Prosinec 2011

Vánoce

18. prosince 2011 v 15:03 | Karin |  Téma týdne
Za šest Dnů bude Štědrý den a co vidím při pohledu z okna? Po sněhu ani stopa, jen trocha ledu na hladině jezírka a sem tam Santa Claus v okně. Na "Ladovskou" zimu to letos nevypadá. Jasně, tohle počasí má asi milion kladů, jako třeba, že nemusím škrábat auto, není (většinou) námraza na silnicích a při cestě do školy nejsem nabalená jak sněhulák. Přiznávám, že zimu nemám ráda, asi je to tím italským původem naší rodiny. Ale co je moc je moc. Aby ani na Vánoce nebyl sníh, mi příjde divný.
Včera jsem byla na trzích na náměstí, hrála tam kapela, všude volněla medovina, blikaly žárovičky, svítil strom (výhled na něj mi trochu kazil ten obří černej pindík, co stojí kousek od něj), děti zvonily na zvon, zpívaly koledy a prosily tatínky, aby jim koupil kokosový suk. Přešla jsem na trhy na Zelný trh k divadlu Reduta, tam jsem si vybrala pěkné pončo a najednou... sníh. Tvář se mi rozzářila jak pětiletému dítěti a já zvedla hlavu vzhůru. Tisíce bílých přání se snášely k zemi, osvětlené naoranžovělým světlem pouličních lamp, takže krásně vynikly proti černočerné obloze. Padaly mi do vlasů, na tvář, lepily se na řasy a kabát. Studily, ale byly tak krásné. Se zatajeným dechem jsem tam stála a nemohla od toho odtrhnout oči. To dítě ve mně chtělo křičet, běhat, skákat a lapat vločky do dlaní. Rozhlédla jsem se kolem sebe a co jsem viděla? Rozmrzelé muže choulící se do kabátů, zatímco si pod fousy bručí slova, která nejsou vhodná k opakování. Ženy rozkládaly deštníky, jako by snad sněhové vločky mohly rozleptat jejich zvrásněnou kůži kolem očí. Matky tahaly své děti za rukáv a vyhrožovaly, že jestli se hned někde neschovají, určitě nastydnou. Prodejci schovávali zboží do stánků... Ale sníh přece není stejný, jako déšť. Je o tolik krásnější. Kamarádi se šli schovat do obchodu a já zůstala stát venku. Kolem mě probíhala skupinka dívek, smály se a nechaly na sebe sněžit. A děti... koukaly na oblohu stejně fascinovaně, jako já.
Jenže sníh pak roztál a na zemi po něm zůstaly jen velké louže, v nichž plavaly nedopalky od cigaret, zbytky zápalek a cáry papírů. A co zbylo mě? Studené nohy a mokré vlasy.
Řeknu vám, že to i tak byl zatím ten nejvánočnější zážitek z celého letošního roku. A jako bonus, je tu ta nejvánočnější česká písnička, jakou znám. Nazpíval ji Václav Neckář a jmenuje se Půlnoční. Tu písničku milují jedenáctiletí hip hopeři i šedesátileté babičky. Tohle jsou ty pravé Vánoce a on má můj obdiv.