Zavři oči..

1. března 2010 v 10:29 | Karin |  Sebedestruktivní pochody
Zavři oči..

,,Zavři oči. Tiše! Je to naše malé tajemství, nesmíš ho nikdy nikomu říct. Kdybys to řekla tak…".
,,Já nechci, prosím!".
,,Tiše. Za chvíli to přejde."


Kolik mi tehdy bylo? Takových 9? Žila jsem si spokojený život dítěte z úplné rodiny a jedinou mojí starostí bylo, nakrmit odpoledne křečka a udělat si domácí úkoly. Byla jsem vždy živé dítě, co pusu zavřelo až po usnutí, nebo vůbec. Smála jsem se do světa z plných plic, běhala po venku s kluky a stavěla zámky z písku. Svět byl pro mě tehdy ještě bezpečný.
Co to změnilo? Změnil to jediný člověk. Člověk, kterému všichni důvěřovali a mají ho doteď rádi. Znají ho. Dá se vůbec nazvat člověkem? Lze říkat člověk bytosti, která sebere dítěti jeho nevinnost a na oplátku mu daruje noční můry? A ono nesmí nikomu nic říct po dlouhé roky.
Občas si říkám, že jsem si za to mohla sama. Že jsem mu vůbec kdy věřila a nechala ho, aby se mě dotknul třeba jen jediným prstem. Stát se to znova, zabila bych se raději, než ta muka mít před očima opět. Možná jsem to měla říct hned. Hned poprvé co mi ublížil. Nejspíš jsem si myslela, že chápe, že je to špatné, že to dělat nesmí. Jenže nepřestal.
Hnusí se mi pomyšlení na ty jeho velké ruce. Hnusí se mi on sám. Hnusí se mi, když se směje a potajmo si mě prohlíží. Nedopustím, abych s ním zůstala kdekoli sama a kdyby se jen ke mně přiblížil, křičela bych tak dlouho, dokud by hlasivky neodešly a ještě o chvíli déle.
V hlavě mám obrazy. Když je moc špatně, tak se mi před očima míhají a ať dělám cokoli, nemohu se jich zbavit. Jsou tu zas. Nedokážu se přestat třást. Ruce mi automaticky obejmou tělo, to pomáhá.

Rozsvítil lampičku, co byla na nočním stolku vedle postele. Nikdo v domě nebyl. Stála jsem na posteli, nahá. Droboučká, nevinná, vystrašená. Prohlížel si mě. Musela jsem stát a mlčet…
Vedl mi ruku po svém těle. Držel mě pevně za zápěstí, bolelo to. Vedl ji tam, kam jen sám chtěl. Tolik jsem se bála. Třásla…
Donutil mě… kleknout si na postel a…vzít ho do úst… Bože. Jak to může dopustit… Jak může být bůh, když ho za tohle nepotrestal? Jak může být bůh, když ten hajzl stále chodí po světě?! Jak může být, když mi ty obrazy nevyhnal z hlavy?! Je mi zle, chce se mi zvracet z toho všeho.
Jak moc je špatné přát si jeho smrt? Jak moc je špatné chtít pomstu od osudu, když se mi jí už po roky nedostává? Boží mlýny melou, ale sakra pomalu!
Chci si zalézt pod peřinu a schovat se tam. Schovat se se svým princem, který mi bude šeptat do ouška, že je všechno v pořádku a držet mě pevně v náručí. Věřím mu. On na mě dokáže dát pozor. On mě dovede ochránit, od toho je přece princ.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Charlie | E-mail | Web | 22. května 2013 v 23:19 | Reagovat

Boh neexistuje.... to je asi jediné vysvetlenie tohto prípadu... a mnohých dalších.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama