Březen 2010

24.3.Jaká jsem?

25. března 2010 v 20:54 | Karin |  Úvahy

Dostali jsme v psychologii za úkol napsat o sobě "článek". Tady je:)


Říká se, že člověk by měl ze všech nejvíc znát sám sebe. Tak proč je pro některé znás tak těžké nahlédnout do svého nitra a uvědomit si své vlastnosti? Své klady a mnohdy i značné nedostatky a proč kolikrát tolik dáme na slova jiných?
První co mě napadá je, že jsem komplikovaná. Myslím, že nemá smysl tohle slovo dále vysvětlovat. Jsem narozená ve znamení blížence, o kterých se říká, že jsou to lidé se dvěmi dušemi v jednomtěle. Věřím, že je na tom dost pravdy. Vždyť to na sobě pozoruji dnes a denně. Kolikrát dokážu změnit celý pohled na svět a náladu obrátit o 180 stupňů během několika desítek vteřin. Docela výkon na sedmnáctiletou dívku. Kolikrát jsem ztoho zmatená i já sama, natož pak ti vmém okolí. Lituji jich, ale nedovedu stím nic dělat. Není dobré emoce potlačovat. Zjedné části jsem nezkrotná rebelka co vyvádí bláznivé kusy, poslouchá úžasnou rockovou muziku, skáče přítelovi na záda, chodí po kolejnicích a tvrdě si jde za svými názory. A zté druhé přesně pravý opak. Romantická, trochu uzavřená, přemýšlivá, vlídná skoro ke všem a taková, co věří, že je princeznou a on je jejím princem. Nejlepší by bylo asi smíchat obojí, ale to je těžko proveditelné.
Dalším mým rysem je občasná přecitlivělost. Pamatuji si, že jako mladší mě nic nerozhodilo a nedejbože aby mě snad nějaký film rozplakal. A teď? Stačí dvě smutné scény vromantickém filmu a já pláču jak želva. Alespoň se vždycky vymluvím, že za to můžou hormony.
Jaká ještě jsem? Nezapřu svoje mateřské pudy. Kdykoli vidím tvář miminka, už se na ně pitvořím, usmívám, tahám přítele za rukáv a pokud možno si děťátko i chovám. Už odmalička jsem takovou opatrovnicí svého bratránka Honzíka. Je to to nejsladší dítě jaké jsem kdy viděla. Honzík je prostě můj maličký, třebaže už mu budou čtyři. Nedělalo mi problém ho přebalit, nakrmit, vykoupat, hrát si sním a uspat ho. Perfektní trénink. Je to můj andílek.
A u těch špatných vlastností? Vím, že většina lidí by jich dokázala napsat stovky. Vždycky je snadnější kritizovat, než chválit. Občas jsem na lidi možná trochu tvrdá, ale to i na sebe samou. Když vidím, že má někdo problém, hned se do toho musím motat, děj se co děj a to taky ne každý chce. A jsem na určité situace hodně háklivá. Nedokážu pochopit nevěru. A nejhorší je, že se docela často bojím. Prošla jsem si pár hodně špatnými zkušenostmi, o kterých nebudu hovořit, ale neustále ovlivňují můj život, bohužel. Ale díky svému příteli to všechno už zvládám mnohem lépe.
Také o něm bych měla mluvit. Vím, že tato úvaha má být především o mě, ale i on je mojí součástí. Je to ten nejbáječnější člověk jakého znám. A ví o mě úplně všechno, což je pro mě to nejdůležitější.
Baví mě psát. Když píšu, tak slova vidím spíš jako obrazy, než jako shluk několika písmenek. Mám docela bujnou fantazii a tímto způsobem ji dovedu neustále zaměstnávat. Navíc by jste nevěřili, jak to člověku kolikrát dokáže utřídit myšlenky a jakou má radost, když jeho slova někomu pomohou, nebo alespoň udělají radost. Ten pocit, že vaše snaha je kněčemu. Pro mě je to ta nejlepší forma odreagování a strávení volného času. Navíc si své inspirace vážím, ne vždy totiž to psaní jde.
Ráda poslouchám hudbu, především kapely, které nikdo zase tolik nezná. Nosím nejraději kecky, to je asi jedna ztypických věcí. Mám ráda černou barvu. Dřív jsem ji nosila, protože jsem měla pocit, že mě tak chrání a teď ke mně prostě sedí, ale mojí nejoblíbenější barvou je modrá. To ví málokdo. Čtu knihy od Stephena Kinga, bohužel jsem nedávno zjistila, že jsem četla už všechny kromě dvou a tak si budu muset pomalu zvykat na jiného autora, abych měla svoji pravidelnou dávku příběhů. Líbí se mi, že když se začtu do opravdu dobré knihy (což 90% Kingovi tvorby je), tak nevnímám nic jiného. Ani to, že otáčím stránky, nebo snad to, kde jsem.
Řekla bych, že už jsem toho o sobě řekla dost. Člověk se neustále mění a vyvíjí, stejně tak já. A kdybych měla povídat o všech svých vlastnostech, ještě zítra bych nebyla ani vpolovině. Důležité je, umět se najít sám vsobě a nenechat se od ostatních lidí neprávem shazovat. Tak snad hodně štěstí i vám, je to běh na dlouhou trať, ale s úžasnými výsledky.


7.3. Kdy je ten správný čas?

7. března 2010 v 19:19 | Karin |  Úvahy

Kdy je ten správný čas?


Tohle se mi dneska honí v hlavě. Už odmalička všichni starší přemýšleli, kdy je správný čas na to, aby vám řekli pravdu. Kdy je správný čas naučit vás jezdit na kole, nebo vám vysvětlt, že děti čáp prostě nenosí. Později se rozhodování přenese na vás. Rozhodnutí, kdy je čas v té matice doopravdy zabrat, aby jste vůbec prošli. Rozhodnutí, že máte věk na to, abyste přítele představili rodičům. Věk na své první milování, první děťátko, nebo nástup do práce.
Přemýšlím o tom, že ne vždy se rozhodneme správně. Chce se mi brečet z toho, že jsem zklamala. Já byla ve svých sedmnácti ta starší, která měla druhého člověka chránit a opatrovat. Snažila jsem se jí předat veškerou svoji moudrost, kterou jsem za roky posbírala. Je to těžké. Je to asi příliš zodpovědná práce na náctiletou teenagerku. Nepodařilo se mi ji uchránit.
Možná si myslí, že toc udělala bylo pro ni nejlepší. Jenže je jí ještě nebylo ani 15. Příliš mladá na to, aby poznala muže tak, jak jej poznala. Těžko mohu posuzovat člověka, kterého neznám, ale nevykresluji si dobře muže, který o věneček připravil mladičku dívenku. Jistě, strašně ji miluje a ona jeho. Ale o to víc by ji měl chránit! Je vůbec možné, aby tohle bylo vrcholem jejich mladé lásky? Bylo to z trucu? Aby dokázala, že už není pod mocí rodičů? Proč!?
Pro mě bylo první milování sybolem obrovské lásky, opatrnosti a důvěry v mého přítele. Nemohla bych jednat jakkoli neuváženě. A on to chápal stejně tak. Byl opatrný a nechal to na mě. A stálo to za, bylo to krásné a byl to jen z čisté lásky...
Měla jsem jí naučit víc. Měla jsem ji ochránit a varovat. Teď je už pryč. Jsem zklamaná, že nevyužila mích zkušeností a ze zlamání se nepoučila. Mrzí mě to a užírá. Co teď? Má cenu snažit se dál? Kdo ví...
Ještě nejspíš není ten správný čas, abychom pochopily.



Paul Walker na Haity

4. března 2010 v 10:07 | Karin
Třebaže jsem na něj trošičku zanevřela, opět jsem si jej začala vážit. Byl jedním z prvních, který poskytl pomoc zničenému Haity. A nejen penězi. Zde je několik fotografií.


Zavři oči..

1. března 2010 v 10:29 | Karin |  Sebedestruktivní pochody
Zavři oči..

,,Zavři oči. Tiše! Je to naše malé tajemství, nesmíš ho nikdy nikomu říct. Kdybys to řekla tak…".
,,Já nechci, prosím!".
,,Tiše. Za chvíli to přejde."


Kolik mi tehdy bylo? Takových 9? Žila jsem si spokojený život dítěte z úplné rodiny a jedinou mojí starostí bylo, nakrmit odpoledne křečka a udělat si domácí úkoly. Byla jsem vždy živé dítě, co pusu zavřelo až po usnutí, nebo vůbec. Smála jsem se do světa z plných plic, běhala po venku s kluky a stavěla zámky z písku. Svět byl pro mě tehdy ještě bezpečný.
Co to změnilo? Změnil to jediný člověk. Člověk, kterému všichni důvěřovali a mají ho doteď rádi. Znají ho. Dá se vůbec nazvat člověkem? Lze říkat člověk bytosti, která sebere dítěti jeho nevinnost a na oplátku mu daruje noční můry? A ono nesmí nikomu nic říct po dlouhé roky.
Občas si říkám, že jsem si za to mohla sama. Že jsem mu vůbec kdy věřila a nechala ho, aby se mě dotknul třeba jen jediným prstem. Stát se to znova, zabila bych se raději, než ta muka mít před očima opět. Možná jsem to měla říct hned. Hned poprvé co mi ublížil. Nejspíš jsem si myslela, že chápe, že je to špatné, že to dělat nesmí. Jenže nepřestal.
Hnusí se mi pomyšlení na ty jeho velké ruce. Hnusí se mi on sám. Hnusí se mi, když se směje a potajmo si mě prohlíží. Nedopustím, abych s ním zůstala kdekoli sama a kdyby se jen ke mně přiblížil, křičela bych tak dlouho, dokud by hlasivky neodešly a ještě o chvíli déle.
V hlavě mám obrazy. Když je moc špatně, tak se mi před očima míhají a ať dělám cokoli, nemohu se jich zbavit. Jsou tu zas. Nedokážu se přestat třást. Ruce mi automaticky obejmou tělo, to pomáhá.

Rozsvítil lampičku, co byla na nočním stolku vedle postele. Nikdo v domě nebyl. Stála jsem na posteli, nahá. Droboučká, nevinná, vystrašená. Prohlížel si mě. Musela jsem stát a mlčet…
Vedl mi ruku po svém těle. Držel mě pevně za zápěstí, bolelo to. Vedl ji tam, kam jen sám chtěl. Tolik jsem se bála. Třásla…
Donutil mě… kleknout si na postel a…vzít ho do úst… Bože. Jak to může dopustit… Jak může být bůh, když ho za tohle nepotrestal? Jak může být bůh, když ten hajzl stále chodí po světě?! Jak může být, když mi ty obrazy nevyhnal z hlavy?! Je mi zle, chce se mi zvracet z toho všeho.
Jak moc je špatné přát si jeho smrt? Jak moc je špatné chtít pomstu od osudu, když se mi jí už po roky nedostává? Boží mlýny melou, ale sakra pomalu!
Chci si zalézt pod peřinu a schovat se tam. Schovat se se svým princem, který mi bude šeptat do ouška, že je všechno v pořádku a držet mě pevně v náručí. Věřím mu. On na mě dokáže dát pozor. On mě dovede ochránit, od toho je přece princ.