Únor 2010

Pravá výhra

19. února 2010 v 21:32 | Karin |  Úvahy
Podařilo se mi opět projevit svůj talent a vyhrát další ročník literární soutěže na naší škole. S Úvahou na téma: Muž a žena, jak by si ti dva mohli rozumět? Vždyt oba chtějí něco úplně jiného, muž ženu a žena muže. . Nebudu tvrdit, že se mi v tu chvíli nechtělo skákat štěstím po stole, smát se a plakat zároveň. Je úžasné, když konečně po letech snažení dojdete k ocenění (dokonce dvojnásobnému). Nešlo mi o lístky do kina (třebaže se nakonec ukázaly, že příjdou vážně vhod), ale o ten pocit, že svůj talent opravdu mám. Že mám svůj důvod věřit si a něco dokázat. Měla jsem radost, že na mě může být rodina pyšná a moje pisálkovství k něčemu je. A radost pořád mám. Píši z lásky, štěstí a snahy někoho dalšího něco naučit.
Tohle je pro mě velká výhra. Ale když tak nad tím přemýšlím, tak výhrou nejsou diplomy, medaile, lístky do kina, nebo snad pohár.
Mojí pravou výhrou je má rodina. Moji přátelé. Můj anděl.
Rodina,která vždy stojí při mně a vychovala ze mě správného a dobrého člověka. Rodina, která mi umožnila prožít krásné dětství, které bych nevyměnila (až na některé...zážitky). Rodiče, kteří mě naučili moudrosti a bráška, který byl vždycky ten chytřejší a nikdy by mě nepodrazil.
Přátelé, kteří nezklamou a člověk si s nimi užije tolik zábavy, že ji sotva kdy dokáže všechnu pobrat. Zajdeme do meka, nebo pokecáme na chodbě ve škole.
Anděl, který ze mě udělal lepšího člověka. Nesobeckého, nezamindrákovaného a radujícího se z každé maličkosti života. Myslím, že on mi můj život zachránil. Ukázal mi cestu a také moji výjimečnost. Moje dobro. Bene děkuji.
Vím, že dokud budu mít tyto lidi po boku, pak se životem dokážu prokopat bez problémů a tenhle život je má největší výhra a já udělám vše pro to, abych ho prožila s těmito lidmi v pohodě a lásce. Být vámi zařídím si to stejně.


Lidé, kteří posuzují jen podle vzhledu jsou hloupí! 16.2010.

16. února 2010 v 20:29 | Karin |  Sebedestruktivní pochody
Když jsem byla malou holčičkou, která ještě chodila na základní školu na první stupeň, často jsem ze školy utíkala s pláčem rovnou domů. Domů k mamince. Víte, děti tohohle věku umí být pořádně kruté ke svým vrstevníkům, kteří se od nich jakkoli odlišují. K těm, kteří jsou jiní. Zvláštní. Divní.
Dostávala jsem ošklivé přezdívky. Vím, nebyla jsem jediná terčem posměchu. Avšak alespoň štěstí, že jsem měla několik přátel. I když ty pravé jsem poznala až o něco později.
A to moudro o které se s vámi chci podělit? Když jsem tak jednou seděla u maminky na klíně v kuchyni, tričko už měla mokré od slz, pověděla mi následující: ,,Beruško, třebaže se od ostatních odlišuješ, tak to není prokletí, ale tvůj dar. Tvůj rozštěp je totiž ten nejlepší třídič na lidi. Ti hloupí, povrchní lidé, kteří se ti smějí, za tvůj smutek vůbec nestojí. A ty je poznáš.". Bylo mi sotva devět, tak jsem si nebyla příliš jistá, co tím myslí. Pro mě tenkrát bylo důležité, abych byla pokud možno neviditelná a měla od jejich zraňování klid. Tak mi mamka pověděla důvod, proč to dělají. Takoví lidé mě uráželi jen proto, aby si ostatní nevšímali jejich vad. Ze strachu, ne z radosti. Alespoň většina z nich.

A co teď? Je mi 17 a jsem ve druháku na střední škole. Moudro, které mi maminka předala jsem již pochopila a usnadňuje mi život. Třebaže se občas ještě objeví někdo, kdo na mě kouká skrz prsty, aniž by mě vůbec znal. Aniž by se vůbec snažil mě poznat. Pro takového člověka jsem podivná holka, která by neměla být s tak skvělým klukem, jakého mám... Ale já se snažím si zasloužit každé laskavé slovo. Snažím se být rádcem a pro ty, kteří myslí srdcem udělat maximum. Vděčím jim za svůj spokojený a pokud možno sebejistý život. A především jemu. Mému princi, který přijel na bílém koni, aby mě vysvobodil z toho všeho. S ním jsem sebejistá, šťastná a v bezpečí. To je pro mě tím nejdůležitějším.

Tak i vy zkuste popřemýšlet o tom, jaký je člověk charakteru, když jediné co ho zajímá je, zda máte divně pokřivený úsměv, nebo velký nos. Co je to za člověka a kdo mu dává právo kohokoli soudit podle vzhledu bez toho, aby ho znal? A jaký vy jste člověk? Zasloužíte si jeho kritiku, nebo si zasloužíte štěstí? Na kolik u vás samotných převažuje sobeckost a když na ulici potkáte člověka s "podivnou" chůzí, raději se mu obloukem vyhnete, nebo na něj snad vrhnete opovrhující pohled? Proč?

Já jsem většinou za svoji odlišnost ráda. Nejsem tupou ovcí v davu. Mám svoje skryté stránky a mám svůj detektor na lidi. Jsem jiná, výjimečná. A ti opravdoví lidé to ví.