Neptej se proč - soutěžní

24. listopadu 2010 v 21:34 | Karin |  Soutěžní povídky a ostatní

Neptej se proč

Velká místnost vymalovaná pastelovými barvami, bílá křesla postavena do kruhu, u zdi stojí stůl s občerstvením, vedle malá televize, druhou stěnu zdobí obrovská knihovna s plnými policemi. Na jednom z křesel sedí drobná žena, pozoruje malou holčičku, která si tiše hraje na koberci s plyšovým medvědem a brouká si písničku.

Nedalo se říct, že by byla uzavřený člověk. Jen jste si museli získat její důvěru, aby vám o sobě řekla víc. Vždy se bez problémů zařadila do jakéhokoli kolektivu a brzy získala jednu z vedoucích pozic díky svým vyjadřovacím schopnostem a praktickému myšlení. Okolí ji milovalo pro její dobrosrdečnost a schopnost naslouchat ostatním lidem, což je v dnešní době, kdy každý myslí pouze a jen na sebe, dar.
Nepodařilo by se vám ji zařadit do žádného ze stylů oblékání, ani temperament byste neurčili, pokud nejste vystudovaným psychologem. Sandra Křížová byla jedinečný člověk a díky tomu měla v životě spoustu štěstí a lásky. Alespoň do té nehody.
Psal se 2. říjen 2005, když se poprvé potkali. Jí bylo tehdy 16 a právě začínala první ročník na střední škole a jemu "táhlo" na 18. Vlastně ani jeden nevěděl, proč se tehdy odhodlali na sebe promluvit, ale oběma bylo jasné, že to bylo osudové setkání. Zašli spolu na hrnek čaje do místní kavárny, vyměnili si čísla a několik zdvořilostních frází, načež se oba s dobrým pocitem odebrali domů. Pak jen čekali, jestli se ten druhý ozve. Stalo se tak.
Sandra měla s rodiči přímo ukázkový vztah založený na vzájemné absolutní důvěře, upřímnosti a lásce především. Jejího nového přítele Petra okamžitě přijali mezi sebe do rodiny a Sandřin mladší bratr v něm našel svůj nový vzor. Petrova rodina byla něco trochu jiného. Hádky mezi rodiči byly na denním pořádku (většinou kvůli těm nejhloupějším věcem, jaké známe), na rodinných oslavách to byla samá přetvářka, jeden ze členů rodiny pil alkohol víc, než bylo zdrávo a pro samotného Petra hledali vlídného slova hodně dlouho. Obdivuhodné, že v takovém prostředí dokázal vyrůst chlapec v muže, který je hodný, spravedlivý, nikdy nekřičí a nebojí se postavit na vlastní nohy. Zpočátku jí připadala jeho rodina dokonalá, když si s Petrovou maminkou povídala u kávy- byla laskavost sama. Jenže časem už i ona slýchávala jejich hádky, řev, který se linul z mobilu jejího přítele, když mu volala maminka a dozvídala se víc a víc špatností, které musel Petr denně snášet. Vše se ještě víc vyostřilo, když ztratil práci. V té době spolu chodili přes 3 roky a ji čekala maturita. Rozhodli se, že poté zkusí bydlet spolu a uvidí, jestli to zvládnou.
Pochopitelně, že museli snášet všelijaké protesty, ale rozhodli se, že to tak bude nejlepší. Vyhlédli si byt nedaleko domu jejích rodičů (vlastně byl jen o ulici vedle), kteří se mezitím rozhodli, že se postarají o Sandřinu nemocnou babičku s dědou a nastěhovali si je k sobě. Petr zatím sehnal další dobře placenou práci.

2+1, vhodné pro mladé páry- toto stálo v nabídce jedné z realitních kanceláří a stalo se jejich domovem na příští 2 roky. Brzy si jej zařídili podle svých představ- koupili sedačku, na kterou se často chodili dívat do jednoho z obchodních domů, knihovnu, zařídili si komplet novou koupelnu s obrovskou vanou a provedli spoustu dalších úprav. Co chybělo? Už jen dětská postýlka a hračky poházené všude kolem. A i to chtěli společně realizovat. Jenže každý, kdo se jen trochu dívá kolem sebe, už pochopil, jak jsou cesty osudu nevyzpytatelné. Čas od času se musí připomenout i stinná stránka života. Jejich stinnou stránkou života se stala silnice číslo 602 z Ostrovačic do Pelhřimova a malá Anetka Slámová. Byl až příliš teplý jarní den a Petr se Sandrou se rozhodli, že si tuto sobotu zpříjemní návštěvou jejich společné kamarádky ve Velké Bíteši, kde navíc právě probíhaly oslavy hodů. Těšili se na kolotoče, stánky s cukrovou vatou a posezení u kávy na verandě před domem. Jenže tam nikdy nedorazili.
Jeli přes okresní silničky, panovala skvělá nálada, hrála hudba a plánovali, co si udělají k pozdní večeři. Minuli jednu z vesnicí a ocitli se na úzké asfaltové silnici lemované stromy. Právě si domlouvali, jak oslaví jeho 23. narozeniny. Jestli půjdou na oběd do restaurace a co si vlastně k těm narozeninám koupí... Tu se silnice začala pozvolna stáčet do mírného kopce, za kterým čekalo strašné překvapení.

Anetka byla obyčejná čtyřletá holčička, která se právě těšila na bratříčka, kterého jí rodiče slíbili. Toho rána vstala dřív než její maminka. V lednici si našla jogurt, nasnídala se a ještě jeden donesla mamince k posteli. Pak čekala, než se probudí.. Poté se nechala obléknout do růžové mikiny a modrých tepláků, maminka jí upletla dva copánky a slíbila, že se půjdou projít a nasbírají nějaké květiny, které pak odpoledne může dát babičce. Málem se babičky nedočkala...
Vyšly spolu na louku za vesnicí, opatrně, držíce se za ruce a kdykoli kolem projelo auto, zastavily se na krajnici a počkaly, než přejelo kolem. Na louce kvetly pampelišky, ze kterých maminka Anetce upletla věneček do vlasů a vydaly se zpátky domů, aby spolu stihly uvařit oběd. Kráčely po trávě u silnice, malá si prozpěvovala nějakou písničku, kterou zaslechla v pohádce a hrála si s jedním ze svých copánků. Chvilička nepozornosti, jen několik sekund a odehrálo se tolik věcí. Zafoukal vítr a shodil Anetce věneček z vlasů, ten dopadl na střed vozovky, děvče se pustilo maminky a rozhlédlo se a rozběhlo se pro něj, za kopcem se vynořil červený Ford se dvěma mladými lidmi v něm, matka vykřikla dívčino
jméno, ta nic netušíc se sehnula pro květinový doplněk, poté zkoprněla na místě s ústy dokořán. Sandra v autě vykřikla také a sáhla po volantu, Petr byl rychlejší a strhl plně rozjeté auto do krajnice, stál tam strom. Matka se rozběhla pro dceru, ta se rozplakala, auto narazilo do stromu. Petr se udeřil hlavou a hrudníkem do volantu, nohy mu rozmačkaly trosky auta, ještě dýchal. Sandra se také udeřila do hlavy, ale Petr strhl auto do stromu na řidičově straně. Pamatovala si, jak natáhla pomalu ruku a chytla se jeho, podívala se na něj, byl celý od krve, airbagy nevystřelily, cítila kolem hrozné horko, on jí ruku jemně stiskl a pak ztratila vědomí.
,,Sandro… dceruško moje malá…" odkudsi z dálky se ozývalo. Chvíli byla naštvaná, že jí maminka budí, ale pak si uvědomila, že už doma nebydlí a že se něco stalo. Něco hrozného se stalo Petrovi a jí. Velmi pomalu se pokusila otevřít oči. Hrozně jí bolelo celé tělo a to nemluvě o tom štípání a bodání na obličeji. Zhrozila se. Viděla jen tmu.

,,Mami?" zašeptala skrz hrdlo stažené žízní a pokusila se zvednout ruce a dotknout se tváře. Ale její ruku někdo zarazil a jemně položil opět k boku. Byla tak zmatená.
,,Ach díky bohu, že ses konečně probudila. Jsi v nemocnici beruško, ale nic to nebude, ty se z toho dostaneš. Jen máš teď zavázaný obličej a oči, tak si na něj moc nesahej. Ničeho se neboj, mluvila jsem s doktory a obvaz z očí ti snad sundají už zítra. Díky bohu, že jsi o ně nepřišla. Možná tě do týdne pustí hezky domů. Jen se hlavně ničeho neboj. Budu za tebou každý den chodit," utěšovala.
Sandra si mlčky ukázala jedním prstem na krk, alespoň doufala, že ukazuje správně. Chtěla upozornit na svoji obrovskou žízeň. O chvíli později cítila, jak jí jemně mezi rty vklouzlo brčko a ona začala hltavě pít, přestože jí to způsobovalo obrovskou bolest. Pak se konečně mohla začít ptát na svého přítele. Bývalého.
Sandra pochopila při prvním převazu tváře, že se jí život změnil od základů. Celý obličej totiž měla zohyzděný popáleninami, a tudíž jí čekal život, ve kterém se jí budou ostatní lidé jenom štítit. Přes to všechno jí však nikdy nenapadlo ptát se proč. Brala to tak, že se to mělo stát a především zachránili život malému děvčeti. Od malička věřila na osud a toto chápala, jako jednu ze svých cest. Byla smířená sama se sebou, ale ne s tím, že ztratila Petra navždy. A to netušila, jak se celá situace ještě zkomplikuje. Nastalo nejtěžšího půlroku jejího života. Pohřeb byl pro ni téměř neúnosný, přestože trvala na tom, že bude poslednímu rozloučení s milovaným partnerem přítomna, podařilo se jí především uvolnit si stehy adopomoci popraskání strupů na tváři. Neunesla ten hrozný pohled na jeho bledou tvář, zavřené oči, smutný výraz. Nedokázala přestat plakat několik dnů, vždy, dokud neusnula úplným vyčerpáním. Trápily ji příšerné noční můry o jejich autonehodě, viděla pořád Petrovo bezvládné tělo před očima, vracel se pořád dokola a ráno se budila propocená a uplakaná. Všude byly jeho věci a všechno od lavičky v parku po kartáček na umyvadle v koupelně jí ho připomínalo. Tak začala jeho věci skládat do papírových krabic, ale přesto se nedokázala zbavit všeho. Nechala si jejich fotku z prvního rande, oblíbenou koženou bundu, několik triček a podobných drobností. Nakonec zbytek vzpomínek odvezl její tatínek a slíbil, že je bezpečně uloží na půdu.
O měsíc později, když už byla zase ve svém bytě, který kompletně přestavěla a v noci spala díky práškům od psychologa, přišla další komplikace. Pro ni velmi radostná, alespoň zpočátku. Čekala totiž vytoužené miminko. Otázkou bylo, co dělat dál. Sandru čekala mateřská dovolená a sama si nebyla jistá, jestli bude dál moci ve firmě zůstat. Už teď ji přesunuli na druhou stranu ode všech, aby nekazila dobrý dojem. Pracovala, jak nejdéle jí to zdravotní stav dovolil, ale pak ji propustili. Peníze rychle docházely. K rodičům se přestěhovat nemohla, jelikož jedni u sebe měli prarodiče, o které bylo třeba se postarat, druzí měli svých starostí dost a nebylo tam vhodné prostředí pro nastávající maminku. Zkoušela se ptát po azylových domech, ale tam měli věčně plno a dle jejich názoru nebyla její situace natolik neúnosná. Zbyly jí tedy dary od přátel, podpora a oči pro pláč.
2. března se narodila malá Deniska. Naprosto zdravé miminko, 3 kilogramy, 49 centimetrů. O týden později už si ji vezla domů. Teď už opravdu žili "z ruky do pusy". Sandra při každém nákupu přemýšlela, jestli má vzít jedno mléko pro malou, nebo spíš 10 rohlíků. Na nic moc víc se nezmohly. Mateřská stačila sotva na nájem a inkaso. Rodiče pomáhali, jak mohli, ale bylo to málo. Domovnice vyhrožovala vyhozením, mobil i internet jí už dávno odpojili, z bytu pomalu mizely věci, protože je musela prodávat. Holčička byla jediným jejím potěšením a pojítkem s normálním světem. Také ji nutila to nevzdat a bojovat dál. A navíc se zdála Petrovi tolik podobná. Holčička skoro neustále plakala, jak jí rostly zoubky. Sousedé ji litovali, někteří odsuzovali, že si do takové situace ještě pořídí dítě a většina lidí nebyla schopna podívat se Sandře do zjizvené tváře. Teď už i ona ztrácela svůj věčný optimismus, když míjela pána na chodníku, který div že nezakopl, když ji míjel, nebo poslouchala řeči starých žen, které si naivně mysleli, že je neslyší. Připadalo jí, že se ostatní lidé pokoušejí zhnusit jí ji samou.
Opět začal kolotoč se sháněním práce, jenže mladou maminku s pár měsíčním miminkem a navíc neschopnou firmu jakkoli reprezentovat, nikdo nechtěl. Úřady práce hlásily nedostatek nabídek, na pohovorech šéfové klopili oči do země, nebo se na ni naopak koukali, jako na nějakou karikaturu. Pochopení hledala jen velmi těžko.

,,Děkuji, že jste přišla a určitě se vám do konce týdne ozveme, zda Vás zaměstnáme, nebo ne. Moc mě těšilo a na shledanou. Prosím zavolejte mi sem rovnou dalšího," stiskl jí jemně ruku zavalitější muž s prošedivělými vlasy a propocenou košilí. Na krátký okamžik se jí zadíval do očí, načež je zase rychle sklopil na desku svého stolu, který zdobily firemní upomínkové předměty a několik lejster se jmény uchazečů na pozici Sekretářka. Sandře bylo okamžitě jasné, že ani tady o ni nemají zájem. Byla právě ve 4. patře nově postaveného moderního úřadu v centru města a čekala ji dvacetiminutová cesta k rodičům, kteří ji hlídali malou. Pomalým krokem vyšla z kanceláře a jen co se dostala za roh, už vytahovala z kapsy pomačkaný kapesník, kterým si otírala vlhnoucí oči. Další neúspěch, přestože by se o ni měly firmy přetahovat, vzhledem k jejím schopnostem. Jenže světu vládnou předsudky.
Naposledy si otřela uslzené tváře a mlčky čekala na výtah, který se během pár okamžiků s cinknutím otevřel a oznámil číslo poschodí, ve kterém se nacházela. V kabině postával pohledný muž kolem třicítky v dobře padnoucím obleku, lehce se na ni pousmál a pokynul jí rukou, aby nastoupila. Poděkovala, a jak už bylazvyklá, sklopila automaticky tvář k zemi, ale nemohla si pomoc a po očku jej pozorovala v odraze zrcadla. Na první pohled ji zaujaly jeho upřímné modré oči a až pak si začala všímat zbytku jeho postavy. Vypadalo to, že nemá jednu horní končetinu. Ruka vykukující z druhého rukávu nesla podobné stopy po popáleninách jako její obličej. Přesto působil tak sebejistě. Letmo zachytil její pohled a dal se s neznámou do řeči. Představil se jako Benedikt Dolák, ředitel organizace Pomoc přijde odkudkoli, což byla organizace na podporu handicapovaných lidí po úrazech, kteří chodili na přednášky a odborníci jim pomáhali vyrovnat se s jejich změněnou životní situací. Kurzy byly věčně plné a sháněli se noví lidé ochotni o svém handicapu mluvit, radit ostatním a podporovat je. Spolu se Sandrou tedy zašel na kávu a o týden později už byla na prvním sezení. Benedikt jí v podstatě zachránil život, protože po úspěšném absolvování sezení, několika kurzech, přednáškách psychologie a množství učení jí nabídl práci ve svém programu, jako lektorce. Dokázala se vypořádat s tím, co ji potkalo, také konečně uživit rodinu a v neposlední řadě mohla dělat to, co chtěla celý život- pomáhat lidem, kteří o to stojí.
Velká místnost vymalovaná pastelovými barvami, bílá křesla postavena do kruhu, u zdi stojí stůl s občerstvením, vedle malá televize, druhou stěnu zdobí obrovská knihovna s plnými policemi. Na jednom z křesel sedí drobná žena, pozoruje malou holčičku, která si tiše hraje na koberci s plyšovým medvědem. Usmívá se a lehce hladí dívenku ve vlasech. Ozve se zaťukání na dveře a do místnosti vjede muž na kolečkovém křesle, s úsměvem míří k sedící ženě a před ní zastavuje. Jeho tvář se ještě víc rozzáří a on řekne:
,,Měla jste pravdu. Je zbytečné ptát se proč, má to tak být. Děkuji vám, že jste mi pomohla porozumět."
Chytil ženiny ruce do svých dlaní a lehce ji políbil na hřbet ruky. A rozesmál se ještě víc, když k němu zvedla svoji popálenou tvář, na které pohrával podobný úsměv, a řekla, že není zač.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama