Listopad 2011

30 STM-MTV Unplugged

28. listopadu 2011 v 18:52 | Karin |  30 Seconds To Mars
Celé to spáchali 13. května 2011 v New Yorku, kde odehráli speciální akustickýJared Leto shares a moment with the audience during Thirty Seconds To Mars' 'Unplugged' performance. koncert pro MTV v rámci legendární série koncertů Unplugged, což znamená "akustický".
Koncerty MTV Unplugged, jejichž historie se počítá už od roku 1989, nabízejí vždy zcela výjimečný intimní zážitek s nezaměnitelnou atmosférou. Příkladem za všechny mohou být třeba vystoupení Erica Claptona, Pearl Jam, Lauryn Hill a samozřejmě také Nirvany, která své MTV Unplugged nahrála v listopadu 1993, tedy necelých šest měsíců před sebevraždou Kurta Cobaina.
A jak jste se mohli účastnit? Zájemci vypnili dotazník, přiložili fotku a odeslali na uvedený mail. Podmínkou bylo, že museli být z New Yorku, takže my všichni bychom stejně měli smůlu..
Co k tomu říct víc? Z celého koncertu je záznam a řeknu vám, že je to něco úplně jiného, než co jsem kdy slyšela.. je to nádherné... u Kings and Queens jsem plakala jak želva :) a pohled na zasněného Jareda je k nezaplacení, milé dámy
Odkaz na uložto.cz, kde najdete celý koncert

Kings and queens - jen audio

Night of the hunter




Jared Leto sings during Thirty Seconds To Mars' 'Unplugged' performance.

Malý hrdina

27. listopadu 2011 v 21:43 | Karin |  Téma týdne
Tak jsem si říkala, jak složitý úkol mě čeká při sestavován žebříčku těch "nej" knih a postav. Říkala jsem si, jestli napsat o Alici ze Stmívání, protože jsem tu knihu zrovna držela v ruce, ale pak jsem si uvědomila, že bych lhala sama sobě, zas tak skvělá kniha to není. Napadl mě Paul Edgecombe ze Zelené míle, s tou myšlenkou jsem si pohrávala dost dlouho, pak Petr Pan a Mirek Dušín z Rychlých šípů. Nesmím zapomenout na Broma a Eragona z Eragona.
Pak jsem pohlédla na polici přeplněnou knihami, z níž každá nese na hřběte nápis Stephen King a musela se pousmát. Ihned jsem si vzpomněla na Rolanda z Gileadu (Temná věž) a pak na Dannyho Torranceho, který přežil peklo v hotelu Overlook. Ach ano, tohle je můj hrdina, už je proto, jak mi připomíná mého malého bratrance, který, snad, nikdy nic podobného nezažije.
Je to už pár let, co jsem tu knížku poprvé četla a bála se u ní tak, jak se jen jde u knížky bát. Dost na tom, že na přebale je varování od nakladatele, že neručí za psychické újmy způsobené čtením této knihy a nedoporučuje ji číst v noci a o samotě. Problém byl sehnat ji s tím pěkným přebalem od Laseru, ale díky aukru a jednomu ochotnému pánovi, se mi to podařilo.

Tak abych už konečně vysvětlila, proč právě Danny: je to malý chlapeček, předškolák, jehož tatínek přišel o práci, chlastá jak duha, pokouší se napsat divadlení hru a přesto, jak Dannyho miluje, zlomil mu ruku. Danny to všechno chápe a je názoru, že to má tatínek "prostě jen těžké". Velkou oporu nachází v mamince a svém imaginárním kamarádovi Tonym. Jasně Tony je problém, ale v tomhle věku je normální, že mají děti neviditelné kamarády, kteří jim ukazují různé věci.
Danny má Tonyho rád, třebaže ho občas děsí. Danny taky občas dokáže číst myšlenky rodičům.
Problém nastane, když jeho tatínek dostane novou práci jako správce zimního hotelu Overlook. Hotelu, ve kterém straší duchové, kotel a keře v zahradě. Příliš děsivé místo i pro dítě, co nemá nadpřirozené schopnosti. Jasně, Danny je totiž OSVÍCENÝ. Tak tomu říká kuchař, co si jej vzal do parády. A Danny má velký dar, díky kterému všechny ty duchy a strašné věci v hotelu vidí. A bohužel vidí i to, jak se to zlo zmocňuje jeho tatínka. A u tatínka nestačí jen to, že si bude opakovat, že to není skutečné.
Danny je můj hrdina, protože to všechno dokáže překonat, je statečný a výjimečný. Mám ráda výjimečné děti. Je to bojovník.

A každý z nás je tak trochu osvícený.

Danny ve filmové podobě

Rozhovor s kapelou 30 Seconds to Mars (z roku 2010)

19. listopadu 2011 v 13:29 | Karin |  30 Seconds To Mars
Tak jsem trochu hledala a hodně doufala, že se zas něco dozvím nového :) V březnu 2010 měli koncert v Praze a tak je Hanka Zajíčková z MTV trochu vyzpovídala :) Praha se jim líbí, samozřejmě (myslím, že to říkají v každé zemi, kde zrovna jsou). Mluví o nové desce a o odchodu od jejich nahrávací společnosti.
Jared making love a Tomo making pasta a Shannimal ''like having sex'' :D prostě se pobavíte, jako vždycky ♥
V neposlední řadě mluví Jared o trapasu při moderování cen EMA v roce 2008.



Václav Vašák reklama

19. listopadu 2011 v 13:17 | Karin |  Filmy a seriály
Tak tady je nová reklama v hlavní roli s vynikajícím hercem Václavem Vašákem. Je slovenská, tak snad se bude vysílat i tady, ale kdo ví. Zveřejnil ji na svých facebookových stránkách a mě se líbí (už jen proto, že tam hraje :D )
Každopádně motto zní: Nepropásnout svojí šanci... A o tom ví každý z nás to své.



Noční můry a snové výjevy

5. listopadu 2011 v 17:00 | Karin |  Sebedestruktivní pochody
Noční můry a snové výjevy
Rozhodla jsem se napsat článek o strachu, sama nevím proč, možná je na čase se zase o něco víc otevřít světu a objasnit svoje myšlenkové pochody. Život každého z nás je protkán strachem, a když už se nebojíme samy o sebe, máme obavy alespoň o někoho, kdo je nám blízký. A kdo říká, že ne, ten lže. Nechci tu mluvit o těch věcech, co děsí každého běžného člověka, jako například tma nebo zubatá s kosou. Ne, tohle bude článek o něčem netypickém. O tom, co si můj chorý mozek navymýšlel a já si úspěšně vsugerovala, jako něco moc děsivého a nikdo na světě mi to nerozmluví. Dejme tomu, že udělám pomyslný žebříček toho nej. Keců kolem bylo dost, je na čase se tomu postavit a začít.

Strach číslo jedna - TO v podzemí


Každý správný fanoušek Stephena Kinga četl jeho tisíci stránkové TO. Já ho dostala loni k narozeninám od mladšího brášky. Byla to asi první kniha, kterou zvládl koupit bez problémů, jelikož název by si zapamatoval každý. Nebudu lhát, je to 1013 stránek narvaných děsem! Nebudu vyprávět děj knihy, ten ať si najde, kdo chce.
Jde o to, že pod městem je systém kanálů a tunelů a v něm žije To nejděsivější stvoření, jaké si dokážete představit. A zabíjí malé dětičky i dospělé. Bere na sebe podobu rozšklebeného klauna, který nabízí balónky. Vezmete si? Utrhá vám ručičky a vezme vás do svého světa, tam dolů, kde se všichni vznáší... Jasně, možná si ťukáte na čelo, ale kdo nečetl, nepochopí. A proč bych měla riskovat? TO vévodí mému žebříčku strachu na plné čáře.
Po přečtení knihy jsem asi 14 dní nemohla pořádně spát a je natočený i film, u kterého jsem vydržela asi patnáct minut. Pak jsem s křikem utekla z pokoje. Brrr klauni.
Pravidlo: Nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy nestoupat na kanál! Nikdy! Kanály obcházet velkým obloukem (minimálně 2 metry od okraje). Nepřeskakovat! To má rychlé a mrštné ruce, co vám sevřou kotník a stáhnou do těch nekonečných hlubin...
Nikdy nikdy nikdy nebrat balónky od klaunů! A raději se jim vyhýbat, co když je to To.
Fotografie útočníka:
Pro ty, co nečetli, aby pochopili, kdy mají utéct:
Klaun držel v jedné ruce svazek balónků, různobarevných, jako krásnou kytici. Ve druhé ruce držel Georgovu lodičku.
"Chceš svoji lodičku, Georgie?" Klaun se usmíval.
George se také usmíval. Jinak to nešlo - byl to úsměv, - na který se prostě muselo odpovědět. "Jasně že jo," řekl.
Klaun se zasmál. "Jasně že jo. To je dobrý! To je moc dobrý! A co balónek?"
"No… jasně!" Natáhl ruku… a pak ji nerozhodně nechal klesnout.........
.........."Chceš svoji lodičku, Georgie?" zeptal se Pennywise. "Ptám se znovu jen proto, že se mi zdá, že o ni moc nestojíš." S úsměvem ji zvedl do výše. Měl na sobě pytlovité sametové šaty s obrovskými oranžovými knoflíky. Blýskavá kravata, ocelově modrá, visela přes kabátec a na rukách měl velké bílé rukavice, takové, jako vždy nosí Myšák Mickey a Kačer Donald.
"Ano, jasně," řekl George, nahlížeje do jímky.
"A jeden balónek? Mám červený a zelený a žlutý a modrý…"
"A vznášejí se?"
"Jestli se vznášejí?" Klaunův úsměv se rozšířil. "Ale ano, to ano. Vznášejí se! A tady je cukroví…"
George natáhl ruku.
Klaun ho za paži chytil.
A George viděl, jak se klaunova tvář mění.
To, co potom uviděl, bylo tak strašné, že jeho nejhorší představování si něčeho ve sklepě vedle toho vypadalo jako krásné sny; co uviděl, ho v mžiku připravilo o rozum.
"Vznášejí se," zabručela zastřeným hlasem ta věc v jímce. Držela paži George mocným a horkým sevřením, táhla George do té strašné temnoty, kam se valila řvoucí voda, unášející do moře svůj náklad různých úlomků a věcí. George odtahoval krk od té konečné temnoty a počal do deště křičet, křičet jako smyslů zbavený do světlého podzimního nebe, klenoucího se onoho podzimního dne roku 1957 nad městem Derry. Jeho výkřiky byly ostré a pronikavé a po celé Witcham Street lidé přistupovali k oknům, nebo vycházeli na verandy.
"Vznášejí se," vrčela ta věc, "vznášejí, Georgie, a až tu budeš dole se mnou, budeš se vznášet taky -"
Rameno George narazilo na beton obrubníku a Dave Gardener, který toho dne nešel pro záplavu do zaměstnání, uviděl už jen malého chlapce ve žlutém pršiplášti, malého chlapce, zmítajícího se ve strouze, špinavá voda mu tekla přes obličej, takže jeho křik zněl bublavě.
"Tady dole se všechno vznáší," zašeptal ten zdušený, chraplavý hlas, a náhle se ozval zvuk trhání, poslední hrůzný výkřik a pak už George Denbrough nic nevěděl...
(TO- Stephen King)

Strach číslo dvě - stát se telefoním šílencem


Oukej, přiznávám se bez mučení, za tohle taky může King, ale tak když pečtete všechno, co napsal, musí to zanechat nějaké následky na vaší tehdy šestnáctileté dušičce. Je prostě skvělý, co na to říct jiného.
Tato paranoia vznikla po přečtení knihy Puls. Přestavte si úplně běžný říjnový den 21.století, kdy má snad už i batole vlastní mobil a všechno je v pořádku. Procházíte se po ulici a přemýšlíte, jestli těch rohlíků koupit deset, nebo raději dvanáct, když najednou začnou lidi bláznit. Pár z nich běhá po ulici, chová se jako zombie a zakusuje se do normálních kolemjdoucích. Jak je to možné? Puls, jakýsi jev, co se šíří mobilním telefonem, z vás udělá tohle krvežíznivé monstrum. Zblázníte se a vesele zabíjíte lidi kolem. Civilizace skončí, zbyde hrstka normálních a tisíce hladových zombie, co se shlukují do tlup a baví se pomocí myšlenek. Není to děsivé? Prostě vám zavolá cizí číslo, zvednete to, ozve se něco, co vám přehází všechna kolečka v hlavě a z vás je telefoní šílenec. Skvělý plán.
Pravidlo: Nikdy nezvedat telefony, když vám volá neznámé číslo! Fakt je, že nezvedám telefony ani kamarádům...co kdyby... A ani nevolám sama nikomu, pokud to není vyloženě nutné. Smskama nic nezkazíte :) A pravdou je, že dost lidí je kvůli tomu na mě naštvaných, že jim neberu mobil, ale chápete, přece nebudu dalším telefoním šílencem a zabíjet lidi. Nene, to se nedělá.
Fotografie (až uvidíte takovou scénu, utíkejte co vám nohy stačí, zabarykádujte se v horním patře nějakého domu a zablokujte výtah, to pomůže):


Poznámka pod čarou(obrázkem): 1) po přečtení knihy Osvícení, jsem se bála chodit do koupelny, že je tam ta mrtvá ženská
2)Po přečtení Prokletí salemu, jsem si na kliku dveří do ložnice a na kliku u okna do ložnice pověsila stříbrné křížky a jeden si dala na krk (kvůli upírům pochopitelně)
3)Po přečtení Pavučiny snů si kontroluju každej pupínek na těle a ...mimozemšťanů jsem se bála už předtím :D

Strach číslo 3 - Výtahy

Naštěstí bydlíme v rodinném domě, jinak bych denně šlapala do x tého patra jen proto, abych se nemusela nechat dobrovolně zavřít do té kovové plechovky. Původně jsem si myslela, že mám "prostě jen" klaustrofobii a pocit, že nemůžu dýchat je způsoben tím, ale teď se k tomu přidal strach ze smrti hladem a udušení. Jasně, všichni říkají, že v dnešní době to není možné, aby se člověk ze zaseklého výtahu nedostal, ale při mém štěstí, to klidně možné je. Navíc výtah drží jen na jakýchsi ocelových lanech, které mohou povolit. Ne, přijde mi to jako pěkně blbá smrt, umřít v kovové krabici. A když už tam musím nastoupit, mám u sebe jídlo, i pití, kdyby náhodou.. Klidu mi ani nepřidala sestřenka, co mi pověděla, že je klidně možné, že tam člověku dojde vzduch a on se prostě pomalu udusí. Paráda!
Zasekla jsem se jen jednou a jsem si jistá, že to nehci absolvovat nikdy víc. Zhaslo světlo, já tam byla sama a ječela jak na lesy. Jen kvůli špatně dovřeným dveřím.
Pravidlo: Pokud nemá budova víc, jak padesát pater, chodit po schodech! Vždycky!
Foto:

Noční můra - Zombie z filmu Já legenda


Kdo viděl film, asi se mi tak úplně nediví (já četa i knížku, vím, jsem magor). Po světě se rozšířil vir, který z lidí udělal strašidelné mutanty, co mají chuť na krev. Hlavní hrdina je vůči viru imuní a hledá protilék. Film jsem viděla asi desetkrát, než se mi o něm začalo zdávat. Opakovaně zdávat. Vždycky jsem zabarykádovaná u nás doma, kolem domu jsou tisíce těch upírů, nebo zombie, chcete li. A jdou po mě. Bohužel se většinou i docela hravě dostanou dovnitř domu...a... Ne, tenhle sen fakt nemám ráda.
Pravidlo: Nekoukat na takové filmy. Pokusit se probudit co nejrychleji.
Foto:

Tak tohle jsou moje děsy.. moje osobní strašidla a noční můry.