Duben 2010

Dopis 2.

21. dubna 2010 v 13:50 | Karin
Dopis 2.
                                    9.6.2005
Milý Georgi

Dnes v noci jsem opět špatně spala, třebaže jsem si malého vzala k sobě do postele. Strašně moc mi chybí tvoje klidné oddechování a teplo, které z tebe každou noc sálá. Měla jsem hrozné sny a navíc byla bouřka, která nám na zahradě vyvrátila z kořenů tu starou jabloň, která už dva roky neplodila. Naštěstí nám nezničila to zahradní posezení.
 Pořád mi po ránu nebývá moc dobře a malý celou noc proplakal, asi už poznal, že jsi až příliš daleko.. A navíc se v noci bojí bouřek, to dobře víš.

Psal jsi, že jsi právě překročil hranice s Kalifornií. Musí to být nádhera. Samé palmy, moře, pláže a teploučko. Jen škoda, že jsi pořád na cestě. Musíš být taky strašně unavený.
Jsem ráda, že jsi mi zavolal. Chyběl mi tvůj hlas a to tvoje: ,,Miluju tě má maličká". Povídal jsi a já tě úplně viděla, jak sedíš někde na benzínce a koukáš tiše na západ slunce. Zamyšlený, možná i trochu smutný a jak ti světlo kreslí zvláštní stíny na tvář. Třeba i s naší fotkou, kterou v rukou svíráš.

S těmi maily to byl dobrý nápad. Je to mnohem jistější, že ti mé dopisy dojdou v pořádku a především v čas. Takhle si navíc můžeme psát častěji, protože máš notebook stále u sebe.
Stále mi není moc dobře, tak si v týdnu musím zajít k doktorovi. Ale neplaš, beztak to bude jen nějaká viróza. Spíš se bojím, aby to ode mně nechytil malý Benjamin. Dost na tom, že už teď celý den posmrkává. Snad z toho nebude nějaká alergie.
Mluvila jsem s tvým tátou. Prý si vezmou malého k sobě na víkend, abych si stihla trochu poklidit a hlavně si odpočala. Prý jsem hrozně bledá a navíc se babičce už po malém stýskalo. Taky nám děda zpraví tu houpačku na zahradě a něco uděláme s tím spadlým stromem.

V tomto e-mailu ti posílám i kousek videa. Napadlo mě, že abys nebyl smutný, že jsi kvůli své cestě o něco přišel, tak ti budu malého natáčet na tu starou kameru, kterou jsme dostali jako svatební dar od tvého bratra a Sally. Navíc to vypadá, že se rád předvádí (po kom to tak asi může mít? :-)). Taky bys mi mohl posílat fotky z cest a třeba i nějaké pohlednice sem tam koupit.

Jak je vlastně tobě? Psal jsi, že fyzicky jsi na tom dobře, tak doufám, že je to tak i dál. Tolik bych se o tebe zase chtěla starat. Napiš mi brzy prosím, chci o tobě vědět úplně všechno, co přes den děláš. Tolik moc mi chybíš. Třebaže ty peníze opravdu potřebujeme a já si moc cením toho, že pro naše zabezpečení uděláš maximum.
Už aby zase byly Vánoce a my společně seděli u stromečku s dárky a pozorovali malého, jak kolem se smíchem skáče a trhá balící papír na dárcích. Bude z toho mít daleko větší rozum, než loni. A hlavně ty budeš s námi.
Myslíš, že bys mohl tu cestu ukončit třeba ještě o něco dřív?

Malý ti posílá polibek na cestu a stále se na tebe ptá. Večer mu místo pohádek na spaní vyprávím právě o tobě. Opatruj se nám táto a nezapomeň odpočívat.
Nosím(e) tě neustále ve svém srdci miláčku. Posílám tisíce polibků a myslím na tebe každou minutu dne.

S láskou Kathrin


Vzpomínky na domov - soutěžní

18. dubna 2010 v 21:36 | Karin |  Soutěžní povídky a ostatní

Život na Měsíci

1.místo v soutěži Měsíc-náš budoucí domov.
Vzpomínky na domov
Otevřela jsem pozvolna oči, které se musely opravdu namáhat, aby dokázaly přivyknout slunečnímu světlu, které do pokoje proudilo pootevřeným oknem. Posadila jsem se a s krátkým povzdechnutím se donutila vstát. V noční košili jsem rozespale doklopýtala k oknu. Podívala jsem se ven.
Náš dům byl jedním z nejvýše položených a díky tomu se mi naskytl výhled na téměř celé město. Domy byly prosklené, většinou třípatrové, postavené z velmi odolného materiálu, kvůli občasným záchvěvům půdy. Mezi nimi se klikatily úzké cesty lemované spoustou listnatých stromů. Nefoukal vítr. Panovalo naprosté omračující ticho. Na ulicích se pohybovalo pouze několik lidí, někteří kráčeli mlčky, jiní se rozptylovali tichým hovorem. Nádherné ráno.
Vykonala jsem typické ranní činnosti a vydala jsem se se snídaní v ruce na návštěvu svého dědy. Byl tu považován za velmi moudrého muže a zároveň jednoho z posledních, který si pamatoval život na Zemi. Ve škole jsme dostali zadaný projekt v hodině dějepisu na toto téma. A já to díky tomu měla z první ruky. Těšila jsem se na něj. Vždy to byl velmi milý a vlídný muž, který rozdával lidem okolo jen radost a životní moudra. Zatímco jsem ukusovala snídaně, vyšla jsem ze dveří našeho domu a dostala se na úzkou cestu z kamenů. Všude kolem byla spousta stromů. Začínalo jarní období a tak jejich listy byly světlounce zelené a přímo zářily zdravím a silou. Pod nimi začínaly z hlíny rašit první květiny, třebaže velmi pomalu. Vzhlédla jsem k obloze, která se lehce fialověla a leskla. Nic zvláštního se nedělo. Pokračovala jsem pěšky dál po cestě, míjelo mě několik spolužáků na pestrobarevných deskách, které se vznášely několik centimetrů nad zemí. Hlasitě se smáli a přátelsky se postrkovali, zatímco dál nerušeně pokračovali ve vznášení se. Podobné přístroje byly uzpůsobeny i postarším lidem, kteří v podobných vznášedlech mohli pohodlně sedět, zatímco je stroj donesl na zadané místo.
Přede mnou se rozprostíral komplex několika neobvykle vysokých budov- řídící centrum. Odtud bylo celé město spravováno i kontrolováno. Odpadní vody se zde mrknutím oka měnili opět na pitné, díky laserovým čističkám; řídilo se zde počasí, dešťové srážky, obsah kyslíku ve vzduchu a stovky dalších programů a oddělení, jejichž názvy ani neumím vyslovit. Co však je třeba zmínit je to, že se v tomto areálu také nacházely teleportační zařízení, která umožňovala cestování do dalších měst. Jinak to nešlo. Atmosféra mimo bublinu byla nedýchatelná, bublina byla vlastně průhledná blána zasazená hluboko do měsíčního povrchu, která sahala do výšky 2000 km nad povrch. Tvořil ji velmi odolný materiál, který měl schopnost minimalizovat dopad škodlivého UV záření na povrch Měsíce, proto se zdála obloha lehce nafialovělá. Trvalo stovky let, než se vědcům podařil tento objev a také vyžadovalo určité ústupky, jako například žádné vypouštění jakýchkoli škodlivin do nové atmosféry. Stavěla se zvlášť města, kde se pěstovaly plodiny, zvlášť města, která byla centry strojírenského průmyslu, obytná města… A mezi těmito městy
bylo možné cestovat právě pomocí portálů.
Hluboko pod povrchem řídícího centra se nacházely tajné laboratoře a především obrovské generátory, které zásobovaly celé město nezbytnou energií.
Pokračovala jsem pozvolna dál, jako malá Dorotka, která v Čaroději ze země Oz kráčela po cestě ze žlutých cihel. Míjela jsem domy všemožných velikostí a především barev, přestože všechny měly stejný architektonický základ: byly prosklené z větší části (především společenské místnosti), základy ze speciálně upraveného betonu, který byl o něco pružnější a lehčí a především měl každý dům velkou zahradu plnou stromů, keřů a květin. Všude se to
vesele zelenalo, kvetlo, včely bzučely a motýli mávali svými překrásnými barevnými křídly. Již odmalička mě fascinovala jejich křídla a nádherný let. Stromy byly povinností, protože vyráběly díky fotosyntéze kyslík. K jejich kácení ve městech jste potřebovali speciální povolení z řídícího komplexu. "Dřevěné výrobky" se vyráběly z jedinečné náhražky dřeva. Podobně voněla, stejně vypadala. Bylo nemožné mít doma jediný kus nábytku z něčeho tak drahocenného, jako byl strom. Díky tomu byl vzduch čistý, svěží a dýchatelný.
Prošla jsem velkou část města, včetně jeho obchodnické části, kde jste sehnali téměř všechno od bot přes šperky či potraviny až po vznášedla. Koupila jsem velkou krabici čokoládových bonbonů pro dědu a už opět spěchala dál.
Děda bydlel stranou ode všech lidí. Co si pamatuji, vždycky byl samotář a to i když ještě babička byla mezi živými. Rád si dělal věci po svém a občas byl považován až za podivína. Ale to jen těmi, kteří ho neznali tak dobře jako já. Mě nikdy neřekl křivého slova a vždy jsem u něj našla potřebnou oporu a radu.
Jeho dům vypadal hned na první pohled úplně jinak. Byl postavený z cihel, místo prosklených zdí měl jen několik oken a střechu měl z takzvaných "tašek". Dům byl spíše čtvercového tvaru a vzbuzoval v lidech velmi zvláštní dojem odlišnosti. A dědeček se vždy rád lišil od ostatních. Před budovou se radostně zelenal čerstvě posekaný trávník se sedmikráskami všemožných barev. Lem prostranství tvořila kamenná zídka porostlá skalničkami, odolnými kaktusy a několika palmami. Na trávníčku stála dřevěná houpací židle, slunečník a zahradní stůl s příslušenstvím. U zdi se povalovalo několik poloprázdných konvic na zalévání květin. Měl tu nejkrásnější zahradu ve městě a vlastně i tu nejkrásnější, jakou jsem v životě viděla.
Záclonka v okně se jemně zavlnila, bylo mi jasné, že mě spatřil a proto nebylo třeba zvonit. Prošla jsem úzkou cestičkou mezi smutečními vrbami, které skláněly své větve dolů, jako jemný zelený závoj nevěsty. Jakmile jsem se octla u dveří, slyšela jsem přibližující se šouravé kroky a o několik okamžiků později se dveře pomalu otevřely. Za nimi stál vysoký štíhlý muž s prošedivělými vlasy, na jehož tváři pohrával vlídný úsměv. Pod blankytně modrýma očima se mu rýsovaly tmavé kruhy, děda již několik let špatně spával. Avšak ani kruhy pod očima, ani trochu ošuntělá košile mu nic z jeho laskavosti neubíraly.
,,Jdeš brzy," řekl mi, zatímco ustoupil ode dveří, abych mohla projít dál. V předsíni domu panovalo přítmí a ve vzduchu byla cítit vůně nových bot. Zula jsem se a pokračovala do obývacího pokoje, který s předsíní sousedil. Pokoji vévodil velký konferenční stolek s jednoduchou vázou natrhaných květin, několika psacími potřebami a napůl vyluštěnými křížovkami. Na obou jeho delších stranách stála dvě kožená křesla, velkými okny dopadaly na vyleštěnou laminátovou podlahu sluneční paprsky a tvořily světlé čáry. U stěny stála velká knihovna a na ní několik plastových krabic hnědé barvy, ve které si děda schovával všemožné harampádí.
,,Něco jsem ti přinesla," otočila jsem se na dědu, který právě usedal do jednoho z křesel, a podávala mu čokoládové bonbóny. Mlčky je přijal a položil na stolek k ostatním věcem.
,,Chceš něco k pití?" otázal se mě zdvořile. Odmítla jsem a z batohu, který mi celou dobu visel přes rameno, jsem vytáhla laptop. Pohodlně jsem se k němu usadila a našla si otázky, které jsem již z domu měla pro dědu připravené.
,,Můžeme začít?" pobídla jsem ho nenápadně a připravila si prsty na klávesnici. Dědeček se jen lehce pousmál a pokynul mi hlavou, abych pokračovala, zatímco si naléval ledový čaj do sklenice. Cítila jsem se v tu chvíli zvláštně, jako bych se octla ve starém filmu pro pamětníky. Všechno tu dýchalo velmi dávnými časy. Vždyť on neměl ani 3D televizi. Spousta věcí tu byla ještě z pravého dřeva, nic nebylo automatické, dokonce ani světla nereagovala na povel, ale museli jste je zapínat stisknutím tlačítka. Docela podivné, ale zároveň uchvacující. Skoro jako v muzeu.
,,To se učíte o Zemi až teď?" přerušil tok mých myšlenek svým dotazem a lehce si poškrábal strniště na bradě.
,,Kdepak,"reagovala jsem zavrtěním hlavou. ,,Ale až teď se podrobněji zabýváme životem na ní. Dřív jsme se učili o její struktuře, složení kůry, vzduchu a podobných věcech.".
,,Hrozné, že tohle považují za učební látku do dějepisu. Do minulosti,"zabrblal dotčeně a napil se.
Zavrtěla jsem se, abych se dostala do pohodlnější pozice a stiskla tlačítko pro nahrávání rozhovoru, který se pak automaticky převáděl do psané podoby.
,,Začala bych tím, že bys mi pověděl, co jsi na Zemi vykonával za práci a jak se to změnilo s příletem sem.".
"Vždyť to ty všechno přece už dávno víš, vyprávěl jsem ti to nejméně stokrát,"řekl a odložil sklenici. ,,Dobře tedy, povím ti to klidně po sto první. Na Zemi jsem pracoval jako lékař. Dělal jsem v jedné z okresních nemocnic na ambulanci. Byl jsem tím prvním, který s pacientem přišel do kontaktu a jako první jsem také určoval jeho diagnózu. Učili vás co znamená to slovo?"
Mlčky jsem přikývla a zabloudila pohledem na tvořící se věty na monitoru laptopu. ,,Dobře tedy. Byla to docela těžká práce, protože kolikrát byli ti lidé tak dolámaní." na okamžik se odmlčel a pak pokračoval dál. ,,Jak se to změnilo? Sama víš, jaké je teď zdravotnictví. Lidé umírají jen v nejkrajnějším případě. Většinu zákroků teď zvládnou udělat počítačem ovládaní roboti a nás už nikdo moc nepotřebuje," povzdechl si.
,,A co se ještě změnilo, kromě technologie?".
,,Třeba jazyky. Tehdy byl svět rozdělen na mnoho států a národností. Ti mluvili tak a ti zas takhle a většinou ses v cizině musela domlouvat rukama nohama, aby pochopili co chceš. Neexistovalo to, co je teď. Neexistoval jednotný jazyk, který uměli všichni. To je podle mě velká výhoda tohoto světa. Něco ti ukážu," vstal z křesla a rychle přešel po pokoji ke knihovně, ze které sundal jednu z velkých krabic.
,,Tady to je,"mumlal si pro sebe tiše. ,,Budeš koukat, co všechno se změnilo,"
S krabicí v klíně se posadil zpět a začal se v ní prohrabovat. Zvědavě jsem se snažila nahlédnout dovnitř. Viděla jsem však "jen" potištěné papíry.
,,Víš co je tohle?" zeptal se a podal mi jeden z obrázků přes stůl. Byla na něm obloha blankytně modrá a na ní černé tečky. Pozvedla jsem obočí a zavrtěla hlavou.
,,Ptáci."zašeptal. ,,Tady by nepřežili, ale tam létali po obloze naprosto svobodní. A každé ráno pod okny domu zpívali. Byla to nádhera. Jenže tady by se leda rozpleskli o ochranný štít. Také jsme měli automobily. Ty, které tak zničily vzduch a životní prostředí. Ale byly to nádherné stroje a ten jejich zvuk,."zasnil se na chvíli a podal mi další fotografii. ,,Každá rodina měla alespoň jedno auto. Dostala ses s ním téměř kamkoli a poměrně za krátkou dobu. I když teď by se vám to asi zdálo jako věčnost. Pamatuji si, že když jsem byl malý, tak jsme každý víkend jezdívali na výlety do přírody. Sbírat houby, koupat se v rybníku, nebo na piknik na louce. To jsme sbalili všechny potřebné věci, dali je do kufru a už se jelo. Tenkrát mi to připadalo jako úplná samozřejmost,"opět se odmlčel a zahleděl se na své ruce. "Prostě toho bylo až moc a příroda to nemohla vydržet věčně. Pak došlo k těm věcem a všechno bylo pryč."
,,Vím. Přišla zemětřesení a zemské póly se převrátily. Profesorka nám vysvětlovala, jak k tomu celému došlo. Vždyť je to tu stejně lepší. Je tu čistý vzduch a takových možností, co dělat,"vrtěla jsem hlavou.
Chvíli se na mě mlčky díval. ,,Tohle můžeš říct jen proto, že jsi nikdy nic jiného nepoznala, holčičko. Tady jsi jako ve skleníku. Tam možná vzduch obsahoval větší procento nečistot, ale nebyla žádná bublina, která by tě omezovala. Jen svoboda, volnost…"
,,A jak vám to oznámili, že musíte pryč?" přešla jsem jeho předchozí argumenty a pokračovala ve vyptávání.
,,Oznámili…"zamyslel se. "Jak se to vezme. Když přišly ty katastrofy, bylo nám jasné, že tak bychom dlouho nedokázali přežít a bylo by nejlepší Zemi opustit. Navíc se konečně na veřejnost dostaly zprávy o tomto mezinárodním projektu, který byl stovky let veřejnosti tajen. Evakuovalo se od největších měst po menší. Na ulicích byly letáky, oznámili ti to telefonem a ty největší odpůrce z jejich domů odtáhli násilím k vesmírné lodi. Bohužel nevím, jestli stihli zachránit všechny. Tady jsi dostala přidělený dům, nebo pozemek a už bylo na tobě, jak se o něj budeš starat a jak s ním naložíš. Já svůj dům postavil vlastníma rukama. Chtěl jsem takový, jako jsem měl na Zemi." Řekl a na tváři se mu rýsoval stesk a smutek.
Nastalo ticho.
,,Chybí ti Země, dědečku?" zeptala jsem se opatrně a dívala se ven z okna na kvetoucí zahradu.
,,Chybí. Byl to dar, který jsme během chvíle zničili. Měli jsme si jí daleko víc vážit. Jedině tam jsem totiž byl doopravdy doma. " Zašeptal, načež s hlavou v dlaních tiše rozplakal.



Dopis první

11. dubna 2010 v 20:24 | Karin
                                                                                                                        2. června 2005
Milý Georgi ♥    

Odjel jsi z domu teprve včera a už teď je mi moc smutno a co chvíli kontroluji naši zahradu z okna, jestli tohle všechno není jen sen a ty teď doděláváš tu houpačku na stromě pro malého Benjamina. Zatím je to v pořádku, moc se po tobě neptá, ale nevím, jak dlouho to tak zůstane. Jsou mu přecejen už čtyři roky a je zvyklý, že jsi byl téměř pořád doma. Tu houpačku nám prý dodělá tvůj táta, dneska jsem s ním mluvila a mám tě pozdravovat. Myslím, že tyhle dopisy jsou dobrý nápad, snad jen budou dobře docházet.

Přemýšlím, kde teď asi právě jsi a co děláš. Jestli spíš, nebo jestli jsi už překročil naše hranice. Nejspíš je příliš brzy. Máme teď sotva půl dvanácté dopoledne. Však ten malý medvídek od Benjamina nám na tebe bude dávat pozor, než se vrátíš sem. Domů. Všimla jsem si, že sis ho dával na přední sklo, když jsi odjížděl.
Dnes ráno mi nebylo moc dobře, ale to bude nejspíš tím stresem. Říkal jsi, abych ti všechno napsala. :-)

Koupila jsem si v koloniálu u Thomase mapu U.S.A i Evropy (to je skoro podpultové zboží, v takovém zapadákově) a rozhodla jsem se, že si udělám značku na každém místě, odkud mi přijde tvůj dopis. Proto budu ráda, když mi budeš psát, kde právě jsi. A kdybys zapomněl, stejně to bude na dopisní známce. Udělám si z těch značek takovou vlastní mapu tvojí trasy. O kousek se ti tím zase přiblížím.

Chtěla bych, abys mi slíbil, že kdykoli se ti jen trošku začnou klížit oči, tak si zastavíš. Mám o tebe opravdu strach. Vím, vysvětloval jsi mi, že teď ty kamiony jezdí skoro samy a ty tam máš ty svoje pípátka, co tě vzbudí, když bys třeba upadl do mikrospánku a přejel pruh bez zablikání, ale nesmíš zapomenout na nás. Vždycky jsi byl zodpovědný a opatrný, ale já se o tebe i tak moc bojím a tenhle tvůj slib mi pomůže o něco víc ke klidnému spánku.
  
Zkouším dneska udělat na oběd Lasagne s mletým masem a rajčaty. Ten recept mám od sousedky Claire. Navíc sám víš, jak má malý Benji rád rajčata a těstoviny. Občas přemýšlím, jestli nebyl v minulém životě Ital. I ta jeho hatlamatilka, kterou mluvil v půl roce, by tomu odpovídala. Namaloval ti obrázek, tak ti ho přikládám dodopisu. Bohužel jsem z něho nevymámila, co že to na tom obrázku vlastně je. Vždyť ho znáš, ten většinou mluví, jen když něco potřebuje.

Doufám, že se do Vánoc stihneš vrátit. Ještě 6 měsíců...

Budu pomalu končit miláčku. Lasagne tu už příjemně voní a malý bubnuje lžičkou o talířek. Velmi usilovně :-) . Buď na sebe opatrný Gigi, mysli na nás. My jsme pořád s tebou a dáváme na tebe pozor. Miluji tě z celého srdce. I Benjamin. Už abys byl zase s námi lásko.

Polibek posílá
Kathrin