáním, ani silou, třebaže bychom rádi. Možná máme někde nahoře každý své obrovské přesýpací hodiny se zlatým pískem, který zrnko po zrnku padá dolů. A nebo taky ne. Nad časem nevyzrajeme letem do Japonska, ani hlavou schovanou pod peřinou. S časem se nesmlouvá.
Když jsme byli malí, dny ubíhaly krásně pomalu. Pamatuji si, jak jsem si hrála celé hodiny s domečkem pro panenky (nebo s angličáky) a ještě ani nebyl čas oběda. Zatímco teď, když z dětství zbylo pár trapných fotek ve fotoalbu a krabice s plyšáky pod postelí, jakoby měl den jen šest hodin, místo čtyřiadvaceti. Nejčastější otázka už nezní: "Mamí, středa je za jak dlouho?", ale: "Mami, já to nestihnu!".
Dnešní společnost je uspěchaná. Vím, tohle není právě novinka dne, ale zkuste se rozhlédnout kolem sebe. Všechno chceme rychle, nebo pokud možno hned. Rychle mluvíme, někteří myslíme, jezdíme v autech, chodíme, obědváme, a kdyby to šlo, tak i spíme.
Nestačí rychlost světla, chceme víc! Atomy jsou pomalé! Nečteme. Proč číst knihu měsíc, když film zhlédneme za dvě hodiny? A že se ochuzujeme? Možná, ale alespoň máme víc času. Chceme čas na své koníčky, ale kdo z nás se jim opravdu věnuje?
Co když to tak půjde dál? Přemýšlím o tom, jak některé rozčílí tramvaj s tříminutovým zpožděním a přitom jistí pánové vydrželi čekat tři dny na Godota.
Děti taháme za ruce, nosíme v náručí, protože chodí pomalu a zapomínáme při tom, jak příjemně jiný je jejich svět. Řekla bych, že už není ani čas na city. Chlapci nenadbíhají děvčatům celé týdny kvůli pohledu a letmému úsměvu. Nechceš hned? Fajn, tak jsi vadná a já si jdu za jinou.
Co bude, když se nenaučíme zpomalit? Proletíme životem, který nebude rájem na zemi, ale zrychleným filmem ze 20. let minulého století, v jehož hlavní roli nebude Charlie Chaplin, ale my samy.
Znám člověka, pro kterého je i tempo dnešní společnosti pomalé. Místo chůze běhá a ještě vykřikuje: "Schnell, schnell!" do rytmu.
Ale ruku na srdce, ještě existují tací "podivíni", kteří umí nejen zpomalit, ale i zastavit. Ne kvůli překážce v cestě, ale prostě proto, že se má život žít. Kolem nás je toho tolik krásného, co se schovává a netrpělivý člověk to snadno přehlédne.
Zkuste nechat ujet tramvaj bez rudnutí tváří vztekem, za pět minut jede další. Jezte v klidu, protože z hltání jsou žaludeční vředy. Myslete, napočítejte do pěti a pak mluvte. Kochejte se krajinou, jako pan doktor z vesničky střediskové (řídit během této činnosti motorová vozidla se nedoporučuje). Zastavte se v parku, sedněte na lavičku a nedělejte nic. Myslím si, že o tom je život.
A teď musím končit, jelikož mě čeká úklid pokoje, večeře a seriál. Zase nic nestíhám! Zpropadené úkoly!

Nenávidím a nesnáším

15. ledna 2012 v 22:40 | Karin |  Dopisy schizofreničky pro tu druhou
Nesnáším, když se mnou nemluvíš,
a nenávidím tvoje řeči.
Nesnáším, když děláš, jak mě znáš,
nenávidím, když mi utíkáš.
Nesnáším, když říkáš, že jsem jediná,
i to, že na jiný se díváš.
Nenávidím to, jak jsem prý nevinná,
a ty si to užíváš.
Nesnáším, když musíš mít poslední slovo,
a nesnáším, když lžeš.
Nesnáším, když barvíš svět na růžovo,
a ještě víc to, že mě chceš.
Nenávidím tě za to, že mi vidíš do hlavy,
a nechápeš moje šílený romantický stavy.
Nejvíc nenávidím, že nevím, jestli si se mnou jen nehraješ…a přitom všem tě neumím nenávidět.

Slohovka na zakázku

2. ledna 2012 v 19:30 | Karin |  Soutěžní povídky a ostatní
Psal mi dneska jeden můj talentovaný kamarád, že potřebuje pomoc se slohem do školy. Ptala jsem se ho na téma práce, ale nebyl schopen mi ho říct. Místo toho poslal obrázek, na který prý mají vymyslet příběh v rozsahu 25 až 30 řádek. Fajn, řekla jsem si, první dva obrázky se ještě dají, ale co s tím zbytkem? A tak jsem nachystala ruce na klávesnici a vzniklo tohle. Posuďte sami.



,,Máte tu volno?" ozvala se postaší paní s hlavou strčenou do dveří kupé, ve kterém seděl mladičký muž s pohledem upřeným z okna jedoucího vlaku. Mlčky přikývl a žena se posadila na druhou stranu místnůstky. Nevšímal si jí, byl příliš pohroužený do svých vlastních myšlenek. Jmenoval se Richard, jako ten král ze Shakespearovy hry, ale to jméno neznamenalo v tomto světě nic. Jako by ho spíš předurčovalo k prokletí. Zvykl si, že vždycky dostane tu nejhorší práci a ještě klackem pod nohy, avšak tentokrát mu velký šéf slíbil povýšení. Richard si byl jistý, že nesmí zklamat.
Nejdřív byl naštvaný při pohledu na kolegy, co se pokoušeli nesmát, když zjistili, že se má vydat přes půl republiky jen proto, že možná, pod jedním starým stromem najde něco, co by mohlo objasnit celý případ kolem policejního prezidenta, pak mu ale šéf slíbil povýšení a to už se nesmál nikdo z nich.
Vlak se skřípěním brzd zastavil a tím probudil Richarda z úvah o nesmyslnosti práce, kterou dělá a on spěšně vystoupil na zaprášené nádraží. Po nádražní hale se táhly podpisy sprejerů, nažloutlá tráva porůstala koleje a u stolečku seděl nad kávou "klub důchodkyň". Větší zapadákov ještě neviděl.

Vydal se po nezpevněné štěrkové cestě skrz vesničku, několikrát se poptal na cestu a málem si zničil boty, než konečně našel to, co hledal. Jakýsi farmář mu půjčil, značně neochotně, rýč a Richard kopal dobrý metr hluboko, než se hrana nástroje dotkla dřevěné krabice uložené v zemi.
Rýčem urazil zámek na víku a podíval se dovnitř. Ležela tam hromada popsaných papírů, několik disků a igelitový pytlík s hromádkou peněz. O penězích šéf nic neříkal. Richard zběžně spočítal obnos čítající asi padesát tisíc a už igelitový sáček obratně strkal do vnitřní kapsy kabátu.
Maminka by ze mě měla radost, vždycky říkávala, abych si něco schoval na horší časy... aby byly lepší, pomyslel si a vložil krabici do připravené cestovní tašky. Jámu zakopal a celou cestu na vlak si pískal.


"Takže je to určitě všechno, co bylo vevnitř?"
"Ano, řekl jsem vám to už asi desetkrát,"pokrčil rameny a zavrtěl se na židli. Celé to bylo značně nepohodlné, obzvlášť když s ním zacházeli, jako by něco provedl.
"A můžete už zhasnout to světlo?" obořil se na šéfa, který seděl naproti němu u stolu a prohraboval se v dokumentech. Natáhl se po lampě, co mu celou dobu protivně svítila do očí a zhasl ji.
"Je to všechno?"
"Ano, můžete jít, Richarde." pokynul mu šéf. Agent chtěl ještě něco říct k povýšení, na které se evidentně zapomnělo, ale raději otázku spolkl a vypoklonkoval se z místnosti.

Když druhý den ráno četl noviny, jejichž titulek hlásal- Policejní prezident: Případ byl objasněn- neubránil se smíchu. Sice tam o jeho zásluhách nepadlo ani slovo, ale přece jen tak hloupý nebyl. Odložil noviny vedle hrnku s kávou a poplácal stoh bankovek, které ležely stranou.
"Tak kdo se teď bude smát?" pronesl do prázdného pokoje a spokojeně se zakousl do koblihy. Tohle byl nádherný den.